Novoroční výstup na Šacberk 2011

1. 1. 2011

Tentokrát začnu od konce: hlavní pořadatelka z KČT Tesla, Miluška Bradová, mi na Nový rok večer nadšeně sdělila, že se jejich tradiční a velmi oblíbené akce zúčastnilo 174 lidí, kteří přispěli na sbírkové konto pro vozíčkáře 4 502 korunami!

Šacberk – hora pokladů (Schatzberg) opět po roce vydala své bohatství… Tento vrch býval v minulosti nazýván různými jmény, mezi nimiž nejtajemnější je „jihlavský Blaník“, a povídá se o něm pověst, podobná té známé Erbenově:

Chudá žena s dceruškou šla do lesa a rozdělala oheň, aby se dítě zahřálo, a navrátivše se z hloubi lesa zpět, dívenku nenašla. Ta vstoupila do hory, která se s prvním úderem jihlavského zvonu Zuzana otevřela, a provázena horními skřítky a vílami si ani nevšimla, že zůstala uvězněna v jeskyni pokladů poté, co dozněl velebný hlas zvonu. Zoufalá matka bloudila lesy hledajíc dítě a přesně za rok ve stejné situaci se hora znovu otevřela a žena držela opět v náruči svůj živoucí poklad, i se zlatem a drahými kameny, dobrými skřítky jim poslanými. (Pověst byla pro mne příležitostí pocvičit se v používání přechodníků – doufám, že jsem zvolila správné tvary.)

Už třikrát jsem psala o novoročním výstupu na vrch Šacberk-Rudný, vše o organizaci a záměrech je ve článcích z roku 2008, 2009 a loňském. Je dobře, že podstata některých věcí se nemění, i když pravidelní účastníci vnímají prostředí pokaždé jinak.

za příspěvek pro vozíčkáře dostali všichni kapesní kalendář a čtyřlístek, letos barvy zelené

Pořadatelé z odboru KČT Tesla jsou známi rozdáváním překrásných diplomů na svých akcích a první den roku tuto skutečnost znovu potvrdili.

čtyři novoroční dobré skutky chtělo splnit mnoho lidí

Nálada byla velmi dobrá, přátelství a zdraví se po dobrém českém způsobu pečetilo kapkou slivovice a protože přátel i přípitků bylo hodně, po chvíli jsme přestali vnímat studený vítr, který se proháněl po otevřeném vrcholu kopce…

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Kdo někdy podobnou akci organizoval, dobře ví, kolik práce je za plynulým a bezchybným průběhem a iluzí, že vše je snadné a jde samo.

spokojení organizátoři z KČT Tesla - František Janeček, Míla Bradová a Lída Březinová

Hodinka strávená na kultovním jihlavském kopci, jemuž turisté znovu oživili bývalou slávu, patří k těm, na něž se v průběhu roku vždy vzpomíná.

akce končí, vše se vydařilo

Dočetla jsem se, že byl minimálně jeden člověk, který na událost, již zažil na Šacberku v květnu 1859, vzpomínal po celý život. Byl to Václav Kosmák, kněz, básník, horlivý vlastenec a lidový spisovatel, který se jako student jihlavského německého gymnázia účastnil majálesu, při kterém se zde poprvé zpívala píseň Kde domov můj. Kosmák píše:

„Slyšel jsem tehdy tu píseň poprvé. Stál jsem okouzlen. Každý zvuk, každé slovo padalo mě do duše jako jiskra. Volali jsme: Sláva vlasti! Od té doby jsem tomu heslu zůstal věrný a Bůh dá, že také zůstanu!“

Václav Kosmák se narodil roku 1843 v Martínkově v okrese Třebíč, zemřel v Prosiměřicích v roce 1898. Pocházel z chudých poměrů, po studiích na jihlavském gymnáziu (jméno Kosmákovo nese jedna z ulic našeho města) byl v semináři v Brně a po vysvěcení na kněze (1866) působil na jižní Moravě. Psal povídky z venkovského života, vlastně fejetony, které nazýval „kukátka“ – podle tehdejšího oblíbeného způsobu prohlížení obrázků a atrakcí kukátky ve skříních (něco jako diaprojektory), se kterými jezdívali po venkově tzv. kukátkáři.

Povídek bylo na dvacet knih, napsal i několik románů a písní – byl autorem velmi ceněným a oblíbeným, ještě ve dvacátých letech minulého století byl hojně čten a i teď není jako autor nedostupný – na konci devadesátých let bylo v Třebíči vydáno jeho Kukátko z kukátek, a také další tituly. V povídkách Václav Kosmák takto vylíčil Jihlavu:

„Za mého pobytu v Jihlavě bujela tam příroda ještě plným životem, nezkaženým, zdravým. Jihlava byla městem pro studenty roztomilým. Jihlaváci byli dobří a hodní, dobročinní lidé – zvláště studenty milovali… Se slzami vzpomínal jsem na všechny dobré lidi, kteří mě po celý čas mých studií podporovali, mne chudého, hladového studenta sytili… S úctou vzpomínám si vždy na pobožnost a dětinnou prostotu obyvatelů.“

Přemýšlela jsem, co bych první den nového roku uvedla neotřelého, slavnostního. Myslím, že slova Václava Kosmáka o našich předcích mohou v nás, když si trochu pohrajeme s nostalgií po starých zašlých časech, vzbudit libé pocity…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*