Za poznáním krajiny a míst, která navštívíme v červnu jako průvodci zájezdu KČT Čeřínek
17. května 2014
Chceme členům našeho odboru přihlášeným na autobusový zájezd, jehož hlavním bodem programu je účast na pochodu, který pořádá KČT Doubravník, ukázat co nejvíce z toho, co nabízí tento kraj, a proto jsme se vydali na průzkumný výlet.
Měli jsme v úmyslu poznat jižnější část kraje, kterým jsme putovali v roce 2011, 2012 a 2013 při pochodu Za krásami Nedvědice.
Harmonická kulturní krajina, kterou jsme navštívili, leží na předělu Českomoravské a Svratecké vrchoviny, což znamená, že geologické i přírodní poměry jsou vzájemně a složitě propojené mnoha dílčími částmi a předurčuje, že zde nalezneme unikáty a potěšíme se bohatou nabídkou. Osu území tvoří hluboký zářez řeky Svratky – po obou březích se zvedají velmi strmé svahy (s výškou přes 400 metrů n. m.), směrem k Tišnovu se ale údolí rozevírá.
Už cesta Vysočinou do Doubravníka přes Nové Město a Rožínku byla zážitkem – když jsme pak uviděli slavný doubravnický kostel a přívětivé náměstí, věděli jsme, že volba zcela vyšla.
Stáli jsme na historickém území trvale obývaném už ve 12. století (to nehledíme na doby prehistorické, kdy zde dozajista osídlení bylo) – existuje listina (nejstarší uložená v městském archivu v Brně) datovaná 25. 9. 1208, v níž biskup olomoucký se souhlasem krále Přemysla Otakara I. vyměňuje s kterýmsi šlechticem dvě vesnice (Doubravník a Drahník) za jiné dvě, bližší jeho panství (Tuřany a Petrovice). V té listině je zmínka o kostele sv. Kříže – muselo tedy být v Doubravníku osídlení už ve 12. století, což z něj činí jednu z nejstarších vsí na Moravě!
Na samém začátku 13. století, dříve než byl založen cisterciácký klášter Porta coeli (1232) v Předklášteří a klášter ve Žďáře nad Sázavou (1252), založil Štěpán z Medlova, jeden z nejstarších předků rodu Pernštejnů, klášter sester augustiniánek v Doubravníku.
Výsledky archeologického průzkumu ukázaly, že ve vsi, pravděpodobně v dolní části současného náměstí, stál (podle listiny z roku 1208) kostel sv. Kříže z drásovského červeného pískovce. Druhý kostel sv. Františka, už z mramoru, stával tam, kde je dnes socha sv. Jana Nepomuckého a patřil ke klášteru.
Nájezdy Tatarů a husitů udělaly své – areál byl dvakrát vypleněn a vypálen – v polovině 15. století se zbylé sestry přestěhovaly do Porta coeli a klášter v Doubravníku zanikl.
Až na začátku 16. století se rozhodli Pernštejnové vystavět nový kostel – vlastní stavba začala v roce 1535, vysvěcen byl 1548, na detailech se však pracovalo až do roku 1557 – o tom nás informuje nápis na renesančním portále nad vchodem do kostela Povýšení sv. Kříže.
Vnější pozdně gotická stavba je z nedvědického bílého mramoru (je z něho i hrad Pernštejn, a také brněnský Besední dům); kostel je 52 metrů dlouhý, 26 metrů široký a 17 vysoký (a je kumšt ho vyfotit).
Renesanční kazatelna tohoto trojlodního kostela je považovaná za vysoce hodnotné umělecké dílo, křtitelnice je z roku 1601, barokní oltáře a lavice jsou dílem brněnského sochaře a architekta Ondřeje Schweigla – výzkumy ale prokázaly, že dřevo, z něhož byly v polovině 18. století vyrobené lavice, je 700 let staré!
Autorem vzácných varhan z roku 1760 je brněnský Jan Výmola.
Hrobka pánů z Pernštejna, kvůli které byl vlastně kostel stavěn, je bohužel prázdná – cínové a stříbrné rakve odvezli jako válečnou kořist Švédové. V polovině 19. století byla přistavěna hrobka rodu Mitrovských – v té jsou dosud všechny sarkofágy.
