PostHeaderIcon Po hřebenech Jeseníků

1. 7.-4. 7. 2012

První dny prázdnin patřily horám, po kterých nám bylo už dlouho smutno, máme je spojené s raným mládím (pozdější pobyty se nevryly do mysli tak hluboce), a proto jsme čile využili nabídku šumperských turistů, kteří v rámci Letního turistického srazu, letos pořádaného ve Starém Městě pod Sněžníkem, nabídli zájemcům pomoc při ubytování, komentovanou vycházku Šumperkem, ale hlavně erudovanou průvodkyni po hřebenech Jeseníků.

Invence Milušky Bradové je ovšem nekonečná, a tak nám, osmi jihlavským srazovým nedočkavcům, navrhla zklidnit se poznávacími vycházkami dříve než dojde ke sportovním výkonům na svazích Jeseníků a Králického Sněžníku.
Přijali jsme rádi a tak se stalo, že v neděli 1. července jsme už v 5:19 ráno seděli ve vlaku, který nás po přestupech v Havlíčkově Brodě, Kolíně a Zábřehu dovezl o půl desáté do Šumperka. Tam jsme plnili bobříka trpělivosti – s docela těžkými zavazadly a ve velkém vedru jsme hledali zamluvené ubytování. Křižovali jsme Šumperk, dotázaní adresu neznali… Ale i tento zátěžový trénink skončil a zanedlouho jsme opět (už jen nalehko) pádili na nádraží, abychom odjeli do Rapotína a odtud šli po zelené značce do Velkých Losin.

Cesta zámeckým parkem byla vpravdě nedělní, staleté stromy neskrblily stínem, kytky tiše podřimovaly, pak se za rybníčkem objevil zámek

a představa jeho chladivých komnat nás přirozeně vřadila do houfce, který se z nádvoří právě vydával na prohlídku.

Losinské panství se dostalo na konci 15. století do držení mocných pánů ze Žerotína a ti postupně přestavěli původní gotickou vodní tvrz v nádherný renesanční zámek, který vystřídal majitele až na začátku 19. století, kdy přešel do vlastnictví Lichtenštejnů.

Že jsou Velké Losiny spojovány s čarodějnickými procesy v letech 1678–1692 a 56 oběťmi inkvizice, víme všichni, průvodkyně nás však upozorňovala především na pozitivní věci – například papírna, kterou Žerotínové založili na konci 16. století, pracuje netřetržitě doposud!

Prohlídka této unikátní manufaktury byla opravdu zajímavá – papír se tu vyrábí tradičním postupem z bavlny a lnu, je nejen kvalitní, ale i krásný, a je jasné, že slouží (anebo by měl sloužit) pro podstatná a trvalá sdělení, též se používá na prestižních adresách.

V expozici je přehledně popsána historie výroby papíru ve světě i u nás a dokonale sestrojená zařízení zaujala i tak netechnické typy jako jsem já.

Ruční papírna ve Velkých Losinách byla po právu vyhlášena národní kulturní památkou.

Turistické značené cesty nás dovedly k dalšímu divu, tentokráte přírodnímu – zdejší lázně jsou vyhlášené sirnými termálními prameny (36,8 C), které se tvoří v hloubce kolem tisíce metrů. Svým chemickým složením umožňuje sirná termální voda rychlé vstřebávání kůží do organismu a tím pozitivně ovlivňuje regulaci látkové výměny. Žádná jiná sirná termální voda u nás není a tato jedinečná a všestranně působící losinská voda je s úspěchem používaná v balneologické praxi.
Procházka lázněmi je vždycky pohodová, ochutnali jsme při ní sirnou, docela dobrou vodu z Karlova pramene,

zašli jsme do cukrárny a vlakem se vrátili do Šumperka odpočívat.

Být tak blízko vodnímu dílu v srdci Jeseníků a neuvidět ho na vlastní oči, to si žádný z nás nedovedl představit. Miluška měla vše promyšlené – v pondělí 2. července 2012 v 9:37 jsme odjeli autobusem ze Šumperka do Koutů nad Desnou, v infocentru si zakoupili zamluvené vstupenky na prohlídku přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a zanedlouho už jsme seděli v autobuse, který nás dovezl do návštěvnického centra u dolní nádrže. Promítli nám informační film, ze kterého jsem sice pochopila princip, ale nejsem schopna opakovat jej. Zavedli nás štolou pod nádrží do řídícího centra a já jsem k situaci přistoupila po svém – v extatickém pohledu upřeném na strop, kde jsem tušila dva obrovité přivaděče a dva odpadní tunely propojující tuto nádrž s horní, vše s výškovým rozdílem 511 metrů, se střídal obdiv se strachem…

Nejsem stavu do důsledku pochopit význam takových staveb, při podobných příležitostech se vždycky zamýšlím nad tím, koho napadlo, že právě tady je to správné místo, provedl výpočty – a ono to funguje! To obdivuju, bezmezně!

Dolní nádrž je na říčce Divoká Desná, výška hráze činí 56 metrů;

v době přebytku elektřiny (zpravidla v noci) se voda čerpá z dolní nádrže do horní a ve špičkách se při vypouštění z horní nádrže vyrábí v turbinách elektrický proud.
Horní nádrž umístili na kopec Dlouhé stráně do výšky 1350 metrů nad mořem. Se stavbou bylo započato v roce 1978, v pozdějších letech došlo k útlumu, který trval deset let. Paradoxně prý to dílu prospělo, protože během té doby nastal obrovský rozvoj technologií, a proto je elektrárna, dokončená v roce 1996, vybavena mnohem modernějším zařízením, než se původně plánovalo, a také potrubí mezi nádržemi, které mělo být podle původního projektu vedené po povrchu, je skryto ve svahu hory.
Od dolní nádrže je možné se k horní dostat po cyklostezce, ale je to pro pěšáky cesta úmorná.

Ve Ski centru v Koutech nad Desnou jsme si hned po návratu z prohlídky dolního areálu koupili lístek na lanovku a jeli nahoru jako opravdoví výletníci!

Dolní stanice lanovky má název Liščí potok a je ve výšce 610 m.n.m., do horní stanice Medvědí hora ve výšce 1094 m.n.m. se turisté dostanou při pohovění na sedačkách nové lanovky vzdušnou trasou v délce téměř dvou kilometrů.

Tak jsme zlenivěli a zmalátněli obrovskou nabídkou krásy, že jsme spolu s ostatními využili nabídky na odvoz minibusem, který z Medvědí hory pendluje k horní nádrži a zpět – cestu dlouhou čtyři a půl kilometru jsme zvládli v pár minutách a už jsme ochutnávali jesenické panorama…

Vystoupali jsme po schůdkách na temeno hory k nádrži a uviděli jsme toto:

Dozvěděli jsme se, že výběrové řízení na plánovanou opravu a udržbu nádrže, první od začátku bezproblémového provozu, vyhrála portugalská firma a po ukončení prací se ukázalo, že voda prosakuje v takové míře, že není možné zatím nádrž napustit. Naši odborníci odvedli při stavbě dobrou práci, zakázku na opravy ale nezískali…

Při procházce kolem nádrže jsme se však převážně věnovali výhledům na hlavní hřeben Jeseníků,

posadili jsme se na skalku nad nádrží a děkovali shodě mnoha šťastných náhod, díky kterým se často ocitáme na tak krásných místech…

Trvalo prý rok, nežli se naplnila dolní nádrž, a pak další než i v horní bylo potřebné množství vody – v současnosti je vypuštění a napouštění otázkou několika málo hodin…

Teď je čas zařadit mapku a podívat se, o čem vlastně byla moje rozvláčná a nesouvislá řeč.

Na horní stanici lanovky na Medvědí hoře jsme se z informačního panelu dozvěděli velmi zajímavé historické skutečnosti, které tu chci zachytit – o krásné a výkonné nové lanovce se často mluví, ale že zde bývala lesní železnice, to upadá v zapomnění…

V říjnu 1897 bylo na úbočích v okolí Koutů nad Desnou zničeno při obrovské vichřici 80 tisíc kubických metrů dřeva. To se sváželo na saních dolů, ale většina polomů zůstala na strmých svazích ležet, proto místní lesmistr navrhl postavit úzkorozchodnou trať pro svážení dřeva. Už v roce 1898 začal provoz na trati dlouhé asi 3 300 metrů, na jejímž konci byly pozemní gravitační lanovky, tzv. svážné tratě, a do nich ústily přístupové tratě. Vozy naložené dřevem, každý s brzdařem, jezdily samospádem dolů a zpět je tahali koně. Pracovalo prý tu 42 lidí a 6  koní – ti za tři roky vytěžili 20 tisíc kubíků dřeva.
Soustava této výkonné železnice byla funkční 45 let, ale po válce vzala za své, protože byli odsunuti němečtí obyvatelé, kteří tuto práci mistrně ovládali.

Nevšední byl i dojezd ze stanice Kouty nad Desnou, je zde totiž konečná a na zdejším nádražíčku nekonečný klid.

V Šumperku byl večer první sraz se skupinou, která se měla zúčastnit přechodu hřebene Hrubého Jeseníku – ukázalo se, že kromě nás Jihlaváků jsou tu jen dva další turisté.
Průvodkyně paní Iva Všetičková měla tedy o nás rychle přehled a domluva ohledně  zítřejší trasy byla snadná.
Skvělou tečkou za dnešním dnem byla více jak dvouhodinová komentovaná vycházka s místní architektkou-památkářkou, která se snažila představit své milované město tak, abychom k němu získali obdiv (a to se podařilo!)

V úterý 3. července ráno jsme plni očekávání stanuli u motorestu Skřítek, odkud už do Ramzové půjdeme po svých. (Zavazadla nám pořadatelé převezou do Starého Města, kde si je při registraci na turistickém letním srazu vyzvedneme.)

Sedlo Skřítek, východiště turistických tras, je ve výšce 867 metrů a začíná jím vlastně Hrubý Jeseník. V okolí jsou rašeliniště a celá zdejší chráněná oblast má ráz severské tundry.
Cesta po zelené značce ke Ztraceným kamenům, což je skalnatý útvar na úbočí hory Pecný, je turisticky nenáročná, ale stále do kopce :-). Když jsme na kameny vystoupali, vybírali jsme si z výšky 1250 metrů první výhledovou odměnu.

Na plošinu, ze které vyčnívá vrcholek Pecného (1334 m.n.m.), bylo jen kousek a vlastně už jsme byli na hřebeni!

Jako každé pohoří, mají i Jeseníky svoje charakteristické znaky – na hřebenech kvůli drsnému počasí opakovaně zamrzá a rozmrzá půda, trhají se kameny a přesouvají po svazích. „Putující kameny“ vytvářejí podívanou podobnou té, kterou prý je možné spatřit na dalekém severu.

Dalším záchytným bodem byla Jelení studánka (1311 m), obnovená v roce 1989.

Útulna je vzorně opravená a vzbuzuje důvěru u pocestných,

ale vlídné dnešní počasí nás nenutilo využít její nabídky – plně jsme se věnovali poznávání zdejších kytiček.

Tady jsou některé:

Od Jelení studánky jsme pokračovali po červené turistické cestě a nevím, jakými neotřelými slovy bych vyjádřila pohodu, která všeobecně panovala.

Zatímco jsme rozvážně kráčeli, probouzely se vzpomínky na dobu mladického hopsání po této cestě, ale právě prožívaná radost byla silnější.

Od Petrových kamenů byl tak impozantní pohled na Praděd, že jsme zatoužili bezodkladně po výstupu na něj.

Seběhli jsme rašelinnými loukami vyzdobenými bílými vlásky svatého Ivana k Ovčárně (1302 m),

postáli pro památeční foto,

odložili batůžky na chatě Sabinka, kde jsme měli zamluvený nocleh, a hurá na kopec!

Cestou se výrazně ochladilo, Praděd (1491 m.n.m.) dostál pověsti o svých mrazivých objetích (průměrná roční teplota zde dosahuje taktak jednoho stupně), sotva jsme doběhli na vrcholovou plošinu a rozhlédli se, nám v patách dorazila mlha, zima, vítr…

162 metrů vysoký vysílač měl už v roce 1903 předchůdce – německý turistický spolek zde postavil 32,5 metru vysokou kamennou stavbu, ta se však zchátralá rozpadla v roce 1959.
Nejstarší vrcholový objekt stojí kousek od silnice – trojmezní mramorový hraniční kámen z roku 1721 je ozdoben znakem řádu německých rytířů, mitrou vratislavských biskupů a žerotínským lvem.

Stačili jsme si ještě pořídit trochu infantilní foto s Pradědem

a už jsme upalovali mlhavou kvílící divočinou dolů – s každým sestoupeným metrem se počasí vylepšovalo, takže jsme ještě zaběhli ke Kurzovní chatě a prošli lokálem Barborky, abychom oživili vzpomínky, ale na restauraci v Ovčárně už nezbyl čas – důrazně se hlásila bouřka. Déšť, hromy a blesky nás vyprovodily do usínání v útulné Sabince a ráno bylo sice zamračené, ale příslib zlepšení se nedal přehlédnout :-).

Po dobré snídani jsme ve středu 4. července s důvěrou vyrazili na druhou, delší část hřebenového přechodu.
Trasu jsem pro přehlednost zachytila na dvou mapkách – z Ovčárny na Červenohorské sedlo a odtud do Ramzové.

Praděd dnes ukazoval laskavou tvář a blahosklonně se nechal obdivovat – při cestě na Švýcárnu (1310 m) jsme klopýtali při neustálém otáčení hlavy za majestátní horou. 🙂

Zastavili jsme se u zvoničky-památníku, kde jsou na kamenech osazeny desky obětem hor, celek působí vemi důstojně.

Od chaty je dobrý výhled na Dlouhé stráně, plochý vrchol hory je snadno k rozeznání.

Cesta po hřebenovce na Čevenohorské sedlo splnila naše očekávání, škoda, že fotky nezachytí vůně, odstíny, jemný vánek, šumění lesa, kroužení ptáků na obloze a nekonečnou škálu barev…

Na Červenohorském sedle byla příležitost k občerstvení, odpočinku a k pozorování výletníků, co dojedou autem po silnici, která zde šplhá do výšky 1010 metrů, obejdou místní plácek, koupí suvenýry a zapadnou znaveně do restaurace. 🙂

Za zmínku stojí, že si v roce 1929 členové KČT pronajali na Červenohorském sedle starý cestářský domek a v roce 1935 postavili novou turistickou chatu – ta však bohužel už dnes Klubu nepatří.

Ze sedla jsme znovu museli vystoupat na hřebeny a já jsem se těšila do míst, kde kdysi stávala chata Vřesová studánka, pamatuji si na ni dobře.

Jsou odtud překrásné výhledy a zdejší poutní místo u zázračné studánky, ačkoliv leží ve výšce 1290 metrů, bylo vždy velmi uctíváno a hojně navštěvováno, stával tu i kostelík. Chata Vřesová studánka byla postavena v roce 1892, ale po válce nebyla udržovaná, rychle chátrala, a tak ji v roce 1981 uzavřeli a za pár let (1988) zbourali. Bohužel.

Nastal čas prohlédnout si mapku poslední části trasy:

Z Trojmezí jsme stoupali k vrcholku Keprníku (1423 m).

Výhledy do všech stran a dobrá společnost dávaly zapomenout na únavu, která se občas připomenula…

Paní Iva Všetičková zná dokonale zdejší terén, a tak nás odměnila kratičkou zacházkou, abychom si prohlídli nádherné místo se skalkou, na níž je pamětní deska Hermannu Lönsovi (1866–1914) s dojemným nápisem o zelených vřesovištích (Grün ist die Heide…). Nevěděla jsem, o koho se jedná a pátrání na síti přineslo překvapení – Löns byl velmi významný německý novinář, spisovatel, básník, výtvarník, zkrátka všestranný umělec, propagátor zřizování národních parků, velký ctitel přírody, a ten nápis je názvem jednoho jeho díla. Na wikipedii jsem našla spoustu míst, kde si tohoto význačného Němce připomínají – o pamětní desce v krásném koutku na svahu Keprníku tam ale není ani slovo… 🙂

Nepopírám, že jsme se těšili na bylinnou hořkou, která je k dostání v chatě na Šeráku (1323 m), zvláště když venku najednou nebylo nejvlídněji – Šerák se ztrácel v šeré mlze…

Inu, mírně jsme pojedli i popili, i duši občerstvili, a posledních šest kilometrů do Ramzové jsme z kopce strmě dolů také jaksi doklopýtali 🙂

Na Čerňavě u přestupní lanovky už byla dávno mlha za námi a únava mizela s nadějí, že z Ramzové nás podle plánu odveze autobus vstříc dalším výletům v jiných horských scenériích.

K překonání výškového rozdílu 600 metrů z Ramzové na Šerák byla zřízena lanovka s přestupem na Čerňavě. Naše kolena hrdinně vydržela opačnou trasu, tedy z hřebene dolů, ale únava jim nedovolila zavzpomínat si na dávné křepké a rychlé kroky po stejné cestě, když bylo třeba stihnout vlak z Ramzové…

Slíbený autobus opravdu přijel a odvezl nás na turistický sraz do Starého Města pod Sněžníkem – o tom si ale přečtete v jiném článku.

2 komentáře - “Po hřebenech Jeseníků”

  • buteo says:

    Se divíš děvče že Tě bolí koleno? Jinak, mě vůbec nebolí nic a to jsem díky skvělým obrázkům a komentům celou cestu s vámi.
    Kdysi dávno ještě v Praze jsme v práci založili honosný Klub vysokohorských turistů.
    Ono za totáče se pod hlavičkou organizace, co je trochu známá, se lépe dostávalo „ven“, třeba do blbé Jugošky / a stejně jsem se tam nikdy nedostal. Začali jsme s tím, že projdeme všechna pohraniční pohoří vlasti. Nestihl jsem dvě – Novohradské hory a právě Jeseníky. Když vidím ty krpály, tak jsem rád, že pochoduji s vámi virtuálně.
    MaMí – odpovědně prohlašuji, že vytrvám s vámi pochodovat, pokud mi to čas dovolí.

    • buteo, rádi Tě sebou vždycky virtuálně vezmeme a jsme rádi, že se s námi nenudíš. I my zažíváme hezké chvilky při čtení Tvých vtipných komentářů. 🙂
      Zdravíme

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist