Staré Město pod Sněžníkem 4. – 8. července 2012
Je středeční podvečer 4. července a my sedíme v autobuse, který nás, pochodníky-přechodníky hřebene Hrubého Jeseníku odváží z Ramzové, kam jsme sešli ze Šeráku, přes Ostružnou a Brannou do Starého Města pod Sněžníkem. Během těch asi patnácti kilometrů nabíráme síly a když vystoupíme na staroměstském náměstí, nemůžeme jen tak bez povšimnutí minout nádhernou budovu radnice a kašnu,
ale musíme přichvátnout, víme totiž, že pořadatelé, turisté z odborů KČT Uničov a KČT Šumperk už čekají v kulturním domě, aby nás zaregistrovali a vybavili vším potřebným.
Stalo se, i zavazadla nám organizátoři přemístili ze Šumperku, kde jsme pár dní bydleli, a tak jsme si je mohli po převzetí donést přes celé Staré Město do rekreačního zařízení Krupá, kde nám konkrétně určili místo bydlení.
Název dostala ta ubytovna po důležité, ač celkově jen 19 kilometrů dlouhé říčce Krupá, pramenící poblíž Kladského sedla na česko-polské hranici, která bystře, až dravě protéká městem a před Hanušovicemi se vlévá do Moravy.
Staré Město leží v kotlině obklopené masivem Králického Sněžníku, Rychlebskými horami, hřebenem Hrubého Jeseníku a Hanušovickou vrchovinou. Už jen ten výčet horstev probouzí v turistech touhu…
A lidé si tu prokazatelně vybrali místo ke stálému žití už na konci 13. století a pro výskyt zlatých a stříbrných rud nazvali své sídlo Goldek (Zlatý kout, roh); po vyčerpání zásob drahých kovů se těžily rudy měděné a železné a název se v 15. století změnil na Staré Město. Bylo velmi bohaté, a proto často napadáno vojsky, ničily jej i požáry.
Nedá mi to, abych v krátkosti nezmínila pěknou pověst o vzniku městského znaku:
Karel IV., ještě jako markrabě moravský, byl při lovu ve zdejších lesích napaden medvědem, ale statečný horník ho zachránil. Z vděčnosti povýšil císař Goldek na svobodné město, jež se výsadami rovnalo městům královským a dostalo do znaku horníka s kladivem v napřažené ruce, stojícího proti vztyčenému medvědovi. (Ve skutečnosti se historikové přou, zda Otec vlasti vůbec někdy tuto oblast navštívil.)
V roce 1905 bylo vybudováno železniční spojení s Hanušovicemi, čímž se stalo Staré Město významným výrobním a obchodním centrem. Žili zde převážně Němci, a tak se po jejich odsunu celá oblast s novými usedlíky proměnila v zemědělskou; teprve v posledních několika desetiletích nastal všeobecný rozvoj a dvoutisícové Staré Město pod Sněžníkem je kulturním a turistickým centrem celé oblasti.
Pořadatelé přichystali od čtvrtka 5. července bohatý program a my jsme rádi využili nabídky, kterou jsme pro sebe považovali za nejlepší. Dnešního dne jsme se ráno nejdříve potěšili pohledem na renesanční radnici,
a pak jsme se vydali na Staroměstskou pevnostní stezku po okolních svazích, kde byly těsně před druhou světovou válkou vybudované obranné betonové bunkry. Dva z nich, Lesík a Svah, jsme si mohli prohlédnout, ale zatímco muži válčili, já jsem dala přednost úchvatnému výhledu na protější hřeben začínající Sráznou a táhnoucí se až k uzávěře údolí, jímž stéká ze svahu Králického Sněžníku mladá řeka Morava.
Celá práce s údržbou pěchotních srubů je záležitostí dobrovolníků-nadšenců, bez jejichž péče by tyto stavby vzaly zasvé.
Sráznou horu nejmenuji náhodou – leží pod ní Vysoká, dříve Neudorf, rodiště otce hudebního skladatele Franze Schuberta (1797–1828), na jehož moravský původ jsou zde všichni velmi hrdí.
Přesně podle popisu tras a mapek od pořadatelů jsme se napojili na červeně značenou turistickou cestu, která vedla přes malinkou a úpravnou dědinku Kronfelzov do Ostružné, kde jsme od pořadatelů dostali razítko do vandrovního listu.
Slunce pálilo, terén velmi členitý – putování, trvající už několikátý den, náročné… Louky byly plny květů, výhledy spanilé…
Další dvě fotografie jsou z alba Ládi Tomáše:
Z kopce nad Ostružnou, kam nás v tom vedru opět musely nohy po obdržení razítka až dole u silnice poslušně vynést, byly výhledy na protější Čerňavu a Šerák, kde určitě lidé dřepěli na sedačkách lanovek a pohodlně se blížili vrcholkům Jeseníků… Ale i my jsme nakonec stanuli na dnešní nejvyšší kótě, bezmála tisíc metrů vysokém zalesněném Ostružníku, abychom se Adamovským údolím vydali po modré značce na zpáteční cestu.
A ta byla, ačli z kopce, těžší než dosavadní, protože vedla v délce devíti kilometrů po ohavně tvrdé asfaltové silnici! Nezbylo než čiperně jít, myslet na hezké věci, intenzivně vnímat šumění stromů a zurčení potůčků, oči sytit okolními barvami a nedbat únavy nohou…
O půl osmé večer, po ujití náročných pětadvaceti kilometrů, jsme na náměstí, kde se sešlo množství známých tváří, očekávali slavnostní zahájení turistického srazu.
Z tribuny krátce a srdečně promluvili ti, co měli turistům co říci
a obřad byl prostě (a nápaditě) ukončen společným zpěvem Zelených plání… Skvělý zážitek!
Tiché Staré Město vstřícně přijalo turisty české, slovenské i polské…
Hlavní srazový den, pátek 6. července, patřil Králickému Sněžníku a řece Moravě. Počasí si uvědomilo svoji zodpovědnost a projevovalo se vstřícně a stabilně. Vybrali jsme si výstup na nejvyšší horu po modře značené cestě přes Stříbrnice.
Nejdříve zařazujeme mapku celé oblasti, pak ještě jednu podrobnější. Ale!
Všimněte si zcela nových map, nedávno uvedených do provozu – končí zcela nepochopitelně na hranici, takže zelená značka, kterou se běžně chodí z Horní Moravy přes Klepý a dále přes polské Schronisko na Sněžník, jakoby nebyla! Připomíná mi to mapy, které kdysi končívaly na západních hranicích…
Inu, tvůrcům map se asi zalíbilo v pojmech „hic sunt leones“ či „terra incognita“…
Vystoupali jsme „komářím úvozem“ na svah nad městem a ohlédli se na kopce, které jsme přecházeli včera,
před sebou jsme měli dnešní cíl.
Je asi jasné, kde se vzal název obce Stříbrnice, v jejímž okolí ukazují věkovité stromy na dlouhé osídlení, při němž domy byly skryté v úžlabině pod tisícimetrovými hřebeny.
Zdejší lesy jsou místy dosud téměř neproniknutelné a špatně přístupné, nelze se tedy divit tomu, že žena, která v nich kdysi zabloudila a posléze našla cestu, dala z vděčnosti postavit boží muka. Místo nich byla na konci 19. století zbudována v kopcích nad Stříbrnicemi mariánská kaplička, ke které vedla křížová cesta.
Lesní kaple je od roku 2004 opravená a většina poutníků se zde zastaví a ráda si po stoupání odpočine.
Ve výšce 980 m.n.m. je Adélin pramen, jeden z pramenů potoka Stříbrníku.
Z následujícího rozcestníku se dozvíme odkud jdeme a kam kráčíme.
Králický Sněžník je třetí nejvyšší pohoří v republice a kdo spatří zdejší oblast, nediví se, že byla prohlášena přírodní rezervací. Na východním hřebeni (Mokrý hřbet) jsou rozsáhlá rašeliniště, velké plochy chráněného území pokrývají suťová pole a kamenná moře, vzniklá zvětráváním.
Z velmi svěže napsaných infotabulí jsme se dozvěděli, že jeden metr silná vrstva řádně rozložené rašeliny se tvoří asi tisíc let!
Po těchto hřebenech směřuje na Sněžník hojně využívaná, zeleně značená cesta z Horní Moravy – ta, která není zachycena na mapách.cz, protože vede po hranici!
Velmi zajímavá je hora Klepý (1143 m), na níž je rozvodí tří moří – vody tekoucí na západ patří Baltskému moři, z východních svahů odtékají do Moravy, tedy do Černého moře, a jižní svahy odevzdávají své vody Severnímu moři.
Už jsme nad hranicí lesa a výhledy jsou okouzlující…
Kontrolní razítko nám pořadatelé otiskli do putovního listu poblíž základů bývalé chaty (vzpomínám si na ni dobře) a pak už jsme téměř rozechvěle přicházeli k prameni Moravy vyvěrajícímu z jižního svahu Králického Sněžníku ve výšce 1380 metrů nad mořem.
Voda z pramene protéká tímto údolím na severu země
a po 335 kilometrů dlouhé pouti k jihu se vlévá u Děvína do Dunaje. Vlastní pramen je uzamčen za těmito dvířky
a vyveden opodál do průtokové nádržky, v níž při horkých dnech, jako byl dnešní, oplachují pot znavení poutníci, pokud právě není přítomen strážce pramene 🙂
Už jen pár desítek výškových metrů nás dělí od vrcholové plošiny, jíž vévodí hromada kamení, což je zbytek zbourané rozhledny.
Zajímavosti o stavbách na Králickém Sněžníku se dozvíme z infotabule:
Zůstali jsme na vrcholu Králického Sněžníku (1424 m.n.m.) téměř dvě hodiny u vědomí toho, že zdejšího kruhového výhledu si asi užíváme naposledy – je to od nás přeci jen daleko, ale hlavně vysoko 🙂
Říkali nám, že vládcem a strážcem zdejších hor je Štemichman (muž-kmen), že popichuje a škádlí znavené pocestné, nikdy jim však neublíží. Myslím, že pro dnešek vzal na se jinou podobu:
Ve vrcholových partiích Sněžníku to dnes žilo a vyvolávalo pocit euforický, protože mnoho turistů jsme osobně znali a setkání v těchto místech mělo punc neobyčejnosti.
Sestupová cesta byla až k rozcestníku Nad Adéliným pramenem stejná jako výstupová, tam jsme ale opustili červenou značku a vydali se po žluté k chatě Návrší. Chata byla postavena v roce 1928 ve výšce 899 metrů, je opravena a dobře slouží turistům.
Do Starého Města to bylo pořád z kopce, a tak cesta hezky ubývala. Dnešních 24 kilometrů nám i přes značné převýšení (více jak 900 metrů) nevzalo tolik sil jako včerejší asfalt, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme na taneční zábavu do kulturního domu. Z té jsme ale záhy prchli kvůli zdivočelému zvukaři hudební skupiny; než padla úplná tma ještě jsme se poklonili Králickému Sněžníku, který nás dnes tak přívětivě a nezapomenutelně přijal…
Na sobotu 7. července připravili organizátoři výletní trasy v několika různých délkách, s cílem u chaty Paprsek, která leží v sedle s legendárními výhledy. My jsme se rozhodli jít v obou směrech po zeleně značené cestě přes Větrov, celkem 15 kilometrů.
Kamkoli se jde ze Starého Města, jde se do kopce.
Chata byla postavena v roce 1932 sudetským horským spolkem v kouzelném místě na rozhraní Králického Sněžníku, Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku ve výšce 1007 metrů nad mořem a původně se jmenovala V ráji; před několika lety ji opravila a s úspěchem provozuje rodina Mikova.
Vede sem několik značených turistických tras, cyklotras a také silnička – ve všech ročních obdobích tu prý panuje čilý provoz – a to nejen kvůli přírodní, ale i kulinářské nabídce. Pověst o božsky lahodných kynutých borůvkových knedlících nás nepozorovaně vtáhla do restaurace a věru jsme nelitovali – na talíři vykukovaly z cukru dva obrovské bochany sedící ve žluťoučkém, čerstvě rozpuštěném másle, plné slaďoučkého a šťavnatého lesního daru – nejlepší borůvkové knedlíky, které jsem za posledních padesát let jedla!
Vůbec se nedivím, že se jich té soboty zkonzumovalo prý více jak tři tisíce kusů…
Kromě toho, že sem dorazili účastníci letního turistického srazu, byli tu i návštěvníci, které přitáhl koncert vynikající skupiny Old Time Jazzband z Loučné nad Desnou, kterou si dobře pamatujeme ze šedesátých let. Letos tu byl cíl už 3. ročníku výstupu na Paprsek nazvaný Pradědovy letokruhy a slavný jazzband zde odměňoval pochodníky… Nám, letitým ctitelům udělali radost nabídkou cédéčka s živou nahrávkou z letošního ledna, při které se tak krásně nostalgicky vzpomíná na mladá léta…
Pořadatelé měli plné ruce práce s odbavením 560 účastníků dnešního výletu na Paprsek – byli nejen dnes, ale po celou dobu srazu skvělí!
Aby k našim radostem turistickým a labužnickým přibylo trochu duchovní potravy, konal se na prostranství před chatou křest knihy Drahomíra Polácha Historické toulky Šumperskem. Paní Mgr. Zdeňka Daňková, předsedkyně KČT Šumperk a ředitelka městské knihovny, si nechala včera donést vodu z pramene Moravy, a ta, nejlepší z možných, posloužila pro prestižní křticí obřad.
Vše bezvadně klapalo a naše nejvyšší turistické špičky byly spokojené:
Rodina Mikova, jež probudila k životu Paprsek, nechala v tomto krásném koutu Staroměstska postavit kapli svatého Kryštofa, patrona poutníků.
Kaple byla vysvěcena v roce 2009 spolu se zvonem ze zaniklé osady v blízkosti; udělalo nám velikou radost, když jsme na listině dárců, kteří finančně přispěli na stavbu kaple, četli jméno manželů Kolářových z Jihlavy. A přímo nás nadchlo, když jsme si na ceduličce přečetli, že půvabnou křížovou cestu a oltářní obraz svatého Kryštofa namalovala na skle a věnovala kapli Dina Štěrbová (*1940), první československá horolezkyně, která vystoupila v Himálaji v roce 1984 na Čho Oju (8201 m) a v roce 1988 na Gasherbrumm (8035 m). Tato paní, jejíž knihu o výstupu na himálajskou Tyrkysovou horu jsem plná obdivu hltala, ví něco o životě a její laskavé obrázky jsou výpovědí…
Bylo třeba sejít z výšin a cílem byla sama cesta, majestátní příroda v hlavní roli:
Nijak jsme nespěchali
a trochu bilancovali: od 1. července do dneška jsme v rámci letního turistického srazu, na který přijelo 420 účastníků, ušli 140 kilometrů, převýšení nepočítáme. 🙂
Srazový program dnes pokračoval ve 20 hodin, kdy byl během taneční zábavy ve staroměstském kulturním domě slavnostně ukončen XIII. letní turistický sraz a předána štafeta pořadateli srazu příštího. Celá večerní akce byla velmi pečlivě připravená, nechyběla ani bohatá tombola.
Příští letní sraz v roce 2014 bude v srdci Českého lesa, v Bělé nad Radbuzou, na kterou máme nádherné vzpomínky z roku 2009, kdy se tam konal XI. český zimní sraz turistů.
V neděli 8. července už v nabídce organizátorů zbývala jen komentovaná vycházka Starým Městem. Výklad stejné průvodkyně jako před týdnem v Šumperku byl zárukou vysoké kvality sdělených informací, a tak i tato poslední akce proběhla k naší plné spokojenosti.
Zařadím několik fotek, které jsme udělali během našeho čtyřdenního pobytu, většinou ale večer, neb ve dne jsme hopsali po trasách. 🙂
Velice jsme ocenili, že na tabulích byly informace o historii, kultuře, přírodě – nevím, zdali byly osazeny kvůli srazu či je to běžné, ale přišly nám vhod.
Na jedné jsme se např. dozvěděli, že v oblasti se těží tři druhy mramoru s názvem bílá, růžová či zelená Mariana, což zní velmi romanticky, a při dalším čtení se ozřejmil původ pojmenování. Mariana Oranžská (1810–1883), princezna nizozemská a pruská, dcera krále Viléma I. Oranžského, byla majitelkou rozsáhlého panství v Dolním Slezsku a velmi dobře je spravovala. Díky tomu nastal během 19. století všeobecný rozvoj této oblasti, lidé si jí vážili a její jméno zůstalo doposud v místních názvech, např. ložisek mramoru. Hezké, že?
Touto fotogalerií jsme chtěli vzdát hold městu, kde nám bylo ve společnosti přátel dobře a pobyt v této oblasti si zařadíme do „zlatého fondu“.
Třešinkou na dortu bylo zakoupení knihy Toulky Šumperskem a pak už odjezd. Rádi jsme využili vstřícné nabídky Jarky a Standy Balíkových a jeli společně s nimi autem. Ani jsem nedoufala, že by mohla vyjít zastávka v nedaleké Vysoké, ale stalo se a snad se mi podaří v jiném článku napsat o silném zážitku, který jsem si odtud odnesla…
Jen na krátkou prohlídku jsme se stavili na Hoře Matky Boží u Králík a tady jsme se definitivně rozloučili s Králickým Sněžníkem.
Na našich stránkách můžete najít článek o Letním turistickém srazu v roce 2008. V roce 2010 jsme se zúčastnili srazu v Poličce, ale já jsem bohužel nenašla tehdy čas, abych o této akci napsala.