Borová Lada

Šumavská květinová nadílka
Putování na kolech, ale i pěšky, 13.–20. července 2013

Snad v zájmu zachování rovnováhy byl nám po červnovém putování v deštivých rumunských horách (M+M Svatošovi – Rumunsko 2013) nadělen nezapomenutelný týden v zářivé šumavské přírodě, která nás všemi prostředky ujišťovala, že je zcela na naší straně.
Už potřetí jsme využili možnosti nabídnuté Mílou Bradovou, předsedkyní pořádajícího odboru KČT Tesla Jihlava, a strávili s přáteli týden v pensionu Kavalier v Borových Ladech, v místě, které turisty opakovaně láká na výbornou kuchyni paní Jirkové – každý zážitkový turistický den je korunován i zážitkem stravovacím, což u všech hostů pensionu spolehlivě boduje.

Hned po ubytování jsme v sobotu 13. července podnikli iniciační kolojízdu na Knížecí Pláně, kde nás přivítaly rozkvetlé louky, z nichž do daleka zářily zlaté lilie.

Pokusím se nepsat v tomto článku o tom, co jsem uvedla v předchozích, proto hned postoupím ke sdělení, že po dvanáctikilometrové rozcvičce na kole byl první večer, stejně jako v minulých letech, věnován pěší vycházce na Chalupskou slať (910 m), která nás znovu překvapila svou zadumanou krásou a jedinečností, a nasadila laťku očekávání hodně vysoko.

V neděli 14. července 2013 jsme dodrželi zaběhnutý a vyzkoušený program: po snídani jsme vyjeli na Kvildu – s každým výstupem se mi zdá ta sedm a půl kilometrů dlouhá cesta s převýšením necelých dvě stě metrů pohodlnější. Vážně. 🙂
Starobylá Kvilda, obklopena na pláni ve výšce 1065 metrů kruhem hor, je výchozím bodem mnoha cest. Nezdrželi jsme se – puzeni turistickým neklidem a neomezováni dosud únavou, šlapali jsme čerstvě dál do kopce k Modravě,

pak kolem Modravského potoka na Ztracený

a k Březníku, k místu nejen mně z nejmilejších. Navíc jsme chtěli na vlastní oči vidět, jak je na zítřejší otevření připravena dlouhá desetiletí uzavřená stezka Luzenským údolím k Modrému sloupu. V novinách Doma na Šumavě je dlouhý, natěšený článek o historii stezky. V tom luzném Luzenském údolí jsme však četli toto:

Tak zase jednou zvítězila lež a nenávist… Prý je tam tetřívek, tak se musí obcházet… Pracovníci NP Šumava nám neoficiálně sdělili, že na úředně uzavřené cestě nikdy tetřívka neviděli, zato na té objížďce vzácní ptáci jsou a nenechají se ve svém žití rušit. Okrašlovací spolek je z principu proti vstupu turistů, všichni jsou kazisvěti, odborní pracovníci Národního parku Šumava jsou prý diletanti…

Jeden ze strážců NP Šumava právě vyvěšoval nové turistické směrovky a nám srdce hned veseleji poskočila. 🙂

Zatímco s námahou šlapeme na kopec k bývalé hájovně na Pürstlingu, kde je Íčko a muzeum Karla Klostermanna, kultovního spisovatele Šumavy, povím něco z historie zapovězeného úseku, kde se říká u Modrého sloupu – to abychom se tam vydali zasvěceni, až konečně zvítězí pravda, láska a pokora.
Označení Modrý sloup prý vzniklo až na začátku 19. století – Bavorsko se stalo královstvím a hranice byla vytýčena modrobílými sloupky. Ale už od konce 12. století panoval zde v pomezním hvozdu čilý obchodní ruch, vedla tudy jedna větev tzv. Zlaté stezky, po níž se do Čech vozila z Pasova hlavně sůl. Protože stezka byla velmi frekventovaná, mohlo se přihodit cokoli, a tehdejší zákony na to pamatovaly. Každý kdo porušil smír na stezce krádeží či vraždou a byl při tom chycen, propadl na hranici hrdlem. Stála tu totiž šibenice s břevnem obráceným na českou i německou stranu, právě procházející obchodníci se stali soudci konkrétního případu.
Na konci 17. století tento způsob dodržovnání pořádku zanikl. Ve starších bavorských mapách je dosud označení Auf dem Hochgericht (Na Popravišti, Na Spravedlnosti).
Asi je škoda, že současnost není v jednáních tak přímočará…

Na Březníku jsme zapomněli na zákruty a zádrhely, kochali se výhledem na Luzný (1373 m), dech se nám tajil a radost nás navštívila…

Koukli jsme na staré fotografie v Klostermannově muzeu, v infocentru se potěšili obrázkem turistického označovacího družstva, které na konci 19. století zpřístupňovalo šumavské cesty i zájemcům zdaleka, a už nás toulavé boty nesly na Ptačí nádrž, z ní na Černou horu (1315 m).

Podél cest poutalo pozornost množství barevných kytek, jakoby se chtěly vyrovnat zázraku letně rozkvetlých luk, škoda, že naše fotky tolik pokulhávají za skutečností.

Vyšlapat v pedálech na Černou horu bylo nad mé síly, ale pěší chůze rozhodně nebyla fádní. Na vrcholku jsme cvakli obligátní foto a konstatovali, že v zimě je pohled na Velký Javor mnohem jasnější.

Je na čase uvést trasu a její zákres na mapce:
Borová Lada – Svinná Lada – Kvilda – Modrava – Na Ztraceném – Březník – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Čertova hora – Alpská vyhlídka – Bučina – Kvilda – Borová Lada = 52 km

Zbývající trasa jen velmi stručně, spíše obrázky.

Cestou k pramenům Vltavy jsme na svahu Černé hory odbočili k nové vyhlídce a byli za ten kousek strmé, kamenité cesty bohatě odměněni.

K poznámkám z pondělí 15. července 2013 jsem si připsala: Hezký a čerstvý den. Snad vybrané fotky dobře připomenou trasu Povydřím s nejzazším bodem na Čeňkově Pile. Tam jsme se dostali po úvodním cyklistickém rozcvičení v úseku Borová Lada – Kvilda, samozřejmě jsme se cestou na Horskou Kvildu zastavili na Jezerní slati (1075 m) a užili si pohledu nejen na kvetoucí rašelinnou louku, ale i na Sokol-Antýgl (1253 m), vyčnívající nad vším okolím.

Takhle se tatáž hora jeví od Horské Kvildy:

Modře značená stezka v údolí Hamerského potoka je jen pro pěší – kola jsme tedy po ní na Antýgl vedli a mohli se zcela věnovat nádherné scenérii, za kterou sem přijíždějí tisíce návštěvníků. A že se nám hezky šlapalo, vedli jsme je z Antýglu dál po červeně značené sedm kilometrů dlouhé naučné stezce Povydří, která končí na Čeňkově Pile a je také vyhrazena pouze pěším turistům a kochání.

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Jezerní slať – Horská Kvilda – údolím Hamerského potoka MTZ – Antýgl – NS Povydří ČTZ – Turnerova chata – Čeňkova Pila – Srní – Vchynicko-tetovský kanál – Hauswaldská kaple – Antýgl-rechle – Modrava – Kvilda – Borová Lada = 56 km

Jsou místa, kam se rádi vracíme a pokaždé je vidíme jinak – rozhodně k nim náleží kouzelná řeka Vydra – její břehy patří na Šumavě k těm nejnavštěvovanějším – výrazy Perla Šumavy, Klenot Šumavy jsou synonyma k jejímu názvu…
Cestou kolem řeky z Antýglu na Čeňkovu Pilu chodíval i Karel Klostermann, proto na konci roku 2012 nově vybudovaný most přes Vydru dostal jeho jméno. Je přibližně v místech, kde stávala Hálkova chata, asi 100 metrů  před starou kovovou lávkou, která prý bude časem odstraněna.

Zařazuji i obrázek nového turistického informačního místa (TIM):

Možná, že by se hodilo připomenout, jak je to s Vydrou: za její počátek bývá považován Luzný potok, pramenící na svahu stejnojmenné hory ve výšce 1210 metrů, tok pak pokračuje jako Modravský potok do Modravy, kde přibírá Roklanský a Filipohuťský potok a dále teče až k Čeňkově Pile jako Vydra, tam se spojí s Křemelnou a zrodí se Otava
Do této věty si každý z nás může podle své fantazie promítnout nekonečné množství obrázků…
O pramenech šumavských řek (i o jiném) více v článku M+M Svatošovi – Šumava 2012.
Tuto část, Povydří, nazývá Karel Klostermann Schachtelei, což bylo v řeči původních zdejších obyvatel označení pro úzké údolí uzavřené příkrými srázy a kolmými stěnami.
Z infotabulí jsem se dozvěděla, že dno Vydry je tvořeno rulou a balvany napadané do koryta z okolních svahů jsou žulové, zakulacené a ohlazené neustálou činností vody, nezřídka vymleté do podoby mís, že zde máme jedinečnou příležitost vidět viklany i obří hrnce.

Voda vytváří peřeje, pěnivě víří mezi balvany, neúnavně stříká, hned zase poklidně teče či se v zátočině chráněna kameny na chvíli zastaví, laškuje se sluníčkem a nechává po sobě přebíhat stíny vytvářené bujnou pobřežní vegetací – stále jiný, stále přitažlivý obraz. To vše sevřeno strmými svahy po nichž stékají kamenná moře s obrovskými balvany zarostlými mechem, okolí poseté rozličnými kvítky a ozdobené slavnostně kapradím, doprovázené šuměním stromů a zurčením vody.
Pro povzbuzení představivosti je návštěvníkům k dispozici zařízení nejen k naslouchání, ale k hlubšímu ponoru do hudby lesa; na tabulce je psáno:
Slyšet zvuk vody je krásné, zaslechnout, co je za zvukem vody je teprve nádhera.

V roce 1888 byla na pravém břehu Vydry kvůli snadnějšímu svozu dřeva vybudovaná cesta zvaná Maderská (Mader=Modrava). Cestářský mistr Thurner začal dřevařům a kolemjdoucím nabízet občerstvení a postupně tu vznikl hostinec s ubytováním. Ve třicátých letech minulého století objekt vyhořel, ale kvůli hojné návštěvnosti lokality byl hned obnoven. Turnerova chata (820 mn.m.) slouží dodnes – je to jediné veřejnosti přístupné zařízení v 1. zóně NP Šumava.

Jiný zdroj uvádí, že název chaty pochází z německého slova Turnerschaft (tělovýchovný spolek), no nevím, víc se mi líbí ten cestář. 🙂

V roce 1870 postavil obchodník s dřevem Čeněk Bubeníček poblíž soutoku Vydry s Křemelnou pilu – původ názvu Čeňkova Pila je tedy jasný. Dřevo ze šumavských hvozdů svázané do vorů se odtud plavilo po Otavě do vnitrozemí.

Jásavá část cesty pro příští kilometry skončila, nasedli jsme na bicykly a šlapali v potu tváře silnicí vzhůru do Srní – museli jsme zase nastoupat těch 370 metrů spádu, které Vydra mezi Modravou a Čeňkovou Pilou překonala.
Ten, kdo má zájem dozvědět se základní údaje o místech, kudy prochází, má dobrou možnost u infotabulí, kterých jsme zde letos objevili několik nových, s kvalitními texty. Mapovým maniakům nabízím ve dřevě vyvedené Povydří:

Srní, jehož historie se počíná na začátku 18. věku, se značně rozvinulo na konci století téhož při výstavbě Vchynicko-tetovského kanálu, vodního díla umožňujícího při dopravě vytěženého dřeva vyhnout se nesplavnému úseku Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou.

Krátce poté, co jsme se dostali na silničku u plavebního kanálu, podnikli jsme výlet na svah Kostelního vrchu (1016 m) k Hauswaldské kapli, kdysi význačnému poutnímu místu, dnes s péčí obnovovanému. Genius loci nevyvanul, je to okrsek promodlený, léčivá voda v dřevěných žlábcích proudí nad kameny jakoby počítala korálky růžence a neustále usmiřovala nebesa za činy lidí, kteří nechali kapli do základů zbořit, jen kamenné veřeje padlé dovnitř zůstaly…

Postupně na tomto místě, kde pramenila léčivá voda, vyrostly tři kaple, z nichž ta poslední vybudovaná na začátku minulého století, sloužila lidem jen do začátku války a v roce 1958 byla srovnána se zemí.

