PostHeaderIcon Jako na houpačce – vlastně příběh z kostela v Jedovnicích

 Jednou jsi dole, jednou nahoře

Povím vám o svých (našich) radostech a pádech v poslední době. Neberte to tak, že bych si chtěla stěžovat, ale je známo, že každého z nás potěší, když slyší, že nejen on … a dále, že radosti jsou krátké – až prchavé…

Jeli jsme na Blanensko za turistikou (o tom snad napíšu jinde) a když už jsme v tom kraji byli, nemohli jsme nezajít do Jedovnic do kostela sv. Petra a Pavla, protože tamější oltářní obraz zhotovil v roce 1963 Jan Koblasa. Tak, to je hlavní důvod pro návštěvu, ale myslím, že tento úvod potřebuje vysvětlivky. Měli jsme radost, že nastala příležitost vidět interiér kostela. Ale vznikl první problém – náš foťák se unavil a ačkoliv jsme ho příslušným tlačítkem vyzývali k pohybu, ignoroval nás – a to tak, že musel do opravny. Naši hodní příbuzní nám foťák půjčili (a lepší), takže vyřízeno, zachráněno.

Jan Koblasa je sochař světového jména, který (jak sám řekl) si pokládá za čest zhotovit pomník Gustava Mahlera pro Jihlavu. Už dříve jsem se zmiňovala o tom, že v letech 2010 a 2011 jsou mahlerovská výročí a že má být na místě bývalé židovské synagogy postaven pomník GM. Organizačních záležitostí v té věci se ujalo Společenství za zřízení pomníku GM, jehož členy máme čest být. Jan Koblasa Jihlavu častěji navštěvuje, byla tu jeho výstava, udělal i návrh na parkovou úpravu okolí pomníku. Když byl mladý, oslovil jeho a Mikuláše Medka farář z Jedovnic a nabídl jim úpravy a výzdobu interiéru kostela. A to od faráře byla velká odvaha – v roce 1963 nebylo klima vůbec vhodné pro vznik náboženských staveb a za druhé umělci byli mladí a tak jiní… Ovšem to, co vzniklo, je třeba vidět. I nevěřící, který sem vstoupí, odchází povznesen a radostný.

A tak jsem v pátek 16. 11. zazvonila na dveře fary naproti jedovnickému kostelu, otevřel mi pan děkan, já jsem přednesla naši prosbu (doufala jsem, že tam s námi zajde) a on mi jen podal veliký svazek klíčů a řekl mi: „Je to ten zelený, ničeho se nedotýkejte, ať to nezačne houkat a užijte si to“. Miroslav zatím fotil kostel zvenčí a zeptal se pana děkana, jestli může uvnitř fotit, ten se usmál a řekl, že ať fotí do sytosti. No, uznejte, taková příležitost se jen tak nenaskytne. Vstoupili jsme, zamčeli za sebou zevnitř a zírali jsme. Okna v lodi jsou na téma sv. Petra a Pavla, převažuje v nich modrá barva. Tou prostupovalo sluneční světlo (byl jasný den a mrzlo) a výsledek byl klid a čistota. Okna v horní části a v presbytáři připomínala svým tvarem a výbrusem brilianty, oltářní obraz byl nasvícen denním světlem tak, jak na to nejsme běžně zvyklí. K tomu si přidejte, že jsme tam byli úplně sami – to se mi ještě nikdy nestalo. Mystická chvíle. Pak začal Mirek fotit. Udělal pár snímků, přišel ke mně a hodně zvláštně se na mne díval. Znejistěla jsem. Řekl: „Já v tom foťáku nemám kartu…“ Buch, a už jsem byla z výšin dole.

Zkrátím to, nezabili jsme se – byli jsme přece v kostele. Pár fotek se vejde do paměti foťáku, ty vám nabídnu, abyste aspoň přibližně věděli o čem mluvím. Vystřídal se u mne vztek, lítost, ale pak jsem se zklidnila a ven jsme odcházeli docela v pohodě. V Blansku jsme koupili kartu novou a pak už nás čekal prodloužený turistický víkend.

Takhle obyčejně ten kostel zvenčí vypadá:

kostel sv.Petra a Pavla v Jedovnicích

Dominantou interiéru je oltářní obraz Kristova kříže. Moc se oba omlouváme za nedokonalý obrázek, je v podstatě jen ilustrační, raději se tam příležitostně na něj zajeďte podívat. I z toho špatného obrázku je ale vidět, jak nádherné světlo tam bylo, porovnejte s předchozí fotkou.

oltářní obraz od Jana Koblasy

Modrá barva kříže vyjadřuje naději, kterou Ježíš přináší, a zároveň připomíná roucho Panny Marie. Modrý kříž vystupuje z temně červeného světa bolesti a zloby, příčné břevno je delší, protože moc kříže sahá od věčnosti do věčnosti. Zlato ve středu připomíná hostii a upozorňuje, že cena kříže je uvnitř. Rám obrazu představuje lidský život – v horní části směřují všechny řezby vzhůru – měli bychom se snažit být stále lepší. Postranní části představují skutečnost – zmatek, neklid. U paty kříže ale nastane pokoj, klid, vyrovnanost.

kazatelna

Mramorové stupně kazatelny naznačují, že slovo Boží je skála, o kterou se můžeme opřít, smělé sestavení stupňů vyjadřuje, že víra znamená odvahu. Dvě zlacené desky znamenají dvě části Desatera a dvojí lásku – k Bohu a k bližnímu.

obětní stůl

Dva svícny jsou cínové – ten ohnutý představuje trpícího člověka, ten druhý člověka s pevnou vůlí, věřícího.

svatostánek

Svatostánek je zlacený, jsou na něm symboly dvanácti apoštolů – z každé strany pět a uprostřed jsou atributy patronů kostela – klíč představuje sv. Petra a meč sv. Pavla. Vlevo dole jsou jesličky, vpravo Golgota. Na plastice je srdce s otevřenou ranou – tu znázorňuje řada málo viditelných rubínů, což připomíná, že pravá láska je na první pohled nepoznatelná.

Teď měly podle původního záměru následovat obrázky nádherných barevných oken, ale jak to všechno bylo už víte. V každém případě jsem ráda, jestli jste dočetli až sem. Ono taky nejde všechno vyjádřit slovem nebo obrázkem, hluboké dojmy jsou opravdu nesdělitelné, ty je třeba si prožít. A to se nedá naplánovat.

Jeden komentář - “Jako na houpačce – vlastně příběh z kostela v Jedovnicích”

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist