8. října 2011
Náš vztah ke všem studánkám je velmi kladný, ale když jsme se dozvěděli z pozvánky ČSOP, kterou nám poslal Ing. Jaroslav Kněžíček, že se bude otevírat úplně nová studánka, nazvaná po našem příteli Karlu Holubovi, dobrém a slušném člověku, který se zabýval mnoha prospěšnými věcmi a ve většině z nich dosáhl vynikajících výsledků, pocítili jsme velikou radost.
Karel Holub zemřel náhle loni 19. října (*1939) uprostřed rozdělané práce a mnoha z nás se stýská po jeho břitkém a trefném glosování aktuálních situací, provázené šibalským úsměvem, po jeho umění vlídně naslouchat a vstřícně reagovat.
Ve snaze zaplnit trochu zející skulinku v srdcích dokončují jeho přátelé něco z toho, co započal. Před nedávnem nás velmi potěšilo vydání knihy Poklad na Rokštejně a další pověsti a báje z Brtnice a okolí, posledního díla, na kterém Karel Holub pracoval.
Díky úsilí jeho přátel ze svazu ochránců přírody, a mnoha dalších, patřilo dnešní sobotní odpoledne zcela Karlu Holubovi. I příroda chtěla téměř všecky svoje možnosti předvést, a tak se v lese během pár hodin vystřídalo opatrné sluníčko s mlhou, mírným deštíkem a větrem – vše, co jako básník i ochranář na své Vysočině znal a čemu rozuměl. Věděl o Vysočině hodně, proto ji hodně miloval. O svém poutu k tomuto kraji dokázal hovořit v básních i v próze, upevňoval je svou činností.
Když se ještě za jeho přítomnosti otevírala v září 2009 Zpívající studánka,
zmínil se nám, že nedaleko odtud objevili s panem Vašíčkem při svých procházkách v lese Temníku pramen, který bude potřeba upravit. Nestihl to, práce se letos v létě ujali Miroslav Vašíček s Lubošem Zemanem, a dnes se studánka slavnostně odemyká. Sešli jsme se na travnatém plácku u Zpívající studánky a vyslechli projevy,
na rozdíl od těch, které slyšíváme v médiích, záživné a výživné. Za turisty se ujal řeči Zdeněk Schlappl, básník a vřelý člověk, který vyjádřil vděčnost za stálé nacházení Karlových stop a vzkazů.
Pak jsme z mýtinky poodešli asi sto metrů k nové lesní studánce na dohled od silnice vedoucí z Velešova u Větrného Jeníkova na Herálec.
Balvan v blízkosti studánky byl ozdoben deskou zlatem popsanou.
Studánku jemu věnovanou už jistě Karel Holub nabídl se čtveráckým úsměvem ku prospěchu všem pocestným a zvěři, na kterou stavitelé pamatovali vytvořením napajedla blízko výtoku.
I zde se povídalo, a taky hrálo.
Pan Vašíček vyprávěl o svých vycházkách s přítelem a o potížích, které tropilo autíčko „šusterka“ při stavbě studánky.
Básnířka a malířka Bohumila Sarnová a Bára Kolmanová si připravily texty a básně Karla Holuba, které se v přírodě tak krásně poslouchaly nehledě na občasné přepršky a citelný chlad ohlašující příchod vysočinských plískanic.
Slavnostní okamžik odemykání nové studánky zlatým klíčem si užili zvláště fotografové.
Program pokračoval v nedalekém Větrném Jeníkově, kde byla v sále kulturního domu uspořádaná výstava z malířských děl manželů Sarnových – v tomto hezkém prostředí jsme poslouchali recitaci básní Karla Holuba.
Od dcery Karla Holuba, paní Soni Plevové, jsme dostali dvě Holubovy básnické sbírky Budka číslo 26 a Štěstí v penzi, a od Karlova vnuka Honzíka grafický list na památku dnešního dne.
Na závěr článku jsem vybrala poslední odstavec z textu Karla Holuba Krajina mého srdce zveřejněného v časopise Veronica, č.2/2011, na str.18:
V rychlíku denních starostí byl svět dětství hozen kamsi do zaprášeného archivu… Pro mne však ne. Když mi bývalo v životě těžko, několikrát se mi zdálo o kvetoucích loukách nad Kosovem. Jsem k této krajině přivázán tolika pouty, že mi vzpomínky nepochybně zpestří všechny vycházky, na které se tady jednou v důchodu chystám. Kraj našeho dětství patří k málo pokladům, které nám život nechává. Které máme jisté.
A připojím ještě báseň ze sbírky Budka číslo 26:
Ledňáček
Volby vyhrál podzim.
A rázem je všude plno žluté, měděné
a oranžové.
Specializované sbory avifauny
postupně poslal do teplých krajin
a nechal nám tu jen všudypřítomné kachny
pár labutí a neposedné skorce na řece.
Ale ty nasáklá netrpělivostí
přece jen objevuješ ledňáčka,
brož, kterou si nádrž připíná jen ve svátek.
No bóže, volají pragmatici,
co neudělají od počítače ani krok.
Toho vidíme na obrazovce pořád!
Jistě, chlapci, jistě. Ale je to totéž,
jako zářícím zrakem sledovat milenku
a nemoci si na ni sáhnout.
Ano,nám, kteří jsme Karla Holuba znali, moc chybí. Je to asi i tím, že v mnoha druzích činnosti, z nichž některými se i my obíráme, zanechal svědectví o sobě.
Děkuji Vám, že jste se jako přítel KH a účastník otevírání jeho studánky ozval, velice si toho považuji. Míša
Drahá paní Míšo,pěkně jste popsala vzácný okamžik; málokdo umí zachytit podstatu věci jako Vy. Karel by měl jistě radost z událostí, jež se seběhly k jeho prvnímu výročí nebeské poutě.
VH