Jezdovice – hájenka Třešť

Značení zelené trasy

Velikonoční pondělí 25. dubna 2011

O Božím hodu jsme odpočívali, a tak jsme v pondělí velikonočním už krátce po osmé hodině dojeli autem na okraj Jezdovic k památné aleji, která stoupá k lesu na svazích Špičáku (734 m). Vesnice byla tichá, jen starší paní vyšla na zahrádku a my jsme ji požádali, zdali si můžeme před jejich domem nechat auto. Přisvědčila a my jsme popadli svoje bedýnky s barvami, štětci, pilkou a nůžkami, trochu vody, svačinu a začali jsme obnovovat značení na dalším úseku zelené trasy. Měli jsme před sebou pět kilometrů, a tak jsme se s chutí pustili do díla.

Věděli jsme přesně, jakým terénem je trasa vedená, protože jsme tu nedávno šli společně s turisty z našeho odboru na vycházku. Ráno bylo slunečné a alej, kde jsme začínali, sličná.

Užívali jsme si při práci veškeré nabízené odměny – brilantního a neutuchajícího ptačího zpěvu a nádherných zákoutí lesních, která se nikdy neokoukají.

Soustředěně jsme dělali vše tak, aby za námi zůstávalo dobré dílo k potěše pocestných, a až po několika hodinách jsme si všimli, že se hodně ochladilo. Nu což, musíme něco vydržet, protože jsme vyrazili jen v tričkách – a prací se zahřejeme! To už jsme byli na Špičáku, kde se přidal dost silný vítr a dokonce chvílemi poprchávalo. Sveřepě jsme vytrvali a V Klučí se pomalu začalo počasí zlepšovat, nás ale nejvíce zahřálo milé setkání s rodinou na vycházce. Tatínek řekl dětem: „Podívejte, živí značkaři! Oni nám něco o tom poví, že?“ A tak jsme strávili několik osvěžujících minut s velmi vstřícnými lidmi, kteří nás nabili energií – kvůli takovým se vyplatí i ve svátek pobíhat s pilkou a barvami po lese…

Nevím, jestli jsme příliš pečliví, či pomalí nebo zdali obnova trasy byla tak pracovně náročná – ke směrovníku u třešťské hájenky jsme došli až pozdě odpoledne.

Na směrovkách vlevo je trasa, která čeká na obnovu, vpravo jsou lokality, kde už jsme zadání splnili.

Cestou zpátky jsme utírali barevné slzičky, které semtam značkám ukáply a během pěti návratových kilometrů se začalo kvapem šeřit, takže při příchodu do vesnice už skoro padala tma. U našeho auta jsme uviděli dva mladé sympatické lidi a ti nás při příchodu vítali tak srdečně, jako kdybychom se právě vrátili z cesty kolem světa. Zprvu jsme nechápali, ale ukázalo se, že panímáma jim ráno řekla, aby hlídali auto nějakých, zdaleka ne mladých lidí, kteří šli nalehko do lesa. A těm milým lidem se zdálo, že není možné tolik hodin, vlastně celý den, a při teplotě 7⁰C, zůstávat v lese. Měli o nás takový strach, že chtěli volat policii…

K tomu je možné říci jediné: Dobří lidé ještě žijí (a my je potkáváme).

Toto je náš Velikonoční Příběh.