PostHeaderIcon Purmerend – Nizozemsko 2011

Zážitky z Holandska

23. 5. – 4. 6. 2011

Jistě mi uvěříte, že jsem měla problém při promýšlení, co napsat do článku, který je v pořadí už třetí na stejné téma. Z množství informací a prožitků se budu snažit vybrat ty, o kterých jsem se ještě nezmínila, a volně na dřívější povídání navázat. Myslím, že by v případě hlubšího zájmu bylo dobré přečíst si o našem pobytu v jihlavské vilce v Purmerendu v roce 2009 a povídání z roku 2007, kdy jsme strávili cyklistický týden na zeelandských ostrovech. I já jsem to udělala a vězte, že jsem se sama divila!

Vyjeli jsme z Jihlavy v pondělí 23. května 2011 ráno, protože víkend patřil turistickým akcím, na nichž jsme nechtěli chybět; jeli jsme jen ve velmi komorní sestavě tzv. horní cestou kolem Drážďan, Lipska, Hannoveru, Amsterodamu – ve 20 hodin jsme byli po 1019 kilometrech příjemné jízdy s odpočinkovými zastávkami v Purmerendu. Před vilkou v blízkosti náměstí nás čekalo překvapení – správa města umístila do podzemí odpadové kontejnery, které ústily na povrch právě před domečkem a občané purmerendští sem chodili vynášet tříděný odpad – příslušnou jámu si otevřeli na vnějším stojanu pomocí předplacené karty. Inu, předpokládali jsme, že v domečku, který už volal po přítomnosti lidské, stejně příliš času nestrávíme, měli jsme smělé plány…

domeček už volal po přítomnosti lidské

U boční zdi vilky je parkovací automat pro obrovské poschoďové parkoviště, které jsme poprvé viděli v roce 2009, když vyrostlo naproti přes ulici v místě, po staletí využívaném pro ovčí trh. Vyčetla jsem, že Purmerend má už od konce 15. století právo trhu, a tak se zde nepřetržitě více než pět set let pravidelně kažké úterý obchoduje s dobytkem a zemědělskými produkty. Při svých dřívějších pobytech jsme zažili celonoční bečení ovcí a bučení skotu až do časného úterního rána, kdy byla stáda, vytržená z příjemného a poklidného života u svých mateřských farem a naprosto dezorientovaná na kamenném dláždění města, odvezena novými majiteli na nová, tučná pastviště. Dnes už se většinou provádějí obchody kvůli ochraně před přenosnými nemocemi elektronicky a dobytek se při prodeji převáží na jiné místo bez purmerendské přestupní stanice.

Místní trhy jsou ale pořád slavné, pár desítek kroků od vilky je hlavní náměstí, které se od 17. století nazývá Kravský trh (Koemarkt). Některé zdejší domy, včetně hostince, kde bývali obchodníci ubytováni a také ustájen jejich skot, jsou doposud zachovány a působí starosvětsky mile.

na náměstí v Purmerendu

Pár let je ústředním bodem náměstí bronzové sousoší Jejich Veličenstev Kraviček, je vidět, že Holanďané si jich, coby živitelek svých, považují.

náměstí v Purmerendu - Kravský trh 1

náměstí v Purmerendu - Kravský trh 2

náměstí v Purmerendu - Kravský trh 3

Dalším významným náměstím je Sýrový trh (Kaasmarkt), kde stávala radnice, z níž udělali muzeum poté, co vystavěli novou, moderní budovu v blízkosti nádraží.

Velké překvapení nás čekalo po vstupu do obytné místnosti – na stojanu s propagačními materiály jsme nalezli vytištěné povídání z našeho blogu o purmerendském pobytu v roce 2009. Potěšilo nás, že máme čtenáře z Jihlavy, kterým stojí zato vzít si je na cestu do Holandska. Snad jim dobře posloužilo…

V úterý 24. května 2011 jsme nedočkavě zajeli na snad nejmilejší místa, po kterých se nám stýská a zdává se nám o nich: Edam, Volendam, Monnickendam, Ilpendam. Svítilo slunce, ale vál mohutný vítr, vlastně protivítr, my jsme však neměli v plánu žádné cyklistické přebory, jen jsme se dívali a znovu jsme žasli nad vším, k čemu jsme rádi vážili tisícikilometrovou cestu. Hleďte, jak poetičtí dovedou být Holanďané:

Holanďani mají svá kola rádi

Prvním cílem naší výletní cyklojízdy byl blízký Edam, skrývající ve svém jméně lahodnou chuť výborného sýra, po staletí prodávaného na slavném náměstí, městečko s vlídnou atmosférou, hýřící barvami květin, místo s příslibem všech turistických radovánek.

náměstí v Edamu

ulice v Edamu hýří barvami

radost pohledět

blízko edamského jachetního přístavu

A pak asi tři kilometry po známé hrázi do rušného, ale přívětivého přístavu Volendam, odkud nám v ústrety mocně zavoněly smažené ryby (kibbeling), jimž jsme samozřejmě zase neodolali. Nebeská pochoutka pozvedla i naše těla do slastných výšin, kde už přebývalo vědomí a my jsme v radostném obluzení projeli křížem krážem Bludiště (Het Doolhof), což je přístavní čtvrť úzkých a klikatých uliček s dřevěnými rybářskými domky – při každé návštěvě vzniká náš vřelejší vztah k této zemi.

přístav Volendam

Monnickendam je další srdeční záležitost, zdejší přístav je malebný a posezení na klenutém mostě je z kategorie odměnových – měli jsme štěstí vyslechnout polední zvonkohru provázenou pohybujícími se postavami na orloji.

