Sobota velikonoční 23. dubna 2011
Už po třicáté osmé se konal pochod nazvaný Za krásami okolí Nedvědice, ale pro nás to byla premiéra. Všichni, kteří se někdy zúčastnili, se vyjadřovali velmi uznale o organizaci akce a pěli chválu na dobře vybraný termín pochodu – v hlavní roli je jarní příroda v zajímavé krajině, ozdobené dokonce pohádkovým hradem Pernštejnem.
Jeli jsme z Jihlavy autem společně s Mílou Bradovou a už cestou bylo jasné, že jedeme z Vysočiny vstříc kvetoucímu jaru. V sokolovně při prezenci nás přivítal vedoucí pochodu Mgr. Petr Vejrosta, předseda KČT Nedvědice.
Letos slaví místní odbor KČT výročí svého založení v roce 1921 (činnost pravděpodobně ustala ve čtyřicátých letech) a obnovení v roce 1971, kdy s vervou začal turistiku pěstovat student Petr Vejrosta a postupně položil se svými kamarády základy nynějšího úspěšného odboru, ve kterém vyrostlo mnoho zdatných turistů.
K letošním výročím vydal pan Vejrosta sborník Turistika v Nedvědici, nad nímž srdce pravověrného turisty plesá, a v roce 2006 svůj turistický životopis s názvem Jak jsem obešel Zemi – obě publikace mám a je to zajímavé a inspirativní čtení…
V záhlaví nedvědického pochodu stojí, že už po dvacáté se jde jako memoriál Boba Čecha, turisty a cestovatele, jemuž jako kamarádovi, který se už nemůže zúčastnit, pokaždé napíše Petr Vejrosta dopis.
Letos byl dopis veršovaný a myslím, že si jej rádi přečtete. Člověk, který ušel a uběhl po této Zemi přes čtyřicet tisíc kilometrů, nám má co sdělit:
Z nabízených tras jsme si vybrali devatenáctikilometrový okruh: Nedvědice – Kovářová – Věchnov – Vrtěžíř – Kozlov – Štěpánov – Ujčov – Kasany – Nedvědice
Každoročně přicházejí do Nedvědice na jarní pochod stovky lidí – podle sdělení pořadatelů bylo letos 758 účastníků! V sokolovně při prezenci šlo ale všechno plynule a bez čekání, na trase jsme vždycky jen tu a tam zahlédli či potkali malé skupinky lidí.
Z Nedvědice jsme šli po modře značené cestě přes Kovářovou do Věchnova a mohli jsme si hlavy ukroutit, aby nám nic neuniklo…
Terén byl velmi členitý, ale odměna za trochu námahy patřičná.
Vesnička na předchozím obrázku se jmenuje Vrtěžíř – už kvůli nádherně staročesky znějícímu názvu se vyplatí sejít do ní z kopce a zase pak vystoupat na žlutou značku vedoucí ke Kozlovu.
Údolím vytvořeném řekou Svratkou jsme se vraceli do Nedvědice a blahopřáli jsme si k šťastnému rozhodnutí strávit dnešní den právě zde.
Všimli jsme si, že je tu mnohem více mladých účastníků nežli bývá jinde zvykem – doma jsem se pak dočetla, že v Nedvědici osvíceně věnovali velkou péči výchově turistického dorostu – a teď sklízejí plody.
Zmámeni vůní květů, oči oslněné sluncem, uši dosud plné rozčileného bzučení včel překvapených náhlým návalem práce, uchýlili jsme se do cukrárny, abychom potěšili i tu část naší bytosti, která odmítá žít jen z krásy. A udělali jsme si radost výborným jablečným závinem a kafíčkem – vše chutnalo, toť se ví, mnohem líp, než doma v obýváku.
V cíli jsme dostali od pořadatelů diplomy a ujištění, že nás za rok zase rádi uvidí, rozloučili jsme se a nastal čas KPČ (kulturně-poznávací činnost)…
Zajeli jsme na bleskovou návštěvu ani ne dva kilometry vzdáleného hradu Pernštejna s úmyslem zajít okouknout stav pověstného tisu, o kterém se říká, že osud hradu je spojen s jeho osudem. Asi proto byl strom vždycky dobře ošetřován a chráněn – možná to je důvod jeho stáří – 700 až 1000 let!
Pověst praví, že jeden dávný pocestný tolik pochyboval o možnosti postavit hrad na vysoké skále a dokonce zabodnuv svoji hůl do země prohlásil, že uvěří, zazelená-li se sukovice. Sukovice se nejen zazelenala, ale vyrostla do krásy… Současný stav stromu nám dává jistotu, že budoucí osud hradu je v dobrých rukou (totiž kořenech).
Hrad Pernštejn je na nejvýchodnějším okraji Českomoravské vysočiny, písemné zprávy o něm jsou z poloviny 13. století a předpokládá se, že byl ostroh osídlen mnohem dříve. Pohled na kteroukoliv jeho část je impozantní.
A ještě jednu zajímavost v okolí jsme chtěli uvidět – krytý most přes Svratku v nedalekém Černvíru.
Most byl postaven v roce 1718 a sloužil plnému provozu do roku 1954, v roce 2009 byly dokončeny opravy.
Nosná konstrukce mostu je z původního jedlového dřeva a pěší se mohou při procházení po dvaatřicet metrů dlouhém mostě potěšit detaily původní práce i zdařilých oprav.
Do naší pomyslné galerie přibyli dnes lidé hodní obdivu, a také půvabná krajina, kam se rádi vrátíme.