Praha

Prohlídka Arcibiskupského paláce

21. 7. 2011

Kolegyně z odboru KČT Čeřínek Hanka Kučerová nás pozvala na návštěvu do Arcibiskupského paláce, kde se jí podařilo zajistit prohlídku, což byla samozřejmě skvělá příležitost zažít něco mimořádného.

Vyjeli jsme ve společnosti dvaceti turistů brzy ráno vlakem z Jihlavy, abychom měli dosti času dojet na Hradčany, kde se nám měl průvodce věnovat od 10 hodin. V poklidu jsme až do Světlé dospávali ranní restík, když se dostavila průvodčí a sdělila, že budeme asi hodinku stát na místě než se odstraní následky včerejší bouřky. Budiž, časovou rezervu jsme měli. Když ale po hodině přišla a řekla, že ještě dvě, či tři, byl už problém.

Doporučila nám tedy přestoupit na osobáček do Vlkanče, odtud autobusem do Golčova Jeníkova, pak osobním vlakem do Kolína a tam už přestup na rychlík a rychle do Prahy. Provedeno.

Ke všemu hustě a vytrvale pršelo.

Když Hanka telefonicky vysvětlila, co nás potkalo, čekaly nás kolem dvanácté zainteresované osoby v arcibiskupském paláci a byli jsme jimi vlídně přijati.

Arcibiskupský palác

Tato budova je už v pořadí třetí, kde sídlí pražští arcibiskupové – první byla budova Starého proboštství na Hradě (stojí před ní žulový obelisk z Vysočiny), druhým sídlem byl Biskupský dvůr na Malé Straně (dnes je v těch místech ministerstvo financí) a v budově na obrázku přebývají arcibiskupové od roku 1561, kdy jim císař Ferdinand I. daroval dům poblíž Hradu.

Trochu historie: pražské biskupství bylo založené v roce 973, roku 1344 je papež povýšil na arcibiskupství; prvním v úřadě byl Arnošt z Pardubic.

Probíhalo několik přestaveb paláce, rokoková z konce 18. století, provedená za arcibiskupa Příchovského jen s malými úpravami se dochovala do současnosti. Od roku 1977 byl arcibiskupem kardinál František Tomášek ( 1991), poslední rozsáhlá rekonstrukce celého objektu proběhla v letech 1995–1998 za arcibiskupa kardináda Miloslava Vlka.

A vskutku je nač se dívat – celkové řešení je velkolepé, vnitřní zařízení mě překvapilo svou prostotou a důrazem na jemné detaily. Provedli nás celým objektem a mohu doporučit návštěvu – vše je noblesní.

slavnostní sál

Původní textilní tapety a dřevěné podlahy jsou krásně opravené, úžas budí malířská a sochařská výzdoba kaple, vysvěcené roku 1599 – je to umělecký šperk. A to si vůbec netroufnu mluvit o kultivovaném a oduševnělém prostředí, které je zde člověku k dispozici – kaple je prostor naplněný emocemi.

sochy světců v kapli, zleva sv. Vojtěch, Vít, Cyril, P. Maria

Průvodce vyprávěl opravdu poutavě, ale bohužel moje paměť… Co ale nevymizí z mysli, jsou překrásné staré gobelíny.

vzácné gobelíny

Měli jsme příležitost vidět v paláci jeden ze dvou zachovaných souborů gobelínů utkaných v polovině 18. století ve Francii (druhý komplet je ve Vídni), který rovněž pořídil arcibiskup Příchovský. Gobelíny, jichž osm tvoří ucelenou sérii, jsou zasazené do vyřezávaných úzkých zlacených rámů a jsou známy pod názvem „Nová Indie“.

gobelín ze souboru Nová Indie 1

Jsou na nich exotické krajiny s lidmi, rostlinami a zvířaty a působí na diváka hned v několika rovinách, výsledkem je vděk za to, že můžeme popatřiti…

gobelín ze souboru Nová Indie 2

Stále pršelo, a tak jsme se po krátké procházce v Královské zahradě rozhodli pro výstavu v Letohrádku královny Anny nazvanou „Porcelán Pražského hradu: Krása a užitek“. Což byl také skvělý nápad.

Letohrádek královny Anny z Královské zahrady

V obou podlažích bylo celkem asi 700 předmětů, jeden krásnější a ušlechtilejší než druhý – nejen porcelán a keramika ze sbírek Pražského hradu, ale i jídelní soupravy všech našich prezidentů, k tomu popisky, kdy a kde byl porcelán vyroben. V horním podlaží letohrádku byla centrálním bodem prostřená jídelní tabule z dob habsburského císařství, byly však k vidění i vázy, svícny a předměty běžné denní potřeby a toaletní soupravy užívané v různých dobách obyvateli Pražského hradu. Nechyběly ani rozkošné porcelánové nočníky pro urozená pozadí. Nádhera!

Vpodvečer jsme jeli vlakem domů do Jihlavy – abychom si po ranní dopravní štrapáci užili klidu a pohody, které jsme při prohlídce krásných věcí nasbírali, vybrali jsme si spoj, při němž není třeba přestupovat v Havlíčkově Brodě.

Avšak: v Kutné Hoře oznámil průvodčí, že je lokomotiva nepojízdná, že musíme počkat na osobní vlak. Pak se ale během půlhodiny našla lokomotiva náhradní a jeli jsme dále. Tedy – loudali jsme se k Havlíčkovu Brodu, kde i této lokomotivě došel dech zcela a my jsme rádi přestoupili na osobák do Jihlavy, kde jsme byli před devátou, tedy po šestnácti hodinách cestování!

Stále ještě pršelo. 🙁

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*