Co se nevešlo do předchozích článků

aneb nejen turistikou živ je člověk

Snadno můžete při čtení našich článků o turistice podlehnout dojmu, že nás nic jiného nezajímá. Ale ano, nebyla však vhodná příležitost, proto se chci letmo zmínit o tom, co nás v poslední době zaujalo.

Na konci ledna jsme zajeli do Brna na výstavu Tutanchamon – jeho hrob a poklady, protože jsme se dočetli, že nikde, ani v Egyptě, nelze uvidět hrobku faraonovu a poklady v ní uložené v takové úplnosti, jak je Howard Carter v roce 1922 v Údolí králů nalezl. Kromě toho se nám zdála cesta do Brna snadnější než do Egypta. Co jsme uviděli, nás fascinovalo – nepřeháním. Tisíce lidí už výstavou prošly, stovky článků byly napsány; já nemám dostatek vědomostí na hodnocení, proto se omezím na holá fakta: v brněnské výstavní hale bylo možné si prohlédnout více než tisíc předmětů, nalezených v hrobce faraona 18. dynastie z období tzv. Nové říše. Repliky jsou precizně zhotovené v reálných velikostech podle originálů a pod dohledem egyptologů, dojem je velkolepý. Tutanchamon, který žil v letech 1341–1323 před naším letopočtem, je znám díky objeviteli hrobky Carterovi a kvůli náhodě, že právě ten byl po staletích první, kdo do pohřební komory nahlédl a užasl. (Ve starověku se do hrobky sice dostali lupiči, ale z nějakých důvodů téměř nic neodnesli.) Pořadatelé výstavy nám chtěli přiblížit tu výlučnou atmosféru a musím říct, že v našem případě se jim to stoprocentně podařilo. Kromě toho, že jsme si užili tolik oslnivé krásy, utřídili jsme si základní fakta o starověkém Egyptě.

Za pár dní jsme se vydali do Matičky Stověžaté, protože všude v médiích se mluvilo o významné výstavě v Hrzánském paláci, kterou pořádal Úřad vlády a asi třicet dalších subjektů. Krása evropské faleristiky – Vyznamenání členských zemí Evropské unie, takový byl název výstavy a pořadatelé nám slibovali, že shlédneme soubor řádů a vyznamenání, který doposud nebylo možné na jednom místě vidět. A opravdu to bylo krásné a zároveň poučné, byly zde řády, medaile a odznaky udělované osobám i skupinám lidí za zásluhy ve všech oborech lidské činnosti. Krásně zpracovaný katalog výstavy a výstižné popisky u jednotlivých vitrin dávaly návštěvníkům možnost orientovat se v tomto specifickém oboru, viděli jsme malá, ale vznešená umělecká díla. Dozvěděli jsme se, že pod vlivem úspěšného působení rytířských řádů (od 11. století) vznikl v Anglii v polovině 14. století nejstarší Řád podvazku, pak následovaly v evropských zemích další, jejichž názvy zní velmi poeticky – Řád lázně, Řád obojku, Řád draka, Řád zlatého rouna, Řád svatého Michala, Řád slona (ten je asi nejvzácnější, protože po smrti vyznamenaného se drahocenný šperk vrací do Dánska). V průběhu 14. a 15. století vznikala řádová společenství věrných, které panovník dekoroval viditelnými odznaky své přízně. V 18. století přestávají být řády společenstvími, udělují se vyznamenání a řády vojenské a pro ocenění civilních zásluh. Napoleon, který založil Řád čestné legie, inspiroval hlavy a vlády států ke vzniku podobných vyznamenání. Naše nejvýznamnější státní vyznamenání vzniklo v roce 1922, je to Řád bílého lva. Ten, i všechny jeho modifikace, jsme měli to štěstí spatřit. Velké osobnosti a velké činy před námi defilovaly – a my jsme pod tíhou jejich důstojenství klesali…

Vyřešili jsme to návštěvou další výstavy v muzeu miniatur na Strahovském nádvoří, ta byla roztomilá, osvěžující a překvapivá. Několik desítek exponátů pochází z dílny Anatolije Koněnka z Omska na Sibiři. Ten nekonečný trpělivec se šikovnýma ručičkama vyrobil umělecká díla, na která je třeba dívat se lupou a další, která se prohlíží dokonce pod mikroskopem! Jmenovat chci např. kopie slavných obrazů na plátečku mamutího klu o rozměru 10×10 mm, otčenáš napsaný na lidském vlasu, karavanu velbloudů v oušku jehly, nejmenší knihu na světě (0,9×0,9 mm). Popravdě, není to můj šálek kávy, ale obdivuhodné ty výtvory jsou.

Zbytek dne jsme strávili obligátní vycházkou po vždycky vzrušujících pražských pamětihodnostech – chrám svatého Víta (v této roční době tam bylo bez stovek turistů velebně), Kampa, Karlův most, Klementinum, Staroměstské náměstí s orlojem atd., turistickým krokem jsme proběhli srdcem českých zemí, užili jsme si chůze a měli příležitost utřídit si při ní mocné dojmy, které na nás, venkovany, dopadaly.

Abyste si nemysleli, že Jihlava nemá co nabídnout – z výstav, které tu v současné době máme, vyberu expozici fotografií Waltera Zedniceka v Domě Gustava Mahlera. Kromě stálé mahlerovské výstavy jsou zde na šest neděl k vidění obrázky staveb významného architekta Adolfa Loose (1870–1933). Je to pěkné a zajímavé podívání, navíc jeho rodiče pocházeli z Jihlavy (on se narodil v Brně). Na jihlavském gymnáziu byl jeho spolužákem budoucí věhlasný architekt Josef Hoffmann (1870–1956), rodák z Brtnice u Jihlavy, při pobytu ve Vídni se přátelil Loos s Gustavem Mahlerem. Nejznámější výrok puristického architekta Loose je, že ornament je zločin, což v tehdejší secesní Vídni bylo slovo do pranice. U svých staveb i interiérů upřednostňoval jednoduchost, funkčnost, harmonii a důstojnou eleganci. Všude ve světě je plno výstav věnovaných Loosovi, my v Jihlavě jsme ale ocenili i těch asi 30 barevných fotografií jeho realizací a obsáhlý katalog díla.

V poklidných zimních dnech jsme seděli hezky v pohodlí v Jihlavě a nechali jsme se hýčkat obrázky a povídáním z dalekých zemí – jednak od našeho přítele, předsedy KČT Havlíčkův Brod a dalekého cestovatele Jirky Kočího, který nás provázel z Číny přes Tibet do Indie a poté od Jihlaváka Vladislava Jirouška, prezidenta Unie českých a slovenských zoologických zahrad a akvárií – ten nás zavedl na Nový Zéland. Oba pánové ovládají umění zaujmout své posluchače a nabízejí neotřelé postřehy ze svých exotických cestovatelských výprav, takže my, turisté po Vysočině a Evropě, koukáme a obdivujeme a hrneme se na jejich přednášky.

Podkarpatská Rus sice není na opačném konci světa, ale přesto nám prezentace o životě v této oblasti, kterou pořádal klub JihlaVANDR v lednu, dokázala vyvolat velmi exotické vzpomínky na naše ukrajinské cestování asi před desíti lety.

Tak vidíte, že celý pokus o něco jiného zase skončil u turistiky, jenom u její vědomostně-zábavné stolové formy… Poslední cestovatelské promítání bylo o Austrálii a Tasmánii, které se zanícením prozkoumával odvážný mladý muž a pro nás bylo jeho povídání a obrázky zprostředkovaným seznámením s tímto světadílem, protože až tam naše turistické nožky nedojdou. Kam nás, turisty z oblasti Vysočina, nohy loni donesly, je pro budoucí časy zaznamenáno na dokumentačním DVD, které vzešlo ze studia BRAJA (Bradová-Janeček), a ze kterého máme radost nejen my, ale všichni, kdož při tónech životodárné doprovodné muziky popatří na obsáhlou a krásně vytvořenou prezentaci z činnosti oblasti i odborů KČT na Vysočině.

Tak, teď ještě prémie pro čtenářské vytrvalce a pak už honem poběžím na vycházku…

pohodička

 

 

4 odpovědi na “Co se nevešlo do předchozích článků”

  1. Tak na koroptvičkyuž taky přišlo jaro. Pokud jedna z těch dvou, co vám zůstali je ta s tou podkovou, může být, že vám vyvedou další rodinku, když budou mít štěstí a nějaký predátor smůlu.
    Jirkův tip doporučuji a tam se můžeme potkat. Od nich jsem se seznámil s obrázky Aus, co jsem neměl tušení. Tam se dá taky najít Ondrův popis Las Vegas ze strany delší dobu bydlícího a ne hazardujícího.
    Čína očima Andrejky je taky zajímavá. Hezké čtení

  2. Díkyza článek i krásné snímky v jeho závěru. Vidím, že jste se v zimě nenudili. Výstavu vyznamenání jsem také viděl, chápal jsem ji spíš jako ukázku záležitostí pro horní vrstvu. I tak jsem byl rád, že jsem viděl Řád slona a další. O návštěvě Muzea miniatur jsem už několikrát uvažoval, díky za informace o něm, snad se tam konečně vypravím když ho mám relativně u nosu. Chcete-li se dálkově mrknout na opačný konec světa – do Austrálie, podívejte se na http://australia.bloguje.cz . Čtu ho od začátku a je to zajímavé. (Autoři Andrejka a Ondrášek jsou tam už 2 roky a popisují zajímavosti.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*