Praha méně známá…

Ruzyně, Bílá hora, Divoká Šárka

30. 5. 2010

Po sobotní práci značkařské hodně unavení, ale čerstvé mysli a výborně naladění, jsme se rozhodli, že pojedeme s Milanem Hlínou z OKČT Tesla Jihlava, odborníkem na pražské procházky, nedělně prozkoumávat okolí Prahy. Pozvánka slibovala samé lahůdky, ale měla jedno základní mínus – odjezd rychlíku do Prahy v 5:19 byl pro mne z kategorie drastických zážitků. Dále – při poslechu předpovědi počasí jsme si museli říct známou větičku, že neexistuje špatné počasí, je jen špatné a nevhodné oblečení. Nehledali jsme ale důvody, proč do Prahy nejet, našli jsme pár důvodů proč jet.

Na Kulaťáku se nás v devět hodin na srazu sešlo čtyřiadvacet, Milan se ujal organizace, dojeli jsme na letiště, tam nás protáhl oběma terminály a vyhlídkami a podal podrobný výklad. Možná jste si na letišti nevšimli tohoto památníku. Je na něm text:

12. listopadu 1922 byl odhalen tento kámen na paměť zahájení mezinárodní vzduchoplavecké trati z Paříže do Cařihradu francouzsko-rumunskou vzduchoplaveckou společností.

Na všech letištích trati Paříž – Praha – Vídeň – Budapešť – Bukurešť – Cařihrad prý mají stejný kamenný jehlan.

Když jsme se vydali pěšky kolem třetího terminálu pro odbavování soukromých a vládních letů, začalo se větrné počasí se studenými přeprškami lepšit.

Trasa vycházky: Ruzyně – Bílá hora – obora a letohrádek Hvězda – Liboc – Divoká Šárka – restaurace Džbán = asi 14 km

V Ruzyni jsme prošli kolem známé věznice, přešli do čtvrtě Bílá Hora a zamířili ke 380 metrů vysokému návrší Bílá hora, o němž je každé školní dítko informováno jako o místě porážky českých stavů a rozhodující bitvě třicetileté války. Svahy Bílé hory jsou zastavěny vilami z první poloviny 20. století, jen návrší je otevřené pole s výhledem na blízkou oboru a letohrádek Hvězda i na „město veliké“ v dálce. Ta „ostudná“ bitva 8. listopadu 1620 trvala necelé dvě hodiny, je o ní napsáno dost a dost. K jejímu třísetletému výročí vznikl tento památník:

Milan nám podal informace i o tom, že bojiště i letohrádek byly v roce 1962 vyhlášeny Národní kulturní památkou. Název Bílé hory je pravděpodobně odvozen od barvy čerstvě lámané opuky, která se v blízkých lomech těžila na stavbu pražských paláců a domů. Procházka oborou byla zajímavá nejen pro příjemné prostředí, ale i kvůli Milanovu výkladu. Oboru založil počátkem třicátých let 16. století Ferdinand I., jeho druhorozený syn arcivévoda Ferdinand, kterému po otcově smrti připadlo Tyrolsko, vystavěl v ní v roce 1555 letohrádek Hvězda, nazývaný perla severské renesance.

Po rekonstrukci dokončené v roce 2000 byl objekt otevřen pro veřejnost, pořádají se tu výstavy. Když jsme přišli k letohrádku, spustil se prudký očistný déšť právě na tak dlouho, abychom se mohli při svačině schovat pod obrovskou plachtu nad hledištěm a sledovat zkoušku folklorního moravského souboru, který se chystal na podvečerní vystoupení! Líp by to nikdo nenaplánoval… No jo, jak říkám: Turisti jsou Pánaboha milý děti! Hvězdu bělohorskou jsme si pořádně užili, když nám nedávno ta krkonošská mávala jen z dálky.

Po půlhodině svítilo slunce jakoby nic, prošli jsme oborou do Liboce a Divoká Šárka nás přivítala dočista zkrotle a přívětivě.

V roce 2007 jsme s Milanem prošli celou trasu po červené značce v Přírodním parku Šárka-Lysolaje a pro velký úspěch nám dneska nabídl výběr zvaný „to nejhezčí z Divoké Šárky“, asi čtyřkilometrový okruh od Džbánu ke Džbánu.

Průlom Šáreckého potoka v buližníkových skalách nabízí asi na dvou kilometrech to nejatraktivnější, co můžeme v celém přírodním parku spatřit – dvě soutěsky a náhorní plošinu nad nimi. Vše patří do katastru obce Dolní Liboce, v roce 1964 bylo území o rozloze 25 hektarů vyhlášeno přírodní rezervací. Kromě bizarních a opravdu divoce vyhlížejících skal je zde raritní to, že na dně údolí rostou chladnomilné, horské rostliny a ve stepním prostředí na náhorní plošině nad nimi se vyskytují rostliny teplomilné a suchomilné. (Stejně jako na Zaječím skoku nad řekou Jihlavou, kde ovšem byla rezervace, první na Českomoravsaké vysočině, vyhlášena už v roce 1924.) Kromě výše uvedených turistických a botanických lákadel se v Šárce nacházejí i památky archeologické – na přelomu prvního tisíciletí zde bývalo slovanské hradiště.

Většina Pražanů ale chodí do Šárky na koupaliště a do blízké hospůdky Dívčí skok. Kousek od ní stoupá červená značka na výhledovou plošinu nad údolím potoka a s každým krokem vzhůru je údolí pod námi jiné, vždycky však okouzlující.

Pohled z vrcholových skal Divoké Šárky je téměř nezasloužená odměna – za tak málo námahy tolik výhledů na všecky strany:

Na předchozím obrázku je nezřetelně vidět střecha letohrádku Hvězda v oboře, Liboc a kus náhorní plošiny šárecké, na následujícím je koupaliště Džbán

 

a jeho romantické okolí,

které jsme nechali za zády při výstupu po schodech, ústících na velmi rušnou Evropskou třídu, před jejímž rumrajem jsme se podle plánu prozíravého vedoucího výpravy uchýlili do přívětivého dvora restaurace Džbán. Tam, u džbánku, proběhl závěrečný brífink a závěrem byl Milan kvůli dobrému výsledku letošnímu i loňskému pověřen přípravou dalšího dílu turistického seriálu Praha méně známá…