Kaliště – Gustav Mahler, kostel sv. Víta v Zahrádce – P. Josef Toufar, Ledeč nad Sázavou – předkové Gustava Mahlera, park P. Josefa Toufara, Podlipnické kostely, lipnické lomy – Památník národního odposlechu.
Čtvrtek 29. července 2021
Přátelé Vlastimil a Zlatka, kteří žijí na Čáslavsku, pozvali svoji známou a mě na výlet po Vysočině, který si přestavovali jako poznávací, tzn., že k jednotlivým cílům se přiblížíme autem a nenáročně se projdeme po okolí. Stanovili jsme si předběžně program a naladili se v krásném letním počasí svátečně. Přistoupila jsem k nim v Jihlavě a zamířili jsme do Kaliští, rodiště Gustava Mahlera.
Vlastimil rád a dobře fotografuje – následující obrázky pořídil během našeho putování a laskavě mi dovolil uvést je zde. Některá místa jsme již dříve víckrát navštívili, proto uvedu jen odkaz na příslušný článek a soustředím se (pokud možno 🙂 ) na nové informace.
Nabízí ubytování v šesti pokojích, je tu restaurace a hudební sál, kde jsme měli možnost slyšet mnohé významné umělce.
Kostel sv. Jana Křtitele byl na návsi postaven v roce 1812 na místě starého, obklopeného hřbitovem, dnes je zde park. Ke 130. výročí narození Gustava Mahlera zde děkan Antonín Rafael Vosmík zajistil slavnostní bohoslužbu, při níž zdejší chrámový sbor zazpíval v rodné vsi poprvé Mahlerovu píseň Prasvětlo (Urlicht), zařazenou v Symfonii č. 2.
Je jasné, že jsme nevynechali ani Památník obětem Velké války, který byl v parčíku proti penzionu Mahler instalován ke 100. výročí vzniku samostatné ČSR.
Velmi členitou místní silničkou s překrásnými výhledy jsme po okraji Přírodního parku Melechov dojeli na silnici, která nás později po asi 10 kilometrech zavedla do Ledče nad Sázavou, teď jsme ale zastavili na parkovišti nedaleko vodní nádrže Švihov. Odtud jsme pěšky scházeli k Želivce a po necelém kilometru dosáhli kýženého cíle, kostela sv. Víta v bývalém městečku Zahrádka.
S tímto kostelem byla spojena většina duchovní služby pátera Josefa Toufara. Sloužil v Zahrádce od roku 1940, kdy byl vysvěcen, do roku 1948, byl velmi oblíben, proto na žádost komunistů ho přeložili do Číhoště. Jak krutý byl jeho další osud, všichni víme (zemřel 25. 2. 1950).
V sakristii kostela sv. Víta byla 25. 2. 2017 umístěna bronzová socha, poslední dílo, které Olbram Zoubek vytvořil – věnoval je páteru Josefu Toufarovi.
Bohužel kostel bývá otevřen jen příležitostně, takže jsme sochu neviděli, ale místo na nás zapůsobilo velkým dojmem.
Ve věži kostela, který má počátek ve 13. století, byl v roce 2019 umístěn nový zvon Josef Toufar.
Nedaleká Ledeč nad Sázavou nás přivítala vysokým modrým nebem nad budovami, před nimiž jsme se zastavovali a povídali si o jejich historii. Nejprve jsme zašli na pietní místo věnované umučenému faráři Toufarovi, které vzniklo v parčíku před zdejším kostelem sv. Petra a Pavla.
Pokračovali jsme k domu č. 203, který patříval rodině Herrmannových – zde se v roce 1837 narodila matka Gustava Mahlera Marie, která se v roce 1857 provdala ve zdejší synagoze za Bernarda Mahlera z Kaliští. 7. 7. 1860 se jim v Kalištích narodil syn Gustav, za týden poté byl v ledečské synagoze obřezán (v matrice v Dolních Kralovicích, kam místní židé patřili, je zápis, že obřízku provedl kohen David Kraus).
Zašli jsme k synagoze, pak se zastavili na náměstí u domu č. 141, který patříval Barbaře Freischbergerové, tetě Gustava Mahlera – jako student tu Gustav často o prázdninách pobýval – žil s rodiči v Jihlavě, kam se nedlouho po jeho narození přestěhovali.
Neopomněli jsme ani mariánský sloup a pomník Jana Husa na náměstí.
Vše, o čem jsem se v předešlých odstavcích zmínila, je obsahem textu a obrázků ve článku Kaliště – Ledeč nad Sázavou 2021, související je i článek Gustav Mahler a Vysočina.
Prohlídka míst v Ledči, spojených s příbuznými Gustava Mahlera, by nebyla úplná bez návštěvy zdejšího židovského hřbitova, kde jsou pochovaní jeho prarodiče, Terezie a Abraham Herrmannovi.
Bylo by hříchem nevystoupit za tak krásného počasí na věž zdejšího hradu a nepokochat se výhledem na řeku a město. Nelenili jsme.
Všem zdejším vyhlídkám vévodil vrch Melechov (715 m n. m.) – je to opravdu nepřehlédnutelná dominanta krajiny Ledečska i Světelska!
Dalším okruhem našeho zájmu v této části Vysočiny byly tři Podlipnické kostely, tedy kostel sv. Markéty v Loukově, kostel sv. Martina v Dolním Městě a kostel sv. Jiří v Řečici – všechny vznikly během 14. století a zachovaly se v nich vzácné nástěnné fresky, zvonice byly zřízeny až v 17. století. O jejich obnovu a údržbu se stará občanské sdružení Přátelé podlipnických kostelů, které zde působí od roku 2001. Mohu potvrdit, že jejich práce je opravdu vidět – při každé návštěvě to radostně zjišťuji.
Pouhých 5 kilometrů nás dělilo od další perly, kterými se zdobí zdejší krajina pod Melechovem, kostela sv. Martina z Tours v Dolním Městě.
Za třetím z podlipnických kostelů jsme museli vyjet na kopec nad obcí Řečice, tam, kde zeleně značená turistická Cesta Gustava Mahlera prochází krajinou od Wolkerova památníku pod Lipnicí přes Kaliště až do Želiva (25 km).
Zachovalo se také obezdění areálu kostela sv. Jiří – je chráněn zdí s náspem a příkopem. Opevněné kostely sloužily lidem pro úkryt před ozbrojenými tlupami a táhnoucím vojskem.
Z kopce, na kterém areál stojí, je krásný výhled do okolí, zvláště na lipnický hrad.
Jen kousek od silnice z Dolního Města do Lipnice nad Sázavou jsme zahájili poslední blok navrženého programu, který patřil kamenným sochám Radomíra Dvořáka, umělce z Vysočiny.
Na travnaté výšině s výhledem do kraje jsme se pokochali nejen sochou Hlava XXII, ale i do hlavy nahlédli a přečetli text, v kameni zvěčněný a vedle pak na částech sochy v deseti jazycích opakovaný. Hlava má podobu spisovatele Jaroslava Haška, který, jak známo, k tomuto kraji patří.
Text, který má spisovatel Hašek v hlavě zní: Život lidský, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.
Sochař Radomír Dvořák poukazuje na to, že lipnická žula je velmi tvrdá a nepracuje se s ní snadno, ale že na svá díla dává záruku 10 000 let! 🙂
Coby dup jsme byli u vjezdu do kamenolomu Granit Lipnice, kde je Dvořákovo dílo s názvem Nomen Omen.
Vyčetla jsem, že sochaře inspirovala vzpomínka na sochy ze 70. let 20. století, o kterých se říkalo, že vypadají jako holka, co ztratila klíče – socha Jarmily má tedy na krku klíč. 🙂
Při odpočinku jsme si přečetli text vytesaný pro poučení a radost:
Neúprosná logika nečekaných paralel
Dumá Pytlík v marné touze
vyřešit tu raritu,
jaký smysl v symbióze
Jarmilky a Granitu.
Myšlenka v hlavě mu prokvétá
ve stylu Haškových frašek:
Granit se rozběhl do světa
tak jako Jarmile Hašek!!!
Nakonec pak resumé
(berte nebo neberte)
od Tomáše Klusa.
Ať se nikdy nestane
z toulavého housete
potrefená husa!
Mým přátelům se Dvořákovy sochy velice líbily a svěřili se, že touží vidět i Památník národního odposlechu v nedalekých zatopených lipnických lomech – byli jsme rychle dohodnuti a vydali se k reliéfům Bretschneiderovo ucho a Ústa pravdy, pro třetí z nich s názvem Zlatý voči nám čas nedopřál času.
Sluší se pro přehlednost zařadit mapku oblasti s vyznačenými lokalitami:
Měla to dnes být nenáročná poznávací vycházka, ale myslím, že ani turistika nepřišla zkrátka – přátelé byli spokojení, ale i zdravě unavení. 🙂
Cestou k Jihlavě vyfotil Vlastimil na kopci nad Herálcem budovu staré sýpky, o jejíž postavení se v roce 1726 zasloužila Eleonora Kristina, hraběnka z Regalu, které tehdy patřilo herálecké panství.
Už v roce 2010 vznikly architektonické návrhy na přestavbu budovy – měla by sloužit jako špičkově vybavené centrum pro byznys a kulturu, ale výsledky bohužel nejsou dosud znatelné.
Podle dochovaných historických pramenů byla budova využívána nejen jako zemědělská, byla v ní uložena i registratura panství – tu nechal po roce 1883 spálit nový majitel panství, dvorní rada Gross.
Je jasné, že by měl následovat obrázek zámku v Herálci, městečku s přibližně jedenácti sty obyvatel.
Zámek a hospodářské budovy uprostřed rozlehlého parku byl během 17. století zbudován pány z rodu Trauttmannsdorfů na základech středověké věžovité tvrze. V polovině 19. století byl areál přestavěn novogoticky, po vyvlastnění tu sídlila textilní škola, pak zvláštní internátní škola. Současný majitel zde zřídil luxusní hotel, bývalá kaple se vzácnými malbami je též opravená.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem. 🙂
Dočíst až na závěr mi nedělalo vůbec žádné problémy – jako vždy jsi to napsala skvěle. Všechna uváděná místa sice znám, ale teď jsem je měla uceleně „před sebou“ i s důležitými informacemi. Díky. Iva
Děkuji za návštěvu i pochvalu! 🙂