Český Šternberk – Sázava

Z hradu do kláštera s bedřichovskými Sokolkami

turist.trasy z Č.Sternberka do Sázavy

Kdo mě zná, dobře ví, že nevypadám příliš sportovně. Ujišťuji vás ale, že – jak s oblibou říkávám – ducha jsem sportovního. Řadu let chodím 2x týdně na hodinku do tělocvičny Sokola, poslední rok dokonce 3x týdně (hádejte proč). Pod vedením našich dvou cvičitelek se snaživě protahuji, poskakuji, ohýbám atd. Nemusím snad nijak zvlášť připomínat, že když přijdu domů mám hlad a hodně mi chutná…

Ve cvičení máme dobrou partu a je zvykem, že sezonu, která v podstatě kopíruje školní rok, se snažíme nějak slavnostně zakončit. A protože jsme téměř všechny turistky, neumíme vymyslet nic lepšího, než nějakou vycházku nebo výlet. Prostě aktivní děvčata. Letos 16. 6. 2007  jsme se vydali (píšu měkké „i“, protože s námi byl manžel jedné spolucvičenky) do Českého Šternberka, kde jsme absolvovali prohlídku hradu a pak jsme šli po zelené turistické značce do Sázavy na prohlídku kláštera. Tak, teď víte rámec a já to trochu rozvedu.

Při příjezdu do městečka je hrad vidět už z dálky.

Český Sternberk

Atmosféra na náměstí byla zrána poklidná, zákoutí vlídná.

pod hradem

Vystoupali jsme na hradní nádvoří a pohled dolů na řeku Sázavu byl odměnou za výšlap po schodech.

pohled z hradního nádvoří

Hrad byl v restituci vrácen hraběti Zdeňku Šternberkovi, který má velmi kladný vztah k chovu dravých ptáků, sov apod., příliš se v tom neorientuji. Část nádvoří patří  tedy jim – krásným, důstojným a hrdým. Ačkoliv tomu moc nerozumím, dravci se mi líbili a výklad sokolníka byl poučný. Škoda, že většinu asi brzy zapomenu.

část nádvoří patří ptákům

Po prohlídce hradu (pan hrabě prý tam někde bydlí) jsme si prohlídli okolí, taky jakousi původně obrannou baštu, které se říká „hladomorna“. Shora byl krásný pohled do kraje, moje dvě přítelkyně už vstupovaly štíhlé a mně ten pobyt v hladomorně nepomohl – hned potom byl čas na svačinku před turistickým výšlapem.

na "hladomorně"

Rozcestník vám ukazuji proto, abyste jednak viděli, kam všude můžete zamířit a jednak pro roztomilý překlep na směrovníku zelené značky. Je tam PEŘÍČKO, pak Ledečko a pak Sázava. Takže správně má být POŘÍČKO – to je hezký, že?

rozcestník v městečku

Tak jsme se vydali na 14 km dlouhý výšlap podél řeky Sázavy. Udělala jsem pár fotek, z nich vám nabízím tuhletu, protože mi připadá hezká, i když vím, že k dokonalosti má daleko.

romantická řeka Sázava

Ta cesta po zelené značce je fakt pěkná a zajímavá, doporučuji vám ji projít. Zvláště mě zaujalo množství nádherných starých stromů, které byly k vidění. Cestou jsme si povídaly tolik, že se nám ani času nedostalo a už se objevil v dálce klášter Sázava.

kláąter Sázava

Nádvoří, klášterní komplex, kostel a nedostavěná část chrámové lodi mě hluboce oslovily. A při prohlídce uvnitř jsme viděli Dalimilovu kroniku a jiné vzácné tisky, což mě nadchlo. Vůbec jsem nebyla na tak intenzivní kulturní zážitek připravená. Ti z vás, které by zajímala historie tohoto vzácného místa, si mohou přečíst panelek, který vám předkládám, ostatní to přeskočí a třeba se nenaštvou.

trocha historie

Všimněte si těch tří siluet na obrázku – nejsou to sudičky, jsme to my, dychtivé cvičenky, jak plnými doušky hltáme historii.

Odpočinek v klášterní zahradě po pochodu přišel vhod, bylo tam hezky a příjemně. Při focení následujícího obrázku jsem chtěla, aby bylo vidět všechno, co je tam hezké, no ale… To kamenné vpředu mají být základy kostela sv. Kříže, podle kroniky tzv. Mnicha sázavského byla stavba vysvěcena v roce 1070 – čas se tu zastavil.

pohled z kláąterní zahrady

A ještě dva obrázky odtamtud:

místo k zamyąlení

účastnice zájezdu

Pak už jsme hupli do reálného života a šli jsme na zamluvenou večeři do místní restaurace. Jídla bylo hodně a bylo dobré. Poseděli jsme, popili, popovídali, zazpívali při kytaře. To měkké „i“ je zase namístě, protože už s námi bylo více mužů – řidič autobusu (vstřícný mladý muž) a jeden místní štamgast, mladý hoch, jehož odvahu podpořilo bůhvíkolik piv a oslovily ho naše lidové písničky, které mu připadaly exotické a snažil se je zpívat. Byl milý a uprostřed písničky vykřikl vždycky: Sparta do toho!, Sparta je naše! atd. mocným basem, který silně kontrastoval s našimi ženskými hlasy. Prostě scéna pro Formanův film…

moje soukmenovkyně

vlastní hudební doprovod

Ve velmi dobré náladě jsme odjížděli kolem deváté večer domů a vůbec nám nevadilo, že autobus měl jakousi poruchu (nějaká hadička praskla a voda vytékala a to se prý nedá jet) a že jsme několikrát zastavovali. My děvčata si stále máme co povídat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*