Výstavy v Telči – Míla Doleželová a Jiří Mareš, František Vladimír Foit

Pátek 6. srpna 2021

Ája, Týnka a Míla byly mými společnicemi při návštěvě Telče – tam je vždycky hezky, ale když jsou navíc k vidění díla vynikajících umělců, pak není o čem uvažovat.
Bylo krásně a čas dneska nehrál roli – prošly jsme se městem, s Miluškou povídaly děvčatům trochu o historii, zajímaly je domovní štíty a podloubí, sochy i zámek.
Psala jsem o městě ve článku Procházka Telčí, tak případně klikněte na odkaz.
Nejdříve jsme zamířily do Univerzitního centra Masarykovy univerzity, kde byla letos uložena část obrazů z pozůstalosti Míly Doleželové, které odkázala Dominikánské provincii. Byly vystavovány v Jihlavě, v prostorách budovy bývalého kláštera, kde po rekonstrukci vznikl hotel Gustav Mahler. V Univerzitním centru v Telči prý budou obrazy mít lepší podmínky a v roce 2022 (ten už zatím nastal 🙂 ) se ke 100. výročí malířčina narození chystá souborná výstava jejího díla. V prázdninových měsících 2021 to byl jen závdavek, ale samozřejmě stál za to!

Obrazy jsme Miluška ani já nefotily, zájemci je najdou na webu. Styl malby Míly Doleželové byl originální, stejně jako její životní příběh.

Míla Doleželová neměla nadání pro praktický život, vše bylo závislé na její mamince a manželovi. Nejdříve bydleli v Jihlávce, pak v Klatovci, od roku 1972 v Telči, kde koupili dům v centru města – to si mohli dovolit po velkém úspěchu souborné výstavy pořádané v roce 1966 v Galerii Vysočiny v Jihlavě. Díla Míly Doleželové, malířky cikánů či malířky velkých očí, jak ji nazývali, tehdy z velké části skoupil americký obchodník s obrazy Joshua Kligerman a objevil ji tím pro svět. Doleželovou srovnávali s proslulou mexickou malířkou Fridou Kahlo (1907–1954).
Smrt matky i předčasný odchod jejího manžela Jiřího Mareše (1932–1984), akademického malíře a grafika (spadl ze žebříku při práci na sgrafitu ve Znojmě), ji silně zasáhl, uzavřela se před lidmi, obrátila se k náboženským tématům, zemřela v Telči na konci roku 1993.

Před druhou výstavou jsme nejdřív nechaly v sobě doznít tesknotu, která nás při pohledu na postavy Míly Doleželové prostoupila a jen malý prostor v koutku duše nechala bujarým a vitálním koním Jiřího Mareše.

Výhledy z věží sv. Jakuba a sv. Ducha nás přenesly do současného světa a po obědě v restauraci jsme byly připravené k prohlídce další výstavy, konané v Hasičském domě na náměstí Zachariáše z Hradce.
Výstava afrických fotografií Františka Vladimíra Foita byla obsáhlá a neskonale zajímavá, popisky ve slovinštině (výstava vznikla v etnografickém muzeu Velenje) a angličtině.

V brožuře je stať o sochaři Foitovi, přeložená ze slovinštiny, a zoologu a cestovateli Jiřím Baumovi (napsal Mgr. Libor Jůn, Ph.D., Archiv Národního muzea), přiloženy jsou výňatky z afrického deníku vzniklého v roce 1931.
Zařazuji podstatnou část textu o F. V. Foitovi, který vznikl původně ke slovinské výstavě:

František Vladimír Foit – Sochař se slabostí pro Afriku
*2. 11. 1900 v Táboře – †31. 8. 1971 v Celje
Text Blaž Verbič, Muzeum Velenje

František Foit se narodil v Táboře jako jediný syn Ferdinanda Foita a jeho manželky Anastázie. Dětství a mládí prožil v Telči. Jeho otec v roce 1905 vybudoval v nedaleké obci Doupě kamenický závod. Zájem o sochařství dovedl Františka až ke studiu na sochařsko-kamenické škole v Hořicích a později také na akademii v Praze, Drážďanech, Paříži a Záhřebu.
S kulturou Afriky se poprvé setkal v Paříži, kde uviděl ve výloze jednoho starožitnictví tři africké masky, které ho naprosto uchvátily. Jeho přání jet do Afriky se splnilo v roce 1931. V tomto roce se účastnil vědecké expedice Univerzity Karlovy, jejímž cílem bylo zhotovení antropologických modelů hlav afrických domorodců. František Foit společně se zoologem Jiřím Baumem (*20. září 1900 v Praze – †1943/1944 ve Varšavě) jeli na africkou expedici vozem Tatra s dvouválcovým, vzduchem chlazeným motorem. Napříč Afrikou ze severu na jih se jim podařilo projet za osm měsíců.
Po návratu do Československa se Foit věnoval psaní cestopisu (vyšel v roce 1932), třídění materiálu z expedice a práci v kamenické dílně svého otce. Zároveň se také snažil zorganizovat další vědeckou výpravu na africký kontinent. V roce 1938 se oženil s Irenou Radilovou a o rok později se jim narodila dcera Regina.

Po druhé světové válce, v roce 1947, podnikl František Foit další výpravu do Afriky, tentokrát s manželkou Irenou. Jako expediční automobil jim sloužila čtyřválcová Tatra 57B zvaná Hadimrška. Jejich záměrem bylo projet napříč Afrikou a objevovat neznámá a neobydlená místa. V roce 1950 byli v Léopoldville (dnešní Kinshase) v Kongu napadeni domorodými obyvateli, kteří byli přesvědčeni, že Foitovy antropologické modely jsou skutečné lidské hlavy, a považovali oba manžele za lidožrouty. V důsledku tohoto incidentu a také kvůli podezření z propagace komunistického režimu, panujícího v jejich domovském státě Československu, jim úředníci sebrali pasy a umístili je do izolace, kde strávili sedm měsíců pod policejním dozorem.
Do Tanzanie přijeli v roce 1952 a v roce 1962 pokračovali do Nairobi v Keni. Foit zde byl zaměstnán na katedře pedagogiky v Kenyatta College, kde přednášel o africkém umění.

Koncem 60. let se Foitovi setkali s ředitelem Slovinského etnografického muzea Borisem Kuharem, který tehdy také cestoval po Africe. Jugoslávský velvyslanec mu doporučil, aby s Foitovými navázal kontakt a navštívil je. Jejich vzácná africká sbírka na Kuhara natolik zapůsobila, že ihned začal podnikat kroky, aby se mohli vrátit do Evropy. Manželé Foitovi se bohužel nemohli vrátit do Československa kvůli sovětské okupaci. Boris Kuhar se tedy snažil najít pro ně vhodné místo k pobytu ve Slovinsku. Podařilo se mu zařídit jim výstavní prostory, byt a penzi ve městě Velenje. První výstava Foitovy sbírky byla instalována v knihovně. Kuhar také zařídil převoz všech sbírkových předmětů z Afriky do Lublaně.
31. srpna 1971, jen několik týdnů po přesídlení do Velenje, František Vladimír Foit zahynul při automobilové nehodě poblíž vesnice Arja Vas během jízdy z Velenje do Slovinského etnografického muzea v Lublani.

Obě dnešní výstavy byly návštěvnicky atraktivní, informačně obsáhlé, v příjemném prostředí.
Kolem aleje barokních soch Na Dlážkách jsme podél Staroměstského rybníka všechny společně došly na Staré Město, děvčata pozorně naslouchala vyprávění o počátcích města, o lidech pochovaných na hřbitově u kostela Matky Boží.
Při návratu jsme z Belpské lávky na Ulickém rybníce obdivovaly historické centrum Telče, zařazené na listinu UNESCO, poté pokračovaly do zámeckého parku a k Štěpnickému rybníku.
Najednou jsme s Miluškou měly pocit, že pro vzdělání dvanáctiletých děvčat bylo dnes učiněno dost – i Ája s Týnkou už měly přeplněné hlavy.

Cestou na nádraží jsme se zastavily na telčském hřbitově sv. Anny a poděkovaly za hezký letní den Míle Doleželové a Jiřímu Marešovi, stejně jako Františku Vladimíru Foitovi a jeho rodině.
Obrázky jsou na shora uvedeném odkazu.