Křížová cesta v Nové Říši,

ale také zdejší slavní rodáci a prohlídka kláštera
Čtvrtek 13. srpna 2020

Bývalým spolupracovnicím, mým kamarádkám Martě a Majce, jsem navrhla výlet do Nové Říše – v Jihlavě jsme se usadily do autobusu směr Želetava, kde jsme měly hned přestoupit a dojet do místa určení. Autobus vyjel ze stanoviště a před křižovatkou vedle budovy nádraží došlo ke střetu s vozidlem, na kterém je instalováno zařízení pro opravu trolejového vedení. Vše poměrně dobře dopadlo, ale bylo třeba, aby policie zaznamenala událost – když jsme odseděly dvě hodiny v autobuse (stále jsme si však měly o čem povídat 🙂 ) a bylo jasné, že prohlídka kláštera se odbývá bez nás, rozhodly jsme se změnit lokál a zajít do restaurace, kde je pohodlnější posezení.

Druhý pokus ve čtvrtek 13. srpna proběhl bezchybně, před desátou hodinou jsme byly v Nové Říši na náměstí a měly do začátku prohlídky premonstrátského kláštera půlhodinku na zastavení u zdejších významných budov.

Sbírky básnického génia, jehož poezie je nadčasová, se na knihkupeckých pultech moc nevidí, ale to neznamená, že není čten a ctěn. Jeho poezie, která ovlivnila vývoj českého básnictví ve 20. století, vyžaduje soustředění a studium, což není v dnešní uspěchané době právě v módě – pochopit jeho dílo, protkané symboly, je pro mnoho lidí obtížné.

Otokar Březina se narodil 13. 9. 1868 v Počátkách, zemřel 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Maturoval na telčské reálce, jeden rok učil na obecné škole v Jinošově, kde se poprvé setkal s Annou Pammrovou, v letech 1888 až 1901 učil v Nové Říši, pak přešel do Jaroměřic nad Rokytnou, kde působil jako učitel do roku 1925. Básnické sbírky: Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce – bohatý básnický jazyk je protkán filozofickými myšlenkami a vědomím, že vše je řízeno Nejvyšší vůlí – je mi líto, že jsem dokázala (asi) pochopit a vstřebat pouze básně z Tajemných dálek – mám je doma, v různých obdobích života si v nich čtu, fascinuje mě bohatost češtiny, neotřené a nečekané užití básnických příměrů – vždycky najdu nějaké souznění, s věkem a  tříbením názorů na život stále častěji.

V Nové Říši, městečku s dlouhou a bohatou tradicí, která se odvíjí podle záznamů z kronik od začátku 13. století, žije v současnosti 830 obyvatel. Protože leží při silnici na Znojmo, trpěla v minulosti tato oblast během válečných tažení, husité pobořili zdejší klášter, kromě plundrujících vojáků postihly městečko i požáry.

Jan Novák, skladatel a pianista, studoval na brněnské konzervatoři skladbu u Viléma Petrželky a klavír u Františka Schäfera. Jako stipendista odjel do Ameriky, kde studoval v New Yorku u Bohuslava Martinů, což mělo pro jeho budoucí muzikantský život zásadní význam. V roce 1948 se Jan Novák vrátil do vlasti, po srpnu 1968 pobýval v různých evropských zemích.
Zemřel 17. 11. 1984 v Neu Ulmu v Německu. Jeho ostatky byly v roce 2011 převezeny do České republiky a uloženy na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.

Už několik set let zviditelňují po celé Evropě jméno svého rodiště, Nové Říše na Moravě, sourozenci Vraničtí. Pavel Vranický (1756–1808) a Antonín Vranický (1761–1820) hráli podstatnou roli ve vídeňské hudbě a jejich výkony obdivovali významní umělci jako Haydn, Beethoven, Mozart, Weber – mnozí z nich byli jejich blízcí přátelé. Také Goethe si jejich umění velmi vážil a rád s nimi spolupracoval.
Pavel Vranický, velmi plodný hudební skladatel, dirigent a houslista se stal ředitelem dvorních divadel ve Vídni, po něm jej ve funkci nahradil jeho mladší bratr Antonín, skladatel a houslista.
Početná díla obou bratří se stále s úspěchem provádějí, v klášteře v Nové Říši je expozice věnovaná jejich životu a práci.

Obě mé společnice byly ohromeny množstvím informací a artefaktů v kostele i klášteře a užívaly si každou komentovanou část – objednaly jsme si celkovou prohlídku (tři trasy), o níž jsem psala v minulém článku.

Návštěvu Nové Říše jsme zakončily výšlapem na nedalekou, nově opravenou křížovou cestu, z širokého okolí viditelnou.

Trasu jsem zaznamenala na mapě:

Po roce 1950 se přestalo s údržbou křížové cesty, takže zastavení se postupně dostala do havarijního stavu, některé kapličky se vůbec nezachovaly.

Pro zájemce zařazuji jednu z nejznámějších básní Otokara Březiny ze sbírky Tajemné dálky (1895):
Moje matka

Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu:
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala se stromu času.

Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.

Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,
smrt svoji líbala a v těžké agónii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i vizi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

O matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
tak z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

A jako tvoje kdys i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času.