Rozhledna Cibulka, Rotavské varhany, Hartenberg, Šindelová, Kraslice

Pamětihodnosti kulturní i přírodní severně od Sokolova
Druhý den poznávání západních Čech
Neděle 1. července 2018

Výlet krajinou severně od Sokolova jsme si při plánování rozdělili na tři okruhy, které nás postupně zavedly až ke státní hranici česko-saské. Nedělní ráno nám dělalo radost a už cestou z Dolního Rychnova přes Sokolov a Svatavu do Josefova jsme si užívali krásných výhledů na Krušné hory.
Naším nejbližším cílem byla osada Hřebeny, odkud jsme se vydali na hrad Hartenberg, který nás zajímal tím víc, že jsme jeho žalostnou zříceninu při putování Za posledním puchýřem v listopadu 2006 navštívili a dozvěděli se, že nový vlastník ve spolupráci s dobrovolnickým spolkem se pustili do záchranných oprav.

z Dolního Rychnova přes Sokolov a Josefov do Hřebenů, tam prohlídka hradu a pivovaru Hartenberg, pokračovali jsme do Krajkové a odtud směrem na Oloví – výstup na rozhlednu Cibulka a Šibeniční vrch, zastávka v Oloví – 1.7.2018

Hartenbergové byli významným šlechtickým rodem z Chebska a na konci 12. století založili na ostrohu nad řekou Svatavou jeden z nejstarších českých hradů. Velký rozmach zažilo panství i hrad za éry Šliků v 15. a 16. století, v 17. století změnili příslušníci rodu Písniců hrad na pohodlný třípatrový renesanční zámek, barokní přestavby se uskutečnily po třicetileté válce a v době, kdy panství vlastnili Auerspergové.

V roce 1945 byl Hartenberg zabrán, mobiliář částečně přestěhován, většinou však rozkraden, a usadila se tu armáda, pak státní statky – co dodat… Několik úmyslně založených požárů dokonalo spoušť z minulých desetiletí, na konci 90. let se začalo s obnovou. V současnosti už se tu konají prohlídky jak rozměrného hlavního paláce, tak sklepů a hradní kaple, také řada kulturních akcí.

My jsme sem přibyli brzy z rána, takže ještě nebylo hradní nádvoří otevřené, nikde nikdo, jen vlahý letní les a šumění řeky dole pod skálou, absolutní idyla…
Podívejte se na fotky, které Mirek udělal a pak porovnejte s těmi z roku 2006, nám to přijde zajímavé (a radostné).

Hartenberg (Hřebeny) je jeden z nejstarších českých hradů, byl postaven na přelomu 12. a 13. století; www.svatosi.cz
pánové z Hartenberku vystavěli hrad na skalnatém ostrohu nad řekou Svatavou
po Hartenbercích vlastnili hrad a panství Šlikové, pak Písnicové a Auerspergové
po absenci údržby a několika úmyslných požárech se v osmdesátých letech stala z rozsáhlého areálu zřícenina, v posledních deseti letech začala oprava, do části stavebně zajištěných objektů je už povolen vstup s průvodcem
na infotabuli byl nákres hradu při pohledu z jihu a severu
tak vypadala kulatá věž v listopadu 2006
na tomto obrázku z roku 2006 je vidět, jak opravy hradu a zámku Hartenberg pokročily, i když…
v roce 2006 ještě hradní věž čekala na opravu, dvůr byl přístupný
vchod do areálu hradu v listopadu 2006 – po válce tu sídlila armáda, pak státní statky – toto byl na začátku 21. století výsledek jejich hospodaření; foto L. Tomáš

V roce 1603 založili Písnicové pivovar, postupně k zámku přibývaly hospodářské budovy, takže během doby vznikl sídelní a krajinářský celek skvěle umístěný na ostrohu obtékaném řekou Svatavou. K zámku s dvorem a pivovarem patřil i lihovar, také papírna, mlýn, tři hostince a hotel. V předválečných dobách sem směřovaly výlety občanů ze širokého okolí. V hradních kronikách je s hrdostí zapsáno, že v éře pánů z Auerspergu často na Hartenbergu pobýval Johann Wolfgang Goethe (1749–1832), dokonce zde v roce 1823 slavil své narozeniny.

Bývalý hradní pivovar Hartenberg je na tom mnohem hůř nežli zámek, rozpadá se před očima a přitom to kdysi byl skvěle, nadčasově zařízený provoz, jehož pivo vyhrávalo na výstavách. Dočetla jsem se, že v roce 1900 získalo zdejší pivo hlavní cenu v Paříži, pak znovu v roce 1914 v Londýně. Na konci 19. století se tu ročně vařilo průměrně 15 000 hl piva, na lahvové pivo se používaly etikety, což v té době zdaleka nebylo běžným standardem.
Při pivovaru fungovaly hostinec Hamr a restaurace Zámecký vrch (Schloßberg).

pod kopcem u Dolinského potoka založili Písnicové v roce 1603 pivovar
pivovar byl velice moderně zařízený, zdejší pivo vysoce hodnocené a ceněné, pracovalo se tu do roku 1945
býval tu i hostinec a opodál hotel

A teď porovnejte současnou situaci se stavem v listopadu 2006:

v listopadu 2006 jsme k pivovaru přišli ze Sokolova po modré TZ, tedy ze strany opačné nežli roku 2018 – je patrné, že areál tehdy byl ještě mnohem zachovalejší
areál pivovaru Hartenberg v listopadu 2006

U pivovaru taky nebylo živáčka a na zdejší opuštěné trosky byl věru tíživý pohled – prošli jsme provozy, kam jsme se nebáli vstoupit – sklepení s klenutými oblouky v protější skále jistě dobře sloužilo k uložení piva, odhadli jsme, kde byla ledárna z kamenů a cihel, dnes s propadlou střechou, z níž rostou stromy, nad ledárnou dva rybníčky – z jejich vody se vyrábělo pivo a jistě i led, hned za budovami teče potok nedaleko ústící do Svatavy.

Tehdy před lety jsme se odtud vraceli do Sokolova vlakem – překvapilo nás, když k ubohé, vybydlené nádražní budově přijela velmi moderní vlaková souprava pendlující mezi Německem a Sokolovem.

vlaková zastávka Hřebeny, k níž přijel nový model vlaku a zavezl nás do Sokolova
na nádražní budově bylo turistické informační místo s tímto textem

Pohledem na mapku zařazenou na začátku článku zjistíme, že dalším objektem našeho zájmu byla nová rozhledna Cibulka a stará kaple – obojí na Šibeničním vrchu mezi obcí Krajkovou a městem Oloví. Asi na poloviční cestě mezi uvedenými sídly jsme odstavili pežotka na malém parkovišti u lesa a vydali se neznačenou, asi kilometr dlouhou, strmou cestou na Šibeniční vrch.

na svahu Šibeničního vrchu, cestou k rozhledně Cibulka
bezmála 30 metrů vysoká rozhledna Cibulka byla vystavěna na kopci o nadmořské výšce 655 m
horní vyhlídková plošina ve výšce 25 m umožňuje panoramatické pohledy na Krušné hory, kopce Slavkovského lesa i Sokolovskou pánev
rozhledna, na kterou vede 129 schodů, byla postavena v roce 2014 podle návrhu architektky Marcely Plaché
výhled na město Oloví obklopené smrkovými lesy
spanilé výhledy na vlny zeleného moře
krajina pod Krušnými horami
krásné rozhledně sluší jméno Cibulka

Na hřebeni, ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, byla na místě odedávna uctívaném, kde na borovici visel obrázek Nejsvětější Trojice, vystavěna v letech 1914–1917 kaple ze strusky. Váže se k ní smutný, ale pravdivý příběh. Na začátku 1. světové války pojali tehdejší farář z Oloví a štukatér Josef Fischer úmysl postavit na výše řečeném místě v lese umělou jeskyni ke cti Nejsvětější Trojice. Sbírali odpadovou strusku z nedalekých rotavských železáren, sháněli peníze na stavbu a překonávali různé překážky – Fischer musel narukovat do války, dostal krátkou dovolenou, během níž pomáhal prací i radou několika věrným, kteří úmysl nevzdali. Hotové dílo bohužel nespatřil, padl v září 1915 u Tarnopolu.

kaple Nejsvětější Trojice na Šibeničním vrchu, asi 1 km od rozhledny Cibulka, se stavěla v letech 1914–1917
kaple ve stylu umělé jeskyně je vystavěna ze strusky, která vznikala při tavení železné rudy v huti v Šindelové (máme tam namířeno) a v rotavských železárnách
Josef Fischer, štukatér, který se do stavby pustil, se jejího dokončení nedožil – padl ve světové válce
kříž u kaple na Šibeničním vrchu stojí na kótě 666 m n. m.

Seběhli jsme k silnici na úpatí vrchu a zakrátko si prohlíželi střed městečka Oloví, které má bohatou minulost, ačkoliv první písemná zmínka o něm pochází z roku 1524. Oloví, jak sám název připomíná, bylo královské horní město, kde se těžilo olovo, cín a stříbro. Když byly zásoby vyčerpány, vznikl tu sklářský průmysl, který dodnes přetrvává. Ve městě nad řekou Svatavou žije asi 1 700 obyvatel, okolí je protkané množstvím turistických pěších cest, i cyklisté si přijdou na své.

Dominantou města je novogotický kostel sv. Michaela archanděla, který byl na konci 19. století vystavěn na místě předchozího kostela. Léta neopravovaný, byl v havarijním stavu roku 2001 uzavřen, poté prohlášen kulturní památkou ČR, probíhají opravy.

kostel sv. Michaela archanděla v Oloví je kulturní památkou ČR, přesto je kvůli havarijnímu stavu zavřený, prý se snad opravuje
kostel a nově opravená kašna jsou středem města Oloví

Z Oloví jsme pokračovali jedinečným, hluboce zaříznutým údolím řeky Svatavy směrem k severu – ze silnice vedoucí do Kraslic jsme odbočili vpravo do Smolné, následovala Rotava, v jejímž okolí jsme měli několik velezajímavých cílů.

z Oloví údolím řeky Svatavy na sever, odbočka vpravo na Rotavu, NS Rotavské varhany, dále do Šindelové, zámeček Favorit, Kamenný hřib – 1. 7. 2018

Odstavili jsme auto a chutě se vydali nejdříve po zeleně, pak žlutě značené Naučné stezce Rotavské varhany. Že jsme po výstupu na čedičový kopec nad Rotavou při prohlídce jedinečných skalních útvarů plesali, je jistě jasné, ale že jsem o vzácné lokalitě jen horko-těžko hledala na webu informace, které by zasvěceného neurazily, ale neználky mně podobné aspoň trochu obohatily, to na první pohled asi zřejmé není – snažila jsem se však a tu spoustu Mirkových fotografií doprovodím komentářem, pracně sestaveným. 🙂

panoramatické vyhlídkové místo na čedičovém kopci nad Rotavou
přírodní památka Rotavské varhany je součástí třetihorního vulkanického pásma, které protíná severozápadní Čechy od severního Bavorska do Polska
Rotavské varhany jsou zbytek třetihorního vulkánu
ukázka sloupcovitého rozpadu čediče – přírodní výtvor opravdu připomíná varhanní píšťaly
mohutná stěna se skládá z dvanáct metrů vysokých, vějířovitě rozložených hranolů
čedičové sloupce vznikly v důsledku chladnutí lávy
skalní stěna byla odkryta při těžbě v kamenolomu
příroda vytvořila malebný útvar – ne sice unikátní, ale asi nejkrásnější z dosud v této oblasti známých
při výstupu na vrcholek sopky můžeme obdivovat i další geologické zajímavosti
stezka po čedičovém hřebenu
Skalka – čedičové sloupce tu leží skoro vodorovně
stěna Skalky – láva se nevylévala jako u Varhan, ale značně ztuhlá se násilně prodírala a vystřelovala na povrch, hornina je pórovitá a struskovitá
Skalka je samostatnou vulkanickou kupou, která nesouvisí s Varhanami – byla vytvořena energií sopky v několika pulsech za sebou, nové těleso vždycky porušilo to starší, takže popraskalo – Rotava má tedy kromě Varhan také kamenný čedičový vějíř

