PostHeaderIcon Zimní putování na Horu Svatého Antonína

27. prosince 2012 s Ivou Svobodovou z KČT Tesla

Vždycky se těším na vycházku pořádanou mezi prosincovými svátky, letos pro mě byla zkušebním výšlapem s nedávno opravenou ploskou a odnesla jsem si z ní naději na úspěšnou turistickou sezónu v příštím roce.

Sešli jsme se v 11 hodin před infocentrem u Brány Matky Boží, Iva nás přivítala a sdělila, že tato je první z osmi akcí nazvaných Vystup na svůj vrchol, které se budou pořádat na Vysočině (i po celé ČR) v následující sezóně.
Podstata spočívá  v tom, že účastníci vystoupí na některý z kopců v okolí a přispějí desetikorunou na stavbu turistické Bezručovy chaty  na Lysé hoře – tak to budou dělat tři roky, utuží si zdraví a finančně podpoří dobrou věc.

Prvním bodem programu byl výstup na 24 metrů vysokou věž Brány Matky Boží a obzírání našeho města. Původní věž z poloviny 13. století byla na začátku 16. století snesena a přestavěna v gotickém slohu, asi po padesáti letech následovala po požáru rekonstrukce, bylo přidáno čtvrté a páté patro, čímž renesanční přestavbu dokončili.

V polovině 13. století po nálezu stříbrných rud přibylo do míst kolem řeky Jihlavy množství zainteresovaných lidí z celé střední Evropy, stará slovanská vesnice kolem kostelíku sv. Jana Křtitele (dostavěn před rokem 1200, je tedy nejstarší dochovanou kamennou stavbou na Vysočině) nedostačovala a opodál, na druhém břehu řeky se začalo stavět nové město.

Už roku 1270 získala Jihlava od Přemysla Otakara II. stavební řád (nejstarší u nás) – podle něj bylo město velkoryse rozšiřováno. Obepínaly jej mohutné hradby, téměř pět kilometrů dlouhé, s pěti branami, z nichž se do současnosti dochovala pouze tato brána poblíž první kamenné stavby v nové hornické Jihlavě, minoritského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie.
V roce 1221 založil klášter král Přemysl Otakar I.; podle zvyklostí řádu byl areál stavěn jako součást hradebního systému, poblíž městské brány; požár v roce 1353 si vynutil přestavbu.
Pod vlivem staveb v rakouské Kremži a Steinu byla roku 1250 dokončena trojlodní bazilika s krátkou příčnou lodí; osmiboká kamenná věžička byla přistavěna na konci 14. století – nemá základy a spočívá na klenbě křížení lodí.
Stavební vývoj byl ukončen na začátku 16. století.
Kostel Matky Boží je proslavený freskou zachycující skutečnou událost, Přepadení Jihlavy v roce 1402:

19. února 1402 se pokusil Zikmund z Rokštejna s početnou družinou překonat hradby Jihlavy v místech u minoritského kláštera a vypálit město jako pomstu za to, že jeho švagra, rytíře Heřmana z Bukové, před časem za nepřístojnosti uvrhli v Jihlavě do vězení. Zikmundovi lidé zlezli po žebřících hradby, dostali se na klášterní dvůr, ale zahlédl je mnich, který rychle proklouzl na ulici a vyvolal poplach. Měšťané vtrhli do kláštera, překvapili ozbrojence, několik jich zabili a ostatní zahnali na útěk.
Ve výroční den záchrany Jihlavy se vždy konaly slavné bohoslužby a průvody na městské hradby. Účastnící dostávali darem kapra a sedm grošů, proto se slavnosti  začalo říkat Kapří den. Sto dvacet let se konala tato akce a prý byla Bohu velmi milá, proto ochránil Jihlavu před husity, kteří ji nikdy nedobyli.
Pak ovšem přišli reformační kazatelé a Kapří den roku 1526 byl poslední v dějinách. Prý od té doby stíhala Jihlavu neštěstí – mory, požáry, stříbro došlo, Švédové přišli…

Na předchozím obrázku vidíme v popředí průčelí kostela Matky Boží a vpravo vzadu jsou věže sv. Jakuba, patrona horníků, založeného 1250.
Třetí církevní stavba, která vznikala od roku 1247 společně s městem, je kostel Povýšení sv. Kříže.

Zatímco byly ve 13. a 14. století ve většině měst stavby dřevěné, Jihlava měla už na konci 13. století kamenné jádro – na náměstí je zachováno 14 raně gotických domů. Ulice Matky Boží ústí na náměstí přímo proti radnici – ta sídlila od roku 1426 ve dvou (třech?) gotických domech, v 16. století ji renesančně přestavěli, v 18. století zvýšili o druhé patro, její stavební vývoj skončil, když získala barokní průčelí a věžičku s hodinami.

Dějinný vrchol Jihlavy je ve „velkém“ 16. století – ačkoliv v této době postihlo Jihlavu několik zhoubných požárů (z nichž dva největší v letech 1513 a 1523 vznikly při smažení koblih 🙂 ), vždycky se rychle vzpamatovala a ještě zkrásněla, protože místní patricijové byli velmi bohatí.
Nová výstavba ve znamení renesance přinesla i několik zvláštností, dnes velmi oceňovaných – v domech bohatých soukeníků se v přízemí dochovaly gotické mázhauzy, kde bývaly dílny, prodejny a výčepy, a nad nimi vznikly tzv. jihlavské kryté dvory se sklípkovými klenbami, často ozdobenými freskami.
Renesanční Jihlava patřila mezi nejkrásnější a nejkulturnější města na Moravě (1561 vzniklo humanistické gymnázium, od roku 1571 veřejně působil spolek Mistrů pěvců).

Nástup baroka je v Jihlavě spojen s budováním jezuitského areálu – na fotografii vlevo od radnice jsou vidět dvě štíhlé věže charakteristické pro jezuitské kostely – v roce 1689 dokončil italský stavitel Jacopo Brascha kostel svatého Ignáce z Loyoly. Stavbu financoval jihlavský lékař a měšťan Petr Šmilauer.
Jezuitská kolej byla vystavěna na přelomu 17. a 18. století, gymnázium dokončili roku 1727.
Celý komplex byl postaven na místě 23 domů zabraných protestantům po Bílé hoře.
Mariánský sloup z roku 1690 jako poděkování za ochranu před morem a kašny na horním i dolním náměstí v podstatě nadlouho završily stavební vývoj města.

Naše pozornost se na věži Brány Matky Boží soustředila i na park se sochou skladatele Gustava Mahlera (1860–1911), který prožil v Jihlavě prvních patnáct let života. Park byl otevřen v roce 2010 – tehdy se také konala první vycházka Po stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, při které se účastníci dozvěděli i o poměrech v Jihlavě druhé poloviny 19. století.
Historii vzniku parku a sochy skladatele od Mistra Jana Koblasy připomněla Iva zúčastněným u hradeb blízko místa, kde do roku 1939 stávala synagoga.

Pak už jsme se od parkového jezírka, kam netryskají v této roční době prameny vody symbolizující Mahlerovy symfonie, a kde tedy tři ryby, které mají podle záměru sochařova naslouchat nad hladinou kázání sv. Antonína, nejsou ve svém živlu, vypravili na pouť ke zmíněnému vlídnému a ochranitelskému světci, jemuž vystavěli v roce 1738 kapli na vrchu u Rounku.

Z Jihlavy jsme došli přes Rantířov na Rounek, původně středověkou hornickou osadu, odkud už byl ke kapli sv. Antonína u bývalé rušné hlavní cesty z Jihlavy do Pelhřimova jen kousek.

V roce 1931 byly v kapli uložené ostatky sv. Valentina a sv. Bonifáce, a tak se tu v posledních letech neobracejí lidé s nadějemi jen ke sv. Antoníčkovi.
Na venkovní stěně je zavěšen zvonek, který splní přání těch, kdo ho rozeznějí. Původní zvon byl za první světové války odvezen, po několika letech se ztratil i následně zavěšený. Současný zvonek zhotovil Rudolf Roubal z Rounku v roce 1946 ve firmě Polák a Hopp v Jihlavě ze zbytků německých dělových hlavní.
V devadesátých letech byly restaurovány malby interiéru a proběhla generální oprava venkovní fasády.
Dlouhý čas se o kapli starali manželé Vilímkovi z Rounku. (Při psaní tohoto článku jsem čerpala podstatné informace z historických studií zveřejněných bývalým jihlavským archivářem panem Ladislavem Vilímkem na netu i jinde.)
Před několika lety převzali péči o objekt členové občanského sdružení Zvony 2007 z Vyskytné u Jihlavy.

Vrchol 629 metrů vysokého kopce, který se od doby výstavby barokní kaple začal nazývat Hora Svatého Antonína, je opodál v lese.

Při cestě zpět zvolili účastníci podle chuti, času a schopností některou z variant nabízených pořadatelkou.

Ještě chci zmínit, že 65 turistů putujících na Horu Svatého Antonína přispělo na výstavbu Bezručovy chaty 1450 korunami – je vidět, že mají zájem, aby chata na Lysé hoře zdárně rostla…

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist