Nízké Tatry

Turistická výprava se Spolkem přátel hor 1. – 9. července 2017
2. část: středa 5. 7. až neděle 9. 7. 2017
Potulky Liptovem – Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Liptovský hrad, kostel Svätý Kríž, archeoskanzen Havránok

Letošní toulání slovenskými horami vstoupilo do druhé části – v minulých dnech jsme prošli hřeben Velké Fatry z Královy studně přes Ploskou, Rakytov a Smrekovici do Ružomberoku, nyní nastal čas, abychom v příznivém počasí, které panovalo, pokračovali v přechodu hřebene Nízkých Tater a navázali na loňské putování po západní, tzv. „ďumbierské“, části pohoří. Tehdy jsme šli z Chopku přes Krížské sedlo na Kotliská, odtud následoval sestup žlutě značenou stezkou přes Skalku k jihu do Črmné, do údolí Hronu.

Hlavní hřeben Nízkých Tater se táhne od západu na východ v délce asi 80 km, severní svahy spadají do údolí Váhu, jižní hranici pohoří určuje údolí řeky Hron. Sedlo Čertovica tvoří předěl mezi západními, Ďumbierskými Tatrami, a východní, „kráľovohoľskou“ částí – z té jsme loni absolvovali jen úsek z Telgártu na Kráľovu hoľu (1 946 m) a po hřebenovce na Andrejcovou, odtud sestup do Pohorelé.  Jednotlivé části pohoří mají různý vzhled a charakter – holiny, louky i skalnatý reliéf se střídají se zalesněnými partiemi, nejvyšší horou je Ďumbier (2 043 m), následují Chopok (2 024 m) a Dereše (2 004 m), ostatní známé vrcholky (Skalka, Chabenec, Králova hoľa, Kotliská a Velká Chochula) se blíží výšce 2 000 metrů.

Ve středu 5. července 2017 nás z Ružomberoku, kde jsme byli ubytovaní ve studentském zařízení zdejší Katolické univerzity, vyvezl autobus na Magurku (1 050 m), nejvýše položenou osadu na Slovensku. Stoupáte úzkou lesní silničkou asi 10 kilometrů, než se ocitnete pod hřebenem Nízkých Tater a s okouzlením stanete na úpatí pohoří, kde už ve 14. století vznikla hornická osada s kostelíkem, dnes mimořádně cenným – ve věži bývala řehtačka (slov. rapkáč), která svolávala horníky do práce a ohlašovala konec směny. Dolovalo se tu zlato a doprovodné rudy – všemi informacemi o Magurce se jako červená nit táhne sdělení, že před 1. světovou válkou se tu těžilo v žíle, dlouhé 4,5 km, nejvíce zlata na evropském kontinentě a že v budapešťském muzeu lze vidět zdejší, 8 kg těžký nuget zlata.

kostelík na Magurce pod hřebenem Nízkých Tater; www.svatosi.cz

V současnosti není Magurka zřejmě trvale obydlená, slouží jako východiště na hřeben Nízkých Tater, kam lze vystoupat po modré, žluté či zeleně značené stezce. Vedoucí zájezdu Milan Marko zvolil dnes výstup modrou cestou do sedla Latiborské hole, což znamenalo překonat 550 výškových metrů.

výstup na hřeben - výhled na Lupčianskou dolinu, vpravo je osada Magurka

výstup do sedla Latiborské hole

sedlo Latiborské hole

Ze sedla jsme vystoupili na vrcholek Latiborské hole (1 643 m) a užívali si výhledů – někdy při výstupu na kopec přemýšlím, zda je mi taková dřina zapotřebí – vše je vmžiku zapomenuto, je-li vůkol nádherné panorama a nad hlavou nebe s barokně nadýchanými obláčky…

výhled ze svahu Latiborské hole na hřeben Nízkých Tater směrem k Chopku

Pokračovali jsme po hřebeni s výhledy na sedlo pod Skalkou, pochvalovali si pohodovou cestu, setkávání se slovenskými i českými turisty (byl svátek Cyrila a Metoděje, tedy den volna) a dokonce i s místní faunou. 🙂

hřebenová stezka vede k Velké holi

zmije se vyhřívala na úzké stezce

Latiborská hoľa

sedlo pod Skalkou (1 476 m)

ohlédnutí za absolvovanou trasou

výhled z hřebenové stezky

Mapka absolvované trasy:

z Magurky po MTZ do sedla Latoborské hole, po hřebeni na Skalku 5.7.2017 - 1. část trasy

Liptovská Lužná - pohled z hřebene

Liptovská Lužná je 6 km dlouhá obec v kotlině pod hřebenem Nízkých Tater – je to ta dědina, kterou na fotografiích a ve filmu (Zem spieva, 1933) zachytil Karel Plicka (1894–1987).

výstup na Košarisko (1 695 m)

hřeben Nízkých Tater

výhledy bez konce!

nezapomenutelný den

dolina s Liptovskou Lužnou

výstup na Prašivou, za námi Veľká Chochuľa (1 753 m)

Kdo jednou vystoupil na Prašivou (1 652 m) a sestupoval po jejím svahu do Hiadeľského sedla (1 099 m), pamatuje si to. Ten asi čtyřkilometrový kamenitý úsek dá každému, jehož kolena se dožadují pozornosti, pořádně zabrat.

vrchol Prašivé (1 652 m)

jedna veselá kytička z náročného sestupu z Prašivé

Na svazích Nízkých Tater není zdaleka tak bohatá květinová nadílka jako na velkofatranských loukách, kterými jsme před několika dny procházeli – ve výskytu druhů jsou nepřekonatelné.

Hiadeľské sedlo

Někteří borci z naší skupiny pokračovali dál po červeně značené hřebenovce přes Kozí hřbety do Donoval, my, zařazení v kategorii B, jsme zvolili modře značenou, 6 km dlouhou sestupovou cestu do lázní Korytnica, které leží pod severovýchodními svahy Prašivé ve výšce 850 m n. m. Dnešní trasa byla dlouhá a náročná na sestup, proto jsme vítali každou příležitost k zastavení – nedaleko lázní jsme postáli u hrobu v zalesněném svahu nad cestou – po příjezdu domů jsem na webu zjistila, že Dr. Jozef Ormai (1851–1914) se zasloužil o rozvoj zdejších lázní – mimo jiné se přičinil, aby sem v roce 1908 byla zavedena úzkorozchodná trať z Ružomberoka; její provoz byl ukončen v roce 1974.

Dr. Jozef Ormai se zasloužil o rozkvět lázní Korytnica

Zdejší prameny byly známé už od 16. století, provozní lázeňské budovy vznikly v 19. století a byly velmi populární – vždyť se tu léčil císař František Josef či Ľudovít Štúr!
Sláva lázní Korytnica zcela zhasla po nepovedené privatizaci v devadesátých letech minulého století… Na místě jsme se dozvěděli (a viděli), že se blýská na lepší časy – nový majitel se stará, tak mu přejme úspěch, protože toto kouzelné místo s vyvěrající léčivou vodou si rozhodně zaslouží, aby nezmizelo v propadlišti dějin. Přístřešky nad několika minerálními prameny jsou opravené a volně přístupné – od místních jsme se dozvěděli, že nejchutnější je pramen Jozef, tak jsme využili jeho dobrodiní.

minerální pramen Jozef - výborná osvěžijící voda!

dřevěná kaplička sv. Ondřeje v lázních Korytnica

bývalé lázeňské budovy jsou značně zdevastované

čerstvě opravený objekt v Korytnici - nový majitel prý hodlá pokračovat v obnově budov

Měli jsme čas posedět v romantickém prostředí – autobus přivezl skupinu z Donoval, nemuseli jsme spěchat na večeři do menzy v Ružomberoku, tak jsme si užívali podvečerní lázeňské siesty. 🙂

po ČTZ ze Skalky na Košarisko, Veľkou Chochuľu a Prašivou, z ní sestup do Hiadeľského sedla a po MTZ do Korytnice 5.7.2017 - 2. část trasy

Převýšení na 24 km dlouhé dnešní trase bylo podle webu hiking.sk 1 167 metrů, klesání 1 300 metrů.

A ve čtvrtek 6. července ráno, po noci, v níž nás ze spravedlivého spánku nedokázaly probudit ani dva řvoucí jezy na řece Revúcej, protékající pod okny ubytovny, jsme v 8 hodin čiperně odcházeli znovu z osady Magurka, tentokrát po zeleně značené cestě, na hřeben Nízkých Tater. Dnešní úporné pětikilometrové stoupání (více než 700 výškových metrů) se konalo pod pláštěm mlhy, která spolu s větrem vydržela až na planinu nad sedlem Ďurková. Na Malém Chabenci (1 780 m) chvílemi ochabla a ztrácela ostražitost, čímž nám značně pozvedla náladu a začali jsme věřit, že dřina nebude bez odměny.

část hřebene pod Chabencem - vítr, mlha

Dnes jsme šli po hřebeni vstříc Chopku a Ďumbieru, v sedle Poľany jsme podle plánu sestoupili do Demänovské doliny.

vrchol Chabence (1 955 m) - počasí se lepší

sestup z Chabence - mlha zůstává za námi

magistrálou na Kotliská (1 937 m) - jejich vrchol i Skalka (vpravo) jsou ve slunci

vstříc slunci

ohlédnutí za masivem Chabence

Jako mávnutím kouzelného proutku nastalo ideální počasí a v ústrety nám na svahu pod vrcholem Kostliská (1 937 m) kráčela pětičlenná kamzičí rodinka. Zvířata se klidně popásala, chvílemi některé z nich zvedlo hlavu, postupně se k nám přiblížila snad na 7 metrů – všichni kolemjdoucí byli naprosto konsternovaní – fotili, natáčeli, stáli a jen potichu něco zašeptali… Příroda převálcovala lidi… Pak se někteří kamzíci vydali naším směrem, možná přivykli, že občas dostanou něco k snědku… Zblízka byly vidět jejich upřené, pátravé a nevyzpytatelné oči… Kdybychom se jim nelíbili, jeden zlověstný šťouchanec by stačil… Raději pojďme svou cestou… 🙂

na Kotliskách se popásalo kamzičí stádečko

kamzíci se přiblížili na několik metrů k lidem

Když se daří, tak se daří – asi 30 metrů po svahu dolů se na kameni vyhříval svišť – ležel tam jako tlustý vypasený kocour z televizní reklamy, slunce se do něj opíralo a on si lebedil, turistů si nevšímaje. 🙂

na vyhřátém kameni nerušeně odpočíval svišť

Červená hřebenovka nás vedla dolů do Krížského sedla (1 780 m) a pak stoupala na Poľanu (1890 m).
Mapka dosavadní části trasy:

z Magurtky po ZTZ nad Ďurkovou, na Chabenec, Kotliská, do Krížského sedla a na Poľanu 6.7.2017 - 1. část trasy

Zařazuji několik obrázků z této části hřebene:

ohlédnutí za prošlou trasou

sestup do Krížského sedla

uprostřed Chopok s horní stanicí lanovky, vzadu nejvyšší hora Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m)

Krížské sedlo, vpravo uprostřed Poľana, vzadu vpravo horní stanice lanovky, kupka za ní je Chopok

výhled ze svahu Poľany na Skalku vlevo, uprostřed Kotliská, vpravo vzadu Chabenec

Odpočívali a svačili jsme na Poľaně – náhle se na stezce zjevil kamarád Vláďa Sluka, s nímž jsme se seznámili v roce 2008, když nás fundovaně provázel při akci nazvané Po stopách prusko-rakouské války. Tento týden probíhal 53. ročník Přechodu SNP Nízkými Tatrami (z Telgártu do Španej Doliny), jehož byl Vláďa účastníkem – dnes vyšel spolu s ostatními časně ráno z Čertovince a mířil na Magurku, zítra znovu vystoupí na hřeben a budou pokračovat v přechodu. Jako vzpomínku na milé setkání zařadím několik fotek, které nám poslal:

tak nás na Poľaně natrefil a vyfotil Vladimír Sluka

nerušeně se pásl kamzík u turistické stezky - foto Vl. Sluka

Velký Pozorovatel - foto Vl. Sluka

svítání - Vl. Sluka byl krátce po páté hodině na trase

Nyní nás čekal už jen sestup do sedla Poľany (1 837 m) a odtud po 5 km dlouhé, žlutě značené stezce, místy vedoucí potokem, více než 750ti metrové klesání do Demänovské doliny.

výhled z Poľany na svah Chopku

sedlo Poľany - po ŽTZ sestoupíme do Jasnej

sestup do Demänovské doliny

Krásným a romantickým místem na sestupové trase lze nazvat Tri vody (1 370 m) – skutečně se tam stékají tři potoky a je třeba přebrodit jeden z nich po kluzkých kamenech, neboť stezka pokračuje po druhém břehu. (Blahořečím turistickým holím! 🙂 )

z Poľany do sedla, po ŽTZ přes Tři vody do Demänovské doliny 6.7.2017 - 2. část trasy

V Jasnej jsme si užili jen výhledu na svah Chopku a novou výstavbu všude kolem trasy, která nás velmi oblíbeným rekreačním střediskem vedla na parkoviště našeho autobusu – bohužel bylo nutné dodržet čas a odjet do Ružomberoku na zamluvenou večeři.

výhled na svah Chopku z Jasnej

Dnešní trasa z Magurky přes hřeben Nízkých Tater do Bielej púti (1 120 m) v Demänovské dolině měřila 18 km, absolvovali jsme převýšení 1 236 m, klesání 1 151 m.

Měla jsem pocit, že plánovaný výstup na Velký Choč by se klidně mohl obejít beze mne – předpověď na pátek 7. 7. 2017 byla nedobrá, proto Milan rozhodl, že bude odpočinkový den. Hurá!
Pro mnohé účastníky našeho zájezdu byla opravdovou lahůdkou návštěva termálního koupaliště – někteří se ráchali v bezplatně přístupném přírodním jezírku u obce Kalameny, v němž je stejná voda jako ve draze placeném koupališti v Bešeňové, kam se uchýlili ti, kteří si potrpí na podobná zařízení, jiní se rozhodli nejdříve pro výstup na Liptovský hrad s tím, že se pak uvidí… 🙂

přírodní termální koupaliště i obce Kalameny

My jsme patřili mezi pošetilce, kteří musí všechno vidět, a vydali se po žlutě značené cestě loukami do sedla pod Kráľovou, odkud nás dovedla červeně značená stezka zalesněným svahem ke zřícenině Liptovského hradu ve výšce 1 000 m – při 4 km dlouhém výstupu bylo nutné překonat výškový rozdíl asi 430 metrů.

výstup po loukách do sedla pod Kráľovou, vzadu obec Kalameny

Liptovský hrad (někdy nazývaný Sielnický), založený ve 13. století jako obranný na místě původního hradiště z doby před naším letopočtem, je ze slovenských hradů nejvýše položený a nepatří právě k častým cílům turistů – na energii, kterou je třeba vydat při výstupu po strmém zalesněném návrší zvaném Sestrč, je z bývalého sídla župana, ovládajícího Liptov, jen málo k vidění. Ovšem výhled na Velký Choč (1 608 m) stojí za to!

toto je jediný přístup na skalní plošinu, kde stával Liptovský hrad

ve výšce 1 000 m n. m. se dochovaly pouze základy kdysi významného hradu

po dvou můstcích lze přejít do centra někdejšího středověkého sídla

Z archivních materiálů vyplývá, že hrad byl zřejmě dobyt husity, pak byl v držení odbojné šlechty, takže na konci 15. století nařídil král zbourat jej do základů a župní sídlo bylo přeneseno na Likavu, o níž jsem psala v článku Velká Fatra. Od konce 17. století je centrem Liptova město Liptovský Mikuláš.

z hradu se dochovalo jen torzo; výhled na Chočské vrchy

Velký Choč je zahalen v mracích

výhled na Liptovskou Maru - předpověď se vyplnila - chystá se bouřka

rychle dolů z návrší

Asi po 50 metrech, kdy jsme sestupovali svažitou cestou od hradu do údolí, se spustil liják, v mžiku bylo z jílu blátíčko klouzavé a výrazně znesnadňovalo cestu – při výstupu nás obtěžovalo předbouřkové dusno, teď zase dvoukilometrová skluzavka… 🙂 Přioděla jsem se sice bundou „dešťovkou“, ale vydatná nadílka z nebe samozřejmě zvítězila 🙂 , boty obalené mazlavým blátem ztěžkly… Když jsme dorazili ke kalamenské termální „louži“, nabídli nám Dáša s Jarkem, kteří tu měli auto, odvoz do Ružomberoku – rádi jsme souhlasili a pro dnešek „padla“! – v ubytovně jsme se zcivilizovali a odpočívali.

vycházka od termálního koupaliště na Liptovský hrad a zpět 7.7.2017

Předpověď počasí pro sobotní dopoledne byla nevalná a nejistá – z Velkého Choče se už asi nikdy nerozhlédnu 🙂 , protože byla přijata varianta programu zvaná KPČ (kulturně-poznávací činnost, jak říkáváme my, letití turisté), kterou jsem asi nejen já vřele přivítala. 🙂

Sobota 8. 7. 2017, poslední den potulek Liptovem, byla tedy oddechová a začala prohlídkou archeoskanzenu Havránok rozloženého na kopci Úložisko nad hrází přehrady Liptovská Mara. Vykopávky prokázaly, že zde v době laténské, asi 100 let př. n. l., bývalo opevněné hradiště, potom slovanská osada, ve středověku dřevěný hrádek s obrannou palisádou, též kostelík. Tyto rekonstruované stavby jsou součástí zdejšího muzea v přírodě – od roku 1967 je celý komplex Národní kulturní památkou.

prohlídka muzea v přírodě na kopci Úložisko nad Liptovskou Marou 8.7.2017

Při příchodu do skanzenu ukrývala vrcholek kopce mlha a ochotně napomáhala představě o šerém dávnověku.

rekonstrukce staveb z doby krátce před začátkem našeho letopočtu

rekonstrukce brány do svatyně - 2. polovina 1. století př. n. l.

pozorovatelna

ve středověku prý na tomto vrchu stával dřevěný hrádek

sestupujeme k vodní nádrži Liptovská Mara

věž kostela Panny Marie na hrázi přehrady

Když se stavěla přehrada Liptovská Mara na řece Váhu (dokončena v roce 1975) a několik vesnic bylo zatopeno, zdejší kostel Panny Marie byl rozebrán a ve skanzenu v Pribylině postavena replika. Zůstaly tu jen zakonzervované základy a upravená renesanční věž jako připomínka starobylosti lokality. Archeologický výzkum totiž prokázal, že na tomto místě stávala svatyně už v 11. století a v průběhu věků nebyla kontinuita přerušena.

Dalším bodem rekreačního programu byla prohlídka artikulárního evangelického kostela u obce Svätý Kríž – i on byl kvůli stavbě Liptovské Mary přestěhován z obce Paludza, kterou zatopili.

artikulární evangelický kostel u obce Svätý Kríž

Jeden z největších dřevěných kostelů v Evropě byl postaven v roce 1693 poté, co uherský král dovolil při dodržení všech přísných nařízení stavět kostely protestantům: nesměl být použitý žádný kov ani kámen, pouze dřevo, vchod nesměl být ve směru od vesnice.

mapka oblasti, kde se nachází vzácný dřevěný kostel 8.7.2017

Evangelický kostel v obci Paludza, který pojme 6 000 lidí, postavil za rok negramotný tesař – nenakreslil plány, celý projekt měl pouze v hlavě. 🙂

kostel sem byl přenesen z obce Paludza, kde stál od konce 17. století

Kostel ve tvaru kříže má dvě galerie nad sebou, v interiéru je barokní dřevěný oltář a kazatelna, lustr z benátského skla, varhany, křtitelnice a malby s biblickými výjevy.

do kostela se vejde 6 000 lidí

na stavbu kostela mohlo být použito pouze dřevo

Při přípravách na stavbu přehrady byl kostel v Paludze rozebrán a přenesen na současné místo – akce trvala (narozdíl od stavby realizované v 17. století) přes 20 let 🙂 , poté byl prohlášen Národní kulturní památkou. Patří evangelické církvi, které však podle slov průvodkyně stát příliš na opravy nepřispívá, jsou vděční za finanční dary od návštěvníků.

kostel má délku 43 m, výška později přistavěné věže činí 19 m

půdorys kostela má tvar kříže

Jakmile se ukázalo slunce, nadšenci z našich řad zneklidněli a toužebně obraceli zraky k Chočským vrchům – autobus je tedy zavezl do Prosieku, odkud se vydali po modře značené stezce dolinou přes Červené piesky a planinu Svorad do obce Veľké Borové, z níž pokračovali po červené značce dolinou do Kvačan. My jsme dodržovali „kolenní klid“ a navíc jsme Prosieckou dolinou šplhali v roce 2008 při cestě do Belanských Tater a Pienin, tedy jsme dali přednost prohlídce „hlavního města“ Liptova.
Nešlo nezajít do mikulášské synagogy a nevyslechnout povídání průvodkyně o této stavební perle města – vznikla v polovině 19. století, její současná podoba je výsledkem přestavby z roku 1906.

židovská synagoga v Liptovském Mikuláši

Secesní interiér s modro-zlatou štukovou výzdobou obdivují i návštěvníci koncertů, které se tu v létě pořádají – objekt je ve správě muzea a slouží i k výstavám – my jsme si prohlédli expozici poštovních známek a dopisnic s židovskou tematikou.

interiér synagogy

sken z informační brožury - zde se uchovávala Tóra

Nejstarší stavební památkou v Liptovském Mikuláši je kostel sv. Mikuláše – pochází z doby rané gotiky, původně stával na návrší osamocen, až později vznikla kolem osada, z níž se během 17. století vyvinulo centrum oblasti.

kostel sv. Mikuláše v Liptovském Mikuláši

Návštěva města se nemohla obejít bez nakouknutí do expozice věnované zdejší nejznámější osobnosti – zbojníku Juraji Jánošíkovi (1688 Terchová – 1713 Liptovský Mikuláš). Všichni o něm vše podstatné víme, proto zařadím jen ilustrační obrázek šibenice, na níž skončil jeho mladý život, když byl za levý bok na háku zavěšen…

muzeum, kde se zájemci dozvědí o životě nejslavnějšího zbojníka, a také o jeho smrti

Při turistice na Malé Fatře v roce 2008 jsme navštívili osadu Jánošíkovci u Terchové, kde je dřevěnka, v níž se prý Juraj narodil – kdo nevěří, ať tam běží (či se podívá na fotky 🙂 )

náměstí v Liptovském Mikuláši

Odpoledne jsme v Kvačanech vyzvedli nadšené vysokohorské turisty vrátivší se z chočských dolin 🙂 a odjeli do Ružomberoku – neděle 9. července 2017 byla jen dnem cestovním, pohodovým – před 4. hodinou odpolední už jsme byli v Jihlavě, přátelé pokračovali do Českých Budějovic.

Při hodnocení potulkových aktivit v době od 2. do 8. července jsem došla k těmto výsledkům: trasy 111 km, převýšení 4 645 m, sestupy 6 787 m – borci ze skupiny A ovšem uvedená čísla značně překročili 🙂

foto účastníků potulek Liptovem 2017 - za foto a podporu děkujeme Majce Jedličkové :-)

10 odpovědí na “Nízké Tatry”

    1. Jsem ráda, že jsem se dozvěděla o Vašem blogu – je tam přehledně seřazeno Vaše putování – jste mladí a výkonní, ještě mnohokrát projdete nádherné Nízké Tatry a vždycky budou jiné 🙂 a krásné!
      Pro nás je turistika celoživotní radost – teď už nemůžeme tolik lovit kilometry, tak se soustřeďujeme na prožitky 🙂 a vnímání horských krás.
      Přejeme samé dobré cesty a vyhovující počasí 🙂

  1. Zdravím ze Zlína!
    Velmi pěkný zážitek i při čtení….prosím, jak počítáte výškové převýšení, jak stoupání a klesání celkem na jednotlivých turistických trasách? Domnívám se, že výškové převýšení je rozdílem výšek = mezi nejvyšší dosaženou a počáteční (startovní) nadmořskou výškou. Jiné údaje jsou – celkové stoupání a pak i klesání. To lze i vyčíst orientačně z výškového profilu trasy např. mapy.cz.
    Můžete mi v tomto napsat svůj objektivní názor?
    Děkuji a přeji pěkné a turistice příznivé další dny.
    Pepa

    1. Dobrý den,
      děkuji Vám za milý zájem o naše stránky a sděluji, že údaje o stoupání a klesání na trasách ve slovenských horách získáváme z webu http://www.hiking.sk, případně doplňujeme údaji vedoucího zájezdu. Plně se na tyto záznamy spoléháme – sama nemám ani čas ani chuť zabývat se ověřováním přesnosti udaných čísel 🙂 , natož abych se odvažovala Vám radit 🙂

      Doufám, že občas k nám zavítáte, přejeme Vám zajímavé cesty a zdravíme Vás 🙂

  2. Ahoj Míšo, díky za krásný článek a fotky. Moc ráda jsem se vrátila ve vzpomínkách na začátek prázdnin k našim společným zážitkům z kouzelných slovenských hor. Přečetla jsem si se zaujetím i tvoje loňské články z Horehroní, tehdy jsem s vámi ještě nebyla, škoda… A těším se na nějaké budoucí společné potulky. Mějte se fajn. Hanka

    1. Srdečně děkujeme za milý komentář a jsme rádi, že článek a fotky posloužily ke spokojenosti. 🙂 I my se těšíme na příští setkání při turistice – ať nám nohy šlapou! 🙂
      Hezký zbytek prázdnin 🙂

  3. Opět máš Míšo všechno podrobně a přesně popsané. Mírovi se moc povedly fotky, ještě v minulém příspěvku jsem chtěla pochválit fotku z Vlkolince, na které babky sedí před kostelem při mši. Samozřejmě mu jí zavidím. Majka

    1. Ahoj Majko,
      děkujeme za pochvaly, zachovej nám prosím přízeň – když k nám občas nahlédneš a zavzpomínáš na potulky, pak má práce se sestavením článku a výběrem fotek smysl.
      Přejeme samé dobré dny 🙂

Napsat komentář: M+M Svatošovi Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*