Popojeli jsme asi 4 km do Šindelové, odkud jsme se vydali modřínovou alejí k zámečku Favorit. Nejdříve jsme však využili krásného prostředí u rybníka (dříve název Teich), který kdysi vybudovali Nosticové jako zásobárnu vody k pohonu strojního zařízení pro zdejší vysokou pec, dnes slouží rekreaci a koupání.

rybník Teich v Šindelové nechali vybudovat Nosticové
další rybník u hájovny cestou k zámečku Favorit
pseudobarokní zámeček nechal na místě někdejšího loveckého zámečku vystavět koncem 19. století hrabě Nostic
zámeček je trojkřídlá budova obklopená hospodářskými budovami a hájovnou, areál je v soukromých rukou a nepřístupný, psi štěkali jak o závod

Sotva jsme stačili obhlédnout dřevěnou kapli zasvěcenou sv. Terezii z Avily (1515–1582), té, které se říká sv. Terezie od Ježíše, učitelka církve, museli jsme se vydat lesem nazpět.

kaple sv. Terezie z Avily u zámečku Favorit nedaleko Šindelové

Čekala nás krátká návštěva Přírodního parku Přebuz, konkrétně Kamenného hřibu, za kterým jsme se museli vydat hore kopcom.

cestičkou po svahu k přírodní památce Kamenný hřib
statek u silnice v Šindelové
přírodní památka Kamenný hřib je výrazným estetickým a krajinným prvkem
tvary balvanu jsou působením zvětrávání zaoblené
blok asi 3 metry vysoký je vodorovnými puklinami rozčleněn na několik částí

Prastarý balvan se sice dal vidět, co nás ale zcela uchvátilo, byl výhled na Krušné hory! Výstup na kopec s téměř kruhovým výhledem se vyplatil! Viděli jsme i v okolí roztroušené původní statky, některé opravené, jiné jejich majitelé, bůhví odkud přišlí, jen užívají a nechají chátrat…

Kdo dnes přijede do Šindelové, nemůže se nezastavit u někdejší vysoké pece, která se od roku 2016 opravuje, byla prohlášena technickou památkou.

vysoká pec v Šindelové má tvar komolého jehlanu vyzděného z kamenných kvádrů a v horní části z cihel a struskových tvárnic, vpředu je výklenek pro odpich, vpravo druhý výklenek, u něhož byla výfučna s dmýchadlem vzduchu

Pro návštěvníky je k dispozici tabule s vysvětlujícím textem – považovala jsem za vhodné tuto možnost zprostředkovat našim čtenářům, proto jsem ofocené informace přepsala:

Těžba a zpracování železné rudy v této oblasti mají své začátky ve 14. století za Šlikovské éry. Roku 1340 vznikly postupně první hamry a tavírny. V 16. století přibyla i huť. Po roce 1627 pokračovali Nosticové, vystavěli vysokou pec a v 19. století již pracovaly dvě. Jako palivo využívaly pece dřevěné uhlí. Zpracovávala se litina, pracoval i tyčový hamr a tři hamry na plech.

Vysoká pec, u níž se nacházíte, byla jen součástí nových železáren zbudovaných roku 1839. Areál tvořily tato vysoká pec, válcovny jemného plechu, kalírny a hamr. K pohonu byla využita zpočátku voda, později jeden z prvních parních strojů v Českých zemích.