Původně měl kostel pět zvonů – nejstarší ze začátku 16. století, ulité ještě před stavbou chrámu. Tři menší byly za I. světové války zrekvírovány a použity na výrobu děl.
Nevím, zdali jste si z mého popisu udělali představu o uměleckém skvostu, kterým kostel v Doubravníku je (třeba ulovíme při příští návštěvě obrázky interiéru), ale jistě si živě představíte situaci, kdy na farní zahradě, v těsné blízkosti kostela, postavili průkopníci socialistického hospodaření v roce 1958 kravín…
Hovořili jsme s pamětníkem, který vzpomínal na to, že uvědomělé jezedácké vedení nařizovalo vyhánět krávy kolem vchodu do kostela vždycky před začátkem a koncem mše svaté…
Základní návrh na úpravu přívětivého doubravnického náměstí pochází od architekta Bohuslava Fuchse, realizoval ho místní rodák architekt Rudolf Nahodil. Ústředním bodem náměstí vždycky bývala kašna, tu současnou navrhl rodák Ing. Jiří Kala.
Lípy jsou 120 let staré, sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Šebestiána pocházejí z roku 1760, jejich autorem je již výše zmíněný Ondřej Schweigl, umělec, který se angažoval při výzdobě interiéru nedalekého kostela.
Na náměstí je několik významných domů – za nejstarší je považován ten, který stojí proti vchodu do kostela – prý v něm bývalo proboštství zaniklého kláštera – viděli jste ho na prvním obrázku.
Dalším významným domem s bohatou historií je tzv. Koldova vila – dnes patří městysi, v přístavbě je mateřská škola, knihovna a také jsou v ní umístěny sbírky hornin a minerálů (hlavní nerosty v okolí jsou svor, vápenec a rula).
Historie toho krásného domu sahá do poloviny 19. století – v chaloupce, která tu stávala, se v roce 1848 narodil rodičům Závojským, kteří se po službě u polské šlechty osamostatnili a usadili v Doubravníku, syn Felix, jehož hvězda svítila tak šťastně, jak snad jméno předurčilo.
Bystrý hoch se vyučil v Rakousku krejčím, vynikal nad ostatní, dostal se do Paříže a jako zástupce velkého módního závodu procestoval celý svět – hovořil šesti jazyky, měl noblesní vystupování.
Když Felix Závojský dostatečně zbohatl, usadil se v Karlových Varech a vybudoval vlastní závod se třiceti zaměstnanci a prestižní klientelou. Vše dokázal řídit sám, osobně navrhoval střihy oděvů. V 50 letech se oženil s malířkou Marií Stenpierovou a vystavěli spolu na hlavní třídě, poblíž vřídla, honosný několikapatrový dům (1901).
Jeho zákazníkem byl i anglický král a perský šach – od toho dostal šlechtický titul a vysoký řád s diplomem, který ho opravňoval mít dvě manželky. Ačkoliv byl velmi úspěšný a pohyboval se ve vybrané společnosti, prodal v roce 1911 karlovarský dům (teď je z něj po rekonstrukci dokončené v roce 2009 velmi drahý hotel Felix Zawojski) a odstěhoval se s manželkou do Doubravníka, kde na místě jeho rodné chaloupky nechali vystavět (1912) nádhernou vilu.
Po smrti Felixe Závojského (1921) koupil ten dům kdosi z Brna, v roce 1938 pak akademik Jan Kolda (1895–1958), rodák z Kamenice u Jihlavy. Kolda byl přednostou Anatomického ústavu VŠ veterinární v Brně, uznávaný vědec a pedagog – publikoval více jak 50 vědeckých prací, psal učebnice studentům veterinárního lékařství. Velikou zálibou Jana Koldy bylo divadlo, dobře hrál i režíroval, v mládí byl duší kamenického kulturního a divadelního života.
Zmíním se ještě o rodném domu inženýra Osvalda Životského (1832–1920), podnikatele na železnici a dobrodince Doubravníka – věnoval městečku mnohé finanční dary a roku 1905, po dokončení trati z Tišnova do Žďáru (60 km železnice bylo dokončeno během dvou let!) také dvě malovaná kostelní okna (po stranách oltáře).
Před odjezdem z Doubravníka jsme vyfotili budovu bývalé radnice, kde bude start a cíl červnového pochodu Kolem Doubravníku.
Nemohli jsme nechat bez povšimnutí krytou lávku v Prudké, i když jsme věděli, že její osud není zrovna nejšťastnější. Jeli jsme malebným údolím Svratky starou silničkou z Doubravníka do Borače. Na levém břehu řeky tu stávala už od začátku 18. století hutní pec, po jejím zániku začala pracovat na konci 19. století moderní strojní papírna. V roce 1899 byla pro dělníky postavena čtyři metry vysoká, 33 metrů dlouhá dřevěná krytá lávka.
Sami vidíte, že její stav je povážlivý – mohou za to restituční spory, kvůli nimž zanikla v roce 2009 i papírna. Tři sta metrů od lávky končí před bývalým závodem i silnice, je nutné se vrátit. Pěší mohou přejít po červené značce přes lávku, která je sice od roku 1994 kulturní památkou ČR, ale trpí okázalým nezájmem, a pokračovat do Podolí po pravém břehu Svratky.
Autem jsme museli kolem rekreačního střediska zpět do Doubravníka a pár kilometrů po hlavní do Borače. Obec má dvě části oddělené řekou Svratkou – Borač a Podolí – mají úplně jinou historii, protože každá patřila kdysi k jinému panství. Dříve se využívalo mělkého brodu přes řeku či jednoduché dřevěné lávky, až na začátku 20. století byly obce ponejprv trvale propojeny příhradovým ocelovým obloukovým mostem s dolní mostovkou.
Nerozumím tomu, ale ten most prý je ojedinělým a zajímavým dokladem historického vývoje mostního stavitelství ze začátku 20. století. Přešli jsme po něm z Borače do Podolí, abychom si prohlídli rodný domek básníka a prozaika Josefa Uhra (1880–1908) a dřevěnou zvoničku – obojí je pěkně pohromadě.
Učitel Josef Uher, který zemřel velmi mladý na tuberkulózu, psal většinou o rodném kraji a zaznamenával příběhy lidí žijících v této části Tišnovska.
V mapě jsou zaznamenány dvě rozhledny – Babylón a Křivoš – zajeli jsme tedy do obce Kaly a po žluté značce se pěšky vydali k Babylónu chtivi výstupu na věž.
Po necelých dvou kilometrech se objevila rozhledna:
No, výhled byl i přes nepřející počasí a výšku „věže“ ucházející. 🙂
Na rozhlednu Křivoš, vlastní sestru té navštívené, jsme při zpáteční cestě jen koukli ze silnice – jistě je dobrým cílem nedělních vycházek pro místní, ale jezdit za ní z daleka se zdaleka nevyplatí. 🙂
Mířili jsme do Předklášteří a lačnili po prohlídce a informacích – obého se nám v areálu kláštera Porta coeli (Brána nebes) dostalo. Ženský cisterciácký klášter u Tišnova založila v roce 1232 královna Konstancie Uherská, vdova po Přemyslu Otakaru I.
Královna zde dožila, zemřela v roce 1240, její hrob ale nebyl dosud nalezen.
Gotický portál a neporušená žebrová klenba v kostele nanebevzetí Panny Marie jsou unikátní umělecké památky.
Během třičtvrtěhodinové komentované prohlídky jsme prošli kostel, křížovou chodbu s rajskou zahradou a kapitulní síň – skvělé – nic jiného se nedá říci, nutno vidět a slyšet!
Klášter byl v roce 1782 za Josefa II. zrušen a areál byl využíván průmyslově (byla tu tkalcovna, barvírna bavlny, výrobna mýdla i cukrovar), pronajal si ho továrník Vilém Mundy.
V roce 1901 znovu přišly cisterciačky z Marienthalu, vše zvelebily, v roce 1950 byl klášter opět zrušen; naposledy obnoven 1990 – je to jediný fungující ženský cisterciácký klášter v Česku a slovanských zemích.
Budovy jsou (kromě klausury, kde sídlí řeholnice) využívány Podhoráckým muzeem – je možné navštívit v něm čtyři expozice. Této možnosti jsme nevyužili, protože nás lákala asi šestikilometrová naučná stezka Květnice.
Jeli jsme tedy do Tišnova, osmitisícového města v kotlině protékané řekou Svratkou, nad nímž se tyčí majestátná a tajemná hora Květnice, obtékaná potokem Besénkem. Na jednom ze sgrafit, kterými na začátku 20. století vyzdobil slovácký malíř Jano Köhler tišnovskou radnici, je nápis:
Květnice hora, Besének voda, dražší než celá Morava.
Bezpochyby je to připomínka bohatství rostlin a na ně vázaných živočichů a také množství nerostných surovin ve zdejším kopcovitém masivu protkaném soustavou jeskyní a propastí.
Další rozšafný nápis na fasádě radnice zní:
Tento dům ať potrvá do konce světa, Tišnováci zůstanou po něm čtyři léta.
Kolem radnice jsme cupali po zelené značce kolem mariánského sloupu, postaveného při příležitosti 1000. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu
a odskočili jsme se aspoň podívat na Jamborův dům, kde je nyní galerie a my máme několik let krásnou vzpomínku na vernisáž výstavy soch Karla Žáka (M+M Svatošovi – Ejhle člověk).
A pak už klikatě do kopce vzhůru na bájný vrcholek, občas výhled, a strach, že začne pršet – opravdu se měnila situace snad každých deset minut.
Kdo má zájem, dozví se z několika velmi obsažných infotabulí všechno o tajemné hoře tvořící malebné panorama Tišnova. Zmíním jen to nejdůležitější: dá se tu nalézt 350 druhů rostlin (z toho 55 patří mezi ohrožené druhy), žije zde 250 druhů motýlů, 31 druhů plžů, 46 druhů ptáků a v jeskyních napočítali 12 druhů netopýrů.
Zvláštní kapitolou jsou jeskyně a propasti, některé dosud ne zcela probádané – Květnická propast a jeskyně Pod Křížem byly objeveny při ražbě štol na těžbu barytu, Králova jeskyně, objevená v roce 1972, je pojmenovaná po Aloisu Královi, čestném občanu Tišnova a objeviteli Demänovských jeskyní.
Absolutní špičkou je pro turistu, který se pídí po výhledech a výlučných místech, pobyt na květnické Velké skále – pohled dolů je nezapomenutelný (dokonce i v dešti, který se na pár minut spustil zrovna v době naší přítomnosti), rozhlédnutí kolem napoví i neznalci, že vstoupil na vzácnou lokalitu s bohatým výskytem minerálů.
Jinou, dobře značenou cestou, jsme sestoupili přes Malou skálu (bez vyhlídky) ke směrovníku, od něhož jsme se vydali po modré značce do Tišnova.
Na náměstí jsme rádi sedli do auta, protože se právě pořádně rozpršelo – nešť, co jsme potřebovali, už jsme zjistili. 🙂
Brouzdala jsem v nejzasutějších koutech webu a objevila Katalog Podhorácké výstavy v Tišnově z roku 1927, v něm je vtipný odstavec o přednostech zdravého koupání v řece Svratce. Myslím, že se báječně hodí na ukončení článku o zážitkovém dni v kraji, kde Svratka hraje tak významnou roli.
„Vody posvátné řeky Svratky, o nichž je všeobecně známo, kdo se v nich aspoň třikrát do roka vykoupá, vytáhnou z něj spolehlivě sedmasedmdesát nemocí. Že to není jen pověra, ale pravda pravdoucí, o tom se může každý přesvědčit, kdo to sám na sobě zkusí, nebo kdo si prohlédne ctitele Svratčiny vody. Mají-li snad také ještě nějakou nemoc – kdopak je na tomto světě bez chyby – ale nemají žádnou z těch sedmasedmdesáti, které z nich Svratka vytáhla.“
O červnovém zájezdu do těchto míst si můžete přečíst ZDE.