PostHeaderIcon Helenín

Při březnové vycházce kolem řeky Jihlavy jsme v Heleníně došli k informační tabuli se zajímavým textem, velmi pravděpodobně z pera jihlavského archiváře pana Ladislava Vilímka – jsme přesvědčeni, že i ti, kteří nemají do této části Jihlavy blízko, se rádi dozvědí o minulosti místa – Mirek vývěsku ofotil a její text nabízíme, tematicky navazuje na článek ze dne 22. 3. 2019.

V krásném údolí řeky Jihlavy, tam, kde severní hráz rulového skaliska sestupuje k řece, tam, kde šťavnaté lučiny na dně údolí se zužují, vypíná se uprostřed stromoví a lesní zeleně vysoký tovární komín helenínské textilky. Tolik slova někdejšího místního kronikáře.
Dnes už tovární stroje nehlučí a o klapotu mlýnského kola na samém počátku historie Helenína vyprávějí pouze historikové.

Nejdříve byl nazýván Goldmühle – Zlatomlýn, později Kosker Mühl a Goskenmühle, podle majitele, kterým byla významná jihlavská rodina Gosko von Sachsenthal. Jak z názvu vyplývá, sloužil první mlýn coby hamr na tlučení rudy. V závěru 18. století měl dokonce čtyři vodní kola, čtyři složení. Takřka v sousedství se pak uprostřed tratí In Grund a Auf dem Berg nacházel, jak názvy napovídají, další důlní komplex na těžbu stříbra. Mohutný zbytek haldy a více jak 20 šachet tady můžeme spatřit ještě dnes. Velká část však byla v posledních dvou stoletích zcela zničena. Nepostradatelnou součástí každého kutiště bývala tekoucí voda, potůček, kterého se používalo k propírání rud. Té bylo v bezprostředním okolí nedostatek a tak bylo nutné budovat na příhodných místech celé soustavy tzv. hornických rybníků a koryt. Do dnešních dnů přečkaly jen dvě nádrže.

Podle ústního podání poznamenal kronikář Vladimír Urbánek, že vstupu do jedné z důlních šachet směřujících do nitra Weingebirge bylo využito pro místní hostinec. Část v kameni vytesané chodby se stala po přepažení dokonalým pivním sklepem. Na povrchu nad ním je možno spatřit v kameni vytesané zvláštní větráky. Ještě níže se potom nacházela dědičná štola, odkud stále vytékal pramen čisté vody a proto bylo místo odedávna nazýváno Zlatá studánka.

Léčebné účinky pramene byly známy už v roce 1566, kdy o nich píše známý jihlavský kronikář Leopold z Lewenthalu: „Když při obléhání města Vídně léta Páně 1529 Erhart Peranauer otevřenou a ošklivou ránu na noze utrpěl a žádné léčivé byliny mu až do roku 1566 nepomohly, dal si u té studny vodu ohřáti a svou nohu do ní ponořil, načež z toho zdravý a zcela čerstvý byl“. Krátkou poznámku věnuje studánce také historik Georg Wolny v roce 1846, kdy napsal, že pramen obsahuje kysličnato – uhličité železo. Jeden z posledních důkladných rozborů nechal v roce 1925 provést továrník Löw, kde v jeho závěru bylo konstatováno, že „nález chemický možno označiti za velmi příznivý“.

V místě dnešních objektů průmyslové školy textilní se nacházelo v minulosti pouze mlýnské stavení, na jehož místě vystavěl v roce 1856 jihlavský židovský podnikatel V. J. Morawitz textilní továrnu, kterou v roce 1860 odkoupila brněnská firma Schmal & Löw. Během pouhých dvaceti let se takřka desetinásobně zvětšila a nakonec obnášela 21 továrních budov. K pohonu strojního zařízení byla určena vodní turbína o výkonu 42 HP, dva parní stroje o 150 HP a 5 parních kotlů s celkovým výkonem 400 HP čili koňských sil. Uvnitř továrny bylo umístěno 320 mechanických a 100 ručních stavů, velká přádelna, barvírna, úpravna látek a tiskárna. Ročně se zde produkovalo 1 600 000 m sukna o šířce 130 cm. Provoz řídili 2 ředitelé, 32 úředníků, 12 mistrů a pracovalo zde až 1 412 dělníků. Na mzdách bylo ročně vypláceno 500 – 600 000 zlatých. Bývávalo.

Druhá světová válka přivodila nejen totální nasazení, ale také totální zastavení výroby. Navždy. Tovární haly se staly jedním obrovským skladištěm vojenského materiálu. Krátce po osvobození v roce 1945 zde byl nakrátko zřízen internační tábor pro Němce. Po jejich odchodu se už jenom bouralo. Dnes se díky textilní škole opravuje. Anglickému parku a Löwově residenci se opět navrací onen nepřehlédnutelný historizující stavební ráz uprostřed překrásné zeleně.

V roce 1863 bylo vybudováno nad továrnou směrem ke státní silnici Jihlava – Brno prvních 14 domků pro 20 továrních zaměstnanců. První lidový název vzniklé osady byl Schmaldorf, ale zakrátko se ujalo pojmenování Helenental, česky Helenov, což se ve zdejším místě nepochybně tradovalo od posledního dolování v 18. století.

Oficiální pojmenování nově vzniklé dělnické kolonie bylo dáno výnosem presidia c. k. zemského místodržitelství v Brně dne 6. 10. 1888 a znělo: „Kolonie Františka Josefa I.“, což bylo napsáno na dvou tabulích při vjezdu do kolonie a platilo až do roku 1918, kdy byly tabule vítězoslavně odstraněny!

V roce 1888 přebývalo v kolonii 448 obyvatel v 39 domech se školou založenou v roce 1872 a nepostradatelnou hospodou, kde je jako první výčepní uváděn pan Bauer. V roce 1900 zde žilo 422 obyvatel, z toho 112 negramotných. V roce 1924 bylo napočítáno 338 obyvatel, 38 domů, škola, poštovní a telegrafní úřad a hostinec u Bruzlů. Tou dobou byl úředně potvrzen pro nově vzniklou samostatnou politickou obec název Helenín. Připojeny byly sousední Handlovy  Dvory a samota Pančava.

K zajímavostem zdejšího katastru patří bezpochyby pomístní název Das Wein-gebürg či Weingebirge, Viniční pohoří. Jedná se o stráň otočenou k jihovýchodu, kde se v současnosti nachází nové helenínské sídliště. Tady se ve středověku pěstovala vinná réva. Podle místního učitele Antonína Kružíka prý město Jihlava neznámo kdy vykácelo za tímto účelem zalesněnou stráň, ale výsledek prý nebyl podle očekávání a tak byla opět ponechána svému osudu. Na pole se přeměnila v roce 1851. Další zajímavost můžeme spatřit na zcela opačné straně, západně od obce. Koncem 19. století tady pan továrník Löw postavil jednopatrovou secesní budovu s velkým oploceným pozemkem a moderní stodolou nebo snad skladištěm. Dodnes se jí říká Člunek a místu Na člunku. Prý byla věnována Löwově „tajné“ lásce. Inu, povídá se ledacos…

K významné události došlo v Heleníně v březnu roku 1878, kdy továrnu osobně navštívil sám arcivévoda Karl Ludwig s doprovodem. Uvítacího ceremoniálu se zúčastnily školní děti a dcera pana továrníka Eugenie Löwová mu předala „skvostnou kytici“. Při loučení zněla císařská hymna. 28. října 1918 byl ve vší tichosti sundán dvouhlavý orel z průčelí tovární brány.

V roce 1916 byla ve středu obce u lesa postavena a slavnostně vysvěcena Mariánská kaplička. Slavnostní řeč vedl továrník Löw a biskupský rada P. Bruno Sauer, farář od sv. Jakuba. Zrenovovanou krásnou kapličku, a bezesporu umělecky cennou, můžeme při některé procházce navštívit i dnes. Škoda, že není doposud zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek.

Helenín – nejdříve mlýn, později docela malá kolonie, nakonec významná obec. Její historie je skutečně bohatá a překypuje celou řadou událostí, které doprovázejí její stopadesátiletý rozvoj.
Nebyly to jenom okamžiky radostné, byla to i období hladu, bídy, žebroty, válek a nenávistných národnostních třenic. Můžeme sledovat založení německé, a později české školy. Můžeme sledovat jejich likvidace. Můžeme se dočítat o vánočních nadílkách chudým dětem, kterým firma Löw slavnostně předávala vánočku, jablka, školní potřeby, šálu na krk a 2 m látky na oděv. V roce 1877 obdržely děti potřeby na pletení, tj. dvě jehlice. Zaplať Pámbu…

Ale obec žila. Každou neděli se pořádalo na stráni nad hostincem hudební odpoledne a coby výletiště sloužil zdejší palouček Jihlavanům ještě nějaký čas po druhé světové válce. Byli zde rovněž hasiči a sokolský spolek tady uspořádal v roce 1937 tzv. Sokolský den, na kterém cvičilo 158 místních a 64 cizích cvičenců! Národní jednota pořádala zábavy, divadelní představení a zvala pěvecké sbory k různým oslavám.
Byla zřízena místní knihovna, mateřská školka a do obce docházel obvodní lékař MUDr. Kürschner z Jihlavy. Do té doby se o zdraví místních dělníků a jejich rodin staral tovární lékař MUDr. Kraus, který začal ordinovat v roce 1880. Lékaři tady měli práce a starostí až nad hlavu. Většina dětí tehdy trpěla podvýživou. Objevily se epidemie osýpek, spalniček a černého kašle. Děti umíraly na spálu, záškrt, souchotiny, černé neštovice a zápal mozkových blan.
Na 123 zdejších dětí bylo v roce 1919 poděleno balíčky v rámci americké výpomocné potravinové akce.

Rodina Löwova

Löwovi byli jednou z nejslavnějších podnikatelských rodin nejen v historii Jihlavy. Patřili k elitě v rámci celé rakousko-uherské monarchie.
Vlastnili nejen velké textilní továrny, ale měli třeba i biograf, obrovské orchestriony, moderní kuželnu a telefonní stanici. Zavedli rovněž jednu z prvních podnikových pojišťoven a koněspřežku. Přitom ještě v první polovině 19. století by na takový rozmach téměř nikdo nevsadil.

Vše začalo u Adolfa Löwa, syna židovského řezníka z Uherského Ostrohu. Z něj se stal tkalcovský tovaryš. S výrobou sukna začal ve skromných poměrech s manželkou, tehdy ještě v Brně-Zábrdovicích. Záhy se stal jeho firemním společníkem švagr Friedrich Schmal. A tak bylo po roce 1854 nakročeno k „expanzi“.

Továrnu v Heleníně u Jihlavy koupili v roce 1860 a tu maloberanovskou o deset let později. Spojili je koňskou drahou. Největší rozmach ale textilky zažily až po vstupu Löwova syna Karla do společnosti – ten se roku 1873 oženil s Franziskou, dcerou otcova společníka Schmala. (V roce 1875 se Friedrich Schmal vzdal podílu ve firmě, která od té doby nesla název Adolf Löw & syn.)
V dobách slávy měla firma až 2 500 zaměstnanců, jak vyplývá z dokumentace v archivech.
Tam, kde do druhé světové války fungovala věhlasná helenínská textilka, je nyní uměleckoprůmyslová škola.

Löwovo sídlo v Heleníně, dnes SUPŠ – foto z informační tabule

Některé stopy z éry Löwových jsou patrné dodnes. Avšak už jen ty, které se týkají architektury. O tu se postaral Angličan Charles Voysey. Není divu, Karl Löw byl v mládí v Anglii na zkušené (jako dělník) a tu zemi si zamiloval.

Originální nábytek z rytířského sálu zmizel neznámo kam, za továrníka Löwa zde probíhala obchodní jednání. A kde je originální nábytek, svítidla či gobelíny, které visely na stěnách? Není po nich ani památky.

Rytířský sál v dobách éry Löwových – v současné době slouží jako tělocvična žáků průmyslovky, plánuje se obnovení do původní podoby; v těchto prostorách jsme nedávno shlédli komponovaný pořad přednášejícího Zdeňka Geista s doprovodem Komorního orchestru Filharmonie G. Mahlera na téma Hoffmann a Mahler ve Vídni – historické foto z informační tabule

Nejen škola, ale ani jihlavské muzeum nevlastní jedinou fotografii či portrét Karla Löwa. Natož nějaký exponát či stroj, jenž by továrníka pamatoval. Nezachovaly se ani některé stavby pamatující slavnou éru textilky. Padla třeba brána, kterou do továrny v Heleníně vjížděla auta. Pro vozidla to byl jediný možný přístup do areálu.
Nebylo jiné řešení než její demolice. Nebylo peněz a sil, aby se zrekonstruovala. Vše bylo ve velmi špatném stavu.

Na areálu se podepsaly odsun Němců i komunistický režim. Po druhé světové válce zde byl sběrný tábor pro odsunované jihlavské Němce.
Po vystěhování Němců vznikla v Heleníně textilní škola. A na její tradici navázala stávající střední umělecká průmyslovka.
A co třeba místnost, kde měli Löwovi kinosál? Unikátní stahovací střecha tam ještě je, ale s ohledem na její stáří si ji nikdo netroufá stahovat.

Textilka Adolf Löw & syn zažila éru slávy – prosadila se třeba v Itálii a Orientu oproti konkurentům z Anglie, Německa a Belgie. Také získávala zakázky od rakouské armády. Ale přišly i krize. První byla okolo roku 1875, další pak ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Ty dvě poslední byly spojené s postupnou redukcí akciového kapitálu z 10 až na 2,5 milionu korun v tehdejší měně, a také s propouštěním.
A nedlouho po smrti Karla Löwa, který zemřel v roce 1930, musela textilka přistoupit i k dočasnému zastavení provozu v Heleníně.

Tři dcery Löwovy, které se staly dědičkami jeho rozsáhlého majetku, na podnikání příliš nebyly. Jedna z vnuček Karla Löwa si však vzala ředitele nemocnice, primáře Horna, který se stal po roce 1930 novým předsedou správní rady.

Hrobka Löwových se nachází na jihlavském ústředním hřbitově nedaleko od hlavního vchodu.

hrobku rodiny továrníka Karla Antona Löwa vybudoval podle návrhu britského architekta a textilního návrháře Charlese Francise Annesleye Voyseyho (1857–1941) v roce 1912 německý sochař Felix Georg Pfeifer; www.svatosi.cz

náhrobky Karla Löwa a jeho manželky Franzisky; www.svatosi.cz

Karl Löw se stal v březnu 1917 čestným občanem Jihlavy za zásluhy o rozvoj města.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist