Lechtalské a Allgäuské Alpy – ale i Zugspitze, a také Neuschwanstein a Wieskirche

Výšlapy a výlety z turistické základny v Bachu im Lechtal
21.–27. června 2015

Cesta do Vorarlberska, nejzápadnější spolkové země Rakouska, trvala skoro celý den – vyhovovala nám tato forma nicnedělání – včera, v sobotu 20. června, jsme byli společně s Věrou a Jirkou Veselými pořadatelé Sedmého hvězdicového výstupu na Čeřínek, kam přišlo (navzdory bohaté nabídce jiných akcí) dost lidí, a proto jsme teď vlastně odpočívali „na vavřínech“ – pospávali a vyhasle hleděli z okna… Navíc počasí bylo cestovní – akurátní teplota, občas pár kapek, jednou přeháňka, a to ne v době, kdy byly povinné přestávky kvůli řidiči autobusu. 🙂

V neděli 21. června navečer jsme dojeli do Bachu im Lechtal – dům patřící cestovce JEKA se stal pro příštích několik dní naší základnou. Vlastně vše, až na lokalitu, bylo podobné jako loni v Pruggern: vedoucí Eva Horňáková spolu s Mílou Bradovou z KČT Tesla Jihlava vše zajistily, vyřídily, vytřídily a na stříbrném podnose nabídly téměř stejné sestavě účastníků. Změna byla v tom, že s námi jeli dva naši přátelé, kuchaři Jitka a Libor Štrejbarovi, kteří byli ochotni připravovat jídlo z potravin, které zajistí cestovka, takže naše loňské kuchyňské dobrodružství nemělo opakování. A oba vařili moc dobře a chutně. Ach jo.

v hnědé polovině domu jsme bydleli; www.svatosi.cz

Jitka a Libor Štrejbarovi; foto F. Janeček

kuchyně byla samozřejmě ústředním bodem budovy; foto L. Bohatá

jídelna v domě cestovky JEKA; foto L. Bohatá

jídelna sloužila i jako společenská místnost; foto F. Janeček

Údolí řeky Lech (Lechtal), dlouhé asi 50 kilometrů, je na pomezí Tyrolska a Vorarlberska, do Bavorska je odtud jen skok. Velmi volně se dá říci, že podél pravého břehu řeky, tedy k jihu, leží Lechtalské Alpy, levý břeh lemují boční hřebeny a údolí Allgäuských Alp (ty se rozkládají na území Rakouska i Německa). Je to značně zjednodušené schéma, ale snad jsem se tím úspěšně prokousala. Nejvyšší hora Lechtalských Alp je Parseierspitze (3 040 m), tu jsme asi ani nezahlédli, zato majestátu nejvyšší hory Allgäuských Alp, Großer Krottenkopf/-u/ 🙂 (2 657 m) jsme si krásně užili ze všech stran, z jejího vrcholku jsme se však nerozhlédli (to už bohužel nikdy nedohoníme 🙁 ). Oblast, ve které jsme se pohybovali, je charakteristická hlubokými dolinami a fantasticky formovanými ostrými štíty z dolomitu a několika druhů vápence – takže pastva pro oči a dostatečné uspokojení i pro takového vysokohorského turistu, kterému nechybí touha, nýbrž výkonnostní potenciál. 🙂

Lechtal i hory nad údolím dávají mnoho příležitostí k aktivní rekreaci – množství pěších stezek, cyklotras, lyžařská střediska – mapky a dokumenty běžně dostupné, takže člověk nemusí jen bezmyšlenkovitě koukat kolem sebe, zvídavý zájemce je dobře informován.

Začneme obrázkovým představením obce Bach (1066 m n.m.), k níž patří dalších pět vesnic, které jsme částečně poznali při výletech – využívali jsme Lechtalskou kartu, která nás opravňovala k bezplatným jízdám autobusem a místními lanovkami.

střed obce Bach - obecní úřad a škola; www.svatosi.cz

obec Bach leží v hlubokém údolí řeky Lech

domy v této oblasti jsou charakteristické malbami na fasádách

z centra obce jsou vidět hřebeny Allgäuských Alp

řeka Lech má nádhernou tyrkysovou barvu

v Bachu je nový silniční most přes řeku Lech

na mostě nechybí sv. Jan Nepomucký

na levém břehu řeky Lech je kostel se sv. Kryštofem na stěně

Bach je středisková obec - patří k ní několik okolních vesnic

hostinec U zeleného stromu

obraz na fasádě hostince připomíná příjezd osadníků do Bachu - na cedulce je rok 1600

Hned první večer se nám z balkonu naskytlo krásné představení – okolní hory už byly v modrých košilkách, jen v dálce si jedna výtečnice oblékla k naší potěše velkou večerní zlatou toaletu…

takový závdavek plný příslibů jsme dostali od Lechtalských Alp hned první večer

Údolím, které k té krasavici vede, jsme se podél čiperného a rovněž tyrkysově zbarveného Alperschonského potoka, který se v Bachu vlévá do Lechu, vydali dvakrát vpodvečer na  vycházku – zůstala však pro nás nedostižnou neznámou…

Pondělí 22. června už bylo zcela turistické – místní dopravou jsme dojeli do asi pět kilometrů vzdáleného městečka Holzgau im Lechtal (1103 m, necelých 500 obyvatel), odkud vycházela trasa, kterou nám popsala a doporučila Míla.

městečko Holzgau je východištěm dnešního výšlapu do hor

Hlavní atrakcí dne se stal závěsný most nad údolím potoka Höhenbach (Höhenbachtal), zdejšího přítoku řeky Lech.

nad údolím potoka vidíme tenkou nitku závěsného mostu

Výstupová cesta k nejdelšímu závěsnému mostu v Rakousku (200 m) posloužila pro mírné rozhýbání těla – odměnou byly nejen výhledy po okolí, přímo u stezky rostlo neuvěřitelné množství vstavačů!

cesta k lanovému mostu je lemována tisíci vstavačů

Chůze po sto dvacet centimetrů širokém houpavém mostě ve výšce 110 metrů nad soutěskou Höhenbachschlucht, s krásnými rozhledy do údolí i na vrcholky hor, je mimořádným zážitkem.

nejdelší závěsný most v Rakousku byl uveden do provozu v roce 2011

most překlenuje údolí potoka Höhenbach

Ještě foto z opačné strany 🙂

délka mostu je 200 metrů, výška nad soutěskou 110 metrů

Dalším turistickým magnetem je vodopád (Simmswasserfall), jehož bouřící vody spadají do potoka v soutěsce.

Simmsův vodopád z horní turistické pěšiny

Většina rakouských výletníků mířila ke kavárně Uta, odkud se okruhem vraceli do Holzgau po spodní cestě podél potoka, do kterého padají z výšky vodní spousty – my jsme měli v plánu stoupat údolím vzhůru do sedla Mädelejoch.

u kavárny Uta

Trasa: Holzgau (1103 m) – Vordere Schochenalpe (1330 m) – Mädelejoch (1974 m)-státní hranice – Kemptnerhütte (1846 m) – tam a zpět 6,5 hodiny.

na informační tabuli je zachycena dnešní trasa

Poslední možnost občerstvení se nabízí v chatě Untere Roßgumpenalm (1330 m) – kousek od ní nás při přechodu přes lávku z mohutných dřevěných fošen zasáhla jemná sprška vody donesené větrem z dalšího vodopádu – potok Roßgumpenbach stékající ze strmých svahů Allgäuských Alp se s velkým hřmotem vlévá do Höhenbachu na dně údolí.

údolí s chatou Roßgumpenalm

Od chaty začalo náročnější stoupání, ale zanedlouho, po výstupu zalesněným svahem, jsme se dostali do horní části údolí, kde už rostly jen keříky kleče.

stoupáme - chata Roßgumpenalm pod námi

Srázné stěny hor a jejich sněhem pocukrované vrcholky, dravé vody ve vymletých korytech a záplava alpských kytiček všude okolo – to byly dobré důvody našeho plahočení. Horní chatu (Obere Roßgumpenalm) umístili její dávní stavitelé ke stěně terénního stupně – pravděpodobně sloužila jako salaš – je na ni líbezné podívání.

stále vzhůru k horní Roßgumpenalm

stoupáme k Mädelejoch - výhled na Lechtalské Alpy

Allgäuské Alpy - výhled ze sedla Mädelejoch

nejvyšší vrchol Allgäuských Alp Großer Krottenkopf (2 657 m) leží na rakouské straně

Mädelejoch - sedlo, kudy prochází hranice mezi Rakouskem a Německem

rozcestí v sedle

Kemptner Hütte ze sedla Mädelejoch

Kemptner Hütte - naši přátelé už jsou před chatou

Vyčkali jsme našich souputníků v sedle a společně se pak vraceli stejnou cestou do Holzgau.

Höhenbachtal - vracíme se do údolí Lechtal

Ačkoliv se nebesa odpoledne chvílemi trochu kabonila, přesto jsme stihli udělat obrázky kytiček a taky docela zblízka viděli sviště – měla jsem potíž s výběrem fotek – líbily se mi skoro všechny. 🙂

svišť v alpské květinové zahrádce

květinová nabídka v údolí

něžná krása

útočná žluť

květy vznešené

kytičky skromné

kvítky nenáročné

květy vzácné

kvítka zcela běžná

hořce

hořečky

radost pohledět

Poslední linkový autobus nás dovezl do Bachu k chutné večerní krmi – denní výdej energie byl tedy nejen doplněn, ale podstatná část příjmu se uložila na sádlo… 🙁

Na večerní tiskovce jsme se dozvěděli, že prý zítra, v úterý 23. června 2015, má být deštivo, proto na programu budou prohlídky bavorských zámků krále Ludvíka II. z rodu Wittelsbachů.
A skutečně – drobné přepršky nás provázely při výstupu na vrch nad strží Pöllat – tam Ludvík II. Bavorský (1845–1886) nechal postavit pohádkový zámek a nazval ho Neuschwanstein (Nový Labutí Kámen). Stavba trvala 17 let, během nichž byl zároveň stavěn rekreační zámek Linderhof (Lipový Dvůr) a na ostrově v největším německém jezeře vznikala obdoba Versailles, Herrenchiemsee (zámek jsme navštívili v roce 2009). Ke všem výdajům královské pokladny na finančně nákladné stavby je nutné přičíst financování operní a divadelní činnosti hudebního skladatele Richarda Wagnera, Ludvíkova oblíbence. Ludvík II. byl znalec a mecenáš všech druhů umění, obdivovatel antiky a starogermánských ság – jen to vládnutí a vedení válek ho příliš nebavilo – není divu, že čím byla královská pokladna prázdnější a král k záležitostem Bavorska laxnější, tím nespokojenější byli ministři zodpovědní za chod země. Každopádně měl Ludvík II. jasnou představu o prioritách, a mocí královského majestátu je prosazoval – okolí vnímalo jeho chování jako velmi podivné, a když se zcela odstřihl od veřejnosti (dokonce nesnášel ve své blízkosti ani služebnictvo), situace se přiostřila natolik, že byl prohlášen za duševně chorého a přinucen abdikovat. Byl zatčen, převezen na zámek Schloßberg u Mnichova a tři dny poté byli Ludvík a jeho osobní lékař nalezeni utonulí ve Starnberském jezeře.

Neuschwanstein leží v blízkosti města Füssen nedaleko hranic rakousko-německých v oblasti, kudy vedlo už ve starověku nejdůležitější spojení mezi Řeznem a Itálií – tzv. Via Claudia Augusta. Pět let poté, co devatenáctiletý Ludvík nastoupil po smrti svého otce Maxmiliána II. na bavorský trůn, započal se stavbou pohádkového zámku nad strží – městečko Schwangau dobře znal, trávil tu na letním rodovém sídle každé prázdniny. Jeho otec přestavěl v roce 1832 na zalesněném skalnatém kopci starou zříceninu na zámek v novogotickém slohu v místech, kde stávala už v minulosti rytířská pevnost. Do Hohenschwangau (Horní Labutín) jezdíval vynikající hudebník Richard Wagner (1813–1883) a právě tady se s ním a jeho dílem mladý Ludvík seznámil – hrávali spolu na klavír a Ludvíkův obdiv k výrazné osobnosti skladatelově časem nabýval až nekritických rozměrů – zaplatil jeho obrovské dluhy a financoval výpravy Wagnerových oper na náměty ze starogermánských mýtů a antických příběhů přesně podle Mistrovy představy – nejen to, interiéry budovaných staveb byly vyzdobeny v tomto duchu a protkány královskou modří, kterou Ludvík II. Bavorský miloval.

mapka okolí Neuschwansteinu

Za 11 € jsme zakoupili vstupenku do zámku a přesně v určenou dobu jsme byli na nádvoří, kde se shromažďovali zájemci o prohlídku – a byly jich zástupy…

nádvoří za hlavní branou - odtud se vydávají návštěvníci na prohlídku zámku

Ačkoliv dal jevištní výtvarník Christopfer Junk, pověřený králem vypracováním stavebních plánů, pětiposchoďovému objektu téměř divadelní a snovou podobu, byly vnitřní prostory vybaveny podle všech vymožeností druhé poloviny 19. století – bylo instalováno ústřední topení, rozvod studené a teplé vody či výtah.
Podle současných trendů jsme dostali audioprůvodce a alou, rychle vpřed, další skupiny čekají…

nádvoří Neuschwansteinu

Depresivní a krvavé středověké příběhy i starogermánské symboly, kterými bylo vyzdobeno každé místečko v interiéru, byly šperkovány zlatem a drahokamy, jejich vážnost podporována královskou modří, vyřezávaným těžkým nábytkem a sochami hrdinů z děl Richarda Wagnera – mezi vším se skvěli oblíbení ptáci krále Ludvíka II. – pávi a labutě ve všech podobách a provedeních – shodli jsme se na tom, že duševně labilní Ludvík se musel v takovém prostředí dostávat přes všechnu nádheru do těžkých depresí… Nejnormálnější a pozitivní náboj měla střízlivá a vkusná kuchyně (a taky se tam dalo volně fotit 🙂 ):

kuchyně zámku

kuchyňské zařízení bylo ve své době velice moderní

Zámek přesto nebyl dokončen, například v tomto „sále“ měla být koupelna – už jen ta obrovská kamna prozrazují závažnou starogermánskou tematiku…

zde měla být koupelna v rytířském slohu

Je známo, že zvláště z dálky jsou oba zámky ve Schwangau krásné a do krajiny nejen dobře zapadají, ale zvyšují její kouzlo. Proto druhá část prohlídky patřila výšlapu na Mariin most (Marienbrücke), který se ve výšce 90 metrů klene nad propastí Pöllatschlucht, a z něhož je úchvatný výhled – ideální místo pro fotografy.

Marienbrücke nad Pöllatschlucht u Neuschwansteinu

44 metrů dlouhý most, pojmenovaný po králově matce Marii Pruské, byl původně dřevěný, následovala konstrukce kovová – během celé sezony je většinou přecpán áchajícími lidmi…

Neuschwanstein z Mariina mostu

Povídá se, že Walt Disney byl tímto pohledem inspirován – proto prý jeho pohádkové zámky nápadně připomínají tento bavorský…

výhled z Marienbrücke na sídlo rodičů Ludvíka II. Bavorského

Hohen Schwangau

zámek Ludvíka II. Bavorského je krásný ze všech stran

Po návštěvě Paříže, kde viděl Ludvík II. stavby Krále Slunce Ludvíka XIV. a byl jimi okouzlen, začal jako vzpomínku na Francii budovat v Graswangtalu zámek Linderhof obklopený parkem plným květin, vodotrysků, soch a altánů. Nádherný rokokový zámeček a zahrady využíval k rozjímání a procházkám – není divu, že opomíjel vladařské povinnosti, nezajímala ho situace v Evropě a prohrál válku s Pruskem…

Linderhof - rekreační sídlo Ludvíka II. Bavorského

areál je inspirován zámkem ve Versailles

pohádkové prostředí v Linderhofu

32 metrů vysoký gejzír tryská každou půlhodinu - fontána s Neptunem

výhledy jsou dokonalé

prostředí pro odpočinek a procházky

v parku jsou altány a romantická zákoutí

obdivuhodné umělecké výtvory

Za 8,50 € nás zrychlenou formou provedli těmi nejnádhernějšími místnostmi, které lze na tomto světě spatřit, a doporučili návštěvu umělé krápníkové jeskyně vybudované jako hold skladateli Wagnerovi (přesně podle Mistrovy představy). Když jsme vstoupili do Venušiny jeskyně, jejíž kovová konstrukce je umně překryta navršenou zeminou tak, že je zvenčí neviditelná, ohromil nás velkolepý prostor naplněný Wagnerovou hudbou – fantastický efekt!

umělá krápníková jeskyně s jezírkem

Patnáct metrů vysoká a několik desítek metrů dlouhá jeskyně s vodopádem byla vlastně divadlem pro jednoho diváka – král tu při měnícím se barevném osvětlení jezdil na pozlaceném člunu ve tvaru mušle, krmil labutě, opájel se Wagnerovou hudbou – mnohdy převlečen za Tristana, Lohengrina či jiné postavy z oper svého milovaného autora…

ve spojení s Wagnerovou hudbou nezapomenutelný zážitek! foto F. Janeček

Předlohou tohoto fantaskního divadla byla Wagnerova opera – obraz na stěně znázorňoval Tannhäusera ve Venušině sluji…

interiér připomíná scénu z Wagnerovy opery Tannhäuser

Tento magický prostor, který je zároveň i dokonalým technickým výtvorem, byl dokončen v roce 1877 – na rozdíl od původního určení proudí v současnosti Venušinou jeskyní davy dychtivých diváků.

Z dalších staveb v parku nám zbyl čas jen na zacházku k Maurskému kiosku – pavilon koupil král Ludvík na Mezinárodním veletrhu v Paříži v roce 1867 – nábytek vykládaný perletí, orientální koberce a vázy, pohovky a filigránová výzdoba se spoustou zlata dobře zapadají do koncepce odpočinkového areálu v Ludvíkově stylu – a zvenčí je stavba půvabná.

Maurský kiosek v parku Linderhof

interiér orientálního pavilonu

okolí zámku Linderhof

rozloučení s pohádkovými bavorskými zámky

Ale ještě před tím, nežli jsme se ze Schwangau přesunuli do Linderhofu (což je necelých 60 km během nichž se vylepšilo počasí na stupeň „nádherné“), dostali jsme asi v půli cesty dárek – navštívili jsme nejdokonalejší rokokový kostel na světě, jak zní slogan, a věřte, že památka zapsaná od roku 1984 na Seznam kulturního dědictví  UNESCO má na ten přídomek plné právo.
Ale hezky postupně: Poutní kostel sv. Josefa u Zbičovaného spasitele v Lukách, tak zní oficiální název kostela v osadě Wies (Luka, Louka) u Steingadenu v Bavorsku, je zvenčí spíše střízlivá stavba, ke které přiléhá poutní dům, ale vnitřní architektura stavby je označována za „prostorový zázrak“ – přehlídka okázalého, vrcholného rokoka, harmonie umění a světla…

Wieskirche u Steingadenu

Na vršku uprostřed pastvin obklopených močály nechal představený premonstrátského kláštera ve Steingadenu vystavět v letech 1745–1754 poutní kostel, protože události předcházejících desetiletí si tento počin přímo vyžádaly – do oblasti totiž proudily davy poutníků a obrovských procesí – lidé se dozvěděli o zázračné sošce Ježíše Krista a přicházeli prosit o pomoc.

osada Wies je dodnes obklopena loukami

To bylo tak: socha Ukřižovaného, kterou nosili mniši ze steingadenského kláštera na Velký pátek v čele procesí, v roce 1729 dosloužila, a tak nechali zhotovit novou – ta však vypadala tak realisticky, že se rozhodli nechat ji v klášteře a opatřit si jinou, na pohled vlídnější. Když pak po několika letech přišla selka Maria Lori prosit mnichy o modlitby za záchranu těžce nemocného manžela, dali jí zmíněnou sochu. Její muž byl během krátké doby uzdraven a navíc soše začaly téct slzy…

na obraze je vymalována soška bočovaného Spasitele a mohutná procesí

Zpráva se rozšířila a poutníci se chtěli k sošce Spasitele připoutaného ke kůlu také modlit, proto uzdravený hospodář vystavěl v roce 1740 kapličku a sochu v ní umístil. Procesí neustávala, a tak opat kláštera zadal stavbu Lučního kostela tehdy velmi žádaným umělcům, bratřím Zimmermannům – Dominikus navrhl stavbu po architektonické stránce a vytvořil štuky, Johann Baptist je autorem stropní fresky.
Celek je tak úžasný, že nutí lidi zvednout oči k nebi…

oltář poutního kostela ve Wies se zázračnou sochou Spasitele

nádhené fresky nutí poutníka zvedat oči k nebi

ústřední postavou stropní fresky je Ježíš sedící na duze

kostel je zařazen mezi památky UNESCO

Wieskirche je nejkrásnější rokokový kostel na světě

původní varhany se zlacenými ornamenty byly osazeny v roce 1757, dnešní jsou z roku 1959

brána na věčnost je zatím zavřená, bohudíky

Dominikus Zimmermann (1685–1766) si postavil vedle kostela dům, ve kterém žil do konce života – pamětní deska na fasádě připomíná geniálního mistra.

v domě vedle kostela bydlel architekt, který je autorem stavby církevního areálu

pamětní deska na domě u kostela

původní kaplička, kostel a poutní dům ve Wies

I tento poutní kostel však má za sebou nedobré časy – v roce 1803 byl uzavřen, dokonce hrozilo jeho zbourání, ale farníci demolici nedopustili. S opravami a návratem do původního stavu se začalo mnohem později – od roku 1991 je znovu otevřen a kromě místních věřících jej navštěvují statisíce turistů z celého světa.

Večer jsme strávili v Bachu při jídelních a společenských radovánkách a také těšením na zítřejší program – výjezd lanovkou na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2 964 m). Vzpomínali jsme na náš pobyt v Lechtalském údolí v roce 2005, kdy byl Mirek ještě v takové kondici, že si mohl dovolit pěší výstup z Ehrwaldu na vrchol Zugspitze, dolů ale jel lanovkou, prý stačilo… 🙂

Když jsme ve středu 24. června přijížděli k masivu Zugspitze, netvářily se hory vlídně, mlha halila vrcholky.

masiv Zugspitze, pod ním městečko Ehrwald; z autobusu fotil Z. Navrkal

Protože Zugspitze je hraniční hora, výjezd lanovkou je možný z Ehrwaldu, což je tyrolská strana, z Bavorska se jezdí od jezera Eibsee.

mapka okolí Zugspitze

Jízdenka v ceně 40 € se nám zdála trochu drahá (vzpomínám si, že před deseti lety byla asi za polovinu), ale za tak výjimečnou příležitost je holt třeba platit… 🙂

tyrolská lanovka na vrchol, je vidět sotva k prvnímu sloupu

Eva Horňáková, vedoucí zájezdu

Převýšení 1 725 metrů zvládla lanovka za deset minut jízdy dlouhé 3,6 kilometru – znovu, jako často, opakuji, že turisté jsou Pánaboha milé děti – přijeli jsme nahoru a… 🙂

pohled na jezero Eibsee v Bavorsku

členité budovy s plochými střechami umožňují turistům užívat si výhledů

na vrcholu Zugspitze je několik staveb a výhledových plošin

Za dobu, kterou jsme mohli strávit na tomto exkluzivním místě, jsme si užili, co se do nás vešlo.

vrchol Zugspitze září ve slunci

chvílemi bylo okolí zahaleno mlhou

Hodně jsme se soustředili na stěnu, kudy vede pěší výstupová trasa na vrchol – se zájmem jsme pak sledovali postup tří- a čtyřčlenné výpravy.

na ostrý hřeben kousek pod vrcholem vedou pěší výstupové trasy

skupina tří vysokohorských turistů

další čtyři lidi ve stěně

situační plánek možností výstupu na nejvyšší horu Německa

úchvatné štíty nad městečkem Ehrwald - foceno z autobusu

Protože byl program dobře dramaturgicky a s rozmyslem připraven, po první části pobytu v nejvyšší možné výšce dosažitelné v této oblasti patřila druhá polovina dne hlubočině –  soutěska Partnachklamm u bavorského Garmisch-Partenkirchenu byla tou nejvhodnější příležitostí. Jen dvacet kilometrů přejezdu autobusem dělilo tato místa. Z parkoviště je vstup do soutěsky vzdálen necelé dva kilometry chůze nádherným údolím.

soutěska Partnachklamm u Ga-Pa

Říčka Partnach, protékající asi 700 metrů dlouhou průrvou se stěnami vysokými až 80 metrů, byla v minulosti využívána k plavení dřeva – to se v úzkém prostoru často vzpříčilo a při jeho uvolňování došlo k mnoha těžkým, ba smrtelným, úrazům. Na začátku 20. století byla rokle (3–5 metrů široká) zprůchodněna – část pečlivě udržované stezky je zasekána ve skále, asi 240 metrů vede tunely.

voda padající ze stěn až 80 metrů vysokých tvoří elegantní závoje

stezka je vytesaná do skály

hukot běsnící vody

Když turista zmámený burácením vod a všudypřítomnými jemnými sprškami vystoupí na jižní stranu soutěsky, zjistí, že říčka Partnach je vlastně beránčí potůček.

mírná a klidná říčka Partnach vtéká z jihu do soutěsky

Vraceli jsme se do města stejnou cestou, které v informačních materiálech říkají „galerie vývoje země“ (na trase jsou instalace různých druhů žuly)

mapka okolí města Garmisch-Partenkirchen

a prohlédli si památníčky obětem řeky Partnach.

památníčky obětem řeky Partnach - při plavení dřeva docházelo ke smrtelným úrazům

Parkoviště pro tisíce návštěvníků, kteří chtějí vidět jedinečnou přírodní památku, ale prohlédnout si také známé skokanské můstky, je přímo u olympijského stadionu, na dohled od mediálně slavných svahů s vyhlášenými sjezdovkami.

na svazích nad Ga-Pa je několik známých sjezdovek

zde se na přelomu roku koná jeden ze série závodů zvaných Turné čtyř můstků

nový můstek byl postaven v roce 2007

V roce 1936, už pod hákovým křížem, se v Garmisch-Partenkirchenu konaly Zimní olympijské hry – poprvé byly do programu zařazeny sjezdařské lyžařské discipliny – při této příležitosti je vhodné si připomenout, že zakladatel alpského lyžování, Matyáš Žďárský (1856–1940), se narodil v Kožichovicích u Třebíče. (Více o něm ve článku Podzimním Horáckem 2013). Mistrovství světa v alpských disciplinách probíhalo v Ga-Pa v letech 1978 a 2011.

v roce 1936 se v Ga-Pa konaly Zimní olympijské hry

olympijský stadion v Ga-Pa

(Má-li někdo chuť prohlédnout si i jiné soutěsky, nalezne je ve článcích Belanské Tatry, Pieniny 2008, MiniEuroRando 2010, Český ráj 2011, Rumunsko – hory a kláštery 2013, Vysoké Tatry, Pieniny, Slovenský ráj 2014.)

Umývání nádobí v dřezu po večeři pětatřiceti stolovníků bylo radostnou službou milým bližním – nevěřili byste, jaká legrace se dá v době běžného používání automatických myček v domácnosti při takové „vzácné“ práci zažít!

Čtvrteční ráno 25. června 2015 se vylouplo velmi vstřícně – v 9:10 nás z Bachu odvážel místní linkový autobus do Lechu am Arlberg (1 444 m) – jízda na málem samotný konec Lechtalského údolí trvala asi 40 minut a dá se říct, že to byla cesta k pramenům řeky, která dala jméno obci a celému údolí. Lech pramení na západních svazích Lechtalských Alp, vytéká z jezera Formarinsee – řekla bych, že je to ještě asi 12 kilometrů od Lechu – její tok ústí po 248 kilometrech do Dunaje.
Obec byla založena koncem 13. století národnostní skupinou Walserů, což prý původně byli kočovní horalé, kteří se zde ve Vorarlbersku usadili, začali budovat osamoceně stojící statky a věnovali se zemědělství, charakteristické jsou jejich bohatě vyšívané kroje. Prvky svérázné architektury se v údolí dosud zachovaly a jsou jednou z příčin malebnosti krajiny – v roce 2004 byla obec Lech dokonce vyhlášena nejkrásnější vesnicí Evropy… Prý sem jezdívali lyžovat Charles s Dianou. 🙂
Na začátku 14. století byl postaven farní kostel zasvěcený sv. Mikuláši.

kostel sv. Mikuláše v Lechu

Lech je střediskem mondénním – právě dnes se sem sjížděla auta-veteráni a chystala se okružní projížďka po okolí – těch zázraků, ze kterých byla většina diváků zcela ohromená a ochromená, bylo prý asi dvě stovky…

řeka Lech v Lechu

do centra obce se sjížděli veteráni ke spanilé jízdě

v Lechu je nač se dívat; foto F. Janeček

každé auto bylo krásné; foto F. Janeček

muži odtud nechtěli vůbec odejít; foto F. Janeček

Těžce se někteří odtrhovali od nablýskaných krasavců aby se nechali lanovkou vyvézt na horu Rüfikopf do výšky 2350 metrů:

stanice lanovky na Rüfikopf

obec Lech z lanovky

vyhlídková restaurace u horní stanice lanovky

Lákadlem pro návštěvu hřebenu Lechtalských Alp je nejen překrásná vyhlídka, ale i geologická naučná stezka, která vypráví příběh o vzniku Alp a zániku oceánu – kam pohlédnete, všude jsou zkamenělí svědkové alpínského vrásnění.

mapka cest na masivu Rüfikopf nad údolím řeky Lech

Ale i živí svědkové volali po pozornosti – kytky zdobily cesty, po kterých jsme se procházeli a vnímali nejen hloubku času, ale i krásnou přítomnost. Podívejte se na sérii obrázků:

před dvěma sty miliony let bylo zde dno oceánu

horní stanice lanovky a restaurace na Rüfikopf

na opačné straně Lechtalského údolí jsou hřebeny Allgäuských Alp; foto F. Janeček

Lechtalské údolí

upolíny září na svazích Alp

dřípatky na Rüfikopf

alpínské květy volají po pozornosti

tento kopec je učebna geologie a botaniky

tady se nedá spěchat; foto F. Janeček

všechno zdokumentovat - to je velká zodpovědnost

Zdejší lanovky jsme měli předplacené, proto jsme sjeli dolů do Lechu a vypravili se na protější svahy – na Oberlech (1 750 m) jsme vyjeli kabinovou lanovkou,

Miluška Bradová sestavila návrhy horských túr - jedeme na Oberlech

pak přestoupili na šestisedačkovou a během krátké doby jsme z ní seskočili na Petersboden ve výšce skoro 2 000 metrů.

z kabinové lanovky jsme přestoupili na sedačkovou

Nenáročný výstup po horských pěšinách s cílem rozhlížet se po okolí a sytit duši nádhernými obrázky – to byla činnost, které jsme se věnovali v příštích hodinách – byla to opravdová rekreace – za malou námahu velká odměna.

výhled na protější hřeben Lechtalských Alp

cestou na Kriegeralpe; foto F. Janeček

na horských loukách je několik lanovek na okolní kopce

Lehce si dovedeme představit, jak živo je tu v zimě.

vody jezera slouží k zasněžování tratí

Vystoupili jsme na svah nad Kriegeralpe a objevili zvláštní kamennou zídku – na kamenech byla vytesána jména a letopočty – nerozuměli jsme tomu; doma jsem hledala na netu a zjistila, že autorem díla je tyrolský sochař Daniel Nikolaus Kocher (*1981), absolvent řezbářské školy v Elbigenalp, který na kamenné zdi zachytil v roce 2011 jména rodáků a současných obyvatel horských středisek Lech a Zürs, do budoucna se vždycky přidají novorozenci ze jmenovaných obcí.

kamenná zeď se jmény obyvatel obcí Lech a Zürs

Tato zajímavá instalace je součástí projektu Der grüne Ring, 35 kilometrů dlouhé hřebenové cesty ve Vorarlbersku zvané Walserweg (Walserská stezka), podél níž lze spatřit umělcovy sochy z různých materiálů. Prý také existuje literární turistický průvodce, kde jsou staré pověsti a výklad místních pojmenování krajinných prvků – inu, naše infocentra se mají v případě zájmu kde učit…

pod krajkovým modrým baldachýnem

obloha i země nám nabízely své nejlepší zboží; foto F. Janeček

nezapomenutelné výhledy

horské louky na Oberlechu pod Kriegerhornem

vracíme se ke stanici lanovky

Měli jsme se opravdu dobře, na ukončení denního výletu jsme v Lechu zašli do nepřehlédnutelného kostela sv. Mikuláše,

farní kostel sv. Mikuláše v Lechu - postaven v roce 1400

interiér kostela v Lechu; foto F. Janeček

vedle něhož byl pod svahy Rüfikopfu v roce 1975 postaven moderní církevní stánek.

nový kostel v Lechu je pod svahu Rüfikopf-u

V pátek 26. června jsme dostali poslední příležitost rozhlédnout se z alpských svahů – našli jsme tu správnou zastávku Postbusu, který nás z Bachu dovezl asi pět kilometrů ke stanici lanovky na Jöchelspitze.

lanovkou do výšky bezmála 1 800 metrů

Znovu jsme se přesvědčili, jak důmyslně byl sestaven program – úroveň spatřeného se zvyšovala, a počasí báječně spolupracovalo. Horskými loukami vyšperkovanými všemi myslitelnými květy probíhala botanická naučná stezka, příkré svahy sloužily paraglidistům, kteří, vznášejíce se nad údolím, umocňovali dojem z výjimečného prostředí. Stoupali jsme stále vzhůru a přebytek viděného a vnímaného si ukládali do paměti pro hubené dny budoucí.

pod námi údolí řeky Lech

na botanické naučné stezce

příkré svahy slouží paraglidistům

Pozornost jsme věnovali i horskému muzeu sena (Bergheumuseum) – cestou k němu nás zdržovaly koberce šťavnatých upolínů, kolem kterých nešlo přejít nevšímavě, zahlédla jsem i několik vemeníků.

horské muzeum sena

zařízení chaty, v níž se bydlelo během sušení sena na horských lukách

Pak začalo strmější stoupání na vrcholek Jöchelspitze – za námahu jsme se odměňovali nádhernými výhledy a najednou jsme stáli na travnatém vrcholku ve výšce 2 226 metrů.

přivítání ve vrcholové zahrádce na Jöchelspitze; foto L. Bohatá

Kruhový rozhled a dobrá viditelnost byly prémií za usilovnost – v hloubce Höhenbachtalu poblíž Holzgau jsme uviděli světlou nitku závěsného mostu a obdivovali vrcholky nad hlubokým údolím, kterým jsme vystoupili v pondělí na Mädelejoch.

z vrcholu Jöchelspitze je kruhový výhled - pod námi Höhenbachtal

vrchol Jöchelspitze je ve výšce 2 226 metrů

hřebeny nad údolím Höhenbachtal; foto F. Janeček

Pohled na nedaleký Rothorn (2 393 m) byl úžasný a přitažlivý – červená břidlice pod vrcholkem činí horu výjimečnou – bývali bychom na ni rádi vystoupili, ale příkré travnaté srázy byly nad naše síly. Sestoupili jsme do sedla Rothornjoch (2 158 m), šli část cesty po strmých svazích nad údolím a pokorně se vrátili do sedla, ze kterého vycházela Lechtalská panoramatická cesta s cílem v Elbigenalp – to byl skvělý program zbytku dnešního dne.

panoramatická cesta pod Rothornspitze a hřebeny Allgäuských Alp; foto F. Janeček

sestup z Jöchelspitze do sedla

sestup do sedla Rothornjoch

Rothorn má velmi příkré svahy, pro nás neschůdné

hluboko pod námi je údolí, kterým jsme putovali ke Kemptner Hütte

Cesta po hřebeni přes vrcholek Mutte (2 187 m) byla zážitková – užívali jsme si výhledů na vrcholky Lechtalských i Allgäuských Alp, i do údolí, jejichž dna jsme mnohdy nedohlédli a byli u vytržení z náprstníků, upolínů, vstavačů, kvetoucích azalek, hořců různých druhů a dalších, pro nás neznámých kytek…
Boží den…

panoramatická cesta přes Mutte do Elbigenalp

ohlédnutí za prošlou trasou

hluboká údolí jsou charakteristická pro tuto alpskou oblast

výhled do Lechtalského údolí

nejvyšší hora Allgäuských Alp je Großer Krottenkopf

Myslím, že mapka se hodí – je na ní zaznamenána cesta od stanice lanovky na Jöchelspitze, do sedla Rothornjoch, přes Mutte k Bernhardseckhütte až do cíle v Elbigenalp:

mapka trasy do Elbigenalp

výhled na hřeben Allgäuských Alp

sestup do sedla pod Mutte

výhled ze svahu Mutte (2 187 m)

rozcestí v sedle pod Mutte

nemohli jsme spěchat - takové scenerie se nevidí často

travnaté příkré svahy zářily tisíci upolínů

sestup k Bernhardseck Hütte (1 812 m)

hluboké údolí nás odděluje od nejvýše položené chaty v Allgäuských Alpách

Hermann von Barth Hütte postavená v roce 1900 ve výšce 2 131 m je otevřená jen v letních měsících

zastavení u lovecké chaty - před sestupem do údolí

sestup do Elbigenalp

Na dvou místech jsme nalezli známky toho, že alpské stezky se průběžně opravují – nářadí zůstalo u cesty a Míla s Mirkem měli ještě dost energie, aby přiložili ruku k dílu: 🙂

cesty se průběžně opravují - Míla s Mirkem přiložili ruku k dílu

závěrečný obrázek, na kterém je ode všeho trošku

Došli jsme trochu unavení, ale naprosto šťastní do Elbigenalp (1 040 m), kde je vyhlášené řezbářské centrum a škola – rádi jsme se svezli místním autobusem pár kilometrů do Bachu. Stačilo.

Symbolicky byl cíl dnešní trasy v Elbigenalp, kde jsme na konci prázdnin v roce 2005 bydleli spolu s táborskými turisty v Landhaus Huber a během týdne (ještě daleko křepčím krokem) prošli mnohé cesty, které nám i letos byly dopřány.

Závěrečný večer byl věnován „odhalování andělů“ – během týdne se totiž hrála hra „na anděly“, tzn., že každý účastník si vylosoval na papírku napsané jméno člověka, kterého měl ochraňovat a zpříjemňovat mu nenápadně pobyt. Zároveň jsme samozřejmě každý měli svého anděla… Po počátečním váhání se hra krásně rozběhla a zažívali jsme spousty legrace při zkoumání, kdo asi je náš anděl a zdali ten, komu zpříjemňujeme život, nás neodhalil… 🙂
Vtipná a elegantní zábava. Při závěrečném odkrývání pravdy bylo plno smíchu – někteří účastníci se znali jen podle vidění, ne však jménem, a tak docházelo ke kuriózním situacím – vyprávěly se příběhy, které se při hře během týdne při nenápadném podstrkování drobných dárků a výkonu andělské služby staly.
Prostě do poslední chvíle skvělá atmosféra…

Z nedělní cesty domů existuje jen jeden obrázek – účastníci zájezdu: 🙂

společné památeční foto účastníků

Děkujeme všem milou společnost!

Naše články s podobnou tematikou:
Turistika v Alpách – Schafberg, Adamekhütte 2007,
Cyklostezky podél řek Mürz a Mur 2008,
Gailtal a Drávská cyklostezka 2009.

6 odpovědí na “Lechtalské a Allgäuské Alpy – ale i Zugspitze, a také Neuschwanstein a Wieskirche”

Napsat komentář: j.korbel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*