Dřevěné uhlí bylo nahrazeno hnědým uhlím ze sokolovských dolů. Také pocínování jemných plechů se později provádělo novou technologií – pozinkováním. Tento patent zde byl využit poprvé.

Po roce 1860 vyrábějí železárny v Šindelové i tvárnice. Hlavní surovinou pro tuto výrobu byla struska – druhotný produkt vysoké pece.

Po roce 1920 proběhly první zkoušky s elektrickou energií. Časem dodávaly železárny elektřinu celému okolí. Na konci dvacátých let pracovalo ve všech zdejších provozech 920 zaměstnanců.

Za 2. světové války se ale výroba částečně změnila a omezila, některé provozy byly zastaveny úplně.
Konec výroby ve zdejších železárnách nastal v roce 1945.

vysoká pec vyhasla roku 1876, v provozu zůstala válcovna a jiné dílny, výroba nadobro zastavena v roce 1945, od roku 2016 se objekt opravuje
vpravo je torzo provozní budovy přiléhající k vysoké peci, prohlášené technickou památkou

Šindelová i Rotava nám poskytly vše, co jsme od nich očekávali, den se nachýlil, ale toužili jsme aspoň nakouknout do Kraslic a Bublavy, kde jsme nikdy nebyli. Vrátili jsme se na silnici v překrásném údolí řeky Svatavy a pokračovali k hraničním kopcům. Netrvalo dlouho a údolí se trochu rozestoupilo – byli jsme v Kraslicích.

prohlídka centra Kraslic, údolím Bublavského potoka do Tisové, na Bublavu a ke státní hranici u Klingenthalu – 1. 7. 2018

V Kraslicích, městě na řece Svatavě, rozložených v průsmyku západní části Krušných hor, kudy dříve vedla obchodní stezka z Čech do Německa, žije dnes (v 15. městských částech) asi 7 000 lidí. Původní osada ze 13. století se po objevení bohatých rudných ložisek rychle rozrostla – v okolí se začalo s dolováním stříbra, mědi, olova a cínu, proto Karel IV. povýšil Kraslice na město královské. Největší rozvoj těžby rud nastal za éry rodu Šliků – prý zde tehdy žilo více než 20 000 lidí!
Když se okolní doly po vyčerpání rudných zásob postupně uzavíraly, rozšířila se na začátku 17. století ve městě výroba dechových hudebních nástrojů – pojem Amati Kraslice známe všichni dobře a víme také, že množství lidí pracovalo ve zdejších textilkách.

centrum města Kraslic – budova Městského úřadu
kostel Božího Těla v Kraslicích pochází z konce 19. století
impozantní kostel v Kraslicích je vybudován v novorománském slohu
Kraslice mají 15 částí – žije tu asi 7 000 lidí, město leží na řece Svatavě, tři kilometry od hranic česko-saských; www.svatosi.cz

Z důvodu časové tísně jsme si prohlídli jen centrum města a vydali se silničkou kolem Bublavského potoka vzhůru na horský hřeben, k poslední vesnici na hranici s Německem, malebné Bublavě. Historie zdejších osad je po celá staletí provázaná s nedalekými Kraslicemi, nyní je Bublava (asi 400 obyvatel) známá jako středisko zimních sportů, množství naučných stezek a rozhleden však dobře slouží i v jiných ročních obdobích pěším turistům a cyklistům. Se zalíbením jsme hleděli na typické zdejší roubenky, obdivovali množství sjezdovek a sportovních středisek, v podvečerním slunci získaly okolní hory tajemný nádech a my se těšili na dny příští.

Silnička se vyšplhala až k hraničnímu přechodu, kde malá cedulka upozorňovala, že právě vjíždíme do Klingenthalu – tím dnešní putování končilo.

S večerem jsme se vrátili do Sokolova, ke statistice jsme přidali 102 dnes ujetých kilometrů, pěší jsme nepočítali. 🙂

Zítra jedeme do Ostrova nad Ohří, Vykmanova a Jáchymova – víc asi nestihneme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*