PostHeaderIcon Vlastivědná vycházka v okolí Kamenice u Jihlavy

Pondělí 9. dubna 2018 – průzkum trasy
Sobota 14. dubna 2018 – komentovaná vycházka
Čtvrtek 26. dubna 2018 – výlet s Ivou

Do turistického kalendáře odboru KČT Čeřínek Jihlava byla zařazena vycházka s ústředním bodem v Kamenici, starobylém a historicky významném městečku, jehož okolní kopce poskytují překrásné výhledy po velké části Vysočiny. Jako zodpovědní pořadatelé akce jsme se nejdříve vydali na průzkum se záměrem částečně navázat na trasu, kterou jsme pro turisty připravili v dubnu 2008 – tehdy jsme procházeli touto krajinou v opačném směru a nepřálo nám počasí,

památeční obrázek části turistů zúčastněných dne 12. 4. 2008

letos byly výhledy při všech třech vycházkách jasné a vyčištěné až k obzoru: co víc si jen přát? Sobotní vycházku absolvovalo 26 zájemců.

Trasa: Přímělkov (480 m n. m.) – Bílá hora (659 m n. m.) – Kamenice u Jihlavy (550 m n. m.) – Kamenička – Řehořov (650 m n. m.) ≈ 15 km

Podívejme se na první část:

z Přímělkova na Bílou horu a do Kamenice 9., 14. a 26.4. 2018

V 7.30 jsme vyjeli vlakem z hlavního jihlavského nádraží, před osmou hodinou Mirek účastníky přivítal poblíž přímělkovského splavu, odkud jsme se neznačenou cestou vydali vzhůru po zalesněném svahu a dále pastvinami, dokud jsme nedosáhli náhorní plošiny nad údolím řeky Jihlavy a neinkasovali první z líbezných výhledů na zříceninu hradu Rokštejn na pravém břehu řeky.

v Přímělkově pod skálou u řeky Jihlavy přivítal Mirek účastníky vycházky, popsal trasu a krátce uvedl údaje o místě – první zmínka o vsi pochází z roku 1378 – nazývala se Přemilkov či Přemilek 🙂 foto V. Veselá

Více o této lokalitě jsme se dozvěděli při loňské vánoční vycházce s KČT Tesla Jihlava.

u studánky na úpatí masivu jsme odbočili vlevo a stoupali na náhorní plošinu; www.svatosi.cz

navštívili jsme tyto lesy třikrát v krátké době a pozorovali rozkvět jarní přírody – tento obrázek je z 9. dubna

zřícenina hradu Rokštejna na protilehlé straně říčního údolí

Stoupali jsme dál a užívali si výhledů – nejblíže byly okolní vesnice: Přímělkov, Střížov, Luka nad Jihlavou, Otín, Jeclov, v dálce jsme viděli Vysoké Studnice, Velký Beranov, v údolí pod námi tušili Vržanov, Horní a Dolní Smrčné… Na obzoru se temně rýsovaly Černé lesy a kopce kolem Třebíče, jimž vévodí Klučovská hora, jen ruku natáhnout a mohli bychom se dotknout zalesněného kopce Prosejn, kde kdysi bývala osada…

v historickém kalendáři městyse Kamenice je uvedeno, že v roce 1556 byla pustá ves jménem Prosýn či Prosejn, darovaná Vratislavovi z Pernštejna; pod Bílou horou se nacházely také další zaniklé vsi Drábkov a Drsnov; foto V. Veselá

krajina pod Bílou horou poblíž samoty nad Horní Smrčnou; foto J. Lipowská

v dálce Bílá hora; foto J. Lipowská

kříž u cesty pod Bílou horou je viditelný z široka-daleka, těmito místy vedla už ve středověku cesta z Vržanova do Radošova; foto M. Bradová

výhledy na jihozápadní část Českomoravské vrchoviny ; foto V. Veselá

Když jsme se vynadívali, soustředili jsme pozornost na Bílou horu, na jejímž úpatí jsme stáli, a která byla naším prvním cílem. Už nějaký čas se proslýchá, že nadšenci z okolních obcí usilují o vybudování rozhledny na vrcholku hory. Při dostatečné výšce (hovoří o 25 metrech) by poskytovala kruhový rozhled po značné části Vysočiny a ani historický náboj by nechyběl – dne 14. ledna 1646 se na Bílé hoře odehrála bitva mezi císařskými vojáky a Švédy pod velením obávaného plukovníka Samuela Österlinga. Švédové se přes Radošov a Prosejn vraceli do Jihlavy z úspěšného přepadu Třebíče a také na Bílé hoře císařské vojsko porazili.

Bílá hora leží na pomezí Jihlavska a Třebíčska

Na vrcholku Bílé hory jsme zjistili, že v minulosti ukousl jeden její svah kamenolom, přesto je hustě zalesněný vrch, patřící do katastru Kamenice, nabit zvláštní atmosférou.

z budoucí rozhledny by bylo vidět velkou část Vysočiny – Jihlavsko i část Havlíčkobrodska, také severozápadní část Třebíčska od Brtnice po Klučovskou horu

Mirek ukazuje turistům další směr pochodu; foto V. Veselá

Sestoupili jsme z vrcholu Bílé hory a užívali si výhledů nejdříve na Jihlavsko,

líbezné jarní výhledy ze svahu Bílé hory; foto J. Lipowská

hospodářské budovy v Bítovčicích, v pozadí Velký Beranov; foto J. Lipowská

vrch Kamenická strážka 618 m n.m. (vpravo) ze svahu Bílé hory; foto V. Veselá

pak, když jsme vyšli z lesa, otevřela se před námi spanilá krajina kolem městečka Kamenice, rozloženého v úžlabině (550 m n. m.) obklopené táhlými vrchy, až o 100 metrů vyššími. Ve 12. století tu při prastaré křižovatce cest z Čech na Moravu vznikla ves a kostel zasvěcený sv. Jakubu Většímu.

sestupujeme loukami ke Kamenici

městys Kamenice u Jihlavy leží v údolí, kterým protéká říčka Kamenička; foto J. Lipowská

můstek na nově vybudovaném suchém poldru posloužil naší skupině jako pódium pro fotografování; foto V. Veselá

Na obzoru nás zdravila bílá řehořovská kaplička sv. Antonína, za jasných dní jako maják viditelná z podstatné části Vrchoviny, vlevo zakončovala výhled majestátní Kamenická strážka (618 m n. m.) – tu je nutné zdolat při cestě do Vržanova (≈ 60 obyvatel), jedné z místních částí Kamenice. K městysi administrativně patří i obce Kamenička (≈ 160 občanů) s osadou Brodek, a Řehořov s asi 270 obyvateli, kde zakončíme dnešní putování.

Všechny jmenované obce (ale i mnohé jiné) se začaly rozvíjet na panství třebíčského kláštera benediktinů založeného v roce 1101 – ten byl hospodářským i kulturním centrem jihozápadní části Českomoravské vrchoviny.

Považovali jsme si mírného klesání do centra městečka a pohodu umocnili návštěvou jedinečně zachované kamenické tvrze, kde jsme si prohlédli přírodovědnou expozici, různé historické předměty a seznámili se s někdejšími významnými osobnostmi a místními rodáky. Z nejstarších písemných pramenů jsme se dozvěděli, že v 16. století provedl lékař Jakub z Kamenice první pitvu.

kamenickou tvrz navštívili během 15. až 17. století králové i císaři

návštěva expozice ve tvrzi

zajímavosti z dějin Kamenice

historický hodinový stroj

Františka Kyselková, rozená Klimešová (1865–1951), moravská etnografka a sběratelka lidových písní, rodačka z Kamenice, spolupracovnice Janáčkova a Sušilova, zapsala asi 1600 písní – na počátku minulého století je nahrávala na fonograf – díky tomu se zachovaly v autentické podobě; foto V. Veselá

Jakub z Kamenice, lékař v Praze, provedl kolem roku 1555 pitvu; vpravo je podobizna Františka Vincence Kramáře, císařského dvorního skladatele, rodáka z Kamenice

Tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. století, dnešní podoba je z poloviny 16. století, kdy byla renesančně přestavěna a na psaníčkové fasádě ozdobena mravoučnými citáty. Nad vchodem zaujmou návštěvníky erby majitelů tvrze – Osovských z Doubravice, Žerotínů a Valdštejnů – na přelomu 16. a 17. století zde jako na letním sídle pobývala Kateřina z Valdštejna, sestra slavného vojevůdce Albrechta.

V muzeu jsme žasli nad dochovanými dřevěnými rourami z roku 1576 pro vedení vody do dvou kamenických kašen – tento vodovod sloužil až do roku 1909!

vrtání dřevěných vodovodních trub se provádělo ručně dlouhým vrtákem; foto V. Veselá

Kamenice podlehla v roce 1574 obrovskému požáru, po obnově se začala rozrůstat, takže kolem poloviny 17. století byla téměř stejně velká jako centrum panství Třebíč (≈ 1 000 obyvatel), dnes v Kamenici včetně místních částí žije téměř 1 950 občanů.

