Purmerend – Nizozemsko 2012

Cyklistické toulky po Holandsku v létě 2012

Někdy se mi při práci, která nevyžaduje celé pozornosti, objevuje v mysli krajina s vlídnými kopečky a lesy vysočinskými, a velmi často se stane, že se z důvěrně známého prostředí plynule přenesu na sever do rovinaté a spanilé země zelených pastvin a vody, v níž se samo uhranuté nebe koupe, sledováno spokojenými přežvykujícími zvířaty.
Je dobré, že se moje nejniternější představa přibližně shoduje s Mirkovou, takže naskytne-li se příležitost podívat se znovu do země, kde jsme najezdili na kolech už tisíce kilometrů, vždycky jsme připraveni vydat se na cestu.
Letos jsme tam trávili začátek srpna a úspěšně překonávali rozmary počasí – léto bylo chladné a poměrně deštivé, ale k cyklistům-pozorovatelům přívětivé – tím chci říct, že jsme se při nenadálém lijáku měli většinou kam schovat. 🙂

Projížděli jsme všechna známá místa, oděná však jiným, letošním světlem, a vnímali jsme je jako přátele, s nimiž se po roce rádi shledáváme. Psát tu o tom, jak si považujeme té souhry šťastných okolností dovolujících nám ve vzájemném souznění trávit čas v zemi, jež nás tak obohacuje, bylo by surové vůči těm, kterým se té možnosti z různých důvodů nedostalo.
Pokusíme se proto, Mirek obrázky a já slovem, čtenáře alespoň částečně upozornit na to, co nás letos zaujalo. Rozhodla jsem se, že nebudu popisovat konkrétní trasy, ale uspořádám obrázky s komentářem podle oblastí tak, aby byly jiné než v předchozích článcích.

Sluší se začíti Amsterdamem, městem rušným, avšak k cyklistům přívětivým – nejen po městských cyklostezkách, ale i po silnicích s velmi živým provozem tu lze nejen přežít, ale v pohodě se podle výborného značení dostat, kam je třeba.

V předchozích článcích je dost obrázků z Amsterdamu, dnes ukážeme ty z náměstí Museumplein (Náměstí Muzeí), což je zelená oddychová oáza v srdci města, nadosah od vyhlášeného Rijksmusea, van Goghova musea a proslulé koncertní haly Gebouwhouse.

Ostatní informace najdete ve článcích z roku 2009 a 2011.

Nezbytná dávka historie:
Kolem roku 600 př. Kr. se v oblasti dnešního Nizozemska usadily germánské a keltské kmeny, pak přišli Římané (založili osady v Utrechtu a Maastrichtu), kteří v roce 50 stanovili severní hranici své říše na Rýnu, země na sever od řeky ovládli Frísové. Ve 4. století se Římané zcela stáhli a oblast postupně ovládli Frankové – za Karla I. Velikého bylo na celém území zavedeno křesťanství, v roce 925 se oblast stala částí německé říše.

Od 11. století se pokoušeli lidé odvodňovat a vysoušet zaplavenou půdu – velká část Nizozemska leží pod úrovní moře. (Nejnižším bodem je Zuidplaspolder v Goudě – 6,74 m pod úrovní moře.) Nelze se tedy divit, že starost udržet moře za vybudovanou nepropustnou hrází je v každém Holanďanovi už zakódována.
V 16. století bylo Zuiderzee podle důmyslných odvodňovacích postupů odvedeno a v oblasti na sever od Amsterdamu vznikly úrodné poldery. Když pak byla v roce 1932 dokončena hráz Afsluitdijk a uzavřeno Zuiderzee podle plánů Ing. Lelyho, předložených v roce 1891, přestalo Holandsku hrozit smrtící nebezpečí záplav – i když ostrovy Zeeland byly v roce 1953 postiženy povodní tak, že si situace vyžádala nákladné přehrazení členité delty.
Možná pro to úsilí, které je třeba k získání kousku suché půdy, si Holanďané své země považují a starají se o ni přepečlivě. Vyjet si z města do přírody není nic obtížného, rozsáhlé rekreační plochy jsou udržované a k dispozici zájemcům-sportovcům. Těch, ale i obyčejných návštěvníků a cyklistů-čumilů, i z exotických zemí, je hodně.

Obyvatelé Amsterdamu mají nejlíže k plážím u Zandvoortu na břehu Severního moře.

Dříve to bývala klidná rybářská vesnice, dnes je tu lidnaté přímořské letovisko; pár původních domků je zachováno v centru.

Příznivcům Formule 1 připomínám, že blízký okruh v pobřežních dunách, kde se kdysi jezdily závody, je v současnosti po opravě a chce získat status zpět, tak možná brzy uvidí z obrazovky oblast, o které píšeme.

Možná je teď ta pravá chvíle zmínit se, že Nizozemsko má 16 miliónů obyvatel, na 1 km čterečním žije 380 osob a je tak po Monaku a Maltě třetí nejhustěji zalidněnou zemí v Evropě.
Připadá mi, že na vstřícných a ohleduplných Holanďanech je pořád znát bývalá přísná protestantská výchova a na druhou stranu že se svojí uměřenou skromností úspěšně vstupují do velkolepých technických projektů – bydlí sice jen v malých a nenáročných domcích, ale o jejich dopravních cestách se v naší zemi nebude ještě sto let ani zdát, nemluvě o věcech, které usnadňují život a jsou pro lidi, nikoliv proti lidem, jak se stává často u nás.

Východní předměstí Amsterdamu dosahují ke „sladkému vnitřnímu moři“ a projíždět tamějšími vesnicemi bych přála všem unaveným lidem – je tu klid, ale ne mdlý, vše opečované laskavýma rukama.

Vybrala jsem obrázky z jedné běžné vesnice kousek od Amsterdamu, ale takových je stovky – projíždíme jimi a ukládáme do nitra krásu pro doby zlé. Všimněte si volavky, chodila kolem domečku jak slepice, asi byla domácí. 🙂

Každý ze dní, které jsme v Holandsku letos strávili, bylo nejisté počasí, proto jsme si považovali většinou slunečných podvečerů.

Oblast, ve které jsme se nejvíce pohybovali, byla na sever od Amsterdamu, už jsem psala o Zaandamu, který se z vesnice stavitelů lodí proměnil v moderní město s prosperující továrnou na čokoládu. Sami jsme si vyzkoušeli, že počasí zde  dovede výrazně ovlivnit prostředí a divák tak rázem může uvidět to, co obdivoval Claude Monet, který sem kvůli kouzelnému světlu zajížděl.

To, jak provincie Noord Holland dnes vypadá, má počátek na přelomu 16. a 17. století – původně zde bylo Zuiderzee a z něj vyčnívalo několik nizoučkých ostrovů – třeba námi obdivovaná a několikrát za pobyt vždy navštívená vesnice Jisp blízko Purmerendu, ležela na ostrově a lidé se zde živili velrybářstvím, na dalším nedalekém ostrově Schermer se v roce 1575 narodil Jan Adriaanszoon, později zvaný Leeghwater (nízká voda), z něhož vyrostl stavitel mlýnů. Pokusil se pomocí energie větrných mlýnů odstraňovat vodu z jezera a vysoušet půdu a pak ji rekultivovat. Měl úspěch a vytvořil první polder na světě (Beemster polder), pak následovaly pod jeho dohledem další poldery, mezi nimi i Purmer (močál, bažina), na němž leží nyní město Purmerend.

Architekt Leeghwater navrhl pro rodnou vesnici De Rijp, z níž se dalo jeho zásluhou přejít do kraje suchou nohou, v roce 1630 radnici, která je dodnes chloubou všech. (Slovo Rijp znamená Břeh.)

V té době silně ovlivňovalo protestantství (kalvinismus) životní styl obyvatel – pracovitost a přísný asketický život spolu s tehdejším technickým pokrokem byly příčinou velkého rozkvětu země, která už měla skrze rozvíjející se města a obchod našlápnuto k expanzi do celého světa – přicházel čas objevitelských plaveb.
V 17. století propukla tzv. tulipánová horečka, když se s cibulemi začalo spekulovat. (První tulipány na nizozemské půdě vyšlechtil v roce 1593 Carolius Clusius.)
Dodnes tulipány charakterizují zemi, Nizozemci milují veškeré květiny, ústřední bod jejich obývacích pokojů tvoří kytice, kupují je i v supermarketech při běžném nákupu – jsou pro ně nezbytnou estetickou potřebou a dopřávají si téměř denně čerstvé. Původní účel umisťování květin v domácnosti byl ale poněkud neromantický – právě v 17. století se začaly používat v obydlích pro přehlušení zápachu. 🙂
Dnes patří 92 % světového trhu s květinami Nizozemsku, severněji položené oblasti za dunami, kde je písek a štěrk, jsou velmi vhodné pro pěstování cibulovin.

Okolí Purmerendu (volný překlad: konec močálu) a Purmerlandu (volný překlad: země bažin) známe asi nejlépe, úpravné zdejší vesnice jsme projeli provázeni nejrůznějším počasím a stále objevujeme něco nového. Zařadím teď obrázky z této oblasti.

Všimněte si domů v provincii Severní Holandsko – obytné prostory, stodola i mlat se dříve nacházely pod jednou stanovou střechou, statky stojí v závětří stromů.

Několikrát jsme sledovali labutě, které považují silnici v Purmerlandu za svůj dvorek – sedávají totiž na druhé straně vozovky než je jejich rodný gracht.

Ještě přidám různé typy zvedacích mostů: chce-li proplout pod tím následujícím, musí si kapitán zavolat na telefonní číslo uvedené na pilíři a za malou chviličku přijede usměvavý dlouhán na bicyklu, odemkne zámek na zarážce a most se může zvednout.

Pod některými mosty vedou i cyklostezky vynikající kvality,

jiné můstky jsou jen pro pěší a cyklisty a vůbec nebrzdí plavbu – lidé z lodí se zdraví s těmi na břehu, takže jsou vlastně místem setkávání.

U následujícího mostu přes Severoholandský kanál v Purmerendu je služba dlouho do noci.

Ještě přidám odsouvací most přes řeku Spaarne v lidnatém, ale pohodovém Haarlemu:

Mezi centry Haarlemu a Amsterdamu je vzdálenost pouze 18 km, takže vlastně z jednoho města do druhého jede cyklista nekončící zástavbou. Letos jsme měli na toto stopadesátitisícové město málo času, ale slibujeme si, že příště (bude-li nějaké 🙂 ) rozhodně navštívíme muzeum Franse Halse, který zde od dětství žil a maloval, a více času věnujeme prohlídce centra, mnohem zachovalejšího a starobylejšího nežli je amsterdamské.

Pár kilometrů na sever od Purmerendu je historická pamětihodnost – v Oosthuizen mají v kostele (Nederlands-hervormde Kerk) nejpamátnější varhany v zemi. Jsou z počátku 15. století a stále se na ně hraje, jejich nádherný hlas nás do kostela přitáhl v neděli před mší svatou.

Sotva jsme zvědavě překročili práh, okamžitě nás farníci i kněz přivítali jako vzácnou delegaci, pochválili Česko a s pýchou vyprávěli o svém kostele a varhanách. Nejstarší jejich částí jsou přední píšťaly, které kdysi bývaly součástí jiného nástroje. Skříň byla restaurátorsky ošetřená naposledy v roce 1967 a dekorace z 16. století jsou velmi autentické.

Jinou příhodu jsme zažili v Zaanse Schans, slavném muzeu mlýnů, dřeváků a sýrů, o kterém jste se dočetli v minulých článcích. Teď jen jedna fotografie pro připomínku:

Mirek si z bujnosti vyzkoušel chození na chůdách, což přilákalo pozornost několika Japonců (jako vždy jich tam bylo nepočítaně), kteří si nechali vysvětlit základy, zkusili to a byli nadšení! Celá japonská výprava pak měla plezír z producírování na chůdách a chudák průvodkyně je nemohla dostat k prohlídkám dalších míst. 🙂

Ta pojízdná kravička má ve svíčkové otvor, kterým se do jejího nitra naleje voda a všeteční návštěvníci si mohou zkusit jakou zručnost vyžaduje dojení.

Jako při každém pobytu, mířila i letos jedna z prvních cyklojízd do přístavů Edam, Volendam, Monnickendam a Marken – je to téměř rituál.

O sýrových trzích na edamském náměstí Kaasmarkt už všechno víte, já nabízím snímek ulice, která ke slavnému náměstí vede:

Všimli jste si vykloněných průčelí? Domy se tak stavěly proto, aby zboží vytahované po kladkách pod střechu nerozbíjelo okna (a také proto, aby déšť nestékal po stěnách). V roce 1565 musel být dokonce vydán zákon, který omezil úhel naklonění na 1 : 25, aby se předešlo zřícení domů do ulice.

U edamského jachetního přístavu jsme mysleli na našeho přítele butea a pro něj zařazujeme snímek zdymadla,

od místa, z něhož se po dvou kilometrech dostane člověk po hrázi Markermeer do Volendamu, což je přístav našich srdcí.

O bývalé rybářské vesnici na ostrově Marken napíšu také jen to, že hráz ji sice spojila v roce 1957 s pevninou, ale místo si zachovalo původní kolorit, který jezdí obdivovat lidé z celého světa.

Mnohem méně návštěvníků zavítá z časových důvodů k majáku Het Paard, my jsme si ten luxus znovu dopřáli.

Vraťme se ale do Volendamu,

jen asi 13 km vzdáleného od Purmerendu, kam si velice často po denní túře zajedeme na smažené ryby – kibbeling s remuládou je pochoutka, na kterou vzpomínáme ještě dlouho po návratu do Česka.

Dokážeme tu sedět a krmit racky i jiné ptáky, kteří bravurně v letu chytají kousky pečiva… Jen mi někdy přijde, že za tou radostí z ručního krmení ptáčků jezdíme dost daleko… I vrabčáci na naší zahradě se to možná jednou budou muset naučit… 🙁

Ve Volendamu je kromě jiných pozoruhodností i galerie bronzových soch; zde jsou obrázky některých.

Další radost, kterou na holandských dokonalých cyklostezkách může cizinec zažít, je vítr v zádech. Domnívám se, že domorodci častý déšť a stálý vítr vůbec nevnímají a je jim jedno jestli vane ve směru jejich jízdy či proti, drandí pořád stejně rychle.
Průměrná letní teplota prý tu je 20°C, zimní 0°C, což značí chladná léta a mírné zimy. Následující obrázek s hrozivou oblohou tedy není nic výjimečného, během čtvrthodinky může být jinak.

Výlet k dunám na pobřeží Severního moře začíná pro nás vždycky zastávkou v Alkmaaru, což je asi 20 km na severozápad od Purmerendu. Cyklostezka do města velkých sýrových bochníků vede úrodnými poli a vždyzelenými pastvinami protkanými kanály a ozdobenými farmami,vedle nichž se pokojně pasou krávy, ovce, koně, mezi nimi důstojně kráčí šedé volavky a pokřikují hejna divokých hus – vše zarámováno oblohou, která je v každé své proměnlivé podobě pozoruhodná. Z ploché krajiny vystupují jako klenoty větrné mlýny, při bližším podívání každý jiný… (V oblasti Kinderdijk je skupina devatenácti mlýnů zapsána na listinu UNESCO.)

Projedeme-li starobylým Bergenem, už jsme vlastně blízko pobřeží v oblasti dun.

Holandsko má 350 km pobřeží a více než dvě třetiny zabírají písečné duny, porostlé buď slanomilnou trávou s houževnatými stébly, vřesem či jinou vegetací, nebo jsou holé. Kořenový systém řídké trávy zpevňuje duny, protkané spletitými sítěmi králičích nor, které jejich stabilitu narušují. Duny jsou tvořené jemným, světle žlutým pískem s nízkým obsahem vápníku, a proto prý se tu daří vřesu.

V oblasti přírodního parku mezi Bergenem aan Zee a Egmondem aan Zee jsme se loni na cyklostezce vyhýbali mladému býčkovi, postrachu cyklistů – už si asi našel jinou zábavu – stádečko odpočívalo opodál a zdá se, že se úspěšně rozrůstá.

Nakoukli jsme ke známým plážím – všude vítr, hra světel a stínů, lidé se procházejí po pásu mokrého písku odkrytém při odlivu…

Nakonec jsem si nechala námi ceněnou oblast kolem přístavů Hoorn, Enkhuizen a Medemblik, protože navštívit je v jednom dni představuje ujet na kole asi 120 kilometrů a ještě vyšetřit čas na posezení v přístavech. Všechno záleží na libovůli větru – má-li ho cyklista v zádech, je vyhráno – šlape jen „jako“ a na tachometru je 25 a více km, v opačném případě jsou to galeje… Těšit se při dření proti větru, že zpátky se svezeme, je ošidné, směr větru se nepředvídatelně mění, málokdy je jen vánek, bezvětří jsme nezažili…
Modrá síť na následující mapce jsou cyklostezky, které jsme využívali, jednu cestu po pobřeží, druhou vnitrozemím.

Cesta je plná radostí, očekávaných i neočekávaných. První se dostavuje po dvaceti kilometrech, když v Hoornu vychutnáváme čerstvě smažený kibbeling jako vzpruhu na další cestu…

Hoorn je slavný přístav, četli jste už o mysu u Ohňové země po holandském přístavu pojmenovaném, dneska přidám informaci o Abelu Tasmanovi (1603–1659), objeviteli Nového Zélandu (v r.1641) a Tasmánie, který také z tohoto přístavu vyplouval na své objevitelské cesty, a nelze opominout ani mořské plavby Willema Barentse.
Amsterdam byl v 17. století obchodním i finančnickým centrem Evropy a holandská obchodní flotila největší na světě. (V 18. století převzala však klíčovou roli Británie a Zlatý věk Nizozemska skončil.)
Na hoornském náměstí je socha Jana Peterszoon Coena (1587–1629), zakladatele Východoindické společnosti.

Hlavní náměstí se jmenuje Rode Steen, což znamená červený kámen – prý tu bývalo popraviště.

Domy ve městech se stavěly úzké a hluboké – daně totiž byly vyměřovány podle šířky průčelí. Budovy se rozlišovaly podle domovních znamení, číslování v Holandsku zavedli až v 19. století.

Na každém kroku se setkáváme s důkazy o velkoleposti tehdejší doby, zde je budova menšího východního přístavu.

Ale i dnešní stavby mají duši:

Středobodem Enkhuizen je přístavní budova z roku 1540 zvaná Dromedaris, která střežila vjezd do přístavu.

Protože i sami Holanďané považují tento přístav za jeden z nejkrásnějších, vzdávají mu už po léta poctu tím, že každou neděli v letním období sem přicházejí, hrají na harmoniky, housle, kytary a tančí staré lidové tance. Je tu velké množství lidí, kteří v hloučcích poslouchají muziku a nešetří potleskem.

Na našem oblíbeném místě v přístavu byl klid a nádherný výhled.

Město Enkhuizen dalo světu malíře Pauluse Pottera (1625–1654), který si po celé zemi vydobyl velkou slávu a obdiv, ačkoliv mu byl dopřán jen krátký život. Potter se specializoval na malbu zvířat a krajiny a socha, kterou mu v roce 1991 před přístavní budovou postavili, to připomíná.

Mladý Potter právě maluje kozu, která leží pár metrů před ním. Kvůli protislunku se nepodařilo zachytit oba objekty na jednom snímku, tak bronzová holandská koza má svůj vlastní obrázek. 🙂

Centrum města je kronikou dějin:

Nejvzdálenější navštívený je jeden z nejstarších přístavů, Medemblik, jehož dějiny začínají ve 12. století. Jede-li k němu cyklista po hrázi IJsselmeer, může svoji pozornost věnovat nejen nekonečné vodní ploše, ale i krajině pod hrází.

Sjedete-li z mnohakilometrové, důkladné a stále opravované hráze, a uvidíte pomník jejím stavitelům, uvědomíte si, jak grandiózní dílo hráze jsou!

Medemblik obdržel městská práva už v roce 1289 a při oslavě 700. výročí jejich nabytí byl v přístavu postaven pomník statečným obyvatelům.

Zdejší přístav je teď centrem jachtařství; a na malé cedulce u cyklostezky jsem se dočetla, že partnerským městem je Hlinsko. 🙂

Vybrala jsem několik fotek pořízených na sklonku dne při návratu z cyklovýletu, na který se nezapomíná.

Všem, kteří dočetli až sem, děkujeme a doufáme, že ještě někdy budeme mít možnost nabídnout pořádnou porci Holandska!
Úplně nakonec typické žánrové obrázky:

 

8 odpovědí na “Purmerend – Nizozemsko 2012”

  1. Já se musím připojit k předcházejícím příspěvkům. Zvládla jsem to najednou, protože nebyla žádná síla, aby mne od počitače odvolala. Je to nádherné,uvědomuji si, jak je hezky i u nás v Evropě. Jsem ráda, že jsem hodně viděla, ale domnívám se, že takový zájezd nechá v člověku mnohem více. Proto se hlásím jako případná pasažerka. Ještě jednou velký dík. Jarka

    1. Zdravím Tě, Jarko, a cením si Tvých slov cestovatelky – tolik cest, kolik jsi zvládla Ty, nestihneme ani v příštím životě. Narozdíl od Tebe, nebyli jsme nikdy na jiném kontinentě, a tak mě potěšilo, co píšeš – máš srovnání. Holandsko je naše osudová země – ani nedokážu vysvětlit, proč vlastně. Ale s přibývajícím věkem rádi důkladně poznáváme i Česko, vždy nějaké místo podrobně, historii, kulturu i přírodu – tedy nekonečné možnosti 🙂

  2. Dočetl jsem to na jeden zátah až do konce, což jsem původně nezamýšlel. Ale tolik krásných fotek a tolik informací přehledně a vtipně servírovaných – to se musí číst najednou, nikoli na pokračování!

    1. Po přečtení Tvého velmi vlídného komentáře jsem začala procházet odstavce (píšu už o něčem jiném, a tak se snažím zapomenout na ostatní články)a hledat to, co zmiňuješ – příliš se mi nepodařilo najít něco vtipného a přehledného, ale když jsi to tam našel Ty, který o psaní něco ví, tak jsem fakt ráda 🙂 a věřím, že to v textu ve skrytu je, což mě potěšilo!

  3. Žasám nad nádherou a skláním se nad pracností díla. Měním link používaný k vašemu doporučování za dnešní. Hodně zdraví a sil do dalších podobných akcí. Věřím, že kvalita vašich příspěvků nikoho neodradí, naopak bude inspirací pro tvorbu materiálů rozšiřujících znalostní obzory čtenářů. Čim víc obyvatel Česka pozná, jak se dá kvalitně žít při poctivé práci, tím méně budou moci politici a jiní šmejdi s národem orat jako teď.

    1. Co se týká ozdravění společnosti – máme stejný názor jako Ty! Díky za návštěvu a uznání, víme, že máš rád Holandsko stejně jako my – ty prožitky nám nikdo nevezme.
      Všechno dobré přejeme.

  4. Překrásné – fotky, vyprávění, škoda, škoda, že jste nebyla např. profesorka zeměpisu, to by měly děti pořádné znalosti !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*