Jinošov

Procházka zámeckou oborou a vzpomínání na osobnosti, které měly vztah k Jinošovu – spisovatel Josef Pěnčík, básník Jakub Deml, básník Otokar Březina a jeho múza, spisovatelka Anna Pammrová
5. dubna 2017

Považovali jsme si možnosti, že průvodkyní Jinošovem nám bude výtvarnice Lidmila Anna Dohnalová, která zná dokonale zdejší krajinu a navíc je studnicí vědomostí o osobnostech, které spojily svůj život se zdejším regionem a literární prací ovlivnily nejen kulturu zdejší – bez jejich působení by i evropská kultura byla ochuzena.

Nejdříve jsme zašli do obory Schönwald u jinošovského zámku, byla to pro nás premiéra, tak jsme okolní probouzející se přírodu vnímali velmi intenzivně. Nedávno byla dokončena rekonstrukce historické oborní zdi a pěšin v lesoparku založeném na konci 18. století. Tehdy si nechali majitelé náměšťského panství Haugwitzové vystavět z bažantnice u rybníka letní sídlo a kolem něj založili anglický park, později přestavěli budovu na jednopatrový zámeček a v parku dali vzniknout řadě drobných okrasných staveb. Některé z nich, doufejme, čeká rekonstrukce, přesto procházka „krásným lesem“ (Schönwald) byla osvěžující. Paní Dohnalová nám dovolila zveřejnit kopie jejích obrázků z obory, proto v následujícím souboru uvidíte vždycky Mirkovu fotku a pak pohled výtvarnice na totéž místo.

vchod do obory u jinošovského zámku; www.svatosi.cz

mostek v jinošovské oboře

půlkruhovitý altán zasvěcený bohyni lovu Dianě

Dianin altán

Podobu zámečku i altánů v oboře navrhoval hrabě Jindřich Vilém Haugwitz, plány kreslil vídeňský c.k. architekt Josef Kornhänsel.

průhled z lesní pěšiny na zámek Jinošov

zimní výhled z schönwaldské obory na zámek

na břehu rybníka stávala kovová korouhvička, teď volá po opravě

korouhvička v objetí zimy

hájenka v oboře Schönwald

hájenka v oboře na panství Haugwitzů

Ústřední stavbou z mnoha pozic viditelnou, je kruhový templ s kopulí nesenou osmi sloupy, zasvěcený bohu lesa Silvanovi.

cestou k altánu v Schönwaldu

kruhový templ zasvěcený bohu lesa Silvanovi

altán při pohledu z louky u rybníka

Hraběcí rodina Haugwitzů vlastnila zámek s oborou do roku 1945, dva následující roky využívali celý areál skauti pro pořádání lesních škol, pak přišli svazáci, horničtí učni do zámeckého internátu, následovala tzv. Dělnická přípravka, pak až do roku 2009 domov důchodců. Nyní je zámek v soukromém vlastnictví a obora patří LČR.

po válce postavili skauti v lesoparku boudu z kůry

v boudě je posezení s hezkým výhledem do okolí

romantická momentka

skautská stavba, jak ji vidí paní Dohnalová

Užili jme si všeho, co nám okolní příroda a skvělý výklad naší průvodkyně dopřávaly.

dychtiví poutníci v Schönwaldu

alej byla vysázena při vzniku lesoparku

Nejvzácnějším objektem v parku je Apollónův chrám ve tvaru triumfální brány nesené dórskými sloupy, s attikou nad římsou.

Apollónův chrám poblíž zámku

Apollónův chrám je nejvzácnějším objektem v parku

Sníženina mezi zámkem a lesoparkem si přímo řekla o vybudování rybníka – protéká jím Jinošovský potok, který sbírá vodu z četných pramenů vyvěrajících v okolních hlubokých lesích – známý je pojem „Jinošovské studánky“ – pochod kolem deseti studánek se koná vždy v polovině května.

rybník Březina vybudovaný ve sníženině mezi zámkem a oborou

zámek Jinošov je nyní v soukromém vlastnictví

Silvanův templ při pohledu od zámku

Dianin altán na výšině nad rybníkem

Vodní hladinu rybníka vždycky zdobily labutě, žijí zde divoké kachny a potápky – kvůli pohodlí vodního ptactva vybudovali majitelé ostrůvky, které zároveň lahodí očím a zkrášlují celý prostor – vše je promyšleno tak, aby radost provázela každého, kdo sem zavítá.

na rybníku vždycky žily labutě a jiní vodní ptáci

ostrůvky na rybníku Březina sloužily ptákům a zároveň vnášely romantický prvek do krajiny

Jen málokterá obec (Jinošov má jen o málo víc než dvě stovky obyvatel) se může pyšnit pobytem tolika osobností, které významně ovlivnily kulturní mapu lidstva – byť některé z nich se Jinošova jen letmo dotkly, jejich stopa zde dosud zůstává.

