MiniEuroRando

Krnov 6.-10. 10. 2010

Myslím, že bych měla vysvětlit ten trochu podivný název – Eurorando je turistická akce, kterou vždy po pěti letech pořádá evropská asociace turistických klubů, sdružující 50 organizací ze 26 států Evropy – v roce 2001 končil štafetový pochod ve Štrasburku, v roce 2006 v Českých Budějovicích, o letošním (2011) ještě během roku uslyšíme. S hrdostí říkám, že prezidentem evropské turistické asociace je Ing. Jan Havelka, čestný předseda Klubu českých turistů.

MiniEuroRando byla akce pořádaná v říjnu 2010 v Krnově a jejím cílem bylo oslovit turisty z okolních zemí – nakolik se to podařilo neumím posoudit, vím, že tam bylo několik Poláků, Slováků, Němců a na čtyřicet Francouzů, celkem asi 150 turistů, což pro nás nebylo podstatné – byli jsme výletem na severní Moravu, do kraje, kam nejezdíme až tak často, nadšeni.

Vyjeli jsme ve středu 6. října 2010 ve čtyři hodiny odpoledne autem z Jihlavy a po zastávce ve Žďáře, kde jsme zhltli ve Vesně mňamkový řízek, jsme v pohodě dorazili s Mílou a Františkem kolem osmé hodiny do Krnova, kde jsme se zaregistrovali u pořadatelů ve Flemmichově vile a ubytovali se na druhém konci města v internátě dopravní školy, blízko nádraží.

Ve čtvrtek 7. října jsme si prohlídli město a zašli do „Íčka“ – v málokterém se najde taková spousta informací o všem, co může turistu zajímat. I proto bude asi moje povídání dlouhé.

Každého příchozího zaujme krásná krnovská radnice

radnice v Krnově

i vkusná výzdoba města.

město radostné

Aspoň zvenku jsme zkoukli synagogu z roku 1871, která se přestala v roce 1938 používat k bohoslužbám a po různých, v minulé době obvyklých využitích, slouží teď její nádherný prostor ke koncertům. Synagogu vyfotila Miluška.

synagoga v Krnově

Odpolední vycházka po krnovských rozhlednách začínala v organizačním středisku ve Flemmichově vile, kde nás očekávali pořadatelé.

pořadatelé

Nelze přehlédnout krásu budovy, vystavěné v roce 1914 pro továrníka Theodora Flemmicha jedním z výrazných představitelů vídeňské secese architektem Otto Prutscherem, žákem Josefa Hoffmanna. Prutscher navrhl kromě budovy i vybavení a všechny detaily, tak jak bylo obvyklé u architektů sdružených ve Wiener Werkstätte.

Flemmichova vila

klepadlo ve tvaru lidské ruky

Vila byla rodině vyvlastněna v roce 1948, od roku 2008 patří městu Krnovu a je využívána pro kulturní účely a spolkovou činnost.

Trasa vycházky: Krnov – Cvilín – Šelenburk – Strážiště – Úvalno – Krnov = 15 km

výlet na rozhledny u Krnova 7.10.2010

Vystoupali jsme na Přední Cvilínský kopec, kde je ve výšce asi 440 metrů poutní chrám Sedmibolestné Panny Marie, dominanta města. Areál s křížovou cestou a domem sv. Josefa je opravený a já jsem byla šťastná, že havarijní stav, který jsem měla v paměti z pobytu v době před čtyřiceti roky, je už jen ošklivou vzpomínkou. Totéž platí i o rozhledně, ze které nebyl právě to odpoledne nejlepší výhled, přesto mě potěšila její omlazená sličnost.

rozhledna na Cvilíně

Původně se téměř 30 metrů vysoká rozhledna jmenovala Liechtensteinova, byla vystavěna v roce 1903, my jsme vyšlápli jejích 144 schodů a asi ve stometrové hloubce pod námi ležel Krnov a Petrův rybník, který tu předtím nebýval, a polské vesnice, které jsou tu nejméně tak dlouho jako město (od začátku 13. století), v oparu pod námi jsme tušili soutok řek Opavy a Opavice…

vstup na vyhlídkovou plošinu

Krásnou značenou lesní cestou jsme došli asi po půldruhém kilometru ke zbytkům strážního hradu, vzniklého též na začátku 13. století u zemské stezky na Zadním kopci Cvilínském. Na konci 15. století se rozsáhlý hrad dostal do majetku Šelenberků, proto se někdy místo Cvilín užívá název Šelenburk. Po třicetileté válce, když si panstvo vybudovalo dvůr ve městě, byl hrad opuštěn.

Šelenburk na Zadním kopci Cvilínském

Další rozhledna, ke které jsme mířili, je na 400 metrů vysokém vrchu Strážiště nad vesnicí Úvalno, kde se v roce 1823 narodil Hans Kudlich, po němž nese dvaadvaceti metrová rozhledna, vystavěná v roce 1913 ze žulových kvádrů, jméno. Máte pravdu, ani nám jméno Hanse Kudlicha nic neříkalo, ale poslyšte ten silný příběh:

Hans Kudlich z Úvalna vystudoval práva a filozofii ve Vídni, v bouřlivém roce 1848 se zúčastnil demonstrace, při níž byl zraněn. Stal se nejmladším poslancem říšského sněmu, podal návrh na zrušení nevolnictví a roboty a ten vstoupil v září 1848 v platnost. Sněm byl rozehnán vojskem, Hans Kudlich uprchl do Švýcarska a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti. Ve Švýcarsku vystudoval medicínu, oženil se a přesídlil do Ameriky, kde provozoval lékařskou praxi, ale čile se věnoval i tamější politice a sledoval dění ve své původní vlasti. V roce 1867 dostal od Františka Josefa I. milost a poté několikrát se svými devíti dětmi navštívil starou vlast, kde byl sedláky v celé říši oslavován a ctěn. V roce Kudlichových devadesátin byla postavena rozhledna na kopci nad Úvalnem, tři roky nato, v roce 1917, v Americe zemřel a podle posledního přání byla urna s jeho popelem uložena ve spodní části rozhledny, kde je mauzoleum. V roce 2000 byla s finanční pomocí jednoho z potomků Hanse Kudlicha provedena rekonstrukce rozhledny.

rozhledna Hanse Kudlicha na Strážišti

Dr. Hans Kudlich

Za vyšlápnutí sto tří schodů na tuto rozhlednu už jsme byli teď, v pozdním odpoledni, odměněni podstatně lepším výhledem než na Cvilíně. Do Krnova jsme se vrátili dobře naladěni a šupli jsme do knihovny na pěknou přednášku o místní fauně a flóře, bohužel dokonce i domácími turisty málo navštívenou.

Pátek 8. října byl ve znamení sopek na Bruntálsku, ale předtím jsme si, poté co jsme přicestovali z Krnova do Bruntálu vlakem, ještě mohli užít docela dlouhou prohlídku bruntálského zámku. Proč dlouhou? Protože jsme ji absolvovali se skupinou francouzských turistů, pro které mladé, hezké české děvče překládalo slova průvodcova do angličtiny a jeden z Francouzů pro ostatní dále do jejich mateřštiny. Výsledek – babylonské zmatení jazyků. Chudák průvodce, velmi vlídný a vzdělaný pán, byl celou dobu vystaven působení dynamicky se rozvíjející sebevědomé osobnosti (jakých teď běhají spousty) a musel se vyrovnávat s jejími otázkami typu: biedermeier? – bídr-co? – to je jako nějaký jméno nebo jako co?! Velmistr řádu?! To je jako kdo?! (pak přeložila „ten co tu bydlel“). Marie Terezie – to byla císařovna?! A rakouská či jaká?!

Ve francouzské výpravě byla asi tři děcka, která běhala po sálech, sedala na židle, brala za absolutní netečnosti svých rodičů do rukou různé vystavované předměty – prostě dětičky také začaly úspěšně rozvíjet své osobnosti… Myslím, že si průvodce po skončení té šichty zasloužil velkého panáka…

Zámek se svými šestadvaceti sály ovšem stál za pořádné prohlídnutí. Zaujme už atypické nádvoří, které vzniklo koncem 15. století a když po Bílé hoře připadlo zdejší panství řádu německých rytířů, stal se zámek osobním sídlem velmistra řádu, čímž byl zaručen jeho rozvoj.

nádvoří zámku Bruntál

Má-li někdo navíc takové štěstí na společníky, stane se pak návštěva nezapomenutelnou.

průvodce zámkem Bruntál

Po prohlídce hlavních pamětihodností Bruntálu, který klade svůj vznik už do roku 1213, jsme se z náměstí vydali po ZTZ k první sopce.

střed Bruntálu

Trasa: Bruntál – Uhlířský vrch – Kočov – Mezina – Venušina sopka – Mezina – Bruntál ČD = 17 km

sopky v okolí Bruntálu 8.10.2010

Asi tříkilometrová cesta na 672 metrů vysoký Uhlířský vrch, na kterém stojí poutní kostel Panny Marie Pomocné, byla samá radost – výhledy blízké i daleké lahodily očím i duši, informace se pro jejich množství ani nedaly vstřebat. Unikátní je více jak kilometr dlouhá čtyřřadá lipová alej z roku 1760 se tři sta padesáti stromy – hlavní alej je široká 12 metrů, boční aleje  4 metry.

alej na Uhlířský vrch

Už v polovině 17. století byla na vrcholu kopce první církevní stavba, kterou dal postavit Augustin Liechtenstein jako poděkování za svoji záchranu – zabloudil a byl zde nalezen místním uhlířem. Do kaple pořídil kopii obrazu Pasovské Madony s Dítětem od Lucase Cranacha a záhy sem proudily zástupy poutníků. Původní křížová cesta byla zničená, ale v roce 2007 požehnal opat Pojezdný nové křížové cestě, která je dílem místního řezbáře Františka Nedomlela.

zastavení čtvrté: Ježíš se potkává se svou matkou

Podstavce patnácti dřevěných plastik jsou z různých druhů zdejších hornin a na každém je mramorová deska se jménem donátora (náklady na každé zastavení prý činily 125 tisíc), dřevo též pochází z tohoto regionu.

zastavení třinácté: Ježíšovo tělo sňato z kříže

Zdaleka viditelný kostel na Uhlířském vrchu je od 1. května 2004, což je den vstupu ČR do EU, osvětlen, takže i v noci je impozantní.

Sopka, přírodní památka vyhlášená v roce 1966, prý byla činná ještě asi před dvěma milióny let. Stěny lomu, kde se kdysi těžilo a tím se ohrožovala stabilita kostela, jsou vysoké přes třicet metrů, rostou tu teplomilné druhy rostlin a já jako človíček nepoučený jsem na to jen zírala…

Uhlířský vrch

Z kopce je široký rozhled, Hrubý Jeseník jako na dlani, Praděd nadosah, další vyhaslá sopka Velký Roudný (780 m), nejvýraznější hora Nízkého Jeseníku a nejzachovalejší sopečný útvar na našem území, je majestátní jako vladař. My ale pro nedostatek času nemůžeme na jeho vrchol přijít složit hold, míříme k rozpustilé Venušině sopce, která si hraje se svými obdivovateli na schovávanou.

Stále se ohlížíme na Uhlířský vrch a pokaždé jsme zaujati krásou toho místa.

kostel na Uhlířském vrchu

Z Kočova odbočujeme po ŽTZ k Mezině, nad níž je čtvrtohorní Venušina sopka (643 m). Bruntálský botanik profesor Diener je autorem zeměpisné hříčky, podle níž si lehce zapamatujeme, že „Etna je u Messiny a Venušina sopka u Meziny“

Pochybuji ale, že by v sicilské Messině vyrostla 27 metrů vysoká lípa s obvodem 440 centimetrů, stejně jako v severomoravské Mezině, když byla před 250 lety vysazena coby rodový ochranitelský strom u statku Kohoutových.

lípa v Mezině

Kráter Venušiny sopky, resp.prohlubeň, kterou vytvořili lidé těžbou, zarůstá bujnou vegetací, ale přesto sestup příkrou pěšinou vzbuzuje pocit krásné tísně a výlučnosti.

Venušina sopka

vyvřenina ve Venušině sopce

Čas, který jsme věnovali poslechu dvojího překladu historie bruntálského zámku, nám teď chyběl a nemohli jsme se zajít podívat na „lávový proud u Meziny“, který vytvořila Venušina sopka – celý kopec se musí obejít, aby se člověk dostal do zmíněné lokality. Upalovali jsme po MTZ do Bruntálu, abychom stihli vlak a v Krnově oficiální zahájení MiniEuroRanda, konané v kapli Svatého Ducha, která slouží jako koncertní síň.

v kapli Svatého Ducha v Krnově

Slavnostní proslovy i následný koncert se vydařily, pak jsme se my čtyři jihlavští značkaři v nových zelených „firemních“ tričkách vydali do Koliby na slibované příjemné posezení, ale nebylo tam k hnutí, tak jsme se po chvíli vydali zase pěšky těch pár kilometrů zpět do hajan.

večer v Kolibě

V sobotu 9. října jsme přijeli autobusem do Zlatých Hor – Biskupskou kupu, kterou jsme měli původně v plánu, ale musíme zdolat až při další návštěvě. Náš průvodce Pavel Waněk, předseda KČT Ondřejovice u Zlatých Hor, nám navrhl jinou trasu, kterou jsme od něj jako místního znalce s radostí přijali. Tak se stalo, že jsem ani neviděla pamětní desku Alžběty Vitzové, matky Franze Schuberta, narozené zde v roce 1756. (Jeho otec pocházel z Vysoké blízko Králického Sněžníku; budoucí slavný skladatel se jim narodil v roce 1797 ve Vídni.)

Autobusem jsme vyjeli na Rejvíz (780 m), stavili se v hospodě, jejíž vznik se datuje ke konci 18. století a je vyhlášená svými židlemi – na opěradlech jsou totiž vyřezány podoby tehdejších (ale nyní už i dnešních) štamgastů.

opěradla židlí v restauraci Rejvíz 1

opěradla židlí v restauraci Rejvíz 2

Zašli jsme i do místního muzea tkalcovství a pak jsme v krásném podzimním počasí podnikli klasickou vycházku k Mechovému jezírku po Naučné stezce v přírodní rezervaci, jež má rozlohu skoro 400 hektarů.

k Mechovému jezírku

Jezírko vzniklo před asi sedmi tisíci lety jako důsledek zadržování vody na nepropustném podloží; na informační ceduli se udává výška 768 metrů n.m.

Velké mechové jezírko

Dnešní trasa: Rejvíz – Mechové jezírko – Lurdská jeskyně – Rejvíz – Dolní Údolí – Zlaté Hory = 18 km

z Rejvízu přes Ondřejovice a zlatorudné mlýny do Zlatých Hor 9.10.2010

Mechové jezírko není pro velkou většinu turistů neznámé, ale Lurdská jeskyně (790 m), kam nás pan Waněk zavedl, to je jiná! Kamenný oltář Panny Marie Lurdské v Josefových skalách v lese blízko Starého Rejvízu byl sdružením místních nadšenců obnoven teprve v roce 2006, takže jsme zažívali premiéru…

Lurdská jeskyně u Rejvízu

Na začátku 20. století na toto místo dávali sošku Panny Marie, kterou uctívali, a 31. října ji vždy zase s procesím odnášeli do kostela.

Poté nás pan Waněk vedl neznačenou cestou a najednou jsme stáli před velikým dřevěným křížem, na němž byla cedulka, že dne 5. 7. 2003 jej obnovil KČT Ondřejovice.

kříž obnovil pan Waněk 5.7.2003

Samozřejmě jsme se ptali na podrobnosti – dříve zde bývala německá osada, nyní beznadějně srovnaná se zemí, a u ní stával kříž, také během let zničený. Tak pan Waněk vyrobil jiný a se členy své rodiny usadil, stejně jako na dalších dvou místech.

Co dodat? Dostal nás všechny čtyři Jihlaváky…

Zavedl naši skupinku na své oblíbené místo

výhled z Ondřejovického sedla

a tady máte toho člověka, celý den poutavě vyprávějícího o Ondřejovicích, obci, která patřívala rozvětvenému rodu Rudzińských von Rudno, jimž on nyní obnovuje náhrobky na hřbitově, co je pořád na stejném místě, kde byl na začátku 14. století založen a je tedy galerií předků, kteří kdysi mimo jiné v ondřejovickém parku vysázeli tisy, duby a buky, v dnešní době pro své stáří a krásu obdivované…

pan Waněk na Ondřejovickém sedle

Tak nám vedle tohoto vzácného člověka rychle ubíhal den, až jsme došli Naučnou stezkou ke zlatorudným mlýnům na Olešnici a prošli Údolím ztracených štol a už jsme byli v místech, kde v srpnu 2010 proběhlo mistrovství světa v rýžování zlata.

zlatorudné mlýny

Bohužel jsme areál jenom prošli, protože jsme byli závislí na autobuse, jehož odjezd stanovili pořadatelé už na 15:30, což jsme nepovažovali za šťastné řešení.

Na neděli 10. října jsme se těšili, protože zrána byla možnost prohlídky asi nejznámějšího krnovského závodu – Varhany Rieger-Kloss. Ujal se nás sám pan ředitel a my jsme nevycházeli z úžasu nad tím, co všechno jsme viděli a slyšeli – každému vřele doporučuji takový jedinečný zážitek. Zakladatel firmy Franz Rieger založil prosperující varhanářskou firmu v roce 1844, v roce 1873 postavili varhany pro Světovou výstavu ve Vídni, za pět let i pro Světovou výstavu v Paříži, což přineslo řadu zakázek a umožnilo vybudování varhanářské továrny známé v celé Evropě. V roce 1948 byl podnik znárodněn a spojen s další krnovskou varhanářskou firmou Kloss, název obou firem se drží doposud. Za dobu existence podniku bylo vyrobeno skoro 4000 nástrojů, které hrají po celém světě.

Obdivovali jsme obrovské varhany, které byly už napolo nachystané na cestu do Japonska, kam je pojedou pracovníci firmy postavit a zprovoznit veškeré elektronické funkce, jimiž jsou vybaveny. Každý nástroj se vlastně musí postavit dvakrát, jednou ve firmě, pak je rozebrán na části a znovu postaven na místě, pro které je určen.

varhany jsou nachystané na cestu do Japonska

Podivili jsme se, když jsme zjistili, že plechy na píšťaly si ve firmě vyrábějí odléváním sami – je to alchymie – a že se veškeré spoje letují ručně s takovou dokonalostí, že jsou neznatelné! Odcházeli jsme s dobrým pocitem, vždyť i na nás padl odlesk světové slávy našich šikovných spoluobčanů…

Chtěli jsme vidět Krnov ze všech stran, proto jsme chutě zamířili na Bezručův vrch, který je na opačném konci města než Cvilín. Vystoupali jsme na kopec nepříliš frekventovanou, i když značenou stezkou a před námi se objevila mohyla, které se od roku 1948 říká Bezručova, ale v době vzniku, v roce 1910, byla stavěna pro tehdy velmi úspěšného, ovšem německy píšícího spisovatele Petera Roseggera. Po válce byly nálady a nápady – jeden z nich vidíme před sebou:

Bezručova mohyla

Podle mne by se, mít příležitost, určitě páni literáti domluvili, že budou společně shlížet z kopce na město…

Přišel čas rozloučit se s Krnovem, odjížděli jsme směr Bruntál a tam nešlo neodbočit do Meziny, abychom na vlastní oči spatřili lávový proud, když jsme byli tak blízko znamenité přírodní památce. Byl to dobrý nápad! Asi kilometr od silnice, kde jsme nechali auto, byl zmíněný bývalý lom.

úžasné přírodní varhany u Meziny

Lokalita má rozlohu asi jeden a půl hektaru, je ve výšce 620 metrů nad mořem a když jsem vstoupila do tohoto vysokými stěnami ohraničeného prostoru, okamžitě mi vytanul na mysli „kotel u Gavarnie“, na který jsme (pravda, už skoro před dvaceti lety) nábožně koukali a pak v jeho okolí i stoupali ve francouzských Pyrenejích (Cirque de Gavarnie). Působivá scenérie se mi vryla do paměti – připouštím po té době zkreslení – mluvím o pocitu .

čedičové sloupy v lomu

Až tady skončily vyvřeliny z Venušiny sopky…

pro srovnání-ty barevné tečky dole jsou naši turisté

A když už jsme byli tak blízko skoro novotou vonící přehrady Slezská Harta, byl by hřích nezajet pár kilometrů na její hráz. Tady je situační mapka:

okolí přehrady Slezská Harta

Stavba údolní nádrže na řece Moravici byla zahájena v roce 1987, dokončena 1997, napouštění bylo proti původnímu několikaletému plánu ukončeno už v roce 1998, když přehrada zachytila vody z katastrofálních povodní z roku 1997 a tím možná obhájila svou existenci – kvůli její stavbě bylo zlikvidováno šest vesnic.

na hrázi Slezské Harty

Délka nádrže je 13 km, šířka necelé dva kilometry, rozloha 8,7 km2, sypaná hráz je vysoká 65 metrů, délka hráze přes půl kilometru.

Vrátili jsme se zpět k Bruntálu a pokračovali v cestě domů, za Rýmařovem jsme odbočili ve vesnici Skály ze silnice č. 370 na Rešov, kde silnice končí. Odtud jsme šli po červeně značené stezce do údolí říčky Huntavy, abychom kvůli nedostatku času alespoň nakoukli do jejího kaňonu a pokochali se pohledem na nádherné a nezaslouženě odstrčené, až deset metrů vysoké Rešovské vodopády.

Rešovské vodopády a Křížový vrch

Rešov je vesnička, odkud se dá prudkým svahem sejít do údolí říčky Huntavy, která pramení blízko Rýmařova a na svém horním toku vytvořila romantickou, asi 200 metrů dlouhou, šest až deset metrů širokou soutěsku, nad níž se zvedají až dvacet metrů vysoké skalní stěny.

kaňon Huntavy

I hluboké údolí vytvořené divokou říčkou je nádherné a když člověk dojde k vodopádu, je přemožen úžasem, před ním se zvedá skalnatá soutěska s valící se vodou, na protilehlém, těžko dostupném svahu je snový dřevěný altánek jak ze starých obrazů, kapradí jiskří krůpějemi vody, odpočívajícími po divoké cestě od soutoku Huntavy s Tvrdkovským potokem pod ruinami hradu Rešov, vystavěném v nepřístupné krajině Nízkého Jeseníku už ve 13. století.

jakoby Huntava tekla po obřích schodech

Soutěskou podél řeky se dá snadno projít a my jsme litovali, že jsme se od Soví skály museli vrátit – čas pracoval proti nám.

jiný svět

divoká říčka Huntava

Huntava končí svoji pouť u Dlouhé Loučky, kde se vlévá do Oslavy, pramenící také blízko Rýmařova, a ta pak do Oskavy, ústící severně od Olomouce do Moravy.

Vraceli jsme se strmou cestou do civilizace a obdivovali rešovská obydlí.

Rešov

Po návratu na silnici č. 370 jsme ani ne po deseti kilometrech přijeli do bývalé hornické osady Ruda, kde je kostel Panny Marie Sněžné, od kterého vede na blízký Křížový vrch (589 m n.m.) výjimečně krásná barokní křížová cesta z poloviny 18. století. Ačkoliv už slunce stálo nízko nad obzorem, doufali jsme, že ještě za světla uvidíme všech čtrnáct zastavení.

zastavení křížové cesty v Rudě

Nemohli jsme darem dostat lepší zakončení naší výpravy na severní Moravu, než byl výstup na Křížový vrch se spoustou pozitivní energie, nahromaděné zde modlitbami tisíců poutníků ze všech uskutečněných procesí… Výhledy se každým krokem vzhůru rozšiřovaly – Jeseníky i Králický Sněžník měly v zapadajícím slunci ostré kontury a byly nepopsatelně krásné.

při výstupu na Křížový vrch

Z vrcholu jsme si ještě pár okamžiků užili výhledu do širé hanácké roviny a pak už slunce posledními intenzivními paprsky pozlatilo Kalvárii.

Kalvárie

Chvíle byla stvořená pro díkůvzdání i mlčenlivé prosby a tajná přání – kde jinde, když ne tady?!

zapadající slunce

večerní romantika na Křížovém vrchu

Vraceli jsme se zpět do Rudy,

zpět do Rudy

odjížděli v 18:30 a ve 21 jsme přijeli do Jihlavy (obě cesty čítaly celkem 500 km).

Myslím, že nebude na škodu vložit mapku okolí Rýmařova.

blízko Rýmařova jsou Rešovské vodopády i Křížový vrch

11 odpovědí na “MiniEuroRando”

  1. Paní Volíková,děkuji Vám, že jste se s námi podělila o svůj jarní zážitek. Naše Vysočina je mile krotká, začátek jara ve Vašem kraji je jistě dramatičtější, tak je dobře vyjít do těch krásných míst a pozorovat. Představuji si sluncem nasvícený vodopád a ty duhové kapičky kolem…
    Zdravím Vás a děkuji srdečně za komentář.

  2. jarní inspiracePřečetla jsem si Váš blog, i když kraj znám, zvedla jsem manžela od počítače a první jarní den jsme strávili v přírodě – Rešov,Ruda, a kus Malínské rokle, ale taky nedostatek času-ještě krátký den- tak příště.Dík za výzvu.Anna Volíková

  3. Milí turisté z Krnova,opravdu Vám všem moc děkujeme nejen za Vaše milé komentáře, ale i za to, že jste uspořádali takovou akci. Určitě se k vám vrátíme nejen my, ale možná přijedou i ti, kteří čtou náš blog. Přejeme Vám všem, ať se daří a ve zdraví a příjemné společnosti si užijete turistiku podle svých představ.
    Děkujeme Vám za Vaši vlídnost a těšíme se brzy někde na shledání

  4. Pozdrav z Krnova.Posílám Vám všem čtyřem hodně pěkných pozdravů z Krnova.Vaše povídání je velmi pěkné a zajímavé.Bylo málo času,abyste mohli poznat další krásy našeho okolí.Chtělo to více času.Mrzí mne,že se mi nepodařilo najít pro Vás na té Kolibě místo.Byla tam pěkná zábava.Přeji všem hodně zdraví a hlavně mnoho pěkných turistických cest.Zdraví Vás Jarmila Petrovská, Krnov.

  5. S velkým zájmem jsem si prohlídla tyto stránky, opravdu pěkné. Máme společný zájem – přírodu, výlety,jen my trochu více pracujeme s dětmi. Možná se nám podaří i některé společné akce. Uvidíme.
    Pro začátek – Budeme mít v létě tábor v Krkonoších. Možná můžeme vzít i nějaké šikovné děti, které zatím do oddílu nechodí.

  6. Milí turističtí přátelé,nemůže být lepší odměny za práci se shromažďováním materiálů a výběr fotografií než takové poděkování, které jsme nám napsali. Moc jste nás potěšili, rádi vzpomínáme a určitě se vrátíme :-))

  7. Poděkování turistů z KrnovaSe zatajeným dechem jsme pročítali Váš příspěvek k MINIEURORANDU v Krnově. Nádhera !!!! Moc Vám Svatošovi děkujeme, krásnějši propagaci našeho regionu jsme si nemohli přát !!! Nádherné fotografie a velmi erudovaný výklad, to je prostě úžasné ! A kolik muselo dát práce vytvořit tento dokument, znovu děkujeme !!!

  8. Máš pravdu, Zuzi,každá stránka je vyvážena nočním bděním, snad to bude mít smysl aspoň pro nás – až všechno zapomeneme, můžeme se vrátit k obrázkům :-))
    Zdravím a děkuji za zájem :-))

Napsat komentář: Milada Brachňáková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*