Hradec Králové, Kutná Hora

Letní procházka v historickém centru významných českých měst, zastavení v Týnci nad Labem a Žehušicích, výstup na rozhlednu Kaňk.
Pondělí 2. srpna 2021

S radostí jsem přijala pozvání na výlet, který naplánovala Iva s manželem jako turistickou poznávací vycházku za pamětihodnostmi. Bohouš měl svůj program, Iva i já jsme dychtivě vykročily po Velkém náměstí v Hradci Králové – k obrázkům, které Iva pořídila, přidám komentář podle toho, co jsem poté o jednotlivých objektech vyčetla.

Dramatická oblaka vypadají nádherně na fotografiích, ale zároveň prozrazují, že vodu, jichž jsou plná, dlouho neudrží – uvidíme.

Bohuslav Balbín, literát, historik, pedagog, kněz jezuitského řádu, byl jednou z nejvýznamnějších osobností českého baroka. Psal latinsky, ale podporoval českou řeč a bránil národ před poněmčováním. Zásadním dílem je spis Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého.

Centrum města jsme si s Ivou prohlédly, zatoužily jsme vidět je z věže, což bylo dobré rozhodnutí, i když na ochoz vede 226 schodů. V každém patře (je jich 10) jsou zajímavé interaktivní panely o historii věže i města, vystupuje se po krásném, širokém schodišti – v roce 2015 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce objektu.

Při výstupu je možné na panelech sledovat jednotlivé etapy výstavby – uvedu jen, že stavba věže byla zahájena v roce 1574 na místě kaple sv. Klimenta, do níž se nyní vstupuje z věže. Stavba byla zcela dokončena roku 1729 – věž stojí na půdorysu 10×10 metrů, její zdi jsou až 4 metry silné.

Božkův hodinový stroj nahradil původní z roku 1591, v současnosti zajišťuje chod hodin elektrický stroj. Zdejší věžní hodiny mají jednu nezvyklost: velká ručička na ciferníku ukazuje hodiny, malá minuty. Důvodem této zvláštnosti je, že v dřívějších dobách bylo pro lidi v širokém okolí důležité vidět, kolik je hodin, minuty neměly (tehdy 🙂 ) takový význam.
V patře dokončeném v roce 1581 je k vidění obrovský zvon Augustin, ulitý už na začátku 16. století – v Čechách ho svou velikostí předčí jen svatovítský zvon Zikmund.

Na jednom z panelů byl zachycen i úplný vrchol věže, tedy hrotnice s šesticípou hvězdou, lvem jako symbolem města a makovicí s historickými dokumenty, které se tam během staletí ukládají.
V podzemním patře věže je umístěna rarita: skleněný model věže v měřítku 1:20, váží asi jednu tunu.

Vchodem z věže jsme se dostaly do kaple sv. Klimenta, považované za nejstarší kostel v Hradci. Původní dřevěná kaple byla prý založena v roce 1134 knížetem Bořivojem a jeho ženou Ludmilou při návratu z Moravy, kde byli pokřtěni sv. Metodějem. Dnešní podobu kaple určil Santini.

Na počátku minulého století vtiskli městu novou podobu věhlasní čeští architekti Jan Kotěra, Josef Gočár, Osvald Polívka – díky moderním stavbám se Hradci začalo přezdívat „Salon republiky“.

A v tento moment začaly z oblak padat proudy vody, vyhledaly jsme úkryt pod střechou a chviličku počkaly na Bohouše, který pro nás autem přijel. Přeháňka neměla dlouhého trvání, takže jsme s Ivou mohly dodržet program a zastavit se v Týnci nad Labem.

Týnec nad Labem je asi dvoutisícové městečko, jehož počátky sahají do poloviny 10. století, ale první listinná zpráva je až roku 1110 v Kosmově kronice. Původně Týnec, vzniklý na ostrohu nad řekou, patřil Slavníkovcům, od roku 995 Přemyslovcům.
(Byli jsme na místech, kde před vyvražděním pobývali Slavníkovci ).
Majitelé Týnce se střídali, od roku 1560 patřil císaři Rudolfu II. a ten Týnec nad Labem roku 1600 povýšil na královské komorní město.

Zašli jsme na doporučovanou vyhlídku nad Labem – pohled na letní jiskřivou řeku ze skalní výšiny opravdu stál za to.

Byla to naše první, sice nedlouhá, ale vydařená návštěva úpravného a čisťounkého městečka.

V nedalekých Nových Dvorech jsme v restauraci pojedli, ale na prohlídku okolí nám nezbyl čas – lákala nás Kutná Hora. V turisticky atraktivním městě jsme s Ivou zvolily obvyklou nejžádanější trasu, při níž nás provázela nepřehlédnutelná oblaka, která opět věstila brzkou návštěvu těžkých vodních kapek.
Zatím bylo v Kutné Hoře jako v ráji – nepřeplněno turisty, zahrady kolem bývalé jezuitské koleje upravené a zabydlené moderními sochami, nádherné výhledy z teras do údolí říčky Vrchlice.
O Kutné Hoře a chrámu sv. Barbory se více dozvíte v označených odkazech.

Výhledy z terasy lemované sochami byly nebeské, pomalu jsme došly k Hrádku, pak k Vlašskému dvoru a sochám T. G. Masaryka a K. H. Borovského.

Bohouš nás autem čekal na domluveném místě, cestou na další štaci začalo pršet, ale zanedlouho přeháňka skončila. Mířili jsme na vrch Kaňk, což je v kraji Bohoušova dětství a mládí – nikdy jsem nebyla na rozhledně, která tu před několika lety vznikla, tak jsem vděčně ocenila vsuvku do programu.

Betonová rozhledna obložená kamenným zdivem je vysoká 30 metrů, do restaurace s vyhlídkou vede 144 schodů (mají tu i výtah 🙂 ). Z kryté terasy je obdivuhodný výhled na Kutnou Horu a široké okolí.
Měly jsme s Ivou v Bohoušovi zdatného průvodce, ukazoval různá místa a přidával rozverné historky z minulých dob – pohoda v duších, pohoda vůkol.
Při odchodu jsme si na plácku před rozhlednou všimli novotou svítící sochy sv. Barbory, patronky horníků.

Závěr cesty byl určen k návštěvě městysu Žehušice, kde jsou na hřbitově pochovaní Bohoušovi příbuzní. Žehušice leží asi 10 km východně od Kutné Hory.
Slunce už zase svítilo jako o závod, v jeho paprscích vyhlíželo vše krásnější nežli možná bylo. Okouzlil mě pohled na místní kostelní okrsek – s několika sochami, náhrobky vsazenými do ohradní zdi a zeleným prostranstvím pro odpočinek mi připadal jako přenesený odkudsi z jižní Evropy – v našich poměrech trochu zvláštní místo.

Kostel byl v roce 1760 vysvěcen na místě původního, ohrazeného kostela, kolem něhož býval hřbitov. Po několika letech přistavěli zvonici v maurském stylu, které zde říkají kampanila.

Duch volnosti a rozletu možná sídlil v soše hornisty sedícího na lavičce – při hledání na webu jsem se dočkala milého překvapení – v Žehušicích se narodil virtuóz na lesní roh Jan Václav Stich – Punto (1746–1803), který procestoval se svým uměním celou Evropu.

Hornista Stich – Punto byl přítel Mozartův i Beethovenův, ti mu věnovali své skladby, které jsou stále s úspěchem prováděny. Kde jinde by měl být pořádán hudební festival nežli v Žehušicích? Vždy v červnu se tu už léta koná „Slavnost lesního rohu“.

Když napíšu, že dnešní pondělí bylo dnem objevů, asi mi uvěříte.