náves v Jinošově

náves v Jinošově, autorka L. A. Dohnalová

Podívejme se na trasu naší vycházky:

vycházka oborou a centrem Jinošova 5.4.2017

Člověk, který bezesporu výrazně ovlivnil nejen generace místních občanů, byl učitel, spisovatel, historik, vlastivědný pracovník, dlouholetý kronikář obce Josef Pěnčík (1925–2016).

návesní rybník - naproti ve žlutém domě bydlel Josef Pěnčík, úplně vpravo, s mansardami, je zadní trakt Kryštofova hostince

náves v Jinošově

zde bydlel učitel, spisovatel a historik Josef Pěnčík

V roce 1988 napsal Josef Pěnčík ke 100. výročí působení Otokara Březiny v Jinošově knihu, v níž zachytil vše, co se týká básníkova pouhého ročního pobytu – ten však zanechal v jeho dalším životě trvalou stopu.
Jistě víte, že tato „stopa“ se týká Anny Pammrové (1860–1945), která bydlela v hájence nedaleko Jinošova – Josef Pěnčík byl jedním z iniciátorů založení Společnosti Anny Pammrové (zal. 1994) a poté jejím aktivním členem, je i autorem knih Jinošovské studánky, Z dějin obce Jinošova, Obec Tasov, Prsten věrnosti (vlastivědné vyprávění ze středověkých a novějších dějin Kralic nad Oslavou a jednoty bratrské). Nás kvůli následujícímu putování za literárními osobnostmi nejvíce zajímá titul Hledání ráje, kapitola ze života Jakuba Demla. Františka, sestra básníkova, se provdala za Jana Kryštofa, majitele hostince v Jinošově – za 1. světové války zde Jakub Deml téměř pět let bydlel, na radu Březinovu začal vydávat Šlépěje – jejich první číslo vzniklo v Jinošově.
Deml si Březinových názorů velice vážil – i to, že se v mládí rozhodl pro kněžskou dráhu, Březina značně ovlivnil.

dnešní vzhled restaurace U Kryštofů

Náměšťský fotograf Ondřej Knoll (1883–1959), celoživotní přítel Jakuba Demla a Otokara Březiny, zachytil Kryštofův hostinec v časech jejich jinošovského pobytu takto:

tak hostinec zachytil náměšťský fotograf Ondřej Knoll

V hostinci u Kryštofů bydlela i sestra Františky (1880–1952) a Jakuba, Matylda Demlová (1886–1910), jíž básník láskyplně říkal Matylka. Pro Demla symbolizovala život mučednice – Matylka přestala v pěti letech růst a stále vypadala jako malé dítě, byla obětavá a měla velmi mírnou povahu, v dětství musela ze strany macechy snášet mnohá příkoří. Pak žila u své sestry v Jinošově, ve 24 letech zemřela na tuberkulózu. Stala se druhým milníkem básníkova života – prvním byla matka Antonie Demlová (1856–1890), ke které měl také velmi silný citový vztah (zemřela Demlovi v jeho 12 letech) – obě ženy se průběžně objevují v jeho díle, ač mrtvy, provázely ho životem.

kostel v Jinošově, vpravo vzadu bývalá škola

dominantou Jinošova je věž samostatně stojící u kostela

Kostel sv. Petra a Pavla pochází pravděpodobně ze 13. století, průchozí věž z konce 15. století – před sto lety prošla stavební úpravou; objekt je národní kulturní památkou.

jinošovský kostel sv. Petra a Pavla a průchozí věž

Na hřbitově jsme hned zamířili ke hrobu Josefa Pěnčíka.

místo posledního odpočinku Josefa Pěnčíka

nápis na náhrobní desce Josefa Pěnčíka

Jsem přesvědčena, že mezi významné jinošovské osobnosti patří i Antonín Dvořák,

vzpomínka na bývalého jinošovského učitele

i když jeho dobrá pověst se pravděpodobně šířila jen v okolních vesnicích – posuďte jeho vliv na občany podle nápisu na pomníku:
Zde odpočívá zdejší nadučitel
Antonín Dvořák
který po 61. letém úřadování
dne 29. srpna 1883 ve svém 83. roku
na věčnost se odebral.
Postůj tu mládeži milá. Slzou díků rov ten zkrop.
Hlava šedá v zem se skryla, pěstouna tu tvého hrob.

Netřeba komentáře.

Nemohli jsme opomenout dva náhrobky, které vytvořil sochař František Bílek, přítel Demlův i Březinův. Roku 1918 vytesal stélu s reliéfem Panny Marie, která byla na přání Demlovo umístěna na hrobě švagra Jana Kryštofa, zemřelého v roce 1916 po problémech s ledvinami, vzniklých následkem válečných útrap.

náhrobní kámen s reliéfem Panny Marie - autor František Bílek

Druhý náhrobek, Bílkova stéla s reliéfem Krista, byl osazen o rok později na hrobě Matylky Demlové.

reliéf Krista na hrobě Matylky Demlové, sestry básníka Demla, vzadu bývalá škola

Na vyvýšenině, hned naproti kostelu, je bývalá škola (dnes obecní úřad), kde začínal svoji učitelskou dráhu básník Otokar Březina – ve školním roce 1887/88 ještě jako Václav Jebavý, rodák z Počátek.

škola, kde v mládí učil Otokar Březina

Pozorní čtenáři si jistě uvědomili, že nastoupil do místa jen čtyři roky poté, co zesnul výše jmenovaný nadučitel Dvořák – a že učitelskému povolání věru hanbu nedělal, zaznamenal Josef Pěnčík ve své knize Otokar Březina v Jinošově.

pamětní deska na bývalé škole byla odhalena v roce 1968 ke 100. výročí Březinova narození

Dočteme se také, jak vzpomíná na mladého učitele paní Cihelská, která vařila v Kryštofově hostinci: K nám chodil pan učitel na kchusto. Bel ale decky tichóčké. Jiní hráli karte, smíli se, ale von se nigdá nezasmil.

Podívejte se na vysvědčení zveřejněné v Pěnčíkově knize – je přepečlivě podepsané mladým učitelem Václavem Jebavým:

z knihy Josefa Pěnčíka, podpis učitele Václava Jebavého, který jako básník užíval pseudonym Otokar Březina

V několika článcích naleznete na našem webu základní údaje o Otokaru Březinovi – důležité ale je přečíst si alespoň něco z jeho díla – to ovšem dnes běžně nefrčí…
Zopakuji tedy jen básníkův životaběh: rodák z Počátek (1868) vystudoval gymnázium v Telči – pamětní deska na domě u náměstí praví, že zde Otokar Březina bydlel v letech 1883–1887.
Po maturitě dostal první místo v Jinošově, zůstal jeden školní rok a po složení učitelských zkoušek se na 13 let usadil v Nové Říši (1888–1901). Poté se přestěhoval do Jaroměřic nad Rokytnou, kde zůstal až do své smrti v roce 1929.

Ve 20. letech minulého století bylo básnické dílo Otokara Březiny ceněné po celé Evropě, dosáhl takového věhlasu, že byl dvakrát navržen na Nobelovu cenu.
Mimo literární tvorby se věnoval studiu filozofie a jazyků, platil za jednoho z největších duchů své doby. Byl velmi citlivý, vyučování ho v pozdějším věku zmáhalo, takže od roku 1919 odešel na tvůrčí dovolenou, v roce 1925 byl penzionován.

Vraťme se do Jinošova, kde mladý učitel hrával v místním kostele na varhany, svědomitě se připravoval na zkoušky a seznámil se s Annou Pammrovou (*1860), dcerou revírníka z myslivny u Jinošova. Žila tu se svou dcerkou Almou, kterou po odmítnutí sňatku s jejím otcem vychovávala sama – Pammrová byla vzdělaná, nezávislá a neklidná bytost s originálním pohledem na svět – s názory, které daleko předběhly tehdejší dobu, bývá označována jako první feministka u nás.

Pammrova hájenka je k nepoznání přestavěná, existuje ale obrázek fotografa Ondřeje Knolla z dob minulých:

hájenka u Jinošova, kde v mládí žila Anna Pammrová; foto O. Knoll z Náměšti n/Osl.

Nic na osudu ani díle Anny Pammrové nebylo tuctové – dětství a mládí prožila u adoptivních rodičů, dostalo se jí širokého vzdělání, rozsah a kvalita jejích jazykových znalostí udivovaly. Manželství, ve kterém se narodil syn, se nevydařilo, odešla od muže a od roku 1896 začala žít ve skromném příbytku ve žďáreckých lesích u Tišnova. Ve své samotě se „žďárecká poustevnice“ věnovala psaní esejů o „ženské otázce“, překládala, psala básně, romány, studovala filozofii; tehdejší společností byla vnímána spíše jako podivínka. A celý život udržovala duchovní přátelství s Otokarem Březinou – její dílo je dnes prakticky zapomenuto, proslulost získala jako múza básníka Březiny. Tito dva velcí duchové, naladění na stejnou strunu, měli rádi samotu, nikoliv však osamění – od seznámení v Jinošově (1887) si psali příštích 40 let – osobně se pak setkali jen v roce 1925 v Tasově u Jakuba Demla, následovně ještě 1927 a 1928 ve Žďárci.

Anna Pammrová, vegetariánka, žila na lesní samotě a poté, co její dcera na prahu dospělosti zemřela a syn odešel v roce 1914 do Ameriky, udržovala osobní kontakty pouze s rodinou Havlových, kteří měli od roku 1907 nedaleko své letní sídlo. Nestýkala se ani s příbuznými. Udržovala ale rozsáhlou korespondenci – kromě Březiny například s německým filosofem Theodorem Lessingem, jehož díla překládala, a s několika dalšími osobnostmi.

Anna Pammrová, fotogalerie Společnosti A. Pammrové

Na předchozím obrázku je text, který Pammrová, milovnice přírody a nezávislosti, napsala na sklonku života, v roce 1941.
V divočině jsem zplozena
– neznámá pozemská žena –
s
 kulturou nesmiřitelná,
od skal neodlučitelná.
Jdu hledat skrytou odpověď
na slovo vryté v mou paměť.

V roce 2010 jsme navštívili pamětní síň Otokara Březiny umístěnou v prostorách novoříšského kláštera – na následujících dvou fotografiích uvádím ukázku korespondence obou protagonistů:

A. Pammrová píše O. Březinovi - muzeum v Nové Říši

dopis O. Březiny A. Pammrové uchovaný v muzeu v Nové Říši

Rukopis Březinův je tak droboučký, že jsem velmi zajímavý text kvůli pohodlnému čtení přepsala:
Křivdila jste mi velice, když jste mne měla v podezření, že za každou cenu chci přerušiti korespondenci s Vámi, která (dle Vašich slov) prý mne inkomoduje. Nezasloužil jsem nikterak této výtky tak, jako jsem nezasloužil Vaší domněnky, že přerušil jsem dopisování za tou příčinou, abych se vyhnul nemilému odpovídání na otázky, které (dle Vás) vyžadují studium nudných spisů. Mám dosti chyb, přiznávám se, a jsem snad mlád, nezapírám, ale nemějte mne za svéhlavého kloučka, který si hraje, hraje, a když ho hračka omrzí, odhodí ji; ostatně své mládí pochoval jsem v té době, kdy Hálkovy erotické Večerní písně a André Theurietovy roztomilé veršíky o pěnkavčích hnízdech počaly mi vzbuzovati dlouhou chvíli. Jsem dilettant ve filosofii, i dilettant v životě. Při tom jsem tak hloupý, že ani jednomu ani druhému neudělám konec. Toť můj zločin.
Dojímá mne vždycky podivně, když kladete mi příliš nízké měřítko. Je totiž všeobecný znak lidí, že (působením egoismu, který je vším) chtějí státi co možno nejvýš v očích osob, kterých si váží. Tato slabosť u mne mnoho vyvinuta není, ale jsem člověkem. Doufám, že poznáváte logickou nit v několika těchto zdánlivě nesouvislých větách?

Myslím, že uvedené informace jsou dostatečné pro vzbuzení případného hlubšího zájmu o některého ze zde zmíněných literátů, a na hranici únosnosti pro čtenáře, kteří dávají přednost četbě s „akčním“ nábojem. 🙂

Závěrem avizuji vydání knihy, v níž výtvarnice Lidmila Anna Dohnalová, naše průvodkyně Jinošovem, zachytila své vzpomínky na dětství a zajímavé osobnosti, s nimiž se setkala – upřímně se těším na čtenářský zážitek.

Související články:
S výtvarnicí Lidmilou Dohnalovou o knihaři Stanislavu Vodičkovi, básníku Jakubu Demlovi a mnoha jiných umělcích z Vysočiny,
Sedlecký hrad nad řekou Oslavou.

4 odpovědi na “Jinošov”

  1. Míšo, jako vždy velmi zajímavé a poutavé čtení, děkuji. V neděli 12.9.2021 pořádá divadlo Husa na provázku z Brna zájezd do Žďárce u Tišnova za Annou Pamrovou. Kdyby měla chuť a čas…
    Zdravím Daniela

    1. Zdravím Tě, Danielo!
      Děkuji za návštěvu stránek a příznivé hodnocení. Tvoje info o bezvadné akci ve Žďárci mě potěšilo, ale bohužel ten víkend budeme s kamarády-turisty v chatě Prašivá, kde se koná sraz čtenářů časopisu Turista. Teď se otevřelo tolik nových zajímavých akcí, že je nelze stihnout 🙂
      Děkuji za informace a srdečně Tě zdravím, M

  2. Mirek jako vždy fotí úžasně a Míša jako vždy poutavě napiše to,co bych si chtěla pamatovat
    a nezapomenout.
    Tentokrát jsou však nejkrásnější obrázky paní Lidmily.

    1. Ani já bych nechtěla zapomenout, co napíšu, ale… 🙂 Máme však vždycky možnost nahlídnout v případě potřeby do článku – kvůli tomu vznikl. 🙂

      Díky za návštěvu a laskavý komentář.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*