Krkonoše – Výrovka

Chata Výrovka, 8.–11. 3. 2012

Seriál pobytů na chatách v majetku KČT (viz lednový pobyt v Prášilech), a zároveň turistických návštěv Krkonoš, pokračoval účastí na lyžařském zájezdu KČT Třebíč, při němž jsme byli ubytováni na chatě Výrovka v sedle mezi Luční horou a Zadní planinou, ve výšce 1358 metrů nad mořem.

Když jsme po desáté hodině ve čtvrtek 8. března přijeli do Pece, nebylo nijak zářivé počasí. My ženy jsme ale byly celé rozsvícené radostí z dárku, který jsme cestou dostaly od Standy Balíka: každou podaroval růží (o čokoládovém bonbónu nemluvě) – všechny účastnice zájezdu vydechly obdivem nad jeho rytířským nápadem, když se objevil s náručí křehké krásy!

Teď jsme ale hupsli rovnýma nohama do chladné reality a vydali se po zelené TZ pěšky nahoru přes Richterovy boudy na Výrovku. Naše lyže a batohy vyvezla rolba, i tak jsme museli během asi čtyř kilometrů překonat výškový rozdíl přes pět set metrů.

pěší trasa z Pece na Výrovku, pak výlet na běžkách v okolí 8.3.2012

Od Richterových bud se s každým krokem snižovala viditelnost, když jsme se doplahočili na hřeben k Výrovce, odměnou nám byl tento obrázek:

tak nás přivítala Výrovka

Přesto jsme odpoledne nedočkavě vyrazili na běžky, dojeli k chalupě Na rozcestí a toulali se kolem ní, na žádné veliké trasy to nebylo, jen tak pár kilometrů protáhnout nožky a ošlehnout hlavu ve větru a mlze.

Na místě, kde stojí Výrovka, zhotovili už v 18. století Steinerovi prodejní přístřešek, který byl později zrušen, ale po čase kvůli strategické poloze obnoven: křižují se zde cesty ze Špindlerova Mlýna do Pece a z Luční boudy na Liščí horu. Prodávalo se zde občerstvení, pohlednice, a hitem býval tzv. fialkový kámen, porostlý určitým druhem řasy, za vlhka vonící po fialkách.

V roce 1927 zde vznikly dva výstavné objekty spravované armádou, po válce bohužel vyhořely a většina z nás si pamatuje starou Výrovku, což byla původně kůlna, po požáru provizorně upravená a sloužící veřejnosti až do roku 1988. Nynější chata, která byla otevřena v roce 1991, je postavena podle projektu architekta Vokatého.

Výrovka ve slunci

V pátek 9. března ráno bylo podstatně líp, tak jsme si jako kýžený cíl stanovili Černou horu, která provokovala svým majestátem na obzoru. Kromě pěších a lyžařských značek nás vedla stopa značená tyčemi, která kopírovala dálkovou červeně značenou trasu přicházející k Výrovce z Luční boudy, po níž je možné se dostat přes Černou horu a Janské Lázně do Svobody nad Úpou. A že jsme se vrhli chrabře do nejistého, po několika kilometrech, to už jsme byli na Liščí hoře, přišla odměna: bylo jasné, že dneska počasí vyjde!

na Liščí hoře

Trasa: Výrovka – chalupa Na rozcestí – Liščí hora – Lyžařská bouda – Lesní bouda – Náchodská bouda – Pražská bouda – Kolínská bouda – Václavák – Černá hora – kiosk – horní stanice lanovky – zpět po ČTZ k Lesní boudě, tam přechod na ZTZ (Luční cesta) k Rennerovkám – Dvorská bouda – Výrovka = 25 km

na běžkách z Výrovky přes Liščí horu na Černou horu a zpět po Luční cestě přes Dvorskou boudu 9.3.2012

Sníh, který v noci napadl, milostivě pokryl zledovatělou krustu, což nás obzvláště těšilo při sjezdu z Liščí hory k Lyžařské boudě – i když právě můj přesun ve vrcholových partiích se nedal ani při troše dobré vůle nazvat sjezdem… Nicméně konečně přišel opravdu krásný sjezd s tímto výhledem:

Černá hora ze svahu Liščí hory

Po troše úlevného odpočinku a vyhřátí na sluníčku

u Lyžařské boudy

jsme sjeli k Lesní boudě a už se terén začal zvedat. Byli jsme na úpatí hory, která se vůbec netvářila odmítavě.

na směrovkách vyčtete naši trasu

Výhledy byly dostatečně velkou odměnou za místy namáhavé stoupání (protější hřeben se Sněžkou, Studniční a Luční horou ve slunci byl fascinující). Když jsme vítězně stanuli na Černé hoře (1299 m), nelenili jsme a objeli všechny stavby, které na poměrně rozsáhlém a plochém vrcholu jsou – za všechny obrázek rozhledny (ve výšce 1289 m), na kterou jsme kvůli nedostatku času nevyběhli, ale krásné podívání bylo cestou odevšad.

rozhledna na Černé hoře

Rozhledna na obrázku je vlastně v roce 1997 zrekonstruovaný původní stožár staré lanové dráhy z roku 1928, výška rozhledny je 26 metrů, 106 schodů vede na vyhlídkovou plošinu ve výšce 21 metrů. Rychle jsme obhlídli kiosk, chudinku unavenou Sokolskou boudu, mrkli na vysílač, který je mnohem krásnější z dálky, například z plošiny po bývalé Maxovce u Rýchorské boudy či z Lesní cesty značené zelenou TZ, na kterou jsme při zpáteční cestě odbočili u Lesní boudy.

s Černou horou za zády

Ten svítivý čudlíček na Černé hoře se na obrázku dá jen tušit, ale v reálu z dálky je to podívání přitažlivé.

Černá hora z Luční cesty

Z cesty, která tudy vede od nepaměti, byl působivý pohled do podhůří i na harrachovský hřeben

pohled do podhůří

a my jsme vzpomínali na to, jak jsme se do míst, kde nyní stojíme, šplhali na jaře  v roce 2008 strmým svahem po staré zaniklé dřevařské cestě od Zlatého Mlýna, abychom šli přes Dvorskou boudu na Výrovku a Dlouhým dolem do Svatého Petra, kde jsme tehdy bydleli.

Nyní nás zážitková cesta dovedla do hlubokého údolí pod Rennerovkami, ze kterého byl nejjednoduší výstup pěšmo po zledovatělém nezalesněném svahu (sluníčko se dnes celý den činilo) s běžkami v podpaží (a s výhledem na půvabné horské chalupy nasvícené zapadajícím sluncem), až nahoru ke Dvorské boudě… Sakramentský kopec! Ale i ten skončil a v příjemné Dvorské boudě malé černé chutnalo výtečně, ač je o mně známo, že pivo nepiju.

U chalupy (dříve bufetu) Na rozcestí

bufet Na rozcestí

už končil den, slunce zapadalo, jen vrcholek Sněžky, právě ten, o který přesahuje okolní hory, zářil růžovým světlem.

Sněžka od bufetu Na rozcestí

Bylo to velkolepé přírodní divadlo, i když se tiše a podvratnicky ozvala zkušenost z hor, že tyto ohnivé západy slunce nevěstí nic dobrého…

Na Výrovce jsme si s kamarády užili příjemný večer, při němž nechybělo kvalitní vínečko a plány na zítřek.

Sobota 10. března se na hřebenech krkonošských nevyloupla. S nedostatkem informací o vývoji zdejšího počasí, ale s furiantským očekáváním, že nakonec zase vše dobře dopadne, jsme se podmračeným a zlověstně těžkým ránem vydali na stranu opačnou, tedy k Luční boudě. Jak jsme stoupali, počasí se zhoršovalo – vítr, mlha, bodavá ledová krupice. Tady přestávala platit turistická větička o tom, že není špatné počasí, jen špatné oblečení. Oblečeni jsme byli dobře, ale to bylo asi tak všechno. Probojovali jsme se od tyče k tyči do Lučního sedla ve výšce 1509 metrů a ve vzácném okamžiku vteřinového zlepšení počasí vypadal památník obětem Krkonoš, zřízený v kapličce roku 1957, takhle:

památník obětem Krkonoš

Původní kaplička byla vybudována na památku tragické smrti Václava Rennera v roce 1798 a poté, co původní horský hřbitov v Obřím dole zničila lavina, byl památník obětem hor umístěn do opravené kapličky a opatřen touto tabulkou:

deska na památníku v Lučním sedle

Luční bouda je o sto výškových metrů níž a toto je nejlepší obrázek, který Mirek pořídil, jinak nebyla ani vidět.

Luční bouda

Zašli jsme obřadně (kvůli milým vzpomínkám) dovnitř, dali si čaj z čerstvého zázvoru s ovocem a medem, pohovořili o báječné chuti velkých zde pečených rohlíků, na které se stávaly fronty po schodech až do vstupní haly (dnes byly v nabídce, ale doba her a malin nezralých je nenávratně pryč, tak jsme neochutnali – stejně bychom zjistili, že ty dřívější byly mnohem lepší) a pak jsme se sveřepě vydali směrem k polské boudě pod Sněžkou.

z Výrovky na Luční boudu a zpět 10.3.2012

Na pláni nepředstavitelně foukalo, na zmrzlém sněhu se daly běžky jen těžko ovládat, vidět bylo na dva kroky – přestalo mě to bavit! Na moji žádost jsme se otočili zpět. Mirkovi to nebylo moc po chuti, byl připraven rvát se s živly dál, ale já jsem v tom neviděla smysl, a tak jsme se vraceli. Nebylo to nic snadného, ale konečně se před námi vynořila z neproniknutelné mlhy Výrovka. Honem lyže do lyžárny a po panáku slivovice šup do postele s knížkou!

A tak jsem konečně lenošila na dovolené.

Na dnešních devět kilometrů budeme vzpomínat – tu slotu jsme prožili kvůli špatnému rozhodnutí – kdybychom sestoupili o tři sta metrů níž (což ti zkušenější udělali), mohli jsme si užít docela pohodový den – inu, za blbost se platí!

Neděle 1. března byla dnem odjezdu. Řádění živlů ustalo před východem slunce. Nezničitelně vitální a za všech okolností optimistická Jarka Koláčková honem otevřela okno a vyfotila pro nás (zatímco my jsme turisticky neaktivně pochrupávali), co by nám jinak uniklo:

Černá hora z Výrovky

východ slunce nad hřebeny Krkonoš

ranní zázrak

A dobře, že spektákl zdokumentovala, za půl hodiny bylo vše při starém, čerti se na hřebenech ženili… Takže jsem měla polehávací dopoledne, protože Mirek a jemu podobní se vydali na vycházku do běsného světa – šli alespoň do chalupy Na rozcestí… Ti turisti, nahlíženi z gauče, nemají špetku rozumu.

Jako prémii a pro zlepšení chuti přidám pár fotek Ládi Tomáše, který je pořídil za krásného pátečního počasí v místech, známých z loňského lyžařského zájezdu.

pro potěchu

Pohled ze Stříbrného návrší ke Špindlerovce a na oba hlavní krkonošské hřebeny spojené Labským dolem,

Špindlerovka a známé panorama

 s tušením místa, kde stávala nešťastná Petrovka,

pohled od bývalé Petrovky ke Špindlerovce

k jejímž zbytkům dojel a pokračoval dál přes Ptačí kámen

pohled z Ptačího kamene na Brádlerovy boudy vpravo, vlevo dole na pasece je Medvědí bouda

a kolem Brádlerových bud dolů do Špindlerova mlýna. Před polednem jsme se rádi rozloučili s Výrovkou a pěšky scházeli do Pece – s každým sestoupeným výškovým metrem se okolí projasňovalo, v Peci bylo slunečno!, což je vidět na obligátním společném fotu:

účastníci lyžařského zájezdu na Výrovku 2012

Zavazadla dopravená z Výrovky rolbou byla vmžiku naložena do autobusu a v 15 hodin jsme se vydali domů, tam, kde se rozprostírá vlídná, krotká a předvídatelná Českomoravská vrchovina (s láskou též „mrchovina“ zvaná).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*