věž v Monnickendamu

Tyto budovy pamatují bohatou obchodní činnost 16. a 17. století, pak se ovšem centrum obchodu přesunulo do blízkého Amsterodamu a obyvatelům zůstal pro živobytí jen rybolov, což někdy nebyla žádná sláva. V městečku prý čadilo asi padesát udíren, udili se úhoři, ale i jiné ryby. Často se nedostávalo jídla, a to se pak chudým rozdávala kroupová kaše – odtud pochází posměšná přezdívka pro zdejší obyvatele „jedlíci krup“. To už jsou dneska jen pohádky, pro připomínku minulosti je v přístavu socha rybáře s úhoři.

přístav Monnickendam

Do Purmerendu jsme se vraceli oklikou přes starobylý Ilpendam, který vznikl už ve 12. století vybudováním hráze na řece Ilp (dam=hráz), sedláci těžili rašelinu, s níž čile obchodovali, ale když byla v roce 1824 dokončena stavba Severoholandského kanálu (Noordhollandse Kanaal), jež započala už ve století sedmnáctém, spojení mezi vesnicemi bylo přerušeno a těžba ustala. Nyní je zde převozní prám, který může turistu-cizince zaskočit neví-li, kterou variantu cesty, např.do nedalekého Amsterodamu (asi 13 km), vybrat.

Ve středu 25. května jsme si naplánovali delší trasu než úterních 43 kilometrů, protože vítr se trochu zklidnil (my také) a počasí bylo vysloveně letní – zvolili jsme tzv. Mlýnskou cestu.

okolí jednoho z tisíců kanálů

Trasa: Purmerend – Spijkerboer – West Graftdijk – Driehuizen (oblast Schermer) – Ursem (oblast Koggen) – Middenbeemster – De Rijp – Purmerend = 63 km

trasa ve středu 25.5.2011, tzv. Mlýnská cesta

Tuto mapku jsem zařadila, protože podobná trasa ve článku z roku 2009 není.

Užívali jsme si snadného pohybu na bicyklech po skvostných cyklostezkách a nenasytně se dívali kolem sebe.

okolí každého domu je jiné

mlýny v oblasti Koggen

Vše je upravené, je vidět úcta k přírodě i bližním a je jasné, že výdaje na údržbu jsou ve prospěch všech lidí, starost o historické stavby je příkladná, nezřídka zahlédnete v průčelích letopočty začínající číslicí 16.

úctyhodný věk stavby - rok 1639

radnice v městečku Graft

Ze všeho, co vidí žasnoucí cykloturista ze země zmítané nic neřešícími a nekonečnými mediálními válkami např. o osudu šumavských smrků napadených kůrovcem, musí být okouzlen, ale i zmaten.

Městečko De Rijp (v překladu „Břeh“), původně rybářská vesnice, je velmi pohledné, honosná průčelí ze 17. století jsou pastvou pro oči. My ale zařadíme obrázek sochy vznešeného Mistra Jana, zdejšího mořeplavce, který se v 16. století dostal do Koreje, získal přízeň tamějšího císaře a jako vážený člověk žil dlouhá léta na jeho dvoře, nazýván Pak Jon (Mistr Jan). Tato socha vznikla v roce 1991 a stejnou darovalo Holandsko Soulu.

socha v De Rijp

Všimněte si, že objekt je vyroben ze součástek korejských aut a jiných výrobků, vyskytujících se v Nizozemí. Co tomu říkáte?

holandsko-korejský výtečník

Ve čtvrtek 26. května 2011 jsme se vydali na vyjížďku západním Frískem, cílem bylo přístavní město Enkhuizen, ale ještě před tím slavný přístav Hoorn, vzdálený asi dvacet kilometrů severně od Purmerendu. Foukalo nám krásně do zad – hned jsme pomysleli na to, jaká dřina to bude při návratu – teď nám ale bylo blaze, protože jsme zašli do naší oblíbené rybárny u přístavu a slupli každý slušnou porci smažených ryb – den začal velmi slibně!

Hoorn je asi stejně velké město jako Purmerend a svůj vznik klade v legendách už do osmého století. Spolehlivé prameny ovšem existují až z roku 1200, že to byl slavný přístav, jenž dal i jméno mysu Horn, už jsem v dřívějších článcích zmínila. Přístavní budova ze začátku 16. století pamatuje největší námořní a obchodní slávu města a posedět u ní, dívat se na neustále připlouvající a odplouvající jachty, poslouchat křik ptáků a sledovat jejich obratné vývrtky při soutěži o kousky pečiva, které jsme jim z našich zásob přenechali, žasnout nad bělavými hřebínky vln, hnaných větrem – to je opravdu jedna z chvil, kdy jsme vděční za všechno, co od života dostáváme.

přístav Hoorn

V Holandsku se snoubí stará zástavba s novou a já jsem nikdy nepocítila nesoulad, například tato moderní budova kulturního centra, postavená před několika lety na okraji Hoornu těsně u Markermeer působí při příjezdu od Purmerendu velmi impozantně, zvláště, když v jejím pozadí vidíme staleté věže.

nové kulturní centrum na okraji Hoornu

Hnáni větrem blížícím se vichřici frčeli jsme po hrázi, kde měl naprosto volnou cestu, směrem k přístavu Enkhuizen, ale místy jsme museli kvůli probíhajícím opravám sjet do městeček pod nimi. Tam jsme si užívali neokázalé krásy běžných holandských obydlí, barevných předzahrádek a roztomilých detailů. Už mnohokrát jsem napsala, že lidé si těžce získané půdy považují a je to opravdu na každém kroku vidět. Ať mluvíme o kterémkoliv místě či usedlosti, musíme uvádět vysoušení půdy a neustálé čerpání vody. Také opravy hrází probíhají průběžně a všichni víme, že Holanďané jsou v tom důkladní a neúnavní.

V Enkhuizen nás přivítala nejslavnější budova města postavená v 16. století, zvaná Dromedaris, což je brána mezi starým centrem města a přístavem.

nejslavnější budova v Enkhuizen

Všimněte si bílého padacího mostu ze stejné doby, tím jsme prošli do přístavu a byli jsme ve dnešním cíli cesty. Oba se shodujeme na tom, že se tu cítíme velmi dobře – možná, že kdysi v minulém životě…

Město se proslavilo lovem sleďů a námořním obchodem, který na konci 17. století začal upadat poté, co se do něj zapojili bohatí amsterodamští obchodníci, navíc ústí přístavu se zanášelo, a tak spojení s pobaltskými státy, Anglií, ale i Afrikou a Indií bylo přerušeno a přesunuto do Amsterodamu.

přístav Enkhuizen

Uličky města jsou neustále živé a prodírat se jimi s bicyklem je sice náročné, ale vyplatí se. I procházka po mohutném opevnění ze 16. století s výhledem na jedné straně na nekonečnou mořskou hladinu splývající s nebem a z druhé strany na udržovaný park se starými stromy je zážitek, který si lze vyvolávat ve chvílích potřebných.

malebný mumraj v Enkhuizen

Zpět do Hoornu jsme se vydali způsobem, jímž jsme chtěli trochu obelstít zákeřný protivítr, který se během dne ještě zvýšil a my jsme vzhledem ke změně našeho směru změnili svůj původně kladný vztah k němu – vyhledali a vypsali jsme si na mapkách čísla tras, které vedou zástavbou, kde se působení větru přece jen trochu zmírňuje, a klikatě jsme postupovali k domovu. Nepoužili jsme tedy nejpřímější silnici mezi Enkhuizen a Hoornem, která byla postavena už v 17. století, spojila oba fríské přístavy a usnadnila obchod.

Dojeli jsme do Hoornu a zašli do přístavu aspoň pro duševní útěchu,

podvečer v přístavu Hoorn

protože odměnu v rybárně jsme si nemohli dopřát – měli už bohužel zavřeno.

Posledních dvacet kilometrů do Purmerendu bylo trápení, platili jsme za nádherné zážitky. Cestou posetou spadanými větvemi jsme dojeli v osm večer po 95 kilometrech domů. Všichni víme, že nic není zadarmo.

Ráno jsme odpočívali déle, počasí nic moc, déšť sliboval brzký vstup na scénu, a tak byl den jako stvořený k návštěvě muzea. V Amsterodamu je těch, která stojí za zhlédnutí, třicet šest, ale my jsme měli jasno: muzeum Vincenta va Gogha. Zjistili jsme si jeho přesnou polohu a na kolech jsme se z Purmerendu vydali v kalném dni, v pátek 27. května 2011, rozsvítit si ho ve společnosti holandského malíře. Třináct kilometrů do Amsterodamu uběhlo zábavně při zběžné inventuře okolního terénu, vítala nás známá místa, trajekt nás převezl ze severní části města před budovu nádraží a tam jsme lehce nalezli směrovku s názvem „Museumplein 3 km“. Jeli jsme tedy na jih města na „Muzejní náměstí“, a znovu musím napsat, jak je to i v tak rušném městě, jakým Amsterodam je, snadné: dobré značení, vstřícní řidiči, ohleduplní lidé. Jak na zdejší cykloturistiku vzpomínáme u nás, když v těsné blízkosti našich kol často zasviští náklaďák či osobní auto s bezohledným řidičem a my se taktak udržíme ve své stopě a jsme rádi, že jsme přežili…

Známá budova Goghova muzea nás nenechala na pochybách, že jsme dorazili k cíli, také jedna ze tří akusticky nejlepších koncertních hal světa, Concertgebouw, byla před námi a my jsme se tetelili blahem.

Concertgebouw

Budova byla dána do provozu v roce 1888, má několik koncertních sálů, z nichž Velký pojme přes dva tisíce lidí. Chlubí se zde vůbec největším počtem posluchačů klasické hudby. Stěny sálů jsou zdobeny portréty hudebních skladatelů z doby otevření koncertní budovy, mezi nimiž je samozřejmě náš Gustav Mahler, jehož rozsáhlé skladby se zde velmi často kvůli dobrým akustickým podmínkám Velkého koncertního sálu uvádějí. Dirigent Willem Mengelberg (1871–1951), který byl zdejším šéfem v době Mahlerově, se s tehdy uznávaným dirigentem a ředitelem vídeňské Dvorní opery, pocházejícím z Jihlavy, seznámil v roce 1902 a už rok poté navštívil Mahler Amsterodam, kde na jeho počest uvedl Mengelberg několik jeho symfonií. Mengelberg se stal Mahlerovým propagátorem a s orchestrem Concertgebouw nastudoval všechny jeho symfonie, založil tradici kompletního nastudování Mahlerova díla a s úspěchem je zde uváděl. Podíváte-li se na současný program, vidíte, že je to stále pravda.

Dočetla jsem se také, že Gustav Mahler tehdy shlédl Rembrandtovu Noční hlídku a dojem z ní je prý uložen v Sedmé symfonii.

Na protilehlé straně Muzejního náměstí se skví budova Rijksmusea, která nás také přitahuje mocnými siločárami,

budova Rijksmusea

ale nyní náš zájem patří muzeu Vincenta van Gogha (1853–1890).

muzeum van Gogha

Bylo dvanáct hodin, když jsme vstoupili, a pět a půl hodiny, které jsme zde strávili, patří k nezapomenutelným. Viděli jsme přes dvě stě Goghových obrazů a nepočítaně těch, z nichž se slavný Holanďan učil a měly na něj vliv, a také těch, jejichž autory ovlivnil on. Uvedu-li, že jsme spatřili obrazy Gauguina, Bretona, Toulouse-Lautreca, Courbeta, Pissarra, Moneta, Maneta, Seurata, Corota a sochy Rodinovy, budete nám asi lehce závidět. Přidám-li, že jsme viděli Goghovy Slunečnice, Pokoj v Arles, Kosatce, Jedlíky brambor, Padací most, Žně, Gauguinovu židli, obrazy z období, kdy malíře fascinovaly kvetoucí ovocné stromy, několik jeho autoportrétů, abych uvedla jen ty nejznámější, jistě začnete uvažovat o návštěvě té obrazárny. Nic snadnějšího. A opakuji známou věc – ani nejzdařilejší reprodukce nezprostředkuje dojem, který s lehkostí vyplyne z originálu – to platí o Goghových obrazech několikanásobně, opravdu z nich vyzařuje zvláštní vůně a rafinovaná jednoduchost, jsou výjimečné… Netroufám si napsat víc, mé pocity byly hodně slavnostní a vděčné, přeju je všem vnímavým…

Ale to ještě nebyl konec, rozlehlou a velkoryse stavebně řešenou spojovací chodbou jsme prošli do druhé budovy muzea, kde se konala výstava Picasso v Paříži 1900 – 1907.

druhá budova muzea van Gogha

Obrazy a sochy z období, kdy ani ne dvacetiletý Pablo Picasso (1881–1973) přišel na začátku minulého století do Paříže (a dobyl ji) zabíraly plochu celé novější budovy, kterou v roce 1999 navrhl japonský architekt Kurokawa, a my jsme měli vzácnou příležitost vidět výstavu, která asi do Česka nezavítá. Za dva dny už se stěhovala do Barcelony. Od února ji zde, v Goghově muzeu vidělo skoro půl miliónu návštěvníků, mezi nimi i M+M! Měli jsme štěstí, protože celé muzeum projde od září rekonstrukcí, která bude trvat několik let.

Stala jsem se šťastnou majitelkou katalogů sbírek Goghova muzea a výstavy Picassových děl, poté jsme vyšli před impozantní oblouk Kurokawova křídla a uviděli, že počasí se během odpoledne změnilo na slunečné, práce s pokládáním nového travního koberce na rozlehlém Muzejním náměstí značně pokročily a na dokončených částech už posedávali v podvečerním slunci lidé.

Museumplein dostává na novou sezónu nový trávník

travní koberce

Vydali jsme se na projížďku-čumendu po Amsterodamu, mimo jiné jsme se stavili na hlavním náměstí Dam, odkud zařadíme obrázek slavných schodů u památníku obětem druhé světové války, na nichž je stále spousta turistů a kde se svého času scházeli i hippies.

na náměstí Dam

V sedm večer jsme nastoupili na trajekt, který nás převezl přes Severoholandský kanál a my jsme už za hodinku byli v Purmerendu po cyklostezce, která vede podél něj. V podvečerním slunci jsme se nechali oslňovat klidnou hladinou, přívětivými farmami podél kanálu a květinami, o které zde není ani v zahrádkách, ani za okny nouze. Tachometr ukázal při příjezdu k vilce 43 kilometrů.

Sobota 28. května 2011 byla odpočinková, až před polednem jsme se vydali na zážitkovou cestu přes Neck, Jisp, Wormer do muzea větrných mlýnů Zaanse Schans a pak spodní cestou přes Purmerland a Den Ilp zpět do Purmerendu.

radnice v Jisp

V muzeu větrných mlýnů byli snad všichni Japonci, kteří ten den byli v Evropě, ale jejich dychtivost po informacích i roztomilá zvědavost a úžas jsou mi sympatické. Ostatně, je nač koukat:

mlýny v Zaanse Schans 1

mlýny v Zaanse Schans 2

výroba dřeváků

kam se dívat dřív

Vpodvečer jsme se vrátili domů (jen 26 kilomerů) a za pár minutek začalo pršet, což vydrželo celou noc, ale neděle 29. května 2011 už byla bez deště, ovšem se silnou oblačností – správný čas pro návštěvu Rijksmusea. Jak řekli, tak udělali – před polednem jsme stáli natěšení před Rijksmuseem. K parkování kol jsme využili kandelábr na boční straně Goghova muzea, který se už jednou osvědčil, a doufali jsme, že i přes jejich odlišnost od místních bicyklů ani tentokrát oko nenechavce na ně nepadne.

Kvůli rekonstrukci je od roku 2004 otevřeno jen jižní křídlo Rijksmusea, kde jsou soustředěny nejvzácnější exponáty, jejichž prohlídka nám zabrala pět hodin. Zdali jsme viděli slavnou Rembrandtovu Noční hlídku? Ano, viděli. A je vskutku uhrančivá! Podle temných reprodukcí, které jsem viděla, bych nikdy neřekla, že je tak strhující, lidi stojí a posedávají před ní na zemi a hledí… Právem je slavná. Myslela jsem i na to, že Gustav Mahler při komponování Sedmé vyjádřil v hudbě dojem z tohoto obrazu.

Noční hlídka zabírá celou stěnu jí vyhrazené místnosti a je nasvícena tak, že všech devatenáct členů městské stráže, z nichž každý má svoji věrnou podobu, vznešeně a neúčastně na diváka shlíží. Pohlédneme-li na stěnu protilehlou, užasneme: dílo významného současného umělce Anselma Kiefera nazvané Slunečnice je na první pohled nečitelné a vzbudilo ve mně zmatek, nikoli nevoli. Po pročtení informací na panelu jsme se dozvěděli, že německý umělec byl vedením muzea požádán, aby vytvořil dílo, které by vhodně kontrastovalo se slavným Rembrandtovým obrazem, a podtrhlo jeho působení na diváka. Což se, myslím, slunečnicím vyrobeným z kovu a znázorněným ve stadiu před zánikem, podařilo. Celý objekt má být zároveň poctou Vincentu van Goghovi, který se do tohoto muzea chodil učit z Rembrandtových obrazů. Složitá symbolika, ale vyzkoušeli jsme, že ve výsledku účinná.

Viděli jsme plný sál dalších Rembrandtových obrazů – mezi nimi i Židovskou nevěstu, Představenstvo soukenického cechu, několik autoportrétů… Viděli jsme i díla Franse Halse, Jana Vermeera, Steena. Ruisdaela, Goyena, prohlédli jsme si porcelán, zlaté a stříbrné umělecké předměty, sochy…

Známou cestou skoro přes celý vnitřní Amsterodam jsme se vraceli k hlavnímu nádraží, i všimli jsme si, že se jeho rozlehlá budova nápadně podobá Rijksmuseu. A doma jsme objevili Ameriku! To, co je zdejším jasné: architekt Petrus Cuypers navrhl na koncií 19. století obě zmíněhné stavby v novogotickém slohu. (A také se ve své době nesetkal jen se souhlasem.) Muzeum už jste viděli, zde je nádraží

budova nádraží se opravuje

a ještě pro názornost jedno křídlo Rijksmusea:

Rijksmuseum

Letos jsme si dopřáli vícedenní pobyt v Holandsku, a tak byl před námi ještě jeden týden, od kterého jsme si hodně slibovali. Plnit další sny a přání jsme si začali hned v pondělí 30. května 2011, které se vylouplo do krásného letního dne. Z nespočetného množství cyklostezek jsme vybírali ty, kterými jsme dosud nejeli, projížděli jsme se v pohodě a vstřebávali modrozelenou rovnou a přehlednou krajinu, která nám tolik přirostla k srdci – snad, že tvoří protiváhu naší Vysočině. Zlatým hřebem dnešního cykloputování byla návštěva ostrova Marken. Zde je mapka nejbližšího okolí.

část trasy 30.5.2011 kolem ostrova Marken

O turisticky přitažlivém přístavu na ostrově a vybudování hráze se silnicí v roce 1957, která usnadnila spojení s pevninou, už jsem psala, teď jen zmíním, že ostrov byl obydlen už ve 13. století a obyvatelé, dlouho zde izolovaní a sužovaní častými záplavami, si vytvořili odlišný životní styl. Ti dnešní se snaží zachovat co nejvíce z tradic a začlenit historické věci do běžného života – doposud tu vidíme dřevěné, zeleně natřené domy na kůlech, stavěné na vyvýšeninách, původně vytvářených z hnoje, drnů a odpadu, ve svátek se prý nosí kroje, v nichž převládající barvou je červená. Podél pobřeží jsme objeli celý ostrov (asi sedm kilometrů), abychom poznali vše, co je zde dostupné. Jak romanticky vypadal maják Het Paard!

maják Het Paard na ostrově Marken

idylka na konci světa

Zvědavě jsme zajeli na hráz vybíhající do Markermeer směrem k Volendamu, ale nebylo možné dostat se až do nejzazšího bodu. Dočetla jsem se, že hráz byla vystavěna ve třicátých letech minulého století v době velké nezaměstnanosti, ale že už tehdy její využití bylo sporné. Dnes je zarostlá travou a křovinami.

pohled na Marken z přístavní hráze

přístav Marken

Na zpáteční cestě jsme prozkoumali další uličky v Monnickendamu, dopřáli si kibbelig s remuládou ve Volendamu, poseděli na klenutém mostě před radnicí v Edamu a s 89 kilometry na tachometru jsme přijeli večer domů.

V noci na úterý 31. května 2011 pršelo a nepřestalo ani dopoledne, což nám nevadilo, lenošili jsme, četli a baštili dobroty. Před druhou hodinou přestalo pršet, a tak jsme vyjeli – panovalo bezvětří, krůpěje vody se třpytily ve slunci, příroda celá omládla a projasnila se. Zvolili jsme trasu do rekreačního parku Het Twiske, což je oblast o rozloze 650 hektarů mezi městy Zaanstad a Purmerend, v níž jsme odpoledne stihli najezdit 50 kilometrů.

mapka rekreační oblasti Het Twiske

Na mapce vidíte nespočetné nitky kanálů a uprostřed nich území, na němž se těžívala rašelina. Tím vznikly odvodňovací příkopy, které znesnadňovaly chov a pastvu dobytka. Holanďané se proto rozhodli oblast vysušit a vytvořit polder, což trvalo asi dvacet let, během nichž zmizela říčka Twiske, podle níž dostala oblast jméno. Při prudkém rozvoji stavebnictví v padesátých letech minulého století vznikla velká potřeba písku, a ten tu byl jako podloží rašeliny. Písek vytěžili, vzniklo jezero s rozlohou dvě stě hektarů a kolem oblíbená rekreační oblast, velkoryse, podle nás až marnotratně řešená – kilometry dokonalých, většinou liduprázdných cyklostezek, golfová hřiště, parkoviště, dětská hřiště, parkúry, koupaliště, různé druhy naučných stezek – prostě k neuvěření!

rozlehlý rekreační areál

Nikde davy lidí, vše je k dispozici, vše v perfektním stavu, trávníky posekány, odpadkové koše čisté.

Souhrnně se území na sever od Amsterodamu nazývá Wateland (Země vody). Prý bylo osídleno už v 10. století, pak jej ale po odtěžení rašeliny, když došlo ke snížení povrchu, zaplavilo ve stoletím dvanáctém moře. Bohatí amsterodamští obchodníci začali ve Zlatém 17. století financovat vysoušení půdy – k odčerpávání vody sloužily větrné mlýny, jichž se doposud řada zachovala. Dnes jsou tu pastviny a ráj ptáků, půda je rašelinná a nehodí se k obdělávání, uměle je udržována výška vodní hladiny, aby ptáci nalezli dosti potravy, zvláště v době vyvádění mláďat. Farmáři, hospodařící na těchto travnatých loukách, musí respektovat hnízdění ptáků a v této době zde nepást dobytek.

Podívejte se na domky, ve kterých současní Holanďané bydlí.

obytný dům

farma

jiný druh obytného domu

První červnový den zřejmě uprosil vítr, aby si odpočinul, a tak byl nejvyšší čas, aby středa patřila projížďce v dunách na severomořském pobřeží. Vyrazili jsme na severozápad známou cestou do Alkmaaru, což je asi 20 kilometrů.

trasa z Purmerendu přes Alkmaar, Petten, po západním pobřeží až do Castricum aan Zee, Uitgeest do Purmerendu - 1.6.2011

Trasa: Purmerend – Alkmaar – Bergen – Schoorl – Groet – Camperduin – Petten – Hargerl aan Zee – Schoorl aan Zee – Bergen aan Zee – Egmond aan Zee – Castricum aan Zee – Castricum – Uitgeest – Krommenie – Wormer – Jisp – Neck – Purmerend = 120 km

O Alkmaaru a trhu s obrovskými červenými a žlutými bochníky sýra jsem už psala, teď jen zařadím obrázek vážnice ze 14. století na proslulém Vážním náměstí, kde se veřejná sýrová atrakce, teď už převážně pro turisty, odehrává od začátku 17. století každý pátek od dubna do září.

v Alkmaaru

Město je velmi barevné a půvabné, rušné, ale domáčtější než Amsterodam, žije zde asi sto tisíc lidí. Vždycky se na něj soustřeďovala pozornost, protože leží na Severoholandském kanálu, který sem vede z Amsterodamu přes Purmerend a ústí na severu u přístavu Den Helder do moře. Kanál je asi 80 kilometrů dlouhý, ale poměrně úzký, takže se v roce 1824 po jeho dokončení zjistilo, že není příliš vhodný pro velké lodě a po několika desetiletích byl vybudován mezi Amsterodamem a přístavem IJmuiden Severomořský kanál (dokončen 1876), který slouží námořnímu obchodu dodnes, zatímco Severoholandský kanál je převážně rájem rekreantů a rybářů.

vyhlídkové plavby v Alkmaaru

Nás ale přitahovalo západní pobřeží, které podle průvodců nabízí nejkrásnější přírodní scenérie, které lze v Holandsku spatřit – ano, projeli jsme části severomořského pobřeží několikrát a rádi potvrzujeme, že nádherné duny, borové lesy, kilometry opuštěných pláží a šerosvitné nebe nás opravdu vždycky znovu přimějí podniknout dosti dlouhou a místy namáhavou cestu na kolech. Boj s protivětrem (neboť ten je pohříchu častější) je bohatě vyvážen pobytem v té zvláštní, trochu tajemné krajině, plné pro nás neobvyklých obrazů. Pobřeží s dunami a plážemi prý měří asi 280 kilometrů.

Z Alkmaaru jsme se vydali po číselných mapách do Bergenu. Červeně jsem vytečkovala část naší trasy severozápadně od „města sýrů“.

mapka části západního pobřeží

Projeli a prohlédli jsme si centrum městečka Bergen a mířili do Schoorl, kde je přímo uprostřed města duna pro údiv turistů a radostné dovádění místních. Vrchol duny je ve výšce 54 metrů nad mořem, což je závratná výška proti většině měst, které leží jeden metr nad mořem, výjimkou nejsou ani záporná čísla! Duna je největší v Holandsku, její šířka je pět kilometrů.

duna v městečku Schoorl

Nejsevernější bod, kam jsme dneska měli v plánu dojet, bylo městečko Petten, asi 15 kilometrů od Alkmaaru. Jestli bychom měli užít termín „zvláštní atmosféra“, pak tady je namístě. Žijí zde necelé dvě tisícovky lidí v domech, vybudovaných po válce, když tu vše bylo srovnáno se zemí. Prý zde sídlili lidé už v 8. století, ale v průběhu věků se často kvůli ničivým záplavám stavělo znova. Zajímavostí je, že většina radiofarmak pro léčbu rakoviny v celé Evropě je vyráběna v jaderném reaktoru ve zdejším výzkumném centru radioizotopů.

nejsevernější bod na západním pobřeží

Vyjeli jsme na hráz a popatřili do nedozírných dálek.

pohled k severu

Při našich dřívějších pobytech jsme několikrát navštívili i nejsevernější oblasti u Den Oever a projeli jsme část hráze Afluitdijk, která odděluje vody sladkého moře IJsselmeer od Severního moře a také přístav Den Helder na severozápadě, o kterém už byla řeč. Odtud nás tehdy trajekt i s bicykly dopravil na západofríský ostrov Texel, který jsme během dne celý objeli. Je tam přírodní rezervace a hodně věcí k vidění, doporučujeme.

pohled k jihu

Sem na hráz jsme přijeli po cyklostezkách od obzoru za farmami,

farmy pod hrází

a vydali se k jihu po „pobřežní betonové promenádě“, která je doplňkem hrází zabraňujícím vodě zaplavit území za nimi.

bez komentáře

Po pěti kilometrech jsme přijeli do vesnice Camperduin, na výšině je socha člověka s kůly připravenými na opravu hrází.

Camperduin

Dále jsme pokračovali dunami, zde na severu porostlými trsy řídké a ostré trávy, a zajížděli do letovisek u liduprázdných pláží s bílým jemným písečkem, jehož hrstka byla převezena na dalekou Vysočinu pro něžnou vzpomínku na šumící moře…

nekonečné kilometry pláží

Všimněte si zvláštního světla, které můžete spatřit jen tady – nebe je nízké a jakoby studeně cizí, úplně jiné než u nás. Směrem k jihu se porost na dunách mění, už není tak fádní, mezi trávou se objevují keříky zakrslých stromů a květiny, mech a vřes.

cesta v dunách

Tady mají cyklisté možnost zajezdit si do kopce, někdy dosti prudkého. Charakteristické pro zdejší osídlení je, že každé městečko, třeba i několik kilometrů vzdálené od pobřeží, má svoji rekreační či přístavní část u moře. Zde je například pláž Bergen aan Zee, vzdálená skoro pět kilometrů od Bergenu

Bergen aan Zee

a to platí o všech dalších plážích, které jsme na dnešní, téměř kultovní cyklovyjížďce, navštívili. Sem tam jsme potkali v dunách nějakého cyklistu, nerušeně jsme si užívali exotického prostředí, když najednou na stezce stál nehnutě, sveřepě a nevyzpytatelně mladý býček.

býček urputně zůstával na místě

Ani on sám asi nevěděl co udělá v příštích okamžicích… Bála jsem se dost, a tak jsem vyvinula nejvyšší rychlost, jaké jsem byla schopna, objela jsem to nevypčitatelné zvíře, které se ale vůbec nepohnulo; z bezpečné vzdálenosti ho pak Mirek vyfotil. Možná tam stojí svéhlavec dodnes. Ale možná to byl šprýmař, který se bavil zděšením okolo projíždějících cyklistek. Malá stádečka tohoto skotu volně žijí v dunách a z dálky vypadají elegantně.

volně žijící skot

Dojeli jsme dunami přes Egmond a všechny jeho části až do Castrica aan Zee a pak už jsme se vydali do vnitrozemí. U silnice jsme uviděli nabídku obřích květů okrasného česneku a poblíž velký záhon těch fialových palic.

obří okrasný česnek

Hned vedle je palouk, na kterém jsou soustředěny betonové zátarasy z války, které zabraňovaly vojenské technice v cestě k Severnímu moři – nyní už naštěstí slouží jako atletické nářadí pro zdejší kozy.

betonové zátarasy z 2. světové války

Zpáteční cesta přes Uitgeest, Krommenie, Wormer, Jisp a Neck byla vyhlídková a odměnová. Je zde dlouho vidět, a tak vůbec nevadilo, že jsme do purmerendského útočiště přijeli o půl desáté večer, naprosto spokojení s výletem – zítra jsme hodlali v cestě po pobřeží pokračovat.

Záměr jsme začali hned zrána, ve čtvrtek 2. června 2011, uskutečňovat, i když vítr, po včerejšku odpočinutý, se nám snažil vynahradit svoji dřívější absenci. Vydali jsme se k Zaanstadu, směrem jihozápadním, s úmyslem přeplavit se přes Severomořský kanál (Noordzee Kanaal), abychom mohli projet pobřeží jižně od IJmuiden.

trasa 2.6.2011 - Purmerend, Nauerna, Zandvoort, Haarlem, Amsterodam, Purmerend

Denní trasa: Purmerend – Zaanstad – Nauerna – Santpoort – dunová oblast – Bloemendaal – Bloemendaal aan Zee – Zandvoort – Haarlem – Zwanenburg – Halfveg – Amsterodam – Purmerend = 102 km

Při jízdě holandským venkovem jsme uviděli farmáře stříhajícího právě ovce. Nevadilo mu naše okukování, protože byl šikovný a práce mu šla dobře od ruky.

farmář se chystá stříhat ovci

Zajímavé je, že ovce měla jen na povrchu vlnu rezavou, podloží bylo černé. Viděli jsme v praxi, co znamená rčení „být trpělivý jako ovečka“.

trpělivá jak ovečka

V přístavu Nauerna

Nauerna u Zaanstadu

jsme nasedli na trajekt, který nás dopravil na druhý břeh kanálu do rekreační oblasti Santpoort: platí o ní totéž, co jsem napsala o Het Twiske, zde ovšem větší blízkost Amsterodamu je příčinou čilého ruchu, golfová hřiště zalitá sluncem rozhodně nebyla opuštěná, připadali jsme si tu jako v jiném světě…

Bloemendaal aan Zee

Na pobřeží bylo tolik lidí, protože dneska drželi v Holandsku svátek Nanebevstoupení Páně, a tak všechna letoviska praskala ve švech. Projíždět kolem devítikilometrového pásu pláží na kole bylo zábavné, protože jsme vlastně byli jen diváci, nikoli účastníci toho rekreačního běsnění.  

rekreační oblast Zandvoort

Rozhodli jsme se, že už toho bylo dost a že se zajedeme podívat do blízkého Haarlemu, zdali je opravdu tak krásný, jak uvádějí bedekry. Je to nádherné město a náměstí Grote Markt je snad nejkrásnější z těch, která jsme v Holandsku viděli.

náměstí v Haarlemu 1

náměstí v Haarlemu 2

Haarlem, asi stopadesátitisícové město, leží dvacet kilometrů západně od Amsterodamu a jeho historické centrum je starší nežli amsterodamské, pochází ze 13. století, radnice ze 17. století.

stará radnice v Haarlemu

Je to město malířů Franse Halse a Jacoba van Ruisdaela, město, které se pyšní největšími varhanami na světě, postavenými v roce 1738, město proslavené obchodem s tulipánovými cibulkami, město rušné, ale přívětivé – když zavřu oči, vidím ho a vím, že jestli někdy … tak určitě se zde znovu zastavit…

pohled z Mléčného mostu

Co napsat o Amsterodamu? Všichni víme, že je to sice hlavní a největší město Nizozemí, ale že vláda, parlament i královská rodina sídlí v Haagu. Za časů Komenského měl Amsterodam dvě stě tisíc obyvatel a byl největším městem Evropy. Dnes tu žije asi tři čtvrtě miliónu lidí a všichni zřejmě parkují svá kola u hlavního nádraží:

Amsterodam - cykloparkoviště 1

Amsterodam - cykloparkoviště 2

Amsterodam - cykloparkoviště 3

Amsterodam - cykloparkoviště 4

Přemýšlela jsem, jak se rozloučit s Amsterodamem, myslím, že předchozí obrázky jsou dobou tečkou.

Během dne vítr nabíral na síle, měnil směr, ale večer se s konečnou platností rozhodl, že bude zběsile a vztekle foukat od severu. My jsme jeli z hlavního města podél kanálu, tedy otevřenou krajinou, na sever do Purmerendu. Přiznám se, že jsem byla vděčná Mirkovi za pomoc, těch 14 kilometrů bylo hooodně dlouhých!

Pátek 3. června 2011 je posledním dnem našeho pobytu, a proto chystáme věci na zpáteční cestu a až odpoledne vyjíždíme na rozlučkovou jízdu.

nejběžnější obrázek

Vítr ještě řádí, ale přece jen trochu zkrotl. Máme namířeno do Volendamu na smažené ryby a protože tušíme, že letošní pobyt je v Holandsku už opravdu poslední, dáváme si po chvíli ještě další porci…

dnes naposled...

Každému během pobytu přibylo na tachometru 704 kilometrů – ujeli jsme je bez nehody a jakékoliv opravy, ale příliš veselí teď nejsme, víme, že existují překážky pro další návštěvu…

Smutek z loučení s Holandskem přebijeme jiným hnutím mysli: v noci na sobotu použije jeden z opilých mládenců, kteří hulvátsky řvou před domečkem a rozbíjejí skleněné láhve, naše vchodové dveře jako záchod. Škvírou pode dveřmi teče dovnitř neuvěřitelné množství tekutiny, která se rozlévá po místnosti a páchne…

Po úklidu odjíždíme brzy ráno domů a cestou přemýšlíme, zdali to dělá ten hoch pravidelně?!

Nakonec jsme tomu obrovitému nevychovanci vděční – poskytl nám dobrý důvod, abychom rádi odjeli a nechali věci jít směrem nezávislým na našich přáních.

Během celodenní cesty jsme si uvědomili, že tu spoustu krásných zážitků, které jsme během let v Holandsku nasbírali, nemůže jedna louže, byť pořádná, odplavit…

8 komentářů - “Purmerend – Nizozemsko 2011”

  • Máme radostz Vašeho komentáře – zajedete-li do kteréhokoliv městečka, všude je krásně, přístavní pro nás mají silné kouzlo. Jihlavský dům, pokud vím, stále je, nic bližšího a nového jsme se nedozvěděli. Dům je v majetku města Jihlavy a funguje pouze v rámci smlouvy o partnerství města Jihlavy s Purmerendem, tedy podle přesně stanovených podmínek.
    Těšíme se, že nám napíšete o Vašem pobytu a zážitcích v Holandsku – slavnosti umějí udělat velkolepé,královnu ctí.
    Zdravíme

  • Flicky says:

    Diky za inspiraci.
    Chystame se na konci dubna (Queens day) opet navstivit Holandsko, ktery jsme si tez zamilovali. Tak snad se nam povede, nejaky z mestecek co zde mate uvedeny navstivit.:) A jen tak pro informaci ten Jihlavsky dum uz je nejspis passe, co sem tak hledal na netu, ze?

  • To by mě naplnilo velkou hrdostí, kdyby po přečtení článku a prohlídnutí našich fotek se Ti přihlásili společníci na cestu po holandských kanálech… Upřímně Ti přeju splnění snu, věřím, že příští rok budete brázdit nekonečné vodní cesty :-))

  • Jirko,není co obdivovat, nás pohání nadšení a pomyšlení, že je to už možná naposledy, co tou zemí projíždíme :-)). A máme Holandsko moc rádi…

  • buteo says:

    Dobrá inspiracePo návratu z Norska jsme začali studovat podmínky půjčování motorových lodí k rekreační plavbě po holandských kanálech. Já tam už byl a Holandsko i další části Nizozemí mě nadchly. Takže už léta sním o plavbě po kanálech, coby kapitán, kam se mi zachce. Vaše moc pěkné obrázky mi pomohou ke zvýšení nadšení pro příští rok u ostatních plavčíků. Chce to víc lidí a pak je to velice výhodná cena. Dále bych přidal myšlenky Jirky. Ať vám oběma to dál šlape.

  • Jirka says:

    Vás tak pustit do světa!Budete šlapat do pedálů jako o závod a pojedete hotovou Tour de Holland! 🙂 Je vidět, že jste ve formě. Ujet jeden den 95 km a druhý den jet znovu, nebo za den 120 km – to bych nezvládl. Díky za zajímavý článek, jehož prostřednictvím jsem se na chvíli vrátil na některá místa.

  • Zdravím Tě, Jirkoa uvědomuji si, že je povídání rozsáhlé, chtěla jsem vše zaznamenat tak, aby si ti, kteří ta místa nenavštívili, udělali celkový dojem a ti, kteří oblast procestovali, nalezli zde pro potěchu známá místa. A také proto, abychom měli kam kouknout, až za pár let všechno zapomeneme
    :-))

  • Jirka says:

    Holandsko!Na tenhle článek si vyhradím víc času, abych ho mohl vychutnat!

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist