Novoměstsko

11.-13. února 2011

Každoroční únorový zájezd s Maruškou Hobzovou z KČT Bedřichov patří k zimním radostem, ať už se povedou běžky, či musíme, jako letos, chodit pěšky. Přijeli jsme v pátek ráno 11. února na naši základnu, která byla v chatkách „Na Mýtince“ u rybníka Sykovce, a protože pršelo, rozhodli jsme se po odložení zavazadel svézt se autobusem do Nového Města a doufat, že během dne se nebe ustrne. Zašli jsme do Horáckého muzea, prohlídli si město (o tom je více ve článku z roku 2009) – a bylo po dešti!

Trasa: Nové Město – Maršovice – Rokytno – Yukon – Na Mýtince = 12 km

Že jsme se stavili na známé Maršovské rychtě, která byla na naší trase, je jasné – Bábinčin maršovský valčík zde sice nezněl, přesto jsme tu strávili hezkou chvilku při kafíčku. Maminka hudebního skladatele Jaroslava Křičky, básníka Petra Křičky (autorů zmíněného slavného valčíku) a spisovatelky Pavly Křičkové pocházela z maršovské rychty a poté, co jí v roce 1891 zemřel manžel, vrátila se s dětmi z valašské Kelče do Maršovic a sourozenci zde prožili část dětství.

Po pár kilometrech jsme byli u Sykovce a zašli se podívat do blízké osady Yukon na Olšiakovu Sovu, tentokrát bez spousty sněhu, který ji obklopoval loni.

Skoro jsme nevěřili vlastním očím, když se po noci, ve které se smrky blízko chatek zmítaly v bouřlivém větru a sníh s deštěm bičovaly stěny našeho dočasného obydlí, sobota 12. února vyklubala hned po ránu do nádherně jasného, bezvětrného dne s teplotami mírně pod nulou – akorát, kam noha vkročila, všude klouzačka. Inu – k důraznému a rytmickému slovu se dostaly turistické hůlky a bylo to vyřešené!

Trasa: Mýtinka – Tři Studně – Fryšava – Kadov – Krátká – Kuklík – Pasecká skála ZTZ – Kadov ŽTZ – Kadůvek – Podmedlovský Mlýn – Medlov ZTZ – Tři Studně – Mýtinka = 26 km

Po málo frekventované silnici jsme šli přes Tři Studně do Fryšavy, dále do Kadova a tam – z důvodu dodržení tradice nelze jinak – jsme se zastavili na „kado-vánek“, který „odfoukl starosti“ a my jsme se zakrátko s myslí čistou vydali do vesnice Krátká, kde se uchoval velmi hodnotný celek horácké lidové architektury, stavení zděná i roubená.

K nepřehlédnutí je kaplička Cyrila a Metoděje se zajímavou informační tabulí, ze které jsme se dozvěděli, kromě základních údajů o věrozvěstech slovanských, o kterých jsem podrobně psala v prvním „velkomoravském“ dni článku Za posledním puchýřem, že až do poloviny 19. století se užívala jejich staročeská jména Crha (Cyril) a Strachota (řecké jméno Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému „metus“ a přeloženo „strach“).

V Krátké je Ekologické informační centrum (přes zimu otevřené jen po předchozí domluvě), umístěné od roku 2003 v budově bývalé rychty.

Cesta ke Kuklíku byla vyloženě promenádní – ve slunci byla Vysočina spanilá, až se srdce svíralo.

S hlavou v oblacích a pocitem „neuvěřitelné lehkosti bytí“ jsme došli na návrší ke křížku, jehož nápisem jsme byli rychle sraženi na zem – sladce omámeni okolní krásou si přečtete stavitelem kříže velmi dobře zvolené memento:

Poutníče, zde málo stůj, rány moje rozvažuj, rány moje kynou, léta tvoje plynou, přijde smrt, soud nastane, kam se tvoje duše dostane?

Což nás, vnímavé poutníky, donutilo zamýšlet se nad položenou otázkou (ostatně obec Kuklík se dříve nazývala Výmyslice) – měli jsme na to času dost, protože jsme pro návrat k Sykovci zvolili silnici, vedoucí z Kuklíku do Rokytna, což je nejvýše položená silnice 3. třídy na Vysočině – v praxi to znamenalo, že jsme šli lesem několik kilometrů do kopce. U zeleně značené turistické trasy vedoucí na Paseckou skálu (819 m) jsme měli toho husího pochodu po krajnici právě dost, změnili jsme původní plán a šup na Paseckou skálu, která je odtud snadno dostupná ani ne po kilometru chůze… Na Pasecké byla pro smysly pastva žírná!

Bylo lákavé vystoupit na vrchol, když odpolední slunce dělalo divy – ukázalo se, že zledovatělé balvany jsou jen u paty skály, výše už led nebyl, takže… Ze všech obrázků jen jeden:

Nádhera! Nadšení! Vrátili jsme se na ZTZ a po známé cestě upalovali dolů. Naposledy jsme tu byli v roce 2009 na běžkách, vzpomínali jsme a byli šťastní, že je krásně, že nás nic nebolí, že… A najednou jsme byli na silnici do Kadova! Na vrcholu Pasecké skály jsme neodbočili na pro nás neznámou modrou TZ vedoucí k Podmedlovskému Mlýnu, ale automaticky jsme šli známou cestou, která ovšem vedla na opačnou stranu, nežli jsme jít měli! Kde byla naše značkařská ostražitost?! Marné je volat ji k zodpovědnosti.

Skleróza je prý matkou turistiky, říkají zlí jazykové. Jiní zase: Co není v hlavě, to musí být v nohách. A tak jsme rozesmátí drandili z Kadova (bez zastávky na likér, protože ten polední nám hlavu vymetl dokonale) po žluté přes Kadůvek k Podmedlovskému Mlýnu, odtud na hráz Medlovského rybníka a po ZTZ k Sykovci, posledních pár kilometrů potmě. Ale konec dobrý, všechno dobré – opulentní večeře byla posledním bodem bohatého denního programu.

Prohlédněte si znovu mapku sobotní trasy a pokochejte se naší hloupostí…

Nedělní výlet byl bez nepředložeností, pohodový a naučný.

Trasa: Mýtinka – studánky u Sykovce – MTZ Brožova skalka – Fryšavský kopec – Nad Fryšavou – Fryšava ŽTZ – Medlov ZTZ – Tři Studně – Mýtinka = 16 km

Na návštěvu studánek, které původně daly jméno blízkým Třem Studním, vesnici, založené dělníky fryšavských hutí v polovině 17. století, jsem se moc těšila. Do dnešní doby se tam totiž zachovaly studánky dvě (ta třetí prý býval haltýř), zato velmi slavné: Barborka je jistě pojmenována po patronce dávných horníků, kdežto Vitulka nám připomíná pobyty mladé hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), jíž krutý osud odměřil jen málo šťastných chvil v kouzelné přírodě v okolí Tří Studní.

Psala jsem o Vitulce a jejím učiteli Bohuslavu Martinů (1890–1959) v roce 2008. U rybníka Sykovce vznikl básnický text Miloslava Bureše (1909–1968) Otvírání studánek a stal se předlohou nejznámější kantáty jeho přítele Bohuslava Martinů. Každoročně je při slavnosti na tomto místě, kde se v roce 1938 scházeli Martinů s Vitulkou, poslední květnovou sobotu uváděna kantáta Otvírání studánek.

Procházka po modře značené cestě přes Brožovu skalku byla příjemná,

velký zájem vzbudil u všech obrovský exemplář bukosmrku nebo smrkobuku – prostě dva v jednom:

Na Fryšavském kopci (800 metrů nad mořem) dost foukalo, a tak jsme se bez zdržování vydali do vesnice,

ke které nás přivedla alej vzácných, teď odpočívajících, stopadesátiletých stříbrných javorů.

Z těch jedenačtyřiceti stromů proudí síla a člověk má pocit, že je přímo účasten kolotání mízy, která za několik týdnů vybuchne v jásavé zeleni, cítí se mezi nimi v bezpečí, s důvěrou očekává jaro a nemyslí na stáří, nemoci, neklid, nevůli, nedostatek…

Z Fryšavy jsme po ŽTZ došli k Medlovskému rybníku (28,5 ha), který založili už v 16. století páni z Pernštejna a po zeleně značené cestě, jíž jsme včera uháněli za tmy, jsme se vrátili Na Mýtinku – a přestože nezazvonil zvonec, víkendu byl konec.