Nedělní vycházka s Ivou Svobodovou z KČT Tesla Jihlava
28. prosince 2014
Oblíbené prosincové vycházky, jejíž trasu vymýšlí Iva Svobodová z KČT Tesla, se letos zúčastnilo bezmála 60 lidí – tedy tradičně vysoký počet. Už potřetí byla cílem Hora U svatého Antonína – to proto, že třetím rokem probíhá akce Vystup na svůj vrchol pro finanční podporu stavby turistické Bezručovy chaty na Lysé hoře – pokaždé jsme však cíle dosáhli po jiné trase, takže vlastně je to podrobné poznávání zimní krajiny v této části Vysočiny. 🙂
Letošní trasa: Kostelec u Jihlavy ČD – ZTZ Kostelec – Cejle – březovou alejí do Mirošova – Nový Hubenov – ŽTZ směr Ježená – neznačenou cestou ke kutišti na Rounku – šance pod vrchem U sv. Antonína – kaple – vrch U sv. Antonína – Rounek – Rantířov – Rantířov ČD = 15 km
V Kostelci na nádraží nám Iva rozdala přesné popisy cesty a informovala o možných variantách trasy ty, kteří se rozhodli pro zkrácenou verzi.
Je třeba dodat, že rovnocenným důvodem k účasti je vedle putování zimní krajinou i přívětivá společnost, do které našinec zapadne jak do peřinky a nechá se hýčkat vlídnými slovy a nezáludnými úsměvy…
Z nádraží jsme se vydali do Kostelce dubovou alejí,
kráčeli pohodlně a co chvíli se zastavovali na kus řeči, ochutnávku vánočního cukroví a doušek živé vody…
Šest set metrů dlouhá březová alej zvěstovala, že se blížíme k Mirošovu.
Stromy jsme samozřejmě nepočítali, spolehnu se na správnost údajů ze zdroje, který považuji za seriozní – prý je tu 133 bříz, 33 dubů a 3 lípy – to jsou podezřele zaoblená čísla, ale nevadí – ta alej je v každé roční době dojemně krásná…
Na okraji Mirošova jsme zašli do míst, kde kdysi býval zámecký park, do něhož umístil velkostatkář Vilém Richlý (1837–1904) smírčí kámen, který by býval na svém původním stanovišti v polích neobstál, tady se zatím přes absenci veškeré údržby prostoru, který kdysi býval chloubou milovníka přírody, poté zneuctěn hospodařením státního statku, statečně drží. (Fotografie a informace o tomto a dalším smírčím kameni stojícím u kostela na návsi naleznete ve článku Téměř podzimní vycházka přírodním parkem Čeřínek).
Zabraný zámek v Mirošově bezohledné hospodaření ve druhé polovině minulého století nepřežil – v roce 1986 byl kvůli devastaci srovnán se zemí…
Mirošovský kostel sv. Rodiny (sv. Josefa) se dožil dnešních časů – prý byl v roce 1740 postaven podle návrhu samotného Kiliána Ignáce Dientzenhofera a je ukázkou venkovského baroka.
Mirek tentokrát (kvůli sluníčku) neudělal fotku průčelí chrámu; máte-li zájem, podívejte se na ni ve článku Letos značíme zase žlutou barvou, kde je i obrázek historické cedule zakazující žebrotu – dosud visí na jednom z mirošovských domů.
Blížili jsme se k masivu kopce, jehož nejvyšší vrchol (629 m) byl pojmenován U svatého Antonína – ve středověku byl významným bodem zájmu nejen okolního obyvatelstva – dolovalo se tu stříbro, které mělo klíčový význam pro rozvoj města Jihlavy, ale bylo i příčinou společenských a ekonomických proměn českého státu ve 13. a 14. století.
Na Rounku se dochovalo celkem čtyřicet jam po středověkém rudném dolování – jsou hodnotnou technickou památkou.
Opodál vznikla obec (převážně německá), o níž jsou první písemné zprávy z poloviny 14. století. O tomto historicky zajímavém místě se dočtete více ve článku Za svatým Valentýnem na Rounek.
Cesta pak vedla kolem šancí u staré pelhřimovské silnice – jen zmíním, že vznikly roku 1843 při manévrech (M+M Svatošovi – Svatý Valentýn) – stále vzhůru až ke kapličce, kde jsme se zastavili a dobrou vůli spolu měli…
Zajít na vrchol bylo otázkou pár minut, mnohem déle trvalo svolání všech, kdo byli nablízku, aby chvíli postáli pro památeční foto… 🙂
Po další půlhodince už jsme seděli dole v hospodě v Rantířově, odkud jsme zanedlouho vycházeli na vlakovou stanici s přesvědčením, že svět je krásný a dobrý… 🙂
Související články:
Zimní putování na Horu Svatého Antonína,
Putování ke kapli sv. Antonína na Rounku.