Nedaleko tvrze jsme se zastavili u pamětního kamene věnovaného hudebnímu velikánovi Františku Vincenci Kramářovi (1759–1831), zdejšímu rodákovi, váženému skladateli, žijícímu u vídeňského císařského dvora.

památník na místě, kde do roku 1913 stávala Stará radnice – v ní se narodil skladatel F. V. Kramář (Krommer)

O Kamenici a slavných rodácích se dočtete v našem článku Májový cyklovýlet do Kamenice.

Pokračovali jsme kolem rodného domku akademika Jana Koldy, významného vědce, který se zabýval nemocemi domácích zvířat

na pamětní desce je nápis: V tomto domě se narodil akademik Jan Kolda, zakladatel české veterinární morfologie, 26. 11. 1895 – 29. 11. 1958

a zastavili se u pamětní desky na domě, kde žil MUDr. Arnošt Kába (1874–1962) – od svého útlého dětství jsem ho znala. Pocházel z Brtnice, oženil se s Marií Tomáškovou z rodu usedlého v Kamenici od 17. století.

v roce 1963 byla instalovaná deska s nápisem: V tomto domě žil a pracoval v letech 1904–1962 lékař lidumil MUDr. Arnošt Kába

jeden z historických domů na náměstí v Kamenici

centrum městyse Kamenice; foto J. Lipowská

kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého byla opravena v roce 2014

ve středu městečka byla vedle kašny postavena v roce 1730 kaple sv. Anny; v letech 1892–1894 působil v Kamenici farář Augustin Kratochvíl, historik a spisovatel, autor knihy Dějiny a archiv městečka Kamenice na Moravě (vydáno v roce 1912)

interiér kaple sv. Anny

pomník je věnován památce rodáků padlých v 1. světové válce

pamětní deska občanům padlým ve 2. světové válce; 24. a 30. června 1942 byly zatčeny a popraveny rodiny z Kamenice a okolí, které poskytly ochranu a podporu židovskému lékaři MUDr. Rudolfu Goldmannovi z Jihlavy – ten se v okolí ukrýval poté, co se mu podařilo vyskočit ze sběrného transportního vlaku, který dopravoval Židy z Třebíče do Terezína

turistický směrovník v centru Kamenice

teď, kdy zařazuji tuto fotografii, už vím, že čápi, kteří do Kamenice pravidelně přilétají, vyvedli letos tři mladé

kostel sv. Jakuba Většího patří neodmyslitelně ke Kamenici už od jejího vzniku

Vystoupali jsme po schodech vedoucích ke kostelu sv. Jakuba Většího a dříve než jsme zašli na starý hřbitov, pochvalovali jsme si dobrý výhled na dva nejbližší výrazné kopce, Kamenickou strážku a Bílou horu.

při pohledu ze starého hřbitova u kostela vidíme zalesněnou Kamenickou strážku (618 m) ; foto J. Lipowská

Už několik desítek let slouží občanům asi 150 metrů od kostela vzdálený nový hřbitov, na starém však zůstaly některé kamenné a železné kříže a na jaře ještě pořád vykvétají sněženky a narcisy, zasazené kdysi pozůstalými na hrobech jejich blízkých…

starý hřbitov u kostela sv. Jakuba Většího v Kamenici

vzrušoval a udivoval mě nápis na tomto kříži, když jsem si ho v dětství dokázala přečíst – jednak osudem, kterému jsem nerozuměla, způsobem vyjadřování (poptávala jsem se na neznámá slova), později nemohla pochopit, co znamená „ruské Polsko“ a, pamětliva gramatiky, smířit se se zápisem „do Jihlavi“ bylo už nad mé síly… Pokaždé, když na hřbitov zajdu, stavím se – příběh tohoto neznámého-známého mě svou tragikou stále dojímá…

u stručného nápisu na desce kříže dávné rodačky Mařenky z Řehořova, v tak mladém věku zemřelé, jsem domýšlela její osud a moje dětská fantazie se nebránila ničemu… Teď tu vzpomínám nejen na její, ale i na své tehdejší dětství a mládí…

Zašli jsme ke kříži se jménem Václava Jonáše, dědečka rakouského spolkového prezidenta Franze Jonase (v úřadě byl v letech 1965–1974)

nápis: Zde v pánu odpočívá Václav Jonáš, zemřel 16. 3. 1913 ve věku 83 roků; jeho syn Josef odešel do Vídně, oženil se s Kateřinou Rokosovou, která pocházela z Pavlova u Třeště, v roce 1899 se jim narodil syn Franz, pozdější politik za stranu SPÖ a starosta Vídně, posléze rakouský prezident († 1974)

a pověděli si sladkobolný příběh o úspěšné operní zpěvačce Antonii Zalabové (9. 4. 1820–5. 1. 1894), pochované na zdejším hřbitově (přesné místo není známo).

v těchto místech, u hřbitovní zdi přivrácené směrem k Řehořovu, byla pochovaná Antonie Zalabová

Narodila se v Řehořově Františku Zalabovi, pekaři, a jeho ženě Rosalii. Díky svému mecenáši, císařskému skladateli Františkovi Vincenci Kramářovi, který ji při své návštěvě rodné Kamenice slyšel zpívat v kostele, odešla do Vídně a stala se uznávanou koncertní pěvkyní, pak sólistkou vídeňské, pařížské i petrohradské opery – při své hvězdné kariéře užívala pseudonym Josephine Salaba. Bohužel se na konci života ocitla v bídě a nouzi, zřejmě vinou neuvážených finančních investic, a byla po tehdejším způsobu odeslána na svoji rodnou obec, aby se o ni postarala.

Mapka se zakreslenou druhou částí cesty:

z Kamenice přes Kameničku do Řehořova 9., 14. a 26. 4. 2018

směrovník v Kameničce nám přiblíží okolí a naši další trasu

Z Kamenice jsme pokračovali v cestě po zeleně značené turistické trase, která vedla přes Kameničku, z níž jsme opět za úchvatných výhledů do širokého okolí mírně stoupali směrem k Řehořovu, který se rozložil na svahu kopce označeného v mapách kótou 650 metrů.

na kopci, kde se říká V Liščí (633 m n. m.), jsme s výhledem, o kterém se dá bez výhrad říct, že je záviděníhodný, posvačili

posvačili, popovídali a upřesnili si, kdo jsme, odkud vlastně jdeme a kam kráčíme 🙂 foto P. Varhaníková

kříže, které za mého dětství stávaly na kraji vzrostlého lesa (a kterých jsem se trochu bála, když jsem při nedostatku informací o skutečném jejich původu si dosadila příběh podpořený svou zjitřenou obrazotvorností), dnes vypadají mírumilovně… přesto slýchávám dávnou ozvěnu… foto J. Lipowská

cesta, vedoucí od bývalého dědova pole „Na Klínku“ k nedalekému prastarému stromu, od nějž už jsou vidět střechy Řehořova a v dálce věnec hor, má pro mne cenu rodinných vzpomínek; foto J. Lipowská

a dnes byla ta cesta květy sypaná…

Od dříve zmíněné kapličky sv. Antonína Paduánského, která sloužila dávným formanům pro orientaci, byl kruhový rozhled – nejblíže nenápadný Kopeček (627 m n. m.), přesto odevšad viditelný, a za ním dvacet kilometrů dlouhé pásmo Arnoleckých hor s nejvyšším kopcem Havlinou (707 m n. m.), dobře patrným kvůli červenobílému vysílači, a elegantní Dědkovskou horou (694 m n. m.) skoro v závěru masivu; zahlédli jsme i náznak Žďárských vrchů

kaplička sv. Antonína na Řehořovském vrchu (645 m n. m.) – za jasného počasí jsou odtud ve všech ročních dobách obdivuhodné výhledy; foto P. Varhaníková

na svahu Řehořovského vrchu se rozložila vesnice, z druhé strany chráněná Kopečkem, v dálce začátek pásma Arnoleckých hor; foto J. Lipowská

Na straně opačné se nám na obzoru milostivě ukázala sama královna Českomoravské vrchoviny, 837 metrů vysoká Javořice,

nezřetelná fotografie Javořice, spíš pro určení polohy nejvyšší hory při pohledu z Řehořovského vrchu; foto J. Lipowská

z vrchu od kapličky jsme se též rozloučili s Bílou horou a Kamenickou strážkou – a tím jsme vstoupili do závěrečné fáze cesty.

výhled z Řehořovského vrchu na Bílou horu a Strážku nad Kamenicí u Jihlavy; foto J. Lipowská

Na kraji vsi jsme se zastavili u Božích muk

Boží muka v Řehořově stojí na rozcestí, symbolicky představují scénu Ježíšova bičování u kamenného sloupu; foto V. Veselá

a pověděli si o vzniku těchto sakrálních staveb: podle Pavla Hájka z NPÚ v Českých Budějovicích vznikala první Boží muka na okrajích vsí či městských bran, poutník vykonal pobožnost a očistil se před vstupem. V 15. století se začala ve větším počtu stavět, nejčastěji na místě nějaké tragické události nebo jako díkůvzdání za uzdravení. Na vrcholku Božích muk bývala lucerna se světlem, aby ukazovala poutníkovi správnou cestu, častěji ale kovový kříž.

dříve bylo rozcestí s Božími mukami na okraji vsi; foto J. Veselý

Řehořovská Boží muka s lichoběžníkovým půdorysem a asymetrickou zděnou střechou s kovovým křížkem na vrcholku byla postavena v roce 1689 jako poděkování za odvrácení moru.

A už jsme sestoupili do středu obce Řehořov, pravděpodobně vzniklé blízko zemské stezky už na konci 11. století – první písemná zpráva pochází z roku 1377: v I. jihlavské městské knize je zápis o prodeji dříví z lesa u Řehořova.

Povídali jsme si o zdejší rychtě, rytířské tvrzi a posléze dědičné císařské poště a Ignáci Semschovi i jeho potomcích, zmínili jsme další zajímavé historické události (viz První sraz rodáků v Řehořově).

pochodníci věnovali živou pozornost okolí, což nás, pořadatele vycházky, potěšilo

podle historického kalendáře obce Řehořov stávala v těchto místech na konci 14. století rychta – třebíčský klášter prodal Šimonovi Řehořova a jeho dědicům soud s jedním lánem, hospodou a pivovarem – postupem doby se rytířské sídlo stalo dědičnou císařskou poštou, která nabyla na významu po vybudování nové císařské silnice (v 2. polovině 18. století) – titul poštmistra získal Ignác Semsch, před jehož kamenným památníkem jsme si povídali o nejstarších dějinách obce; foto M. Bradová

Zakončení 15 km dlouhé vycházky jsme zvolili poblíž barokního sloupu s nedávno restaurovanou sochou sv. Jana Nepomuckého, který pochází z období kolem roku 1750 – další historické památky se v obci, během staletí často navštěvované drancujícími vojsky, nezachovaly.

– sv. Jan Nepomucký, vpravo prosvítá červená střecha staré školy, v pozadí Arnolecké hory; foto J. Veselý

čekáme na autobus; z toho bílého prastarého domu pocházela Mařenka Střechová, které bylo bohužel dopřáno pouhých dvacet let života… ; mnohem dříve, roku 1413, koupili ves místní vladykové, bratři Beneš Cardík a Hrut z Řehořova – podle sdělení řehořovské kronikářky Mirky Kopecké Štefkové si právě v těchto místech vystavěli tvrz

Z Řehořova jsme odjeli v 16 hodin autobusem.

Poslední výlet s Ivou, stejnou trasou na konci dubna, to byl bonbónek pro radost… Navíc měla Iva narozeniny – v ten den je slavívala i maminka 🙂

2 komentáře - “Vlastivědná vycházka v okolí Kamenice u Jihlavy”

  • Dobrý den,
    na Vysočinu se dostanu málo, a tak se velmi ráda občas podívám na dokumentaci neúnavných turistů Svatošových a jejich kruhu. Zvláště mne potěšila slovem i obrazem dokumenovaná vycházka od Přímělkova, přes mou rodnou Kamenicí až do Řehořova. Děkuji za ty nádherné výhledy z míst, z nichž většinu už v reálu neuvidím.
    Jen mne překvapila ta Bílá hora, neboť za mého dětství za Strážkou byl Kolín. O Bílé hoře, kromě té v Praze, jsem nic netušila.
    Přeji dobré zdraví všem účastníkům a ještě mnoho tak krásných vycházek.
    J. Hoffmannová, Praha

    • Srdečně Vás zdravíme

      a jsme moc potěšení z Vašeho komentáře! Jarní vycházka byla opravdu vydařená – a navíc Váš zájem a radost z fotek Vašeho kraje – naše skromná práce tím dostává smysl 🙂

      K názvu Bílé hory u Kamenice nemůžeme ale podat žádné vysvětlení – snad časem rozlouskneme, jak a proč došlo ke změně názvu…

      Děkujeme za návštěvu – Vaší práce, paní doktorko, i Vašeho manžela, si moc vážíme!

      Přejeme hodně zdraví a všeho dobrého 🙂

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist