PostHeaderIcon Šumava

Okolí Železné Rudy 5.–8. května 2012

Program zájezdu, který pořádala Maruška Hobzová z KČT Bedřichov Jihlava byl náhodou stanoven tak, že pokrýval místa, která jsme buď dosud nenavštívili či je viděli už v dřevních dobách našeho mládí a úspěšně vše zapomněli, byl tedy pro nás velmi atraktivní. Neodradila nás ani dosti špatná předpověď počasí a dokonce ani moje zdravotní indispozice, již jsem sveřepě odmítla vzít na vědomí.

V sobotu 5. května jsme pár kilometrů za Strážným vjeli na území Národního parku Bavorský les a zamířili k městečku Neuschönau, abychom konečně zažili procházku v korunách stromů, na niž od září 2009 láká masivní reklama. Droboučce pršelo a okolní příroda byla čisťounká a zkřehlá, když jsme přišli ke věži, na niž je potřeba vystoupat, aby se člověk ocitnul ve výšce vrcholků okolních lesních velikánů a během necelého kilometru a půl špacíroval po dřevěné lávce ve výšce 8 až 25 metrů, nahlížeje z neobvyklého úhlu do života na vzrostlých smrcích, jedlích a bucích.

Zaujati neotřelými výhledy nad sebou, pod sebou i vedle sebe došli jsme po obdivuhodné dřevěné konstrukci k vrcholu celé stezky, ke 44 metrů vysoké Stromové věži, postavené ve tvaru zaoblené pyramidy.

Asi 500 metrů spirálovitě stoupajících dřevěných chodníků nás dovedlo na vyhlídkovou plošinu, ze které jsme si užili jen nejbližšího okolí – vrcholky zalesněných hor v dálce jsme pro mlhu a jiné projevy turistům nepříliš vstřícného počasí jen odhadovali.

Věž je postavena kolem dvou prastarých, 38 metrů vysokých jedlí a jednoho buku-velikánu a při chůzi po chodníku lze sledovat dění v jednotlivých stromových patrech, následně v návštěvnickém centru využít všech nabízených forem pro získání informací – výstavní panely, film, letáky apod. a navíc ještě projít další „pozemské“ stezky s tematickým zaměřením – mají to zpracované pečlivě a dá se tu prožít celý den.

My jsme ovšem měli namířeno pár kilometrů na sever, k horské obci Waldhäuser, jež vznikla v 16. století na Zlaté stezce vedoucí do Kašperských Hor, a nám nyní sloužila jako východiště cesty na Luzný. Na ten balvanitý vrchol na hranici Bavorského lesa a Šumavy, na který jsme plni touhy naposledy koukali z Březníka v červenci 2011 a slibovali jsme si, že při první dobré příležitosti se z něj musíme podívat na březnickou hájenku, na místo, které považujeme za jedno z nejhezčích na Šumavě. A teď byl vrchol od nás jen pár kilometrů a navíc jsme si na přístupové stezce, kterou pro nás Maruška vybrala, mohli ještě prohlídnout skleněnou Archu, vytvořenou německými a českými umělci.

Archa, která má symbolizovat útočiště pro přírodu, pro lidi, pro sklářskou tradici na obou stranách hranice a představuje i křesťanský symbol odpovědnosti lidstva za živý svět, zakotvila po pětiletém putování křížem krážem Bavorským lesem a Šumavou pod Luzným, odkud se původně vydala na cestu.

Němečtí skláři vytvořili ze 480 spojených plátů skla pět metrů dlouhý člun, čeští řezbáři jsou autory dřevěné dlaně, která křehkou archu chrání – pokud se člověk do hloubky zamyslí nad výpovědí díla, nemůže než souhlasit.

K vrcholku Luzného ve výšce 1373 metrů jsme museli překonat výškový rozdíl 550 metrů,

z místa zvaného Čertova díra jsme přes kamenné schody Nebeský žebřík

stoupali tzv. letní cestou vzhůru nad hranici lesa, kde se otevíral sice omezený, přesto námi tolik ceněný výhled na šumavskou stranu.

A teď zařadím fotku, kterou jsem neuměle upravila (kvůli mlžnému závoji a vzdálenosti), ale přesto je na ní zřetelně vidět to, za čím jsme dneska bez ohledu na potíže putovali na vrchol Luzného – březnická hájenka a celá paseka kolem ní!

Byli jsme šťastní, rozsvítilo se v nás světýlko splněného přání…
Pohleďte na fotku Luzného, kterou Míla Bradová pořídila v září 2009 na Březníku, abyste viděli, jak hora svým majestátem zaujme turistu, který vystoupí na kopec k březnické hájence

a přidám zářivý obrázek z tamní paseky, která zůstala po zaniklé dřevařské osadě, zvané Pürstling, kde prý v minulosti žilo 35 lidí.

Vrchol Luzného, z něhož je kruhový rozhled a na kterém prý za normálního počasí není k hnutí, nám dnes nabízel prostor k tichému rozjímání (ovšem v burácivém větru) a dokonce i docela dobré výhledy na moře lesů pod námi, na  hraniční hřeben obou Mokrůvek, na Modrý sloup…

Jinou stezkou, prý zimní, jsme se vydali dolů, podívejte se na mapku okruhu:

Kolem chaty pod Luzným jsme jen bez zastávky prošli

a počasí se vzápětí po vstupu na lesní cesty stalo přívětivější.

Do místa našeho ubytování v hotelu Engadin, asi dva kilometry od Železné Rudy, jsme přijeli právě tak k večeři.

Neděle 6. května 2012 byla celá bavorská a Javorová – sice ještě trochu zachumlaná do mlhy, ale zaslouženou turistickou odměnu řádně vyplatila.
Trasa: sedlo Brennes – Malé Javorové jezero – Chamerhütte na Malém Javoru – Velký Javor – dolní stanice lanovky – Velké Javorové jezero = asi 20 km

Autobus nás vyvezl do sedla Brennes na bavorské straně a už tady bylo nač se dívat, my jsme se však chutě vydali na lesní cestu k Malému Javorovému jezeru. Začátek naší trasy ozvláštnil pohled na „umrlčí prkna“, jež původně sloužila jako poslední lože těm z obyvatelů horských chalup roztroušených po okolních svazích, kteří zemřeli v zimě a nebylo je možné kvůli odříznutosti od světa řádným způsobem pohřbít. Až byli zjara uloženi do hrobu, na prkno se vyřezalo jejich jméno i případné zásluhy a vyzdobená památka se umístila buď na rozcestí či na místo, kde zemřelý rád trávil své chvíle – pocestní mu věnovali vzpomínku a modlitbu.

Tento zvyk panoval na obou stranách hranice, ale padesátá léta u nás nepřála náboženským symbolům, takže valná většina jich nepřežila, na bavorské straně je jich zachováno mnohem víc. V poslední době se však na našem území začínají objevovat nová, krásně řezbářsky vyzdobená prkna, upomínající na tuto tradici.
Další raritou je zdejší oplocení jednoho z pozemků:

Les, kterým jsme procházeli, byl vlhký, strouhy po stranách stezky často ozdobené velikými zářivými květy blatouchů, v nebývalém množství se vyskytovala dřípatka horská.

Na ledovcovém jezeru, ležícím ve výšce 915 metrů, jsme mohli oči nechat, takže jsme ho bez ohledu na časový plán obešli a bylo to dobré rozhodnutí.

Pak jsme začali tvrdě stoupat a s přibývající výškou přibývalo zimy, větru deště a mlhy, takže jsme byli rádi, když jsme pod střechou verandy Chamerhütte, stojící kousíček od vrcholku Malého Javoru (1384 m), zhltli svoji svačinku a trochu posíleni se vydali sněhem k Velkému Javoru (1456 m), nejvyšší šumavské hoře. Musím říct, že koncový výstup byl z cesty, kterou jsme si vybrali, dosti obtížný. Pro hustou mlhu nebyly vidět dokonce ani dvě obrovské věže, v nichž je televizní vysílač a radarová a meteorologická stanice.

Pak jsme se přece jen rozkoukali, ale z obdivovaného kruhového rozhledu nebylo nic. Přesto však jsme navštívili všechny čtyři oddělené skalnaté vrcholy Velkého Javoru – Großer Arber, Bernstein, Richard Wagner-Spitze a Ostspitze – v mlze měly vzhled, jenž mi připomínal stvoření světa a já jsem si ten podmanivý pohled odnesla pro doby příští.

U kapličky sv. Bartoloměje z roku 1956 jsou nádherné exempláře „umrlčích prken“.

Šedesát výškových metrů pod vrcholem Velkého Javoru je horní stanice lanovky a restaurace. Hlavní sezona je asi v zimě (i když lanovka jezdí celoročně), protože zdejší sjezdovky jsou tak kvalitní, že jsou vhodné i pro pořádání Světového poháru ve sjezdovém lyžování.
V nižších polohách se začalo počasí rapidně zlepšovat a chvílemi jsme si užili i dalekých výhledů, pravda, už ne kruhových, ale zaplať pánbůh za ně!
Abychom se dostatečně (a zaslouženě) vynadívali na boží svět, nešli jsme k Velkému Javorovému jezeru přímou balvanitou cestou lesem po hraně jezerní stěny, nýbrž jsme se za horní stanicí lanovky vydali vlevo nejdřív po dobré cestě a pak po silničce klikatící se celým svahem až k dolní stanici lanovky. Ohlíželi jsme se a obdivovali majestátní vrcholek Velkého Javoru, který vždycky na několik desítek vteřin vykoukl z mlhavé čepice, vytrvale se držící v patnácti stech metrech. Cesta to byla dosti dlouhá, protože jsme k jezeru šli oklikou, ale poznali jsme tamní krajinu na vlastní oči a nohy. S podvečerm jsme došli k cíli, obhlídli Velké Javorové, které není zdaleka tak krásné jako Malé a navíc je při silnici, takže tam zuří turismus – a druhý ze šumavských zážitkových dnů byl u konce.

Pondělí 7. května bylo ve znamení dvou největších ledovcových jezer na české straně a výstavního počasí.
Autobus nás vyložil v Hamrech, krásné horské obci, jejíž obyvatelé mají smysl pro jemný humor

a kde jsme se napojili na modrou TZ a stoupali a stoupali… až k rozcestníku Pod Statečkem, kde jsme zahnuli vlevo po žluté TZ a zase do kopce až k Bílé Strži, kde nás kromě nádherného, prý více než 200 let starého lesa lákal ve výšce kolem 1000 metrů jediný šumavský vodopád (od Hojsovy Stráže je to asi 4 km jihozápadně).

13 metrů vysoký vodopád i jeho okolí byl v roce 1972 vyhlášen Národní přírodní rezervací Bílá Strž. Pohled z vyhlídkové plošiny na vody Bílého potoka překonávající nejvyšší sedmimetrový kamenný stupeň turistovi připomene, jak vděčný musí být přírodě za to, že mu, pokornému, dovolí někdy popatřiti…

Dnešní trasa: Hamry – Pod Statečkem – Bílá Strž – Černé jezero – Rozvodí – Čertovo jezero – Špičácké sedlo – Hofmanky – Železná Ruda = 27 km
Na rozcestníku nad strží vidíme jasně odkud jsme přišli a kam kráčíme.

Po červené TZ jsme došli k Černému jezeru, největšímu z pěti ledovcových u nás (v Bavorsku jsou tři, dvě jsme včera viděli), které je spolu s Čertovým jezerem také vyhlášeno Národní přírodní rezervací.

Leží ve výšce 1008 metrů, je hluboké kolem 40 metrů a na jeho dně je prý bahno, které se vytvořilo z pylu usazovaného zde po tisíce let (stáří jezer se odhaduje na 12 tisíc let).

Voda z Černého jezera, nad nímž se tyčí přes 300 metrů vysoká Jezerní stěna, odtéká do Úhlavy.

Asi kilometr dlouhý výstup (stále po ČTZ) do výšky 1159 metrů nás zavedl na hlavní evropské rozvodí, které probíhá mezi Černým a Čertovým jezerem v sedle zvaném Rozvodí, ležícím mezi Špičákem a Jezerní horou. K Čertovu jezeru jsme cupali po mechových stezkách, vedle nichž na nás mrkala malá rašelinná jezírka rozesetá po celém lese a ozdobená svěžími bahenními rostlinami.

Takto naladěni jsme přišli k Čertovu jezeru a zjistili jsme, že své jméno nosí zcela právem.

Jeho břehy jsou i v plném slunci zasmušilé, nad temnou hladinou ležící ve výšce 1030 metrů se zvedá hrozivá stěna,

byli jsme rádi, že jsme se tu neocitli sami.

Na rozcestí jsme opustili červenou značku a vydali se po žluté na Špičácké sedlo, cestou velmi atraktivní, která nás přímo nabíjela energií, takže jsme se po příchodu na parkoviště, odkud jsme mohli odjet do Engadinu naším autobusem, rozhodli, že půjdeme domů pěšky přes Hofmanky. Vydali jsme se tedy vyhlídkovou cestou červeně značenou k hotelu Panorama a pak po ZTZ pod Pancíř a na Hofmanky.
Proč? Protože jsme si dobře pamatovali zdejší nádherný zimní výhled, kterého jsme si užili v lednu 2010, když jsme sem přijeli z Gerlovy Huti na běžkách a dnes jsme chtěli pohlédnout na Velký Javor v podvečerním provedení. Což se podařilo, i když fotka není zrovna ukázková…

Naběhli jsme na modrou TZ směrem Železná Ruda a po čtyřech odpočinkových kilometrech na lesní silničce, většinou z kopce, jsme se po první sjezdovce spadající do údolí Řezné vydali travnatým svahem dolů k našemu hotelu. Zanedlouho už jsme viděli jeho střechu a tehdy jsme si uvědomili, že jsme vlastně unavení…

Zastavili jsme se a v podvečerním slunci si dopřáli obhlídku krajiny a chvilku lenošení tak, abychom přišli včas na večeři.
Dnešní den byl napěchovaný zážitky, které neleží jen tak někde, je potřeba si pro ně s trochou námahy dojít, pak mají větší cenu…

V úterý 8. května 2012 jsme si v rámci odpočinkové trasy posledního dne dopřáli vycházku k pramenům některých šumavských řek. Východiště kratší túry bylo opět na Špičáckém sedle, odkud jsme si zopakovali stejnou trasu jako včera vpodvečer, ale drželi jsme se červené značky vedoucí na Pancíř. Na rozcestí s názvem Pod Pancířem jsme na čas značku opustili a vydali se asi půl kilometru po lesní silničce vedoucí po souřadnici, abychom vzdali poctu prameni řeky Úhlavy. Došli jsme k místu, které kdysi sloužilo jako symbolický pramen řeky, která, poté co steče ze západního svahu Pancíře, vytváří hluboké a romantické Úhlavské údolí a před Nýrskem naplní svými hojnými horskými vodami nádrž.

Před nedávnem obložili kamenem asi o sto metrů níže v lese jeden z pramenů a postavili nad ním studánkovou stříšku, k místu návštěvníky zavede upravený chodníček. Prameniště je ve výšce 1110 metrů a na ceduličce stojí, že zde počíná svůj tok 108,5 kilometrů dlouhá řeka Úhlava, zprava ústící do Radbuzy. (Obě spolu s Úslavou a Mží dávají vzniknout Berounce.)

Slavnostní pocit podpořila stafáž věkovitých stromů šumavských, svěží vzduch a příjemná společnost našich dvou kamarádů.

Je čas zařadit mapku dnešní pramenné vycházky:

Trasa: Špičácké sedlo – pramen Úhlavy – Pancíř – Tomandlův křížek – Šmauzy – Nový Brunst – Gerlova Huť = asi 17 km

Vrátili jsme se na rozcestí Pod Pancířem a vydali se na vrcholek k chatě, ale impozantní Velký Javor na obzoru za námi provokoval k častým zastávkám, výhled byl překrásný.

Na Pancíři (1214 m) postavili první šumavskou rozhlednu už v roce 1880, ale kvůli tomu, že byla dřevěná, neměla dlouhého trvání; v roce 1923 vznikla chata s rozhlednou, jež má vyhlídkovou plošinu ve výšce 22 metrů a je dílem Klubu českých turistů – slouží dodnes.
Je jasné, že jsme se shora rozhlídli a pokochali:

Po červené TZ jsme pokračovali na rozcestí Tomandlův křížek, kde je místo původního kamenného nový litinový křížek

a vydali se po žlutě značené cestě na Šmauzy.

Šmauzy jsou bývalé samoty, ležící v kotlině pod Tomandlovým křížkem, pojmenované podle Ignáce von Schmauze, který zde v polovině 18. století založil skelnou huť (výroba skončila v roce 1800), ale nás především zajímá, že zde, na severních svazích Pancíře, ve výšce kolem tisíce metrů, zůstala zachována rašeliniště, z nichž vytéká řada pramenů, které vytvářejí pouze třicet kilometrů dlouhou, přesto však skvostnou a dravě peřejnatou říčku Křemelnou. Toto území patří mezi nejcennější ekosystémy Šumavy.

Jistě uznáte, že je nanejvýš vhodné uctít přípitkem tak vzácnou oblast:

Podle trasy zakreslené na mapce je vidět, že ze Šmauzů jsme vykročili po modré spojovací TZ směrem k Novému Brunstu, což je údolí pod Pancířem, kde stávala nejen skelná huť, založená 1828, ale i osmnáct dalších budov – škola, hospoda a obytná stavení. Vyráběla se tu zrcadla a vyvážela do italských Benátek (!) Po odsunu německého obyvatelstva vše chátralo, až v padesátých letech došlo k likvidaci, přežila jen stodola, která po úpravě slouží k rekreaci.

Holinu, kde stával Nový Brunst, jsme si prohlídli z rozhledny na Pancíři, teď jsme obdivovali Pancíř, který, viděný z této lokality, je okouzlující v létě i v zimě.

Avizovala jsem prameny a mám příležitost pokračovat v radostném výčtu: na jižním svahu Pancíře je ve výšce přes tisíc metrů prameniště Řezné a kus dál, směrem východním pramení Slatinný potok, přítok říčky Křemelné.

Řeka Řezná se zdrží na našem území jen co proteče Železnou Rudou (9 km), pak spěchá dělat svoji kariéru pod jménem Regen na německé území, po 169 kilometrech se u Regensburgu (Řezna) vlévá do Dunaje jako jediný jeho přítok pramenící v Čechách, a tak se vody zpod Pancíře dostanou do Černého moře (Křemelná a Úhlava končí v Severním moři).

Obrovské květy tisíců blatouchů kolem Slatinného potoka, koberce dřípatek a nade vším oblaka, pro která užívám označení „barokní“, nás vyprovázely na zeleně značené cestě ke Gerlově Huti, výlet pomalu končil, nebylo už třeba slov…
Na parkovišti na nás čekal autobus, podstoupili jsme obligátní focení a ve 14 hodin jsme se vydali zpět na Vysočinu, se kterou jsme se pozdravili už večer o půl osmé.

P.S. Napsala jsem o hotelu Engadin, že leží v překrásném prostředí, je to však bohužel jediná pochvala, kterou mohu uvést.

O našich dalších šumavských pobytech se dozvíte ve článku z února 2012.

Jeden komentář - “Šumava”

  • Buteo says:

    Tak si představ, že dobrých 10 let jsem s rodinou měl dobré vazby na chatu Rixi na Špičáku. Jezdili jsme s Příbrami a pak z Prahy, vždy když někdo vypadl, už se jelo. V zimě, hlavně hned po Novém roce, v létě, jen podzim jsme neměli štěstí. Takže náš rajon na vašich fotkách poznávám, tedy v dosahu dopolední túry semo tamo, oběd býval po několik let ozdobou víkendového pobytu.
    Naprostá většina obrázků je pro mě nóvum a tak díky, vždy se lesy rád pokochám.
    K Špičáku mě váže mimo různých turistických, lyžařských na sjezdovce z Pancíře nebo modré špičácké a různých společenských a i naprosto nespolečenských, významný zážitek. Vyhnali mě takhle jednou dopoledne, pojď něco uvidíš. Vysupěl jsem nahoru a to mi bylo cca 24-5 a já v dáli na chvíli zíral na něco neskutečně vysoké a zubaté, byly to kapitalistické Alpy, zatoužil jaksem jednou se tam podívat a tak jen co to jde /teď už spíš nejde, mažu do tirolského Schwaz, kde mám vždy připravenou postel a boží domácí máslo na domácím chlebe.
    Omluva za vykecávání, když ty hory jsou takové , nevím… k povídání
    Krásné léto, už máme zbaleno, nejdřív pojezdíme kolem Rýna a pak tradá na sever, do Fríska na kanály. Pak dodělám konečně to Norsko a přidám z letoška. Ono to mám tak, kdyby věděl, že nikoho nezaujmu, mě o cestování psaní uspokojuje. Hodně zdaru

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist