PostHeaderIcon Český ráj

Maloskalsko a další perly

24. 6. – 26. 6. 2011

S našimi přáteli z KČT Čeřínek jsme projeli v pátek 24. června 2011 Jičínem, pomyslnou branou do Českého ráje, nejstarší chráněné krajinné oblasti u nás (od roku 1955), a pokračovali jsme do blízkého Prachova, abychom prošli první (a nejznámější) pískovcové skalní město. Hanka Kučerová, vedoucí zájezdu, sestavila program tak, abychom poznali jiné části Českého ráje než při předchozím výletu v roce 2009. Je z čeho vybírat, protože celé území má rozlohu 180 km2 a za jeho srdce se považuje Turnov, kde jsme opět bydleli a stravovali se.

Krásného a poetického názvu pro nevšední krajinu Turnovska se snad začalo používat v 19. století, když do lázní Sedmihorek jezdili čeští literáti, v novinách prý toto označení bylo poprvé použito v roce 1886. V té době už bylo několik let po památném výletu (1879) Vojty Náprstka s Americkým klubem dam do Prachovských skal. Výpravu podnikli na základě pozvání profesorů jičínského gymnázia, kteří se svými studenty navštěvovali skály už od poloviny 19. století, což je považováno za počátky turistiky v této oblasti. Z pamětní desky ve skalním městě se dozvídáme, že zde tehdy byl také básník Jaroslav Vrchlický, všichni účastníci byli nadšení a doporučili zpřístupnění skal veřejnosti.

Uběhlo století, další se přehouplo do nového tisíciletí a pořád tu jsou davy žasnoucích turistů… I když většina z nás ví velmi málo o geologické historii Země, o tom, že Český ráj byl několikrát dnem mořským, že tu probíhala sopečná činnost, vrásnění a bůhvícoještě, každý z nás vidí a cítí, že příroda nám uchystala mimořádnou podívanou a že bychom tu měli procházet s pokorou před její silou a tvořivostí.

jedna z mnoha vyhlídek v Prachovských skalách

každý výhled je okouzlující

ve skalách je překvapivě mnoho barev

Při procházce skalním městem objevujeme na každém kroku nové obrazy, můžeme dát své fatazii volnost.

procházka skalním městem

nekonečné množství variací

Prošli jsme Velký prohlídkový okruh

vyhlédli jsme ze všech vyhlídek

a přečkali pod střechou infocentra krátkou, ale vydatnou přeháňku, po níž zakrátko vysvitlo slunce. Když jsme se vraceli na parkoviště k autobusu, všimli jsme si několika pomníků padlým rakouským vojákům (převážně to byli Češi z Plzeňska, příslušníci 35. pěšího pluku) z prusko-rakouské války v roce 1866. Na informačním panelu jsme se dočetli, že památníky nechal v roce 1890 postavit hrabě Schlick a že v roce 1913 přibyl k nim ještě jeden pro vojáky polské, kteří bojovali na pruské straně. Bitva u Jičína se odehrála 29. 6. 1866, tedy za pár dní to bude 145 let, co zde, na bojišti ve skalách u Prachova zemřelo tolik lidí. Je dobře, že tu pomníky pro vojáky obou válčících stran jsou – vzpomněli bychom si jinak na ně?

mapka Prachovských skal

Z Prachova jsme pokračovali po silnici směrem k Turnovu, ale ještě nás podle programu čekala procházka v Boreckých skalách.

prohlídka skal u obce Borek

Nejhezčí vyhlídka nese jméno Svatopluka Čecha (1846–1908), který sem obzvláště rád chodíval, když pobýval v nedalekém Rovensku. Nedivíme se tomu, pohled na Trosky je inspirativní i pro ne-básníky.

pohled na trosky z Boreckých skal

Borecké skály zabírají na necelých třiceti hektarech výšinu Bor a jsou od roku 1985 vyhlášeny přírodní památkou.

Nádherný výhled na nejfotografovanější objekt Českého ráje, Trosky, je také přes Rokytnický rybník.

pohled na trosky přes Rokytnický rybník

V sobotu 25. června 2011 nás čekala nejkrásnější trasa v Českém ráji, Vranovský hřeben. Pro nás byla procházka Maloskalskem premiérová, a proto jsme byli šťastní, že ráno přineslo skutečné letní počasí. Blahořečili jsme turistům z Turnova, kteří už v roce 1894 vystavěli na severním okraji Českého ráje rozhlednu Kopanina, z  jejíž výhledové plošiny ve výšce osmnáct metrů je kruhový rozhled na zemi českou – tajemný a drahými kameny oplývající Kozákov, blýskavý dráp Ještědu, oba romantické Bezdězy, Ralsko s ponurou minulostí, kultovní Trosky, na obzoru temný proužek Krkonoš a Jizerských hor a pod námi Maloskalsko jako na dlani…

rozhledna Kopanina

Po modré turistické značce jsme se vydali ke hradu Frýdštejn, který je od konce 16. století uváděn jako pustý, což rozhodně dneska neplatilo – turisté šlapali po schodištích spojujících patra a umožňujících i vstup na vrchol patnáctimetrové válcové věže, odkud byli za poměrně strmý výstup odměněni dalším nádherným rozhledem do kraje.

hrad Frýdštejn

Není divu, že si hrad vybrali filmaři pro natáčení pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

hrad jako z pohádky

pastva pro oči

Louky, kterými jsme u hradu procházeli, byly plné barevných motýlů…

z Kopaniny přes Frýdštejn a Vranov na Malou Skálu

Zalesněným Vranovským hřebenem jsme postupně scházeli do údolí řeky Jizery, cestou jsme obdivovali nejen pískovcové skály a výhledy do údolí, ale i pomníčky a drobné stavby, které zde vznikly v 19. století v éře romantismu.

cesta po Vranovském hřebeni

skála na Vranovském hřebeni

Blížili jsme se k nejrozsáhlejšímu skalnímu hradu v Čechách, k Vranovu. Ten byl vytesán a vystavěn na začátku 15. století jako útočiště před nebezpečím husitských válek, a už na konci století téhož byl, zřejmě pro nepohodlné bydlení, opuštěn. V 19. století začal majitel panství Malá Skála průmyslník František Römisch provádět na rozvalinách stavební úpravy, vybudoval Síň tří císařů a památník významných lidí tehdejší doby, a tak získal hrad Vranov přízvisko Pantheon.

Slavní a důležití tehdejší doby nejsou většinou slavní a důležití dneska, ale stále je atraktivní projít se křivolakými pískovcovými schodišti, nahlédnout do jednotlivých částí hradu a překonat na vzdálenosti asi čtyř set metrů velký výškový rozdíl při snaze prošmejdit všechna zákoutí.

Vranov je nejrozsáhlejší skalní hrad

Výhledy do okolí se mění s každým vystoupaným metrem, je tolik věcí, které si tu musí člověk prohlédnout

výhledy z Vranova na Maloskalsko

a pak stane v bodě, odkud už to výš nejde – u kříže, blízko nebe, bičován větrem ze všech stran. Dole jsou lesy, řeka, lidé.

Vranovský hřeben z nevyššího bodu hradu

Seběhnout dolů do Malé Skály je otázka chvíle, zajít k Boučkovu statku něco dobrého pojíst je radost, zvláště, když údolí Jizery nenechá dychtivého turistu vůbec odpočinout – tolik krásy na tak malém kousku světa…

rozcestník na Malé skále nabízí pestrý výběr tras

My nemusíme k (bývalé) chatě u Kalicha po červené trase pěšky, ale máme tu výhodu, že nás autobus zaveze do Besedic, odkud projdeme skály, které lemují jižní a západní okraj vrchu Sokol (562 m), vypínajícího se 300 metrů nad hladinou Jizery.

prohlídka Besedických skal - Chléviště a Kalich

Dočetla jsem se, že Sokol má nejpestřejší reliéf v Českém ráji – všímáte si, že superlativy nešetřím? Nelze jinak. Byli jsme ohromeni nádherou, kterou jsme ze stezek ve skalách Kalicha a Chléviště spatřili a nechápali jsme, proč jsou známější Prachovské skály a ne tyto Besedické…

Besedické skály

Nedivili jsme se, že tolik soutěsek, slují a osamělých zákoutí využívali Čeští bratři v dobách perzekuce k tajným shromážděním, je zde vytesán oltář s kalichem, který dal název jedné části skal. Některé z vyhlídek na Chlévišti patří k nejkrásnějším v Českém ráji:

jedna z mnoha vyhlídek

Když už skoro tu kamennou krásu přestáváme pro její marnotratný přebytek vnímat, popatříme z vrcholu Sokola na „české Dolomity“ – Suché skály vytasily svoje ostré hroty proti nebi. Při pozorném zkoumání zahlédneme šplhat horolezce po jejich bocích a fandíme jim, aby se bez úrazu dostali až na špičaté vrcholky (a také bezpečně dolů).

pohled na Suché skály z vrchu Sokol

Český ráj, který se stal v roce 2005 prvním Geoparkem UNESCO v Česku, nenabízí jen pohledy na pískovcové věže a daleké výhledy do kraje, můžeme si vybrat i některou ze stezek, kterými je území bohatě protkané.

My jsme v neděli 26. června 2011 přijeli do Semil, abychom si prošli jednu z nejatraktivnějších, Riegrovu stezku, která vede ze Semil podél Jizery do Spálova. Když ji semilští turisté v roce 1909 dokončili, vedla až do Železného Brodu, dnes končí u hotelu na Podspálově, což je vlastně bývalá turistická chata, postavená v roce 1929 jako odpočinkové místo pro výletníky, kteří touto stezkou chodili k soutoku Jizery s Kamenicí, kde byla v roce 1926 dána do provozu hydroelektrárna, jež slouží doposud.

Stezka byla nazvána po nejslavnějším semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi (1818–1903), jehož město poctilo i postavením šest metrů vysokého bronzového pomníku z roku 1928 – autorem je Ladislav Šaloun. Ten pomník je na náměstí, odkud jsme nastupovali na červeně značenou trasu stezky, nepřehlédnutelný – Rieger je na něm zpodobněn jako poslanec řečnící na obranu českých zájmů v říšské radě.

Turisté nemohou minout na okraji Palackého sadů, kudy stezka prochází, bronzové sousoší dalších slavných osobností, pobývajících v Semilech – otce Antonína a syna Kamila Zemany, tedy spisovatele Antala Staška a Ivana Olbrachta, které vytvořil v roce 1960 sochař Josef Malejovský.

sousoší Antala Staška a Ivana Olbrachta v Semilech

Dnešní neděle byla podmračená, bezvětrná, chvilkami drobně pršelo, takže nálada celé krajiny byla spíše melancholická a my jsme nikam nespěchali a měli dost času si vychutnat všechny vyhlídky a zajímavosti geologické i technické, které se nám na pět a půl kilometru dlouhé trase, bohatě osázené informačními cedulemi, nabízely.

Riegrova stezka ze Semil do Spálova

Údolí Jizery je přírodní rezervace (asi 125 ha) a stezka je místy vylámána ve skále. V místě, zvaném Galerie, bývala čtyřicet metrů vysoká soutěska, jíž protéká řeka, jen něco přes metr široká a často se ucpávala. Voda se vylévala z koryta a zaplavovala okolí, proto v roce 1870 odstřelili skálu a nyní je šířka asi patnáctimetrová. Při výstavbě stezky bylo nutné zabudovat do extrémně tvrdé žuly, do hloubky 70 centimetrů, konzoly držící visutou lávku.

Galerie na Jizeře

Galerie je dlouhá 77 metrů a je ve výšce pět a půl metru nad hladinou.

visutý chodník nad Jizerou

Další technická rarita byla zde budována v letech 1921–1926: jedná se o již zmíněnou hydroelektrárnu, do níž přitéká voda Jizery podzemním tunelem vytesaným ve skále v délce 1 300 metrů, kde bylo využito spádu 25 metrů. Začátek tunelu je u zdejšího jezu, necelé dva kilometry od vyrovnávací komory elektrárny Spálov.

odtud teče voda podzemním tunelem do spálovské elektrárny

Dobře značená turistická stezka vede ve svahu kopce Měděnce, kaňon řeky je hluboký 130 metrů – vyhloubit ho prý Jizeře trvalo asi pět miliónů let.

Riegrova stezka nad Jizerou

řeka je ve stometrové hloubce

značkařská tvořivost

Riegrova stezka je členitá, ale dobře schůdná

Pro komfort turistů byl vybudován i dvanáct metrů dlouhý tunýlek.

tunel ve svahu

Z okolních svahů stéká do Jizery mnoho pramenů a potůčků, jeden z nich byl ve dvacátých letech minulého století upraven do studánky nazvané po Antalu Staškovi, který v Semilech řadu let působil jako advokát.

pramen Antala Staška

Přicházíme k cíli cesty, k vodní elektrárně Spálov.

hydroelektrárna Spálov

Měli jsme zamluvenou prohlídku, z níž mohu jen konstatovat, že byla velmi zajímavá, žádných technických podrobností nejsem schopna. Zapamatovala jsem si jen, že při rekonstrukci v roce 1998 byly Francisovy turbíny vyměněny za Kaplanovy a že elektrárna stále dobře slouží.

vyslechli jsme zajímavý výklad

Obraz, který vidíte nad velínem, namaloval Ferdinand Rubeš a zpodobnil na něm vznik elektřiny. Elektrárnu Spálov, kterou představuje muž vlevo, a elektrárnu Les Království (žena s obilím vpravo), budovala totiž ve stejném období, na začátku dvacátých let minulého století, jedna firma, kterou znázorňuje uprostřed stojící zlatý muž-elektřina. Tož tak.

Někteří účastníci zájezdu se po prohlídce elektrárny věnovali konzumaci dobrot v podspálovském hotelu, část nás zašla asi dva kilometry podél řeky Kamenice k místu železničního neštěstí, při kterém zde v srpnu 1990 přišlo o život čtrnáct lidí, mnoho dalších bylo těžce zraněno. Na mostě přes Kamenici se za nepřehlednou zatáčkou srazil osobní vlak s nákladním.

Neškodí ukáznit svoje ego tichým zastavením u malého pomníčku…

Ve Spálově se poblíž soutoku Jizery s Kamenicí setkávají i turistické stezky, a tak si může zájemce vybrat podle chuti a sil, kam pokračovat dále. Může přejít na asi dvacetikilometrovou Palackého stezku, dokončenou roku 1913, a pokračovat podél řeky Kamenice až do Tanvaldu nebo se vrátit podél Jizery do Semil po horní hraně stejného údolí stezkou značenou žlutě. Ta byla zpřístupněna v roce 1941 a nazvána Kamenického stezka po zakladateli semilské turistiky.

Naše vedoucí Hanka ale neměla v plánu ani jednu z uvedených variant, nasedli jsme do autobusu, odjeli asi pět kilometrů do Železného Brodu a tam jsme prošli poznávacím okruhem zvaným Trávníky. Cesta vedla mezi starými dřevěnými domky v památkové zóně, celá čtvrť města si zachovala starobylý podrkonošský ráz, roubenky byly čisťounké (i časté přepršky se o to zasloužily) a malá okénka plná květin.

Barevná tečka za pestrými třemi dny strávenými v ráji.

dům s kašnou v Železném Brodě

domky si zachovaly podkrkonošský ráz

jedna z roubenek na poznávacím okruhu Trávníky

dům pochází ze 17. století

největší roubená stavba je z roku 1807, dnes je tu muzeum

Zájemci se mohou ještě podívat na sochy a reliéfy z Hruboskalska.

5 komentářů - “Český ráj”

  • Ivo,díky za návštěvu a pochvalu, přejeme i Vám hezké zážitky nezávislé na počasí :-))

  • Buteo,i u nás na Vysočině je teď jako v listopadu. My se ale těšíme, že na naší druhé letošní plánované cestě do Českého ráje (v srpnu) už bude opravdové léto.

  • Iva says:

    Za tak krátký čas tolik zážitků a tak krásně zpracovaných pro nás, kteří jsme nemohli být s vámi!

  • buteo says:

    Dobrý, fakt dobrýPodle skvělých obrázků jsem i vysledoval, že vám chvílemi i svítilo. Ještě že nejste na túře v tyto dny a navíc v sz. Čechách. Nevím, co by vložili p.Kemrovi do textu Na samotě u lesa. Spíš by to ohlásil Ostravak. Přeji pěkný srpen

  • Jirka says:

    Hezké počtení!Už je to dost let, co jsem navštívil Český ráj…

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist