Z Jiřic u Moravských Budějovic přes Bukovinu kolem řeky Nedveky do Jevišovic

Také návštěva Boskovštejna a Jaroměřic nad Rokytnou
Velikonoční pondělí 21. dubna 2025

Potěšilo mě pozvání přátel Ivy a Bohouše strávit s nimi sváteční den v místech, která mě kdysi zaujala. Přijeli pro mne v 9 hodin autem a zanedlouho jsme byli na Znojemsku v Boskovštejně, kde jsme se zastavili kvůli tamnímu zámku a výjimečnému památníku osvobození půdy.

Velkou většinu fotografií ve zdejším článku udělala Iva Svobodová, jen několik jsem pořídila já – děkuji Ivě za možnost uvést zde její obrázky. 🙂

Jméno obce Boskovštejn (v současnosti necelých 200 obyvatel) je vysvětlováno jako hrad pana Bočka z Kunštátu, pána na blízkých Jevišovicích. V roce 1670 koupil zdejší panství hrabě Ludvík Raduit de Souches (o něm později). Boskovštejn se stal známý kvůli archeologům, kteří se zabývali osídlením prvních zemědělců v mladší době kamenné (období 5–2 tisíce let před Kristem). Výzkumy Jaroslava Palliardiho a Františka Vildomce prokázaly u Boskovštejna osm lokalit osídlení.

V listopadu 2014 jsme procházeli tuto krajinu z Grešlového Mýta do Jaroměřic nad Rokytnou a část této trasy jsme dnes kopírovali – podívejte se na tehdejší článek, kde jsou fotografie i příslušné texty.

Nedaleké Jiřice u Moravských Budějovic byly začátkem našeho putování do Jevišovic. Jiřice jsou malá vesnice s dlouhou historií – před několika lety zde vznikla meditační zahrada s křížovou cestou.

Ať pod tímto stromem se setkávají lidé v lásce a rozhněvaní ať se smíří. 25. října 2012

U vchodu do sadu se 14 zastaveními křížové cesty od Bedřišky Znojemské (1928–2021) jsme přečetli:
Kéž těm, kteří se tu zastaví, přinese tato chvíle útěchu, naději a sílu v dnešním rozbouřeném světě.
A proč končí křížová cesta rozhlednou?
Když naše trápení a bolesti se nám zdají neúnosné, vystupme nahoru. Tam, z ptačí perspektivy, z odstupu, spíše vše pochopíme. A jsme blíže k našemu vysněnému cíli, rovnováze, duši.

Soubor obrazů křížové cesty autorky Bedřišky Znojemské byl dokončen v roce 2010.

Vydaly jsme se vskutku svátečním počasím po ZTZ k rozcestí u říčky s neobvyklým jménem Nedveka – ta je součástí přírodního parku Jevišovka, který byl vyhlášen na území Jevišovické pahorkatiny.
Nedveka je potok (či říčka) na rozhraní krajů Vysočina a Jihomoravského, je dlouhá 18 km, pramení východně od Moravských Budějovic. V místech, kudy jsme s Ivou šly, teče pod zříceninou hradu Bukovina hlubokým lesnatým údolím, pak protéká Střelicemi a na území Jevišovic ústí zleva do Jevišovky.

Vystoupily jsme na skalní ostroh, porozhlédly se po zbytcích hradu Bukovina (prý byl založen v 1. čtvrtině 14. století jako panské sídlo) – v okolních lesích bylo též prokázáno středověké osídlení, ale archeologové zde předpokládají sídliště už ve starší době kamenné – shlédly jsme do hlubokého údolí Nedveky a vrátily se zpět na cestu kolem říčky.

Vycházka kolem Nedveky byla odměnová – pochvalovaly jsme si s Ivou možnost projít tak nádherný kus přírody prosvětlený žlutozelenými rašícími listy stromů a překračovat rozkvetlé petrklíče, sasanky, podléšky a plicníky.
Když jsme vyšly z lesa na stezku po travnaté louce, otevřel se před námi bohulibý výhled na Střelice a Jevišovice ozdobený kvetoucími keři hlohů a větrem poletujícími okvětními plátky divokých třešní – nelze popsat, je třeba vidět…

Trasa vycházky:

Jen letmý pohled na městečko Jevišovice, kde žije 1 200 obyvatel – naším cílem byl zámek, resp. jeho okolí – věděly jsme, že vstup nyní není možný.

Jevišovice leží nad údolím, kde se stékají Nedveka a Jevišovka.
Krajina v okolí Jevišovic byla osídlena už od pradávna. V roce 1277 nechal Boček z Obřan postavit nad údolím řeky Jevišovky hrad, první zmínka o městě je krátce poté. V 15. století byla zdejší krajina centrem husitství, po ukončení třicetileté války prodal císař v roce 1649 zámek i panství Ludvíku Raduit de Souches, proslulému jako obránci Brna proti Švédům – ten později přikoupil mimo jiných vesnic též Boskovštejn. V okolí je hrabě de Souches také známý jako zakladatel poutní kaple v nedalekých Hlubokých Mašůvkách.

Na předchozím obrázku vidíme, že proti dnešnímu Starému zámku v Jevišovicích se na ostrohu na protějším břehu Jevišovky, již v katastru obce Střelice, nalézá významná archeologická lokalita – výšinné sídliště, kde prováděli vykopávky moravský archeolog Jaroslav Palliardi a František Vildomec, učitel z Boskovštejna.
Zdejší sídliště bylo využívané až do středověku, kdy byl místní Starý hrad roku 1421 zničen a nahrazen nově vybudovaným na protějším břehu v Jevišovicích. Stavebníkem mezi roky 1423–1426 byl Sezema z Kunštátu. Hrad (dnes nazývaný Starý zámek) je připomínaný poprvé roku 1432 a již nedlouho poté, roku 1468, odolal pokusu o dobytí vojskem uherského krále Matyáše Korvína.

Právě jsme se dočetli, že Hynek Suchý Čert (zemřel asi v roce 1408), byl významnou postavou zdejšího kraje v době předhusitské. Na našich stránkách je i článek o Janu Sokolovi z nedalekého hradu Lamberka, rytíři přezdívaném Divoký Sokol, současníku Hynkovu – oba se zapojovali do válek uvnitř lucemburské dynastie a konfliktů mezi moravskými markrabaty.
Roku 1404 se Sokol z Lamberka významně zapsal do historie českých zemí, když společně s hejtmanem znojemské posádky Hynkem Suchým Čertem z Kunštátu a Jevišovic ubránil obležené Znojmo, které předtím obsadili, proti silnějšímu vojsku uherského krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV. Jan Sokol z Lamberka se postupně stal nejvýznamnějším českým vojevůdcem předhusitského období. Zúčastnil se též bitvy u Grunwaldu (1410), ale tři měsíce po ní zemřel – prý byl otráven.

Jaroslav Palliardi se zabýval i průzkumem lokalit na Znojemsku (včetně tamějšího přemyslovského hradu). Jeho sbírka nálezů z jižní Moravy je v archeologickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Palliardi měl italské předky, jako zajímavost uvádím, že jeho příbuzný, český architekt Ignác Jan Palliardi (1737–1824), vytvořil nejen slavnou knihovnu strahovského kláštera, ale je i autorem několika významných pražských paláců a také domu Josefa Dobrovského (Werichova vila), nemluvě o dalších mimopražských stavbách.

Autem jsme přejeli do Jaroměřic nad Rokytnou, abychom se prošli zámeckými zahradami, pokochali se výhledem na barokní šlechtické sídlo a poseděli na historickém náměstí.

Velkorysá barokní přestavba zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou probíhala v letech 1700–1730 z iniciativy Jana Adama z Questenberka (1678–1752), který miloval umění, obzvláště italské opery, podporoval chrámovou hudbu a zpěv, založil zámeckou knihovnu a špitál.

Zámecká kapela vznikla v roce 1706 a byla sestavována z talentovaného služebnictva, kterému majitel panství poskytl hudební vzdělání. Opery a komedie provázel i tanec a balet – zprvu byli zváni umělci z Brna či Vídně, později mecenáš financoval výuku na dobrých školách nadaným místním lidem.
Zámecké divadlo vzniklo v roce 1735 a zdejší hudební dění bylo na nejvyšší evropské úrovni. Jednou z nejvýznačnějších postav byl František Antonín Míča (2. září 1696, Náměšť nad Oslavou – 15. února 1744, Jaroměřice nad Rokytnou) – jeho otec byl varhaníkem v Jaroměřicích.
Od roku 1722, po studiích ve Vídni, působil F. A. Míča v zámecké kapele v Jaroměřicích jako kapelník, skladatel, upravovatel hudebních děl, organizátor operních představení a také příležitostný tenorista.
Jeho nejdůležitější dílo se jmenuje O původu Jaroměřic na Moravě, Míča operu zkomponoval v roce 1730 a již ten rok byla na zámku představena nadšenému publiku. Je tak známá jako vůbec první opera, která byla z italštiny přeložená do češtiny a v tomto jazyce také na zámecké scéně v Jaroměřicích provedena.

Související článek:
Společnost Otokara Březiny – v Jaroměřicích nad Rokytnou s básníkem Jiřím Kuběnou