Desetikilometrová cesta k rechli na Vydře byla za odměnu, pak ještě trocha stoupání z Modravy na Filipovu Huť,

sjezd ke Kvildě

a závěrečný patnáctimunutový sešup (téměř bez šlápnutí do pedálů) do Borových Lad – jak jsem řekla – hezký a čerstvý den. 🙂

Úterý 16. července 2013 bylo dnem objevovacím – dojeli jsme k místům dosud nenavštíveným – zážitky s odstupem bobtnají a nabývají na významu. 🙂
Známou cestou přes Svinná Lada, Nové Hutě a Pláně jsme dojeli na Churáňov, nevynechali jsme ovšem návštěvu stadiónu. Po rituálních zastávkách na známých vyhlídkách jsme zvolili pro další jízdu modře značenou cykloturistickou trasu č. 1203 na Zlatou Studnu. Za Churáňovem jsme si lebedili na nové cyklostezce, na Churáňovský vrch ale pořád vede ta kamenitá cesta (ovšem krásnými partiemi lesa).

Na Zlaté Studni byl, jako vždycky, čilý ruch a nová infotabule, z níž jsme se dozvěděli, že po válce tu zbyly jen čtyři sklářské domky, ačkoliv tu dříve žilo až 140 obyvatel. Díky správci polesí panu Robertu Steunovi tu byl vodovod (vodu z lesních pramenů stáhli do jímky a dřevěným potrubím rozvedli do domů), ve společné peci jedenkrát týdně pekli chleba, malá elektrárna zajistila světlo do domů a napájela i jedinou lampu veřejného osvětlení, byl tu i telefon.
Po cyklotrase, která je shodná s pěší žlutě značenou Danielovou cestou, jsme dojeli ke směrovníku U Tří jedlí (1172 m), kde jsme se dočetli, že se nacházíme na původní cestě, která spojovala Horskou Kvildu se Zhůřím a nazývá se po Danielu Klostermannovi, předku spisovatele. Toto jméno tu nebylo vzácné, jeden ze spisovatelových příbuzných byl Josef Klostermann, kterého ovšem známe jako siláka či obra šumavského nebo jako Rankl Seppa. Narodil se tady poblíž na Ranklově, ke kterému jsme se vydali neznačenou cestou vlevo. Po slabém kilometru jsme byli na pasece a že jsme tu správně, potvrdil lesní dělník, který se odkudsi objevil.

Rodný dům Josefa Klostermanna byl ale v roce 1945 zbourán, zůstaly tu jen trávou zarůstající zbytky základů, vedle nichž postavili lesní dělníci tzv. sněžnou jámu pro uchovávání stromků.

Rankl Sepp se na Ranklovské rovině narodil 16.1.1819 a v drsných klimatických podmínkách (ve výšce kolem 1100 m n. m.) zde prožil podstatnou část života, jeho o dvacet let mladší žena Cecilka byla z blízkého Zhůří (viz ten krásný příběh, kdy Sepp utišil v kolébce plačící holčičku a slíbil, že si ji vezme, až vyroste, což také učinil). 
Podle obrázků, které jsem viděla, byla Ranklovská chalupa velké a poctivé šumavské stavení, kde se jeho rodině jistě dobře dařilo, není divu, že se horal nechtěl přestěhovat blíž k lidem. Okolnosti ho ale donutily, možná i proto, že sklářské pece na Zlaté Studni ukončily provoz, usadit se v roce 1882 v Jáchymově u Stachů, kde 19. 1. 1888 zemřel. Jeho žena ho přežila o čtyřicet let – oba jsou pochováni na stašském hřbitově.

Dojeli jsme do Zhůří (Haidl), kde nezůstalo vůbec nic z původní vesnice čítající dvacet domů, které byly na svahu Huťské hory (1187 m) postaveny v 18. století pravděpodobně v souvislosti se vznikem dvou skláren. Potomci obyvatel, kterých tu žilo v dobách rozkvětu sklářství na začátku 19. století 168, byli po válce vyhnáni, jejich domy zbořeny a vystavěna rozsáhlá kasárna; v kapli sv. Václava chovali vojáci prasata, v polovině padesátých let ji strhli. Stejně byly v devadesátých letech po odchodu vojáků odstraněny ruiny kasárenských budov, na Huťském vrchu zůstaly jen čtyři důstojnické dvojdomky, které v současnosti, krásně opravené, slouží k rekreaci.
Zážitkovou silničkou jsme vyjeli na hřeben hory a pohled, který se nám naskytl, patří k tomu nejlepšímu, co lze na Šumavě najít! Uvědomuji si, že následující fotky jsou jen slaboučký odvar skutečnosti – je třeba na vlastní oči zhlédnout Prsa Matky Boží, jak zde lidé nazývali majestátní Roklany, vzdušný Poledník i známou siluetu přísného Sokola

Měli jsme ještě jeden cíl – dojít k místu letecké havárie, která se stala na Štědrý den roku 1937. Před šestou večerní narazil v husté mlze letoun společnosti Air France ve výšce 1080 metrů do severovýchodního svahu hory a všichni tři lidé, kteří byli na palubě, zahynuli.
Šestatřicetiletý zkušený pilot František Lehký, který měl nalétáno víc než milion kilometrů, radiotelegrafista Pierre Astruc a jediný pasažér JUDr. Karel Flanderka se pravděpodobně stali na lince Bukurešť – Vídeň – Praha obětí chyby navigátora na pražském letišti. Ten jim nad Říčany změnil kurz tak, že letěli k Sušici. Letová odchylka činila 120 km. V rychlosti 250 kilometrů za hodinu narazili do svahu Huťské hory (tehdy nesla název Knappenberg).
Okolnosti tragédie nebyly nikdy objasněny, údaje z palubního deníku zůstaly utajeny, navigátor, který dal chybný příkaz, nebyl postaven před soud, za války asi spolupracoval s Němci, po ní zmizel do ciziny, a tak je jasné, že se objevují různé spekulace. Snad měl JUDr. Flanderka vézt listiny, které by kompromitovaly Hitlera a havárie tak prý měla politický podtext.
Podrobná mapka:

Po zeleně značené cestě jsme z hřebene sestoupili na autentickou trasu Zlaté stezky, která vedla po úbočí kopce do Kašperských Hor už ve 14. století

a došli po značkách k místu tragedie označeném pomníčkem, který dala postavit paní Flanderková.

Informace získané na vyvěšených cedulích podnítily naši zvědavost dozvědět se víc, a tak jsme po návratu do Kvildy navštívili muzeum, kde je jedna místnost věnovaná této nešťastné kauze.

Dnešní trasa: Borová Lada – Nové Hutě – Pláně – Churáňov – Zlatá Studna – Ranklov – Zhůří – Horská Kvilda – Kvilda – Borová Lada = 40 km

V muzeu měli i jiné velmi zajímavé informace a Mirek část ofotil, možná se budou hodit:

Pestrá mozaika objevů po večeři pokračovala – navštívili jsme soví voliéry v Borových Ladech, byly zpřístupněny teprve v letošním roce a jsou prý největší v ČR.

Při krmení sov nám pracovník NP vyprávěl spoustu zajímavostí, další jsme se dočetli na cedulích a musím říct, že to byla vydařená hodinka. Ve starém lomu, kde jsou voliéry umístěny, jsme viděli výra a puštíky, ostatní sovy se odmítaly zúčastnit představení a jako sochy nehnutě a moudře nás pozorovaly a čekaly, až zmizíme.

V ČR žije dvanáct druhů sov, na Šumavě hnízdí osm z nich. Jsou to vzácní a chránění masožraví ptáci, noční dravci, dokonale přizpůsobení k lovu – létají díky zvláštní struktuře peří tiše, nízko a pomalu, mají ostré drápy a zobák, kterým kořist trhají na kusy nebo i polykají celou; nestrávené zbytky vyvrhují (podle nich se dá určit soví jídelníček).
Co je odlišuje od ostatních ptáků a je asi i příčinou, proč lidem připadá pohled jejich kulatých velkých očí moudrý, je to, že nemají oči umístěné po stranách hlavy, ale vedle sebe, což jim umožňuje prostorové vidění. V noci vidí dokonale, ale i ve dne vidí – prý 100x lépe než člověk. Také sluch je přizpůsoben nočnímu lovu, uvádí se, že slyší 50x líp než my. Sova se dokáže dívat i za sebe, protože otočí hlavu o 270°…
Sovy žijí většinou samotářsky, dvojice tvoří jen v období páření a v době hnízdění – počet mláďat je závislý na dostatku potravy – je-li hodně hrabošů, je hodně mláďat, v hubených letech nejsou třeba žádná. Samice sedí na hnízdě, většinou v dutinách stromů, asi třicet dnů, a samec ji zásobuje potravou. Rodiče pak krmí mláďata, která se postupně líhnou, asi čtyři až osm týdnů, ta se pak ještě zdržují kolem hnízda a jsou přikrmována, dokud nejsou úplně samostatná.

Dozvěděli jsme se, že na Šumavě sídlí kolem dvaceti párů puštíků, byli tam vysazeni a úspěšně se množí.

Nemusím asi zdůrazňovat, že focení bylo o štěstí, navíc jemné pletivo voliéry působilo jako mlha. Což nijak neumenšuje nevšední zážitek. 🙂

Ve středu 17. července jsme se vydali na toulky s Miluškou, Františkem a Václavem, a tak nás bylo pět 🙂. Jen jsme tak koukali kolem sebe a neměli co dělat, tak jsme jeli na Knížecí Pláně,

kde bylo rajsky a kalendářově,

což byl dobrý důvod vydat se na delší cestu.

Loňský okruh s návštěvou kaple na Stožci stál za opakování, navíc, co se týká převýšení, patří k těm méně náročným. 🙂

Trasa: Borová Lada – Knížecí Pláně – Žďárecké jezírko – Strážný – Hliniště – České Žleby – Stožec – Dobrá – Lenora – rechle – Zátoň – Horní Vltavice – Polka – Březová Lada – Borová Lada = 63 km

Z cesty, která je podrobně popsaná ve článku z minulého roku, zařadím jen několik obrázků:

V Lenoře jsme si dopřáli podrobnější prohlídku dvou zajímavostí, které zdejší opatrují – veřejné pece na pečení chleba a hrablového mostu.

Pec je chráněná technická památka z roku 1834 a kromě pečení chleba slouží coby středobod různých regionálních slavností.
O něco později (1870) byl postaven jako technické zařízení, které pomáhalo při přepravě dřeva z Boubína do papíren, hrablový most (rechle) přes Vltavu.

Dřevěný most u Lenory, 25 metrů dlouhý, 1,80 široký a krytý šindelovou střechou, nesloužil k přechodu přes řeku.

Ve fošnách byly otvory k zasunutí trámků a latí (hrabel) dosahujících na dno řeky – zadržovaly a postupně vypouštěly polena a špalky.

Hodnotící schůzku na odpočívadle u Březových Lad jsme uzavřeli usnesením, že dnešní den se povedl a oficiálně jej zakončili zastavením u kaple svaté Anny v Borových Ladech.

Čtvrtek 18. července byl odpočinkovým dnem – Mirka popadl chtíč fotit kytičky a tak jsme nespěchali a užívali si. Snad se inspiroval krásou 3D filmu shlédnutého v íčku na Kvildě,

 

jistě k tomu přispěla i nevšední, až slavnostní atmosféra v okolí Roklanského potoka,

kolem kterého jsme dojeli k Javoří Pile a jako vždycky se z tamního odpočívadla  nemohli vynadívat na tajemné horské pra-louky, tušit skrytý život pod kořínky trav a kytek…
Šumavská příroda si s vědomím své odvěké síly i historických souvislostí příliš nevšímá současnosti a názorů lidských, jde svou cestou – všechno tu jednou bylo: prý už v období mezolitu (9600–5500 před Kristem) sem v určitou dobu roku přicházeli lidé, sběrači plodů, kteří překračovali zalesněné hřebeny, dobře si zapamatovali a poznali oblasti kolem soutoků řek, kde mnohem, mnohem později začali zakládat osady. Výraznější osídlení, i ve vyšších polohách, začalo na Šumavě od 16. století s rozvojem sklářství, dřevařství a pastevectví.
Každý návštěvník světa lesních samot, ať je odkudkoli, podvědomě cítí provázanost s těmito místy a nezřídka některá z nich vnímá jako magická a posvátná.

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Modrava – Roklanský potok – Javoří Pila – Tmavý potok – pod Oblíkem – Tříjezerní slať – ŽTZ Rokyta – rechle – Modrava – Kvilda – Borová Lada = 47 km

A teď ty kytky tak, jak jsme je na dnešní cestě potkávali:

Pátek 19. července 2013, poslední den pobytu strávený na kole, jsme věnovali rekreaci a opakování. Den nebyl tak zářivý jako předchozí, letní počasí však nám přinášelo trvalou radost, a cyklotoulky známými místy potěšení.

Trasa: Borová Lada – Svinná Lada – Nové Hutě – Pláně – před Churáňovem vlevo po ZTZ, pak ŽTZ a MTZ na Zlatou Studni – U Tří jedlí – Zhůří – Huťský vrch – Horská Kvilda – po cyklostezce na svahu Sokola na Korýtko (Filipova Huť) – Kvilda – Borová Lada = 39 km

Několik obrázků z trasy:

Na Horské Kvildě (Hegereit) jsme zvolili náročnější cyklotrasu ke Korýtku přes bývalou osadu Horní Antýgl. Na přelomu 18. a 19. století tu asi třicet let pracovala velká sklárna se třemi pecemi. Zastavili jsme se na svahu vrchu Antýglu (Sokol) tam, kde huť stávala a dočetli se na infotabuli, že z osady zůstal opodál pouze jeden dům, majitelem dobře udržovaný, a tak je jednou z nejlépe uchovaných ukázek šumavské architektury.
U silnice na Kvildu jsme si nemohli nevšimnout vstavačové loučky:

Protože to byla cyklojízda rozlučková, posadili jsme se na kvildském náměstí, sledovali ruch a ofotili zajímavé historické obrázky z vývěsních tabulí.

Za pár let se pro nás stane historickou i tato fotografie účastníků Putování Šumavou pěšky nebo na kolech 2013:

A kdy bylo to pěší putování? V sobotu 20. července, když ostatní odjeli domů, zúčastnili jsme se spolu s Mílou a Františkem vycházky vedené dobrovolnou strážkyní Helenou Biharyovou po stopách osídlení a využití vodní síly na Bučině a okolí. Toulky pohraničím začínaly v 10 hodin u informačního stánku na Bučině,

kam jsme dojeli z Kvildy zeleným autobusem. U hotelu Alpská vyhlídka před památníkem Železné opony řádili u ostnatých drátů pohraničníci (byla to náramná legrace, ale kdesi uvnitř se chvěla ošklivá vzpomínka – není na škodu nedávnou historii připomínat).
Hotel, dříve Peschlova chata, byl jediný objekt, který zůstal ušetřen poté, co obec, založenou ve druhé polovině 18. století srovnali po vyhnání obyvatel v padesátých letech se zemí vojáci – potřebovali tam umístit kasárna a rušičku Svobodné Evropy.
Bučina (Buchwald) bývala nejvýše položenou obcí v Čechách (1160 m), v roce 1930 v ní žilo až 350 lidí asi ve čtyřiceti domech. Na políčkách získaných vyklučením lesa pěstovali obilí, brambory, zelí a řepu, chovali dobytek a zpracovávali dřevo.
V roce 1992 financovali bývalí obyvatelé obnovení místní kaple sv. Michala.

Trasa vedla přes hraniční přechod Bučina – Finsterau, pak kousek po asfaltce s výhledy na českou stranu – byli jsme v Bavorském lese, který spolu se Šumavou tvoří obrovský lesní komplex s horskými loukami a rašeliništi – ujal se termín Zelená střecha Evropy – celkem asi 930 km2. Celá oblast je chráněna – Bavorský les od roku 1970, NP Šumava byl založen 1991.

Paní Biharyová nás zavedla do oblasti pramenných rašelinišť, kde v 19. století vznikla vodní nádrž Reschbachklause a vysvětlila nám způsob využití díla pro plavení dřeva.

Černá hora se nám jevila z jiného úhlu pohledu,

při výstupu na Siebensteinkopf (1263 m) vyprávěla průvodkyně o proměnách zdejší přírody, na vrcholu hory pojmenovala kopce na české straně, které odtud z Bavorska většinou postrádají nám známé charakteristické siluety.

Starým kamenným chodníkem jsme sestoupili po svahu na silničku a vydali se k další nádrži u Čertova potoka, k Teufelsbachklause.

Původně byla hráz u jezírka dřevěná, v roce 1842 postavili žulovou. Dřevo se v této oblasti Šumavy plavilo do 50. let minulého století, nyní jsou obě díla udržovaná jako technická památka. Teufelsbachklause ve výšce 1020 metrů je vskutku unikátní – aby se zkrátila doba jejího naplnění, byla kanálem Schwellgraben přiváděna voda z potoka Reschbach. Stavitelé využili výškový rozdíl 75 metrů na vzdálenosti 2,5 kilometru a po úbočí hory dovedli vodu do nádrže.

Dřevo ze zdejších lesů se plavilo do Pasova i Vídně.

Za hraničním potokem Čertova voda, kolem něhož se vegetaci čertovsky dobře daří,

jsme vstoupili na české území a po poválkovém chodníku šli vycházkou do lokality, kde stávala osada Chaloupky-Hüttel (1047 m) – les postupně pohlcuje poslední zbytky vojáky v padesátých letech pobořených stavení, jež bývala domovem asi osmdesáti lidí.

Snad všechny druhy šumavských kytek si tu daly dostaveníčko – pastva pro naše oči a fastfood pro motýly, čmeláky a veškerý hmyz. Dokonce jsem objevila tři rostlinky hořce panonského, kultovní rostliny chráněných území Šumavy, kdysi zde běžného, ale po zjištění, že se kořen báječně hodí na výrobu likérů téměř vyhubeného – byly těsně před rozkvětem, přesto naplnily mé hledačské touhy.
Podíváme se na trasu vycházky:

O tom, že si dříve lidé považovali místa k žití a práce svých předků, svědčí kamenný památník s tabulí díků u bývalé usedlosti na Mlýnské mýtině u Chaloupek – volně přeloženo tam stojí, že v roce 1877 získali Johann a Katharina Seewaldovi neúnavnou pílí z lesa a bažin kousek úrodné půdy a tím zajistili svým potomkům dobrou budoucnost, za což jim v roce 1927 jejich vděčné děti při příležitosti 50. výročí založení statku děkují.

To je myslím dost dobré zakončení vycházky i celého pobytu – přidám něžný bílý květ s obrysem drsné šumavské krajiny.

Co jste se nedočetli v tomto článku, najdete možná v: M+M Svatošovi – Borová Lada 2011 nebo M+M Svatošovi – Borová Lada 2012.

Tady měl být konec, ale na cestě domů jsme se kvůli objížďce u Písku dostali do Kestřan a tamní historický areál s tvrzemi a zámkem nás překvapil a okouzlil natolik, že na úplný závěr zařazuji několik obrázků.
Obec Kestřany je poprvé připomínána v roce 1315, během následujícího století si ji rozdělili tři vlastníci a každý z nich postavil samostatnou tvrz. Na konci 15. století došlo ke sjednocení, ve století 17. přistavěl tehdejší majitel zámek. Když čas doběhl do poloviny minulého století, nastěhovalo se do historických budov JZD. Nyní už objekty patří soukromým vlastníkům, kteří se je snaží zachránit.
Dolní tvrz je opravená, vstup není možný.

Na přístupné Horní tvrzi je ještě hodně práce:

Neměla jsem ani tušení o existenci tak rozsáhlého a poměrně dobře zachovaného komplexu, proto jsem fascinovaně procházela nádvořími

a místnostmi s křížovou a žebrovou klenbou, kamenným ostěním a krásnými portály. Kaple sv. Maří Magdaleny bývala využívána jako kuchyně, proto je vzácná sklípková klenba zčernalá.

Oprava zámecké budovy asi nebude nic jednoduchého.

Kde stávala třetí tvrz není zcela jasné, ale pro představu o rozmístění a velikosti objektů zařadím obrázek z infotabule.

Tím končím. 🙂

6 odpovědí na “Borová Lada”

  1. Míšo, je to nádherné povídání a nádherné fotografie. Počasí vám vyšlo a muselo to být nádherné. Já se tam chystám v zimě, takže některé trasy pohomou.
    Dík za to, že jsi.
    Ahoj Jarka

  2. Není třeba žádného zvláštního nadání, aby se člověk dovtípil, že když na vašem blogu není nic nového, příčinou není lenost, ale právě naopak – zase se někde touláte, případně třídíte a zpracováváte dojmy. Opět to bylo počteníčko, díky!

  3. Milá paní Svatošová, děkuji za „projetí“ a zdokumentování Vaší cyklo-dovolené po Šumavě, ráda jsem se podívala na krásné fotky a připomněla si některá místa, kterými jsem před šesti lety také projížděla a ranní stoupání do Kvildy, mně vždycky přišlo „nekonečné“, zato se s Vámi shoduji s pěkným ubytováním, obsluhou a výbornou polopenzí v pensionu Kavalier, také jsem v něm byla ubytovaná.
    Přečetla jsem si také o náročném putování v rumunských horách a všechny účastníky zájezdu obdivuji!
    Pozdravuji a přeji toto léto ještě hodně hodně pěkných výletů.
    Jarmila Sedláková, Žďár/Sázavou

    1. Děkujeme za stálou přízeň. 🙂 Na Šumavě jsou nádherná místa, která bychom rádi navštěvovali co nejčastěji, ale to samozřejmě není možné – jsem ráda, že naše obrázky a povídání poslouží sice jako nepatrná, ale přece jen náhrada, která vyvolá vlastní vzpomínky. 🙂 Zdravíme Vás a přejeme mnoho vydařených cest v letošním nádherném létě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*