PostHeaderIcon Krkonoše – Harrachov

Harrachov 6.–9. května 2010

Bedřichovští Sokolové měli namířeno v letošním jaru zase k našim nejvyšším horám, a protože si dobře pamatujeme, jak nám tam s nimi bylo v roce 2008 skvěle, chtěli jsme jet. Nejsme ale jediní, komu se s nimi líbí, a tak byl autobus plně obsazený. Maruška Hobzová nám vstřícně nabídla, že s nimi můžeme „pobejt“, když dojedeme na našich čtyřech, abychom pak běhali po dvou… Jeli jsme ve třech, s Naší Věrou. V místě ubytování, což byl hotel Lovecká Mumlava, který leží na konci Harrachova při modré turistické značce k Mumlavskému vodopádu, jsme byli ve čtvrtek 6. května krátce po poledni.

hotel Lovecká Mumlava

Vstřícný personál nás ubytoval, ačkoliv mateřské sokolské družstvo operovalo někde kilometry daleko a složit svá křídla zde se chystalo až k večeru. Byli jsme s Maruškou domluvení, že jim půjdeme naproti a v ideálním případě bychom se mohli setkat u rozhledny Štěpánka na Hvězdě.

Trasa: hotel Lovecká Mumlava MTZ – Harrachov – Nový Svět ČTZ – Mýtiny ZTZ – Hvězda – Dolní Kořenov  = asi 13 km

trasa z Harrachova na Hvězdu

To odpolední špacírování přes celý Harrachov a pak kolem Mýtin, kde je vlakové nádraží, jsme si užívali. Naše bolístky, trápení a černé myšlenky nás při pohledu na svěží jarní přírodu, na sametový trávník golfového hřiště, na mladé břízky a staré smrky opouštěly a mizely ve volném prostoru. Cesta ke Hvězdě vedla symbolicky horem dolem, lesem polem, při překročení mostu přes čipernou kamenitou Jizeru už jsme nebyli občané, ale turisté s touhou v očích. Nebylo nám však dopřáno dotknout se Hvězdy a popatřiti na sličnou Štěpánku – měli jsme domluveno, že se vrátíme s posledními Sokolíky, které potkáme. A protože jsou sokolové bystří a rychlí, poslední z nich jsme potkali kousek pod vrcholem, už po přechodu. Závěrečného stoupání jsme tedy byli ušetřeni a vrátili jsme se s nimi pár kilometrů zpět do Dolního Kořenova, kde čekal Toník Půža s autobusem. Těsně před spuštěním prudkého lijáku jsme šťastně zakotvili v našem dočasném bydlišti, vlastně by se dalo říci výkrmně, protože zdejší strava byla opravdu skvělá…

Maruška má pro všechny účastníky mapy s vyznačenými trasami a je na každém, jak s doporučeními naloží. My jsme v pátek 7. května prošli tuto trasu:

Lovecká Mumlava MTZ – Harrachov ZTZ – Ručičky – Dvoračky ČTZ – památník Hanče a Vrbaty ŽTZ – U Čtyř pánů – pramen Labe – zpět ZTZ – Vosecká bouda ŽTZ – Krakonošova snídaně MTZ – Mumlavská bouda – hotel Lovecká Mumlava = asi 30 km

trasa přes Dvoračky k prameni Labe, na Voseckou boudu a kolem Mumlavy zpět do Harrachova

Den byl po včerejším podvečerním dešti jako vymalovaný, po zelené značce jsme procházeli Krakonošovou cestou přes Rýžoviště směrem ke Dvoračkám. Rýžoviště, jak snadno z názvu odvodit, vzniklo ve 14. století jako osada hledačů zlata na Ryzím potoce, v sousedství rozvíjející se sklářské osady, později nazvané Harrachov, kde se lidé začali kromě sklářství zabývat i dolováním. Jámy po těžbě fluoritu, barytu a galenitu jsou v kopcích nad údolím Mumlavy dobře viditelné u žlutě značené stezky z Rýžoviště k Mumlavské boudě.

Krakonošova cesta je zeleně značená a vede z Harrachova až na Mísečky, je to stará důležitá spojovací cesta, do roku 1920 se jmenovala Jubilejní cesta Františka Josefa a uvědomme si, že po císaři by nepojmenovali nějakou pěšinu…

Při procházení kolem moderních výstavných hotelů nás ale více poutaly svahy Čertovy hory, tady je jedna ze sjezdovek:

pohled z Rýzovistě na sjezdovku na Čertově hoře

Kousek za důležitým rozcestím Ručičky, kam jsme došli údolím Ryzího potoka,

rozcestí Ručičky

už jsme se dostali na úbočí Lysé hory (1088 m n.m.), kde cesta kříží sjezdovky do Rokytnice a nemohli jsme se odtrhnout od pohledů do údolí…

pohled z úbočí Lysé hory na Rokytnici

Turisté si mohou v klidu užívat rozhledů, protože cesta je pohodlná a vede po vrstevnici až na Dvoračky, kde vedle původní hospodářské usedlosti, později užívané pro turistické účely a dnes pěkně opravené, vyrostl nový stylový hotel. Z terasy před ním je nádherný pohled do údolí, ale my jsme mířili po červeně značené cestě nahoru k Růženčině zahrádce.

zaujetí určováním kopců

Vyfuněli jsme na svahy Kotle do oblasti sněhu a začala hostina…

hraniční hřeben

na úbočí Kotle je porada s strategii dalsího pochodu

porada generálního stábu u Růzenčiny zahrádky

Zdálo se nám proti zdravému rozumu začít se už vracet dolů po Mumlavské louce, když jsme konečně nabrali výšku…

Mumlavská louka

Šli jsme tedy dále po červeně značené cestě kolem Harrachových kamenů (1424 m) a Kotelních jam

Zlaté návrsí od Harrachových kamenů

až k mohyle Hanče a Vrbaty, tragicky zemřelých lyžařů při sněhové bouři v roce 1913. Zlaté návrší štědře rozdávalo výhledy do všech stran, počasí nám přálo, společnost byla vynikající, starosti daleko, zůstala jen čirá radost…

Od mohyly jsme se vydali po žluté značce přes Pančavskou louku k rozcestí U Čtyř pánů,

Pančavská louka

a oči jsme mohli nechat na pupíku Sněžky, která ho v dálce každou chvilku stydlivě halila do mlžných závojů.

pupík Snězky

Nezajít k prameni Labe by bylo neodpustitelné a příchod do míst, kde řeka začíná svoji téměř 1200 kilometrů dlouhou pouť do Severního moře, bylo nutno oslavit a uctít její prameniště vodou ohnivou – nadešla chvíle pro pár švestiček z naší zahrádky…

vody Labe je nutno uctít vodou ohnivou

Od roku 1968 je u pramene 26 barevných znaků měst, kterými Labe protéká, jsou vyznačeny i přítoky.

znaky měst, kterými Labe protéká

Těmito místy, rašeliništi na Labské louce, vedla důležitá zemská solná stezka z Čech do Slezska. Není divu, že na území si dělal nárok kdekdo a často kvůli tomu propukaly nesváry. V roce 1684 byl pramen Labe vysvěcen českým biskupem a tím pádem připadlo území Čechám, kterými Labe v délce 365 kilometrů protéká. Hranice se Slezskem se ustálila asi půl kilometru severněji u tzv. České budky.

příroda nás odměnovala

Blízké rozcestí nazvané U Čtyř pánů je připomínkou majetkových sporů mezi českými a slezskými šlechtici.

Vyznačený pramen je symbolický (skutečné prameniště je kousek odtud), zraky poutníků se soustřeďují na mladé, už pěkně vyvinuté Labe, které tolik touží běžet do světa.

Labe sní o své cestě k moři

Čas ale pokročil a my jsme se museli vydat na zpáteční cestu. Zvolili jsme zeleně značenou trasu na Voseckou boudu, kterou jsme dopoledne toužebně okukovali z protějšího svahu Kotle a nevěděli jsme, zdali… Ano, v pohodě jsme tam došli, bylo sice zavřeno, ale připomínka posledního pobytu, bratru před čtyřiceti lety, byla vyvolána.

Vosecká bouda

Odtud jsme měli před sebou už jen devět kilometrů do hotelu Lovecká Mumlava, kde na nás čekal bohatě prostřený stůl. Sešli jsme jeden kilometr dolů na rozcestí,

rozcestník Pod Voseckou boudou

pak po žluté na Krakonošovu snídani a údolím Mumlavy po modře značené Krkonošské magistrále do centra západních Krkonoš, do Harrachova. A to je cesta odměnová, zvláště, jdete-li, jako my, po proudu téhle nádherné řeky, která svých dvanáct kilometrů délky využije geniálním způsobem – každý metr je jinak krásná, podél břehů nabízí množství rostlin, jinde nevídaných, kameny ve svém řečišti do ohlazení zobjímala, světla a stíny si zde neustále hrají. Mumlava pramení na náhorní plošině severně od Kotle, blízko Labe. Teče však, poslušna zákonů rozvodí, na opačnou stranu, u Krakonošovy snídaně se k Velké Mumlavě přidává Malá, pak ještě lačně pohltí bystré vody zprava přitékající Smrkové a Vosecké strouhy i dalších ručejí, profrčí Harrachovem a Na Mýtě, poblíž křižovatky silnic, významně posílí Jizeru.

Mumlava

svazité zulové řečistě Mumlavy

na kazdém kroku je co obdivovat

A když už jste skoro přejásaní, uvidíte Mumlavský vodopád, nejkrásnější v Krkonoších, asi deset metrů vysoký a patnáct metrů široký, burácející neúnavně.

Mumlavský vodopád

Každý fotograf ví, že zachytit tekoucí vodu je umění, proto berte obrázek jako ilustrační.

Hotel Lovecká Mumlava leží kousíček, snad asi kilometr, od vodopádu. Složili jsme tam unavené ťapky a večeře i dvě deci bílého daly krásnému dni korunu.

V sobotu 8. května nás autobus dovezl přes Harrachov do Novosvětského průsmyku, kde na česko-polských hranicích začínala naše dnešní trasa značená zelenou značkou.

Trasa: Novosvětský průsmyk ZTZ – Alfrédka – Na Pastvině ŽTZ – Vosecká bouda – hraniční cesta ČTZ – Tvarožník – Sokolník – Česká budka na Tabulové pláni ŽTZ – pramen Labe –U Čtyř pánů – Krakonošova snídaně – Mumlavská bouda – hotel Lovecká Mumlava = asi 29 km

trasa Alfrédka-Vosecká bouda-pramen Labe-Krakonosova snídaně-Lovecká Mumlava

Šli jsme po úbočí kopců nekonečnými lesy, místy s dobrými výhledy, ale špatné bylo, že celých více jak třináct kilometrů jsme pochodovali po kvalitní, nicméně asfaltové silničce, tedy rájem pro cyklisty, pekelnou nudou pro pěšáky. Osvěžením byla zastávka u lesácké chaty Alfrédka,

Alfrédka

ale pak se cesta točila kolem kopců a už nás nebavily ani ty výhledy – byly draze placené.

Čertova hora se sjezdovkami v moři lesů

Okolní lesy jsou mladé, protože v osmdesátých letech minulého století se tu vytěžily poškozené porosty, podle cedule dvanáct hektarů, a v průběhu dalších let byly vysazovány nové stromy s nadějí, že kyselé deště už budou méně kyselé… Ale i ta zatraceně tvrdá cesta měla svůj konec, došli jsme Na Pastvinu k rozcestníku Pod Voseckou boudou, vyběhli jsme k ní nahoru a bylo zase dobře! Dokonce jsme byli odměněni za očistec na asfaltu – Vosecká bouda (1260 m) byla otevřená, ne sice v provozu (je mezisezóna a otevírají až na konci května), ale přítomný personál byl ochoten strpět naše obdivné výkřiky, když jsme uviděli, že ta starodávná kamna, stejně jako před lety, ještě v chatě jsou:

proslulá kamna na Vosecké boudě

V polovině 18. století v těchto místech stával seník, pak hospodářské stavení, od konce 19. století slouží chata turistům, jichž se zde může ubytovat sedmatřicet. V zimě je kolem eldorádo běžkařské, nejkratší přístupová cesta, devítikilometrová, vede z Harrachova kolem Mumlavských vodopádů. Zajímavostí je, že potřebnou elektřinu vyrábí dieselagregát. Vlastníkem boudy, pojmenované podle názvu louky, na které stojí, je Klub českých turistů. Po prohlídce boudy jsme se natěšeně vydali kousek na sever k hranici česko-polské, kde je krásný výhled na Svinské kameny a polskou boudu Szrenica.

polská bouda Szrenica a Svinské kameny na hranici

Svinské kameny (1290 m)

K nim jsme ale pro nedostatek času nezašli, vydali jsme se opačným směrem k Tvarožníku, což jsou žulová skaliska na hranici, ve výšce 1322 metrů.

Tvarozník (1310 m)

Tady je myslím namístě mluvit o romantice a používat superlativy.

Tvarozník a Szrenica

Byli jsme dobře naložení, čemuž odpovídá i tento obrázek:

jedním zadkem ve dvou státech

Obdivovali jsme panoramata, pro jejichž spatření musí člověk vystoupat právě sem, záhy jsme byli u České budky (1417 m), tam jsme odbočili z červeně značené hraniční cesty na žlutou, jež vede do vnitrozemí, u pramene Labe jsme náležitě oslavili druhý příchod během čtyřiadvaceti hodin, užili jsme si dneska méně stydlivé Sněžky a seběhli k rozcestí U Čtyř pánů. Mumlavskou loukou, tedy prameništěm Mumlavy, jsme po modré značce sestupovali. Cestou jsme mohli obdivovat jak dílo přírody,

ze tlejícího dřeva vyrůstá semenáček

tak dílo lidských rukou:

úzasná práce lidí - chodník u Krakonosovy snídaně

Chodník dělá velkou službu turistům, protože na dvou kilometrech k rozcestí Krakonošova snídaně je klesání skoro 400 metrů a terén je velmi členitý.

Krakonosova snídaně - rozcestí

Sedm zbývajících kilometrů kolem Mumlavy do Harrachova byla zážitková cesta, při níž jsme si napěchovali batohy dojmy, pocity, krásou a budeme si je v případě potřeby brát po kapkách…

Po opulentní večeři nás pozval olympijský výbor složený ze zaměstnanců hotelu na večerní Olympiádu Mumlava 2010 a takové pozvání se neodmítá, účast na olympiádě je čest! Soutěžilo se urputně a s plným nasazením v několika, někdy i docela kuriózních, disciplinách a výbor medailemi nešetřil.

olympiáda Mumlava 2010 je v plném proudu

Mirek samozřejmě soutěžil, nefotil, a tak tyto olympijské momentky nám poskytli naši přátelé.

Maruska Hobzová soustředěná před sportovním výkonem

takhle se raduje Mirek

Tak se umí radovat Mirek, když se mu podaří v neforemných pracovních rukavicích pověsit pět kousků prádla ve větru, který vyráběli členové olympijského výboru zběsilým kmitáním šňůrami. Pořadatelé olympiády měli k dispozici i stupně vítězů, a tak bylo nutno je využít:

na stupních vítězů

medaile udělá radost vzdycky a kazdému

Tady je aktivní olympijský výbor – totiž vedoucí hotelu a jeho personál:

Olympijský výbor

Zaměstnanci hotelu dělali vše pro to, abychom zítra hodně litovali svého odjezdu odtud – a musím říci, že se jim to podařilo!

V neděli 9. května byly v plánu lyžařské můstky na Čertově hoře nad Harrachovem.

pohled na můstky z doskočistě

připraveny vyrazit na Čertovu horu

Jen čtyři jsme se nahoru vydali pěšky, ostatní jeli lanovkou a nedobře udělali. Přišli o ten pocit, který může člověk zažít jen když stojí na nájezdu mamutího můstku a kouká dolů… Všechna čest borcům, kteří létají na lyžích – je to dechberoucí pohled, natož vrhnout se do té hlubiny…

Trasa: Lovecká Mumlava MTZ – Harrachov ZTZ – Čertova hora MTZ – Studenov ŽTZ – Rýžoviště – Mumlavská bouda – Lovecká Mumlava = asi 16 km

trasa Čertova hora-můstky-Mumlavský vodopád-Lovecká Mumlava

První skokanský můstek byl na Čertově hoře (1020 m) postaven v roce 1920, v současnosti patří mamutí můstek s kritickým bodem 185 metrů mezi šest největších na světě a borci létají nepředstavitelných 210 metrů; další z můstků má kritický bod 120 metrů. Areálem vede zelená turistická značka a je možné ledaskam vlézt a kochat se. Abyste nepřišli zkrátka, tady je pár foteček:

Harrachov pod námi

můstky nad námi

o něco výs

jde to jestě výs

pohled z mamutího můstku

brrrr....

Když jsme se vynadívali,

 

název obrázku je „mamutí můstek pod vrcholem Čertovy hory“

zamířili jsme na vrchol, vzdálený půl kilometru, končí tam lanovka.

lanovka na Čertovu horu

Přešli jsme na modrou značku směrem do Studenova, nechali jsme se nalákat na Janovu vyhlídku, odkud nebylo nikam vidět, ale okolní les byl krásnej…,

na Janově skále

na nejbližším rozcestí jsme se vydali na žlutě značenou cestu dolů na Rýžoviště.

Rýzovistě

Starou komunikací, zmíněnou na začátku článku, jsme prošli lesem kolem jam po dolování až k Mumlavské boudě, koukli s nostalgií na vodopád a ubírali se k autíčku, které nás odveze domů. Zvolili jsme jinou cestu než minule a natrefili na Liščí stezku, kde nebylo výslovně uvedeno, že je pro děti, takže…

liska leze z nory

i tato listička je sikovná

dvacet dřepů není problém

Rozesmátí a rozdovádění jsme došli do hotelu, s chutí slupli výborný oběd a za chvíli už nastal čas loučení. Vyprovodit nás přišli ti, kteří se o nás tak vzorně starali.

persolál hotelu Lovecká Mumlava s vedoucí zájezdu

Nakonec ještě obligátní foto – účastníci zájezdu: účastníci zájezdu do Harrachova

Říká se, že člověk nemůže bez vlastního přičinění očekávat od života nabídku skvělých zážitků, radosti a pohody, ale musí jim jít naproti – sdělujeme, že v okolí Harrachova, na cestách, které jsme prošli, jsou k nalezení.

Přidávám 2. června:

Poté, co si náš příspěvěk přečetl přítel Jarda Vála, zaslal nám článek z časopisu 11/2004 Krkonoše a článek Ing. Svatavy Novákové, zveřejněný na webu Jaroměře, za což mu velice děkuji a vkládám zde jednu část, o níž jsem přesvědčena, že je zajímavá. Vysvětluje totiž vznik, a hlavně počet, znaků měst u pramene Labe. Já jsem důvěřovala údajům všeobecně známým – totiž že znaků je dvacet šest, a na místě samém jsem pro zaneprázdnění kvůli obhlídce nádherného okolí a pozvedání butýlky na oslavu všeho a všech jsem znaky nepřepočítávala. Tudíž jsem nezjistila, že ve skutečnosti je jich dvacet osm. Přečtěte si, jak k tomu došlo.

Jaroměř má svůj znak u pramene Labe

Ve čtvrtek 7. září 2006 během dne mohli návštěvníci Krkonoš u pramene Labe zaregistrovat stavební ruch, který souvisel s umístěním dalších dvou znaků českých měst do kamenné podezdívky. Novými přírůstky se staly městské znaky Hostinného a Jaroměře.

Kamenná podezdívka s měděným „tokem“ řeky Labe a 24 v mozaice vyvedených znaků měst sem byly instalovány v roce 1968. Původně zde bylo 12 měst českých a 12 měst německých. Mezi důležitá města ležící na Labi se nedostala Jaroměř (na zásah úředníka z KNV v Hradci Králové) a Hostinné (mělo být zatopeno předpokládanou přehradou). Po změně poměrů v roce 1989 se přihlásila dvě německá města ležící ještě za Hamburkem se žádostí o doplnění svými znaky. K realizaci došlo v roce 1993, čímž vznikl nepoměr v náš neprospěch 12:14. Ten byl touto instalací dalších dvou českých znaků odstraněn.

Samotné instalaci předcházelo vyrobení barevných znaků obou měst v mozaice ze sklosmaltu a jejich zasazení do betonového bloku. Tyto bloky o rozměrech cca 40 cm na výšku, 35 cm na šířku a hloubce 60 cm byly dopraveny na místo. Nejprve se musela rozebrat pravá část kamenné podezdívky. Poté byly znaky Hostinného a Jaroměře vsunuty na patřičné místo, obezděny a kamenná zídka byla zarovnána.

Autorem celého díla je akademický malíř Jiří Škopek z Jaroměře. Mozaiku dle jeho grafického návrhu vytvořil pan František Tesař, mozaikář z Čáslavi. Z jejich dílny pochází původní měděný tok i všech 28 znaků měst.

5 komentářů - “Krkonoše – Harrachov”

  • Honzík P. says:

    poděkováníVaše fotky jsou moc krásné. Zvláště se mi líbily
    fotky z olympiády a z tras. Mirek mne na olympiádě velmi pobavil. Děkuji

  • M+M says:

    Doplňujipodle zmíněného článku:Když se stanovoval poměr znaků českých a německých, dospělo se nakonec k poměru 12:12, ačkoliv v Čechách je jen jedna třetina toku, ale dvakrát tolik měst než na celém úseku německém. V roce 1993 se přihlásila německá města Cuxhaven a Otterndorf, což bylo 12:14 a v roce 2006 se přidala Jaroměř a Hostinné, tedy 14:14.
    Děkuji za Tvůj zájem, potěšilo mě to.

  • buteo says:

    Díky za upoutávkuJsem rád, že jsem levně a bez trapasu přišel k opravě svých znalostí. Jinak jsi byla lepší, já žil ještě před rokem 89, tedy s 24 znaky a tak jsem to sděloval svým dětem a jejich dětem. Je to zajímavé, ale tam je nepoměr větší /2 :4/, ve prospěch Německa a už s tím nic nenaděláme. Pak už jsem tam ani nebyl a tak jsem nikomu nevnutil omyl.Tak, české jsi přidala a ty německé náhodou nevíš. Já jsem tam pár krát cestoval až do Cuxhavenu a řekl by, že za Hmbg se ještě přidaly
    Glückstadt a Brunsbüttel.
    Tak si říkám, že člověk se učí a poznává celý život, aby nakonec umřel úplně blbej. To není prosím Švejk, to je Buteo von Kninitz.
    Hezký víkend.

  • buteo says:

    No konečně místa, která jsou i pro mě známáneb tam v různých intervalech, ale dost pravidelně docházím od 1963 /pro později narozené, to bylo začátkem druhé poloviny minulého století, které bylo na konci minulého tisíciletí/.
    Hezké obrázky a statečný fyzický výkon.Ty rozesmáté ksichty není nic nové.
    Furt svinská zima a ještě furt mží.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist