Krajem pětilisté růže – Český Krumlov

tentokrát v okolí Českého Krumlova 21. 8.–23. 8. 2008

Tak jako putují křesťané z celého světa do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii, tak jako každý správný muslim míří do arabské Mekky, tak by měl český turista putovat do kraje Pětilisté růže. Vnímáte ten vzletný úvod jako nepatřičný? Počkejte s úsudkem chviličku…

KČT odbor Start Český Krumlov letos pořádal už 40. ročník třídenního putování jižními Čechami, je to tedy náš nejstarší pochod! Přiznávám, že jsme o něm slyšeli chválu ode všech, kteří se ho zúčastnili, ale my jsme měli letos premiéru. Naši přátelé z KČT Tesla mají nádherné vzpomínky už asi na dvacet ročníků, při kterých putovali jihočeskou krajinou a potkávali se zde se známými turisty z celé republiky, přátelsky se sblížili s pořadateli a každý rok si přidali do své sbírky nový vandrovní sešitek s otisky razítek speciálně vyrobených pro jednotlivé kontroly na trasách a krásný odznak s pětilistou růží. Neúnavní pořadatelé zajišťují putování v různých místech kraje, ale jedenkrát za pět let se akce vždycky koná v Českém Krumlově – letos tedy už po osmé!

Ve středu 20. 8. jsme odpoledne vyjeli vlakem z Jihlavy, na nádraží v Krumlově nás očekávaly laskavé pořadatelky, které nás zavedly na ubytovnu (posádkovou – výbornou), která podporovala naše turistické aktivity svým umístěním na jednom z krajních městských kopců ve čtvrti Vyšný, na jiném kopci byla škola, kam jsme chodili jíst a  jinde pod kopcem bylo gymnázium, kde byla registrace a pořadatelské zázemí.

Obdrželi jsme tedy vše potřebné (stravenky, průkazy účastníků, vandrovní knížky, informace, optimismus), popovídali se známými a neodolali jsme procházce po městě.

Psát něco o Českém Krumlově je nošení dříví do lesa, tak jen zmíním, že zámek je druhý největší v Česku (po Pražském hradě) a od roku 1992 je město, založené na počátku 13. století, v seznamu UNESCO. Nemám slova pro pocity, které zažíváte, stojíte-li na terase a díváte se na večerní Krumlov.

Ve stylové hospůdce v katakombách pod náměstím jsme ukončili večer, okouzlilo nás schodiště, jehož každé ze dvou ramen ústí na povrchu v úplně jiné lokalitě (což je i pro turisty-značkaře matoucí) a romantickými uličkami jsme mířili na náš vojenský kopec.

Ve čtvrtek 21. 8. nás čekalo slavnostní zahájení a první etapa pochodu. Většina z nás 17, kteří jsme přijeli z Jihlavy, bydlela ve Vyšném.

Personál školní jídelny, kde jsme měli zajištěné snídaně a večeře, dělal vše pro naši spokojenost. Naoplátku kuchařky těšilo, jak vzorní strávníci jsme (kdo by taky nechával zbytky dobrého jídla, když celý den pobíhá v přírodě?).

Ranní opar nad městem sliboval krásné počasí.

Tady nabízím pro porovnání stejný pohled z vyhlídkové terasy za denního světla.

Všichni jsme mířili na hlavní krumlovské náměstí, kde byl 40. ročník putování za Pětilistou růží slavnostně zahájen.

Prozradím vám, že ta droboučká paní v bílém tričku (s ruksakem) je ředitelka pochodu paní Libuše Kuchtová, Mistr turistiky.

Autobusy nás pak zavezly na červenou TZ do vsi Omlenička, kde dnešní pochod začínal. Místo je známé kvůli lázním s železitou vodou, které zde byly založeny v polovině 17. století, ještě na začátku 20. století byly v provozu, ale nyní už je připomíná jen kaplička.

Pořadatelé věnovali velkou péči tomu, abychom prošli ta nejkrásnější a nejzajímavější místa, proto značnou část dnešní (pak i zítřejší) trasy vedli po vlastním značení. Tak nám umožnili i přístup do bývalé vsi Rojov, ze které zbyl jen kříž, pár ovocných stromů a zarůstajících rozvalin. Na jejím katastru se teď prohánělo v oboře stádo daňků… Byli jsme na území přírodního parku Poluška, který si plně zasluhuje své označení. Vystoupali jsme na stejnojmenný vrchol (919 m), tam byla kontrola s razítkem a občerstvení.

Cesty značené fáborky nás v lese přiváděly k nádherným místům, což byly prémie od místních organizátorů.

Zrekreováni duševně přišli jsme do restaurace v obci s nádherným názvem Věžovatá Pláně utěšit i tělo (klobásky od pořadatelů). Tady je místní „věžovaté“ stavení:

Další cesta vedla přes Osek, Sedlice a kolem Malčic – směr Český Krumlov.

V obci Sedlice jsme si přečetli na dřevěné informační ceduli, že se zdejší lidé v minulosti živili lovem mamutů a nyní jak se dá, blízko mohutné lípy na návsi jsme natrefili i na Karlův pramen, ze kterého jsme se všichni rádi napili nejen proto, že bylo vedro, ale že voda slibovala navrácení svěžesti po všech stránkách…

Přála bych si, abyste z nabízených obrázků alespoň vytušili, že nám tam bylo dobře.

V blízkosti rybníků se zneklidňujícími jmény jsme chvíli klidně odpočívali, pak už nás cesta vedla přes Křížový vrch s kaplí, odkud byl nádherný pohled na město Krumlov i na hradbu kopců Blanského lesa s nejvyšší horou Kleť nad ním.

A pak už jsme honem spěchali, abychom stihli začátek plánované komentované vycházky po Krumlově, kterou vedl místní znalec. Mimo jiné jsme s ním viděli i toto zákoutí ve dvoře středověkého domu

a jako zajímavost nabízím obrázek domu, kam jezdil za svou matkou výstřední malíř Egon Schiele a choval se prý zde nepřehlédnutelně…

Ve své přednášce náš průvodce citoval i historické prameny a já zde s jeho svolením uvedu několik vět, které mě okouzlily.

J. Macek: Jagellonský věk v Českých zemích

V Českém Krumlově v roce 1524 se ozývají výtky, že: řemeslníci a jiní nízkého povolání pitím a žraním neřád provozují, až do půlnoci a někdy i déle se v krčmách opilci rvou.

Šimon Lomnický z Budče (1552–1623)

„Jestliže žena jednou poklesne, nerada brzy přestane, těžko ji kdo od toho jak medvěda od medu odežene!“

A jedna věta povzbudivá:

„Lépe je mít ženu prostředně krásnou, avšak dobrou a poctivou, nežli příliš pěknou, bujnou a podezřelou.“

Byl by hřích nezajít do zámeckých zahrad, kde na otáčivém hledišti byla možnost prožít romantický večer s Cikánským baronem. Jihočeské divadlo nabídlo opravdu krásné představení, počasí bylo jako na objednávku. Doufám, že se v budoucnosti „točna“ nezruší, nemyslím, že by divadlo nějak škodilo okolí, naopak spoustě lidí poskytuje radost. Zajímaly mě počátky zdejšího otáčivého hlediště, toto jsem zjistila: v roce 1958 se zde poprvé hrálo s obrovským úspěchem pro 60 diváků, za rok poté už bylo vystavěno hlediště pro 400 návštěvníků a točnu ručně pohánělo 40 lidí. V roce 1960 už otáčel hlediště pro 550 lidí elektromotor, na začátku 90. let bylo vše přestavěno pro 658 diváků a 4 elektromotory. Ty jsou tedy pořádně bujné, protože otáčení bylo časté a hooodně rychlé…

V pátek 22. 8. pokračoval seriál našich radostných pochodů výstupem na Kleť. Pořadatelé vedli stezku tak, abychom si co nejvíc užili výhledů na předhůří Šumavy a romantických zákoutí.

Asi po třech kilometrech jsme došli k rozhledně pod Granátníkem, kde byla nejen kontrola, ale i dojemné setkání se zakladateli tohoto úspěšného pochodu a s turisty, kteří už se nemohou pro různé neduhy vydat na delší cesty. Výstavka fotografií z minulých ročníků pochodu se těšila velké pozornosti, majitelé vzácných obrázků byli na ně patřičně hrdí a rádi odpovídali na naše zelenáčské dotazy a hostili nás při tom domácím cukrovím.

Cesta stoupala, odpočinek, kontrola a svačinka byly U modrého obrazu.

Po cestě kněžny Terezie jsme brzy došli na vrchol Kleti (1084 m n.m.), absolvovali prohlídku hvězdárny s odborným výkladem (zajímalo mě to, ale hlava mi přednášku nebrala…)

a pak jsme se po občerstvení na turistické chatě

vydali na kamennou Josefskou rozhlednu. Rozhlédli jsme se důkladně a ubírali se dneska už jen převážně dolů, tedy po červené TZ k Uhlířské hájovně. O tom místě se dá mluvit jenom v superlativech, k polévce od pořadatelů jsme si dopřáli nádherný výhled.

Po odpočinku opouštějí naši přátelé stinný dvůr a vydávají se pod ochranou podkovy pro štěstí do prosluněné přírody.

Scházíme prudce svažitou cestou k Červenému Dvoru.

Před zámkem, který od 19. století patřil Schwarzenbergům a od poloviny minulého století je v něm „proslulá“ protialkoholní léčebna, byla kontrola a potom jsme mohli jít na prohlídku léčebného zařízení a přilehlého parku v anglickém stylu.

Nedotčeni na návycích jsme prošli léčebnou (zjistili jsme, že závislost na turistice je neléčitelná) a nabrali jsme po zelené TZ přes ves Vyšný a přilehlé kopce (říká prý se jim botanická zahrada) směr Krumlov.

Večer jsme strávili příjemně procházkou po městě zakončenou v katakombách. V noci začalo pršet a déšť nás provázel i ráno po vystoupení z autobusu v Třebovicích.

V sobotu 23. 8. nám vyjednali pořadatelé s velením vojenského výcvikového prostoru (VVP) Boletice možnost průchodu jejich územím. Byla jsem na to moc zvědavá. VVP má plochu 22 000 ha, existuje od roku 1947 a dnes žije na této ploše asi 200 stálých obyvatel (kromě vojáků na cvičení). Začátek trasy nebyl kvůli dešti nic moc, ale pak pršet přestalo.

Rádi jsme se tu potkali s pochodníkem ing. Babničem z ústředí Klubu českých turistů.

Musím říci, že ještě nikdy jsem nebyla v tak anonymním prostoru. Podívejte se:

Fotky působí dosti smutně, ale ujišťuju vás, že jsme si užili cestou hodně legrace. Jeden z přátel je totiž major od tankistů v záloze a před lety do těchto míst jezdil „bojovat“. Vykládal nám historky hodné „tankového praporu“, mně se hodně líbilo, jak po několik dní pronásledovali nepřítele a jejich velení o nich patrně ztratilo přehled, protože je už tři dny nedostihla menáž, tak oni zašli k nepříteli, najedli se a polidštili a pak zase šli pokračovat v boji…

Po 18 km pochodu nevýraznou krajinou jsme došli do Polné na Šumavě a naskytl se nám tento obrázek: dělo, velká hospoda a do dálky svítící opravený kostel. Zašli jsme do hospody, pak do kostela, a protože už jsme měli dost pochodování, pro dnešek jsme dali turistice „padla“ a už jsme se těšili na večerní tancovačku.

Na tomhle krásném kostele sv. Martina ze 13. století (malby jsou ze století 15.), který po roce 1990 vstal z mrtvých, je deska, ze které jsem vyčetla, že v roce 1946 bylo z farnosti vyhnáno 1450 Němců, kteří před několika lety zaplatili z peněžní sbírky podstatnou část oprav. To myslím byla hezká tečka za dnešní cestou.

Z Polné jsme jeli vlakem přes Kájov a v Krumlově jsme si zašli do gymnázia za pořadateli pro diplomy, pro odznaky, rozloučit se a poděkovat jim.

Byli jsme hrdí na náš diplom, kde bylo potvrzeno, že jsme ušli 97 km a měli jsme radost z našeho prvního odznaku Pětilisté růže. Ale ještě nás čekaly další radosti – k večeři kus uzeného, knedlíky, zelí a pak odjezd autobusem do Kájova na Puchýřový bál. Hrála nám veselá jihočeská muzika a my jsme šli svižně do tance, jakoby těch skoro 100 km během tří posledních dnů ani nebylo…

Napjatě jsme čekali na vyhlášení výsledků.

Tedy: celkem se putování Krajem pětilisté růže zúčastnilo 372 turistů, z toho bylo asi 15 Němců, 1 Holanďan, Slováky počítáme za domácí. Nejpočetnější skupina turistů přijela z Prahy, druhá v pořadí byla  JIHLAVA.

Tenhle pán slavil letos trojité výročí (a radostně si to užíval) – 70 let věku, 50 let pěstování turistiky a 25. účast na Pětilisté růži!

Byl to velmi veselý večer, ale jedna hodina po půlnoci byla hned a přijel autobus, aby nás odvezl zpátky do Krumlova. Disciplinovaně jsme se nachystali, ale ještě pár minutek zbývalo, tak jsme k velkému pobavení muzikantů ještě do poslední chviličky tancovali s ruksaky na zádech… Cestou zpátky jsem při společném zpěvu měla silný pocit sounáležitosti – a to věru není k zahození.

Neděle 24. 8. byla slunečná, prohlídková a klidná. Většina turistů se zrána rozjížděla k domovu, my jsme si dali zavazadla do úschovny na nádraží a zajeli jsme vlakem do blízké Zlaté Koruny na prohlídku kláštera. Ten byl založen Přemyslem Otakarem II. v roce 1263, během doby několikrát vyhořel a v roce 1785 byl zrušen císařem Josefem II. Na návsi mají prý 700 let starou lípu, chudinka už je zajištěná podezdívkou…

a v klášterním areálu je další mohutná lípa asi 400 let stará. Průvodkyně nám trpělivě popovídala o historii, my jsme si náležitě (s ohledem na význam místa) užili prohlídky. Obrázky nebudu vkládat, protože jsou všeobecně známé a naše se nemohou svou kvalitou profesionálním rovnat. Prostě to bylo podle očekávání hezký…Co jsme ale neočekávali, bylo výtvarné dílo místo prostého pokrmu na našem talíři v místní restauraci. Najedli jsme se tůůůze dobře a vrátili se vlakem do Krumlova, kde jsme udělali závěrečné rozlúčkové kolečko s foťákem. Tady je výsledek:

Všechny fotky (až na 1 výjimku) pro nás zase s nadšením a péčí udělal

V 16.45 hodin jsme odjížděli z Krumlova, ve 20.30 jsme byli v Jihlavě. Zažili jsme krásných pár dní, které máme v úmyslu za rok zopakovat. Od pořadatelů už jsme si přivezli propozice na další ročník, který se koná 20.–22. 8. 2009 v okolí Nových Hradů. Vůbec už se nedivím těm, kteří si po mnoho let pravidelně vyhrazují tento termín pro Pětilistou růži. Akce i po 40 letech pořád láká pochodníky – obdivuji pořadatele za jejich výdrž, za vynalézavost, za vstřícnost. Když jsem se zeptala Míly Bradové, velké příznivkyně Pětilisté růže a účastnice mnoha ročníků, na její názor, odpověděla mi:

„Kdo jednou putuje krajem za pětilistou růží, ten už se z listiny dalších ročníků jen tak nevytratí, maximálně klesne výkonnostně do „seniorských toulek“ a pak třeba i do nějaké další kategorie, kterou chytří organizátoři určitě časem vymyslí…“

K tomu není co dodat…Ještě pořád si myslíte, že úvodní věta přehání?

PS: Z data konání akce a vložení příspěvku na blog je vidět značný časový rozdíl – může za to můj vnitřní běsík, který mě bez ohledu na zdravý rozum nutí dělat věci nesystematicky a komplikovat si život.