PostHeaderIcon Rakouské Alpy v okolí Schladmingu – Dachstein, Planai, ale i Riesachsee, Preintalerhütte, Hallstatt, Salzburg a Pruggern

Týden, který se povedl
22. – 28. června 2014

Od poslední procházky po alpských horských stezkách už uplynulo několik let, proto jsme rádi využili nabídky VSM AKADEMY, která ve spolupráci s KČT Tesla Jihlava připravila atraktivní program – ani jsme ho nemuseli přečíst do konce a už bylo rozhodnuto…
Odjížděli jsme následujícího dne po (snad) úspěšně pořadatelsky zvládnutém Hvězdicovém výstupu na Čeřínek s radostným očekáváním turistických objevů, ale i odpočinku…
První zastávka v Rakousku nijak nevybočovala z modelu používaného českými cestovkami – pohled na Mondsee a Dračí stěnu nad ním spolehlivě probere klienty z dřímoty v každé roční i denní době:

Na terase nad jezerem jsme vzpomínali, jak se nám na vrcholku Schafbergu úžasem tajil dech při pohledu na hladinu Mondsee (jezero je 16 km dlouhé a asi 2 km široké) vklíněného mezi hradbu hor. (M+M Svatošovi – Turistika v Alpách – Schafberg, Adamekhütte)
Hlavním bodem programu v neděli 22. 6. 2014 byl několikahodinový pobyt na hoře Kehlstein (1834 m) u Berchtesgadenu – kvůli Orlímu hnízdu jsme si cestou „zaskočili“ do jižního Bavorska.

Po zaplacení 15 € na osobu jsme nastoupili na záchytném parkovišti do autobusů, které nás po horské silnici s několika tunely zavezly během 20 minut před spodní portál Orlího hnízda – na 6,5 kilometrech zdolaly 700 metrů převýšení.
Masivní kamenný dům na vrcholku hory nechal v roce 1937 vybudovat Martin Bormann k padesátinám Adolfa Hitlera.

Vůdce si ale žulové sídlo neoblíbil, prý se bál poruchy výtahu – my jsme z té zlacené nádhery vystoupili, nežli jsme se stačili rozhlédnout – v mžiku jsme byli v útrobách domu a sledovali, co se od poslední návštěvy v roce 2009 změnilo. (M+M Svatošovi – Bavorsko – Eggstätt, Chiemsee, Berchtesgaden)
Robustní rezidence i horská silnice z Obersalzbergu jsou unikátní a technicky zajímavé (byly vybudovány za 13 měsíců) – v chodbě domu je expozice o historii výstavby a dalších osudech objektů. Člověk neví, čemu se má dřív věnovat – vzdělávání či obdivu nad jedinečným výhledem z galerie.

V hlavní místnosti Kehlsteinhausu, osmihranném bývalém konferenčním sále, je krb, dar Mussoliniho; všechny prostory jsou využívány jako restaurace.

Na konci války bombardovali spojenci celý areál – zničili Berghof na úpatí Kehlsteinu, ale Orlí hnízdo na vrcholku hory nezasáhli. V poslední době byl u paty hory, na místě někdejšího Berghofu, vybudován luxusní hotel.

Z hřebenových partií Kehlsteinu je výhled na rezidenci i daleký kruhový rozhled:

Odpočívali jsme a užívali darů předkládaných.

Nejen ve výškách a dálkách, ale přímo u nohou září klenoty…

Přesně podle plánu jsme v 19 hodin přijeli do Pruggern a ubytovali se v domě, který vlastní cestovka JEKA.

Řízením osudu se stalo, že jsem se společně s několika dalšími účastnicemi zájezdu ocitla v kuchyni při přípravě jídla pro osazenstvo, čítající 34 duší, vlastně žaludků, které si žádaly slíbené večeře – k té jsme měly podle předem určeného jídelního lístku připravit z přichystaných potravin polévku a špagety s omáčkou – mleté maso ovšem bylo na kost zmrzlé v mrazáku… 🙂
Na pár desítek minut byly idylické nedělní zážitky odsunuty stranou a všechnu invenci jsme použily k řešení nastalé situace – při průběžném průzkumu zásuvek, polic a lednic jsme takticky zdolávaly nástrahy technologické přípravy stravy a v době, která nám připadala přijatelná poměrům, jsme vyrobily krmi, kterou naši velkorysí, trpěliví přátelé ocenili nejen slovně – největším důkazem bezvýhradné přízně byla její konzumace.

Příprava pondělní snídaně (23. června 2014) už nebyla tak hrdinskou záležitostí – poměry se postupně ustálily, všichni účastníci aktivně spolupracovali (muži si při škrabání brambor zavzpomínali na vojnu), a tak se stalo, že vlídnost, sounáležitost a pohoda vládly stále v celém domě. 🙂

Pro obě vedoucí zájezdu, Evu Horňákovou a Milušku Bradovou, bylo těžké rozhodnout, který z navržených výletů kdy uskutečnit – všechny si žádaly dobré počasí, ale návštěva ledovce pod Dachsteinem by bez výhledů nebyla to pravé… Nakonec se spolehly na předpověď – a podle následujících fotek uvidíte, že turisti jsou, jak s oblibou říkávám, Pánaboha milý děti. 🙂
Projeli jsme údolím řeky Enns do horské vesnice Ramsau, která leží pod jižní stěnou Dachsteinu ve výšce 1136 metrů, a pokračovali ke spodní stanici lanovky u Türlwandhütte.

Žádostivě jsme hleděli na horní stanici,

skoro o 1000 metrů výš na hoře Hunerkogel. Od května 2013 se vznášejí nad propastí nové žluté panoramatické gondoly, které během pěti a půl minuty vyvezou návštěvníky ze spodní stanice nahoru do výšky 2 700 metrů, aby okusili dobrodružství, nepřehlédnutelně ohlašovaná na reklamních plakátech.

Než jsme stačili vydechnout, vjížděla kabina Dachsteinsüdwandbahn-u (slovní novotvar :-)) do nitra horní budovy.

Aby odvážlivcům umožnili co nejintenzivnější zážitek, umístili autoři tohoto efektivního dopravního prostředku vyhlídkovou plošinu na závěsnou kabinu.

Vystoupili jsme na terasu a ztratili řeč…

Infotabule nás lákaly do zážitkového areálu a my jsme se rozhodně nebránili; sestoupili jsme podél tubusu, kterým se mohou pohodlnější návštěvníci dostat po pohyblivém pásu do horní budovy,

v pokladně zakoupili vstupenku za 10 €, která nás opravňovala ke vstupu na visutý most a Skywalk (Nebeský chodník) i do Ledového paláce v nitru Dachsteinského ledovce.

Čtrnáct schůdků se sklonem 12 % je součástí nejvýše položeného visutého mostu v Rakousku – krok za krokem sestupujete na skleněnou plošinu v závratné výšce nad rozeklanými skalami.

Až jsme se na adrenalinové plošince vystřídali a zklidnili se, systematicky jsme prohlídli okolí, protože je pravděpodobné, že už nikdy…

Přímo z lávky je možný vstup do nitra ledovce – aby nezůstalo jen při prohlídce ledových slují, jsou tu instalovány umělecké výtvory, které mají sloužit k zatraktivnění prostoru – ledové skulptury, barevně nasvícené na vás studeně a nezúčastněně koukají…

Turniket nás vyplivl na ledovec

a my jsme se konečně mohli vydat na pohodlnou túru k Dachsteinwarte, na nejvyšší bod, kterého jsme schopni dosáhnout. 🙂
Na netu jsem našla situační mapku, ze které jsou patrné možnosti na ledovci pod Dachsteinem:

Nevelké převýšení k postupu pod vrcholové partie Dachsteinu bylo však značně obtížné – pořád jsme obdivovali, fotili, áchali…

Z toho množství obrázků, které jsme oba pořídili, jich zařadím jen několik:

Náš cíl byl na dohled, vítr ustal, slunce a oblaka dělaly divy…

Chata Seethalerhütte leží ve výšce 2740 metrů pod stěnou Hoher Dachsteinu (2995 m n. m.), byla postavena v roce 1929.

Vystoupili jsme na kamenný vrcholek, pod kterým je chata v závětří schoulená, a byli jsme šťastní!

Nic platno, bylo třeba sestoupit na zem,

Mirek se samozřejmě vezl na otevřené vyhlídkové plošině…

Nakonec ještě mapka:

Osud nám dopřál (a přátelé zorganizovali :-)) zářivý den, ze kterého si zážitky budeme pouštět před usnutím (v případě, když to my dobří spáči stihneme… :-))

Návdavkem jsme dostali čtvrthodinku k výhledům na turisticky proslulé městečko Schladming (745 m n.m.), úhledně rozložené v údolí Enže (Enns):

Ze svých zápisků jsem vyčetla, že k večeři jsme v Pruggern (ovšem duchem na ledovci) připravovali polévku, masový karbanátek (polotovar), brambory a hlávkový salát.
Nádherná těžká barokní oblaka přinesla už večer do naší oblasti prudký déšť, který vydržel celou noc, ráno se zklidnil, aby se poté vrátil jako tzv. zahradnický – jemný, vytrvalý, k nepřestání… 🙂

V úterý 24. června 2014 tedy nastala KPČ (kulturně-poznávací činnost) – odjeli jsme do Hallstattu a většina účastníků zájezdu zamířila do solných dolů. Protože jsme do podobných šachet naposledy sfárali loni v Rumunsku (Rumunsko – hory a kláštery), dali jsme, ignorujíce déšť, přednost vycházce… Prošli jsme známá místa, posledně navštívená v roce 2010 (Rakousko – okolí Hallstattu, Tauplitzalm, Ramsau) a svou trpělivostí nakonec udolali vládce deště. 🙂

Hallstatt má za sebou bohatou tisíciletou historii – vzpomeňme jen na světoznámou tzv. Halštatskou kulturu, která se na březích jezera a na svazích okolních hor rozvinula v letech 800 – 400 př.n.l. V průběhu staletí lidé dali oblasti charakteristickou podobu a vznikla nezaměnitelná atmosféra – od devadesátých let je Hallstatt zapsán ve Světovém dědictví UNESCO. Žije tu necelá tisícovka lidí, kteří musí v každém ohledu šetřit prostorem – mají k dispozici jen malý hřbitůvek nad jezerem, a tak asi po třiceti letech dávají označené a ozdobené kosti zesnulých do kostnice – to je jedno ze zdejších specifik.

Podívejte se na mapku:

A ještě pár deštivých fotek:

Věž kostela Nanebevzetí Panny Marie se zachovala z původní stavby vzniklé na skále nad hladinou už začátkem 14. století, novější kostel patří evangelíkům.

V polovině roku 2012 si v jedné čínské provincii postavili naprosto přesnou, plně funkční kopii městečka Hallstatt – jen tak, že se jim líbilo…?!

Ze solných dolů navrátivší se účastníci přinesli sebou opatrné sluníčko, a tak jsme do Salzburgu přijeli s nadějí na bezproblémovou poznávací procházku. Začala ve skvostných zahradách zámku Mirabell,

v prostředí plném květin, soch a zurčící vody, odkud jsme vychutnali první pohled na dominantu města, pevnost Hohensalzburg, která se na kopci Mönchsberg za řekou tyčí už od konce 11. století.

Po mostě přes řeku Salzach jsme přešli do historického centra Salzburgu (i ono je pod záštitou UNESCO) a nechali na sebe působit prostředí vytvořené během tisíce let tolika uměleckými díly a stavbami – katedrála sv. Ruperta a Virgila nese na svém průčelí tři klíčová data – 774 – byla založena, 1628 znovu po devastujícím požáru vysvěcena, 1959 obnovena z trosek po náletu v roce 1944. Sochy na průčelí chrámu představují sv. Petra a Pavla a patrony země sv. Ruperta a Virgila.

V tomto Dómu byl nejen pokřtěn nejslavnější salcburský rodák Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791), byl i zdejším chrámovým varhaníkem a složil množství skladeb, které tu zazněly při mších a církevních slavnostech.

Ze všech stran je katedrála obklopena náměstími.

Jedno z náměstí nese jméno Mozartovo, ústředním bodem je skladatelův pomník.

Je jasné, že nás zajímal i skladatelův rodný dům – ten je na živé ulici Getreidegasse (Obilná ulice) – rodina Mozartových bydlela ve třetím poschodí v letech 1747–1773, tedy do Amadeových 17 let.

Pak hudební génius bydlel na opačném břehu řeky, poblíž kostela sv. Trojice, na náměstí Makartplatz.

Bohužel návštěvu muzeí a pamětních síní jsme si z časových důvodů nemohli dovolit – jak říkávám: to je důvod k návratu…

Můj patriotismus mě nutí k připomínce, že obrázek Mozarta, který je na nejznámější salcburské čokoládové pochoutce, Mozartových koulích, namalovala v roce 1819 slavná portrétistka Barbara Krafft, rodačka z Jihlavy (*1764 – †1825 v Bamberku). Její otec Johann Nepomuk Steiner, autor oltáře kostela sv. Jakuba Většího v Jihlavě (*1725 v Jihlavě – †1793 ve Vídni), dvorní malíř Marie Terezie, byl učitelem své nadané dcery – její obrazy lze nalézt také v několika pražských kostelích.

Samozřejmě, že jsme se vydali na Mönchsberg k pevnosti viditelné odevšad.

Než jsme se dostali k výstupu úzkou, příkrou uličkou vedoucí na kopec, míjeli jsme dům, kde žil a zemřel kapelník salcburského dvorního orchestru, Franz Biber, rodák ze Stráže pod Ralskem (1644–1704), který byl za své hudební úspěchy povýšen do šlechtického stavu, a na malém náměstíčku, už na svahu Mnišské hory, jsme postáli u pamětní desky na domě, kde žil a tvořil mladší bratr skladatele Josefa Haydna, neméně slavný Michael Haydn (1737–1806).

Stoupali jsme k pevnosti (dá se tam vyjet i lanovkou) a každý krok přinášel jiný pohled na město pod námi.

Prohlídka všech částí a expozic v Hohensalzburg-u zabere dobrých několik hodin, které jsme však neměli k dispozici, a tak jsme zvolili vycházku po úpravných pěšinách lesoparku –

ty nás zavedly na výšinu Richterhöhe, odkud byl nádherný pohled na pevnost i protější Kapuzinerberg (Kapucínský vrch).

Zpáteční cesta kvůli zastávkám a výhledům také vyžadovala svůj čas, a tak jsme se na stanoviště autobusu na ulici Paris Lodron Straße (vyčetla jsem, že Paris Lodron byl arcibiskup, který v roce 1628 vysvětil znovu katedrálu, když předtím vyhořela) vraceli už v podvečerním přejivém slunci a fotili a ukládali do paměti…

Koukali jsme, jak plyne řeka a vzpomínali na cyklovýlet podél řeky Salzach, podniknutý v minulém století… Ta cyklostezka tu pořád je a láká – cyklista (či cyklistka?) odpočívající ve stínu stromů na pobřežní promenádě budí nostalgii…

Zde je mapka města, na které jsem vyznačila některá zastavení:

Dominantou jednoho z náměstí v historickém centru města je socha svatého Floriána,

a nelze se divit, že světec je tak uctíván – Florián totiž pocházel z území dnešního Rakouska.

Narodil se ve 3. století poblíž Vídně, působil jako správce a vojenský velitel římské provincie v místech, kde je dnes Lorch u Enže. Do konfliktu se dostal za císaře Diokleciána, když chtěl osvobodit čtyřicet uvězněných křesťanů a nehodlal se před soudem zříci své víry. Nebylo přihlédnuto k jeho celoživotní bezúhonnosti a věrným službám císaři a 3. května 304 byl s kamenem na krku svržen do rozvodněné Enže. Pohřben byl nedaleko Lince (dnes město St. Florian), v 6. století byl nad jeho hrobem postaven augustiniánský klášter. Ostatky sv. Floriána byly ve 12. století převezeny do Říma, poté je papež věnoval polskému králi k uložení do krakovské katedrály a část jich odtud získal Karel IV. pro chrám sv. Víta v Praze.

Po tak intenzivních zážitcích nám nevadilo, že jsme v Pruggern začali připravovat večeři až po 21. hodině – vepřový plátek, míchaná zelenina a brambory chutnaly podle našich milých, tolerantních strávníků znamenitě i v čase předpůlnočním. 🙂

Náplň turistického týdne byla nejen obsahově, ale i dramaturgicky dobře vystavěná – ve středu 25. června 2014 jsme vyjeli lanovkou na Planai, abychom poznali další turisticky proslulou část zdejší oblasti a zároveň si užili výhledů na Dachstein.

Lanovka na Planai je součástí moderního sportovního komplexu v centru Schladmingu a všechno je zařízeno tak, aby kapacitně vyhovovalo letnímu i zimnímu náporu návštěvníků.

Stejně jako v lanovce na Dachstein, i tentokrát jsme se jen prokázali slevovou Sommer-kartou, kterou pro nás předem zajistily vedoucí zájezdu, a vyjeli jsme gratis.

Počasí v údolí nebylo po ránu zdaleka radostné, to je vidět na předešlé fotce, ale během výstupu zůstaly mraky pod námi

a z horní stanice lanovky ve výšce 1830 metrů

jsme už vycházeli uchváceni nadoblačným prostorem, který nám nabízela panoramatická cesta.

Během výstupu na hřeben Planai se mlžné mraky rozptýlily, vrcholek nejbližší hory Krahbergzinken se před námi lákavě tyčil, ale my jsme si vybrali tzv. horní cestu po svahu masivu s výhledy do závratné hloubky údolí Untertal i na štíty nad ním.

Podívejte se na mapku, kterou Mirek ofotil na horní stanici lanovky:

Záhy se ukázalo, že cesta není snadná, svah byl strmý, místy se po deštích utrhl.

V sedýlku bylo dost místa na odpočinek, a naděje, že exponovaný úsek máme za sebou…

Když se však před námi otevřela následující část cesty se skalnatými hřebínky, které bylo nutno pro další postup překonat, věděla jsem, že to je nad mé síly a místo pocitů pohody by mě zakrátko ovládl strach a nejistota. Stejného názoru byli i někteří naši přátelé, jiní ale srdnatě pokračovali…

Vraceli jsme se na rozcestí pod Krahbergzinken s nadějí na výstup na vrcholek hory; užívali jsme si rozhledů i při zastávce na oběd.

Během výstupu na Krahbergzinken (2 134 m) nás došli ještě tři přátelé, kteří také ztratili motivaci k postupu na původně vybrané cestě.

Výstup je snadný, jen těsně před vrcholkem je třeba překonat příkré skalní plotny – ale cesta je zajištěná. 🙂

Z malé vrcholové plošinky pod křížem je strhující pohled do tisícimetrové hloubky údolí Untertal, výhled na jižní stranu Dachsteinu – kruhový rozhled je více než štědrá odměna za bezpečný a snadný výstup…

Během cesty úbočím jsme se z infotabule dozvěděli, že ve Schladmingu a okolí se ve středověku těžily rudy (dolovalo se hlavně stříbro, kobalt, nikl) a dopravovaly se i cestou po tomto hřebeni. Na začátku 16. století se kvůli neutěšeným poměrům v dolech stal Schladming dějištěm vzpoury horníků – byli potrestáni zničením jejich městečka, proto prý se v něm zachovalo jen málo památek z nejranější etapy jeho vzniku (městská práva byla udělena začátkem 14. století).

Z vrcholu s velkorysou diváckou nabídkou jsme nespěchali, dokud se přívětivé formace mraků zdobících jeviště, na které jsme fascinovaně hleděli, nezačaly nad protějším údolím měnit ve zlověstné – během chvilky bylo jasné, že přinesou déšť.
Tak rychle ještě pár fotek a honem dolů k lanovce!

Ještě na svahu nás dostihl déšť, naštěstí nikterak obtížný, a tak další zážitková činnost byla už jen příprava večeře – krůtí plátek s rýží a ananasový kompot. 🙂

Zařadit do programu zájezdu turistický výšlap kolem Wilde Wasser (divokých vod), který je v reklamních materiálech označován jako „cesta peklem“, byl velmi dobrý nápad – stal se skutkem ve čtvrtek 26. června 2014, kdy jsme v počasí, které si snad obyčejný hříšník ani nezaslouží, viděli všechno, co na této trase lze.
Autobus jsme opustili na parkovišti Riesachfall ve výšce 1 079 metrů

a krátce po začátku výstupu nás ohromil bouřící vodopád,

kolem jehož přítoku jsme měli stoupat stále výš, až k jezeru Riesachsee, kterým potok protéká a cestou mohutní posilován přítoky z celého masivu této části Alp, nazývaných Schladmingské Taury.

Když jsme prohlédli padající masu vod i z vrchní plošiny,

začali jsme stoupat k lanovému mostu, po kterém se ve výšce 35 metrů přechází nad kaňonem na druhý břeh, kde stezka pokračuje.

Už od roku 2005 procházejí turisté vratkým, opatrným krokem 46 metrů dlouhý most

a příjemně se bojí při výkyvech průhledné podlážky nad úzkou a hlubokou propastí.

Pak nastává část s ocelovými žebříky, lávkami a schody, kterých prý je v „pekle“ 750, všechny situované tak, aby poskytly co nejlepší výhledy – místy jdou turisté mlžnými závoji nad burácejícím živlem…

Těsně pod závěrečnými několika desítkami příkrých schodů, které vás z Alpinsteig Höll vyvedou do slunečního světla horské louky, si našel místo vstavač – jakoby člověk dostal kytici na uvítanou…

První úsek cesty byl za námi, teď jsme kolem občerstvovny na Gfölleralmu ve výšce 1357 metrů scházeli k jezeru Riesachsee, jednomu z mnoha, které v této oblasti na místě ledovcového dna vznikly.

Nebyl nikdo, kdo by nechal foťák zahálet – i já jsem propadla všeobecné posedlosti. 🙂

Po chvíli přátelského popovídání a zotavení zvolili někteří procházku kolem jezera, jiní se vydali stezkou označenou v mapách magickým číslem 777, která po zdolání třech stovek výškových metrů asi po hodince přivedla poutníky k horské chatě Preintalerhütte.
Celá dnešní trasa je vyznačena na mapce umístěné na začátku stezky dole u parkoviště:

Další přehledný nástin:

Vybrala jsem fotky, které dokumentují cestu, a tak stačí jen popisky na nich, komentářů netřeba:

Došli jsme na rozlehlou, travnatou horskou terasu, která tvoří závěr údolí a zároveň umožňuje přechod do dalšího, kterým vysokohorská cesta pokračuje k chatě Gollinghütte (6 hodin chůze), což je východiště cest na nejvyšší vrchol této oblasti, Hochgolling (2863 m).
My jsme ovšem netoužili do dálek a výšek, pozdravili jsme se s našimi rychlejšími přáteli a odpočinuli si v cíli cesty.

Preintalerhütte leží ve výšce 1 656 metrů nad mořem, byla postavena v roce 1891, rozšířena 1976, jak je uvedeno na ceduli, na níž najdeme i vzdálenosti k turistickým cílům a čísla tras. Dopravu potravin a materiálu z údolí jezera Riesachsee zajišťuje nákladní lanovka.

Pojedli, popili a vydali se nazpět.

Zpáteční cesta je vždycky rychlejší, ale i malinko smutná – člověk dobře ví, že obrazy blednou, až časem docela zmizí, déle pak zůstávají pocity, ale i ty jsou prchavé. Paměťovou berličkou jsou mé snaživé řádky a Mirkovy fotky – jen nevím, jestli množství (obojího) není na úkor kvality…

Čas se nachýlil, na parkoviště jsme dorazili přesně v době určené k odjezdu na prohlídku do Schladmingu.

Prošli jsme městečko, kde žije asi čtyři a půl tisíce stálých obyvatel a nekonečné množství přechodných zimních i letních návštěvníků – Schladming je jedno z turisticky atraktivních míst v údolí Enže, které slouží jako východiště na Dachstein i Planai. Procházeli jsme centrem města,

s potěšením prohlíželi květinovou výzdobu, zašli do kostela a k nejstarší zdejší památce, městské bráně se zbytky opevnění, která pamatuje počátky města ve 14. století (a přežila pohromu při potlačení vzpoury horníků, o níž jsem se už zmínila).

Jídelní lístek nám ukládal připravit drůbeží cordon bleu, bramory a mrkev s hráškem – provedeno, zkonzumovámo. Laskaví strávníci umyli a poklidili jídelní i výdejní nádobí, roztřídili a vynesli odpadky – to dělali bez reptání dennodenně…

Nastal pátek 27. června 2014, poslední den určený k horským radovánkám, a my jsme místní dopravou odjeli z Pruggern do nedalekého městečka Haus im Ennstal, abychom odtud lanovkou překonali více než tisícimetrový rozdíl na Hauser Kaibling a na hřebeni si užili při nenáročné vycházce rozlučkových výhledů po okolí.

Hotel pod vrcholkem hory byl postaven na samém začátku 20. století a už v roce 1914 se tu konaly první lyžařské závody – od osmdesátých let minulého století jsou zdejší sjezdovky dějištěm Světového poháru v lyžování žen. (Jen připomínám, že zakladatel alpského lyžování Matyáš Žďárský (1856–1940) pocházel z Kožichovic u Třebíče – více o něm: Podzimním Horáckem – krajinou v okolí Třebíče).

Kruhového výhledu jsme se nemohli nabažit, beze spěchu jsme rekapitulovali, ale zároveň i plánovali… 🙂

Podle Miluščiných informací a ukazatelů na horní stanici lanovky jsme zvolili okružní panoramatickou cestu kolem vrcholu s odbočkou do sedla na rozcestí, odkud vede cesta k Höchsteinu.

Často a se zalíbením jsme pohlédli na vrcholek Krahbergzinken a hřeben Planai, kam jsme vystoupili ve středu 25. 6. 2014 – odtud na něj bylo přepychové podívání.

Vraceli jsme se ke stanici lanovky – v podstatě spělo naše alpské plahočení k závěru, a tak bylo záhodno po starém slovanském způsobu se zklidnit a usebrat myšlenky před odchodem – k tomu se naskytla báječná příležitost:

O městečku Haus im Ennstal jsem zjistila, že ho vlastně tvoří osm vesnic, ve kterých žije asi dva a půl tisíce obyvatel – díky poloze obce pracují většinou v turistickém ruchu – sportovní střediska všeho druhu jsou, kam se podíváš… Na severní straně se tyčí pohoří Dachstein, na jih se prostírají Schladminské Taury, v údolí kolem řeky Enže typická alpská stavení vyzdobená v tomto období bezpočtem barvami hýřících květů…

Z infocedule jsem se dozvěděla, že kostel na předchozím obrázku byl vysvěcen už roku 1074 a je nejstarší sakrální stavbou v údolí Enže. Moc se mi líbilo, že na starých domech v Hausu jsou tabulky, kde je uvedená historie domu včetně jmen jejich vlastníků.

Podobná dekorace v centru města by u nás asi neobstála – bělostné ovečky pokojně stojí u květinového proudu mléka

i u lavičky, jejíž polstrování je z pravého travnatého koberce…

…a výhled z této srdíčkové lavičky je skoro pohádkový…

Linkový autobus přijel přesně v 16:00, v Pruggern byl během chviličky, takže jsme ještě před kuchyňskou exhibicí stačili pobalit saky-paky. K poslední večeři jsme nabídli šťavnatou opečenou sekanou, lahodné přírodní fazolky a šťouchané brambory s láskou škrabané… 🙂

Kvůli snadnějšímu určení polohy míst, kde jsme se během minulého týdne pohybovali, zařazuji přehledy z rakouských informačních brožurek:

Sluší se nepřejít bez povšimnutí naši domovskou obec Pruggern, vzdálenou přibližně 14 km od Schladmingu – žije v ní asi sedm stovek lidí, a jak jinak, povětšině se věnují farmaření a turistům. Několik obrázků:

V sobotu 28. června 2014 jsme ráno odjeli z Pruggern a po pár kilometrech údolím Enže zastavili v Trautenfels

u jednoho z největších barokních zámků ve Štýrsku, jehož původ sahá do 13. století, abychom se slevovou Sommer-kartou navštívili muzeum vybudované v tomto atraktivním prostoru po roce 1950, kdy zámek koupila spolková země.

Specializované expozice jsou umístěné v historických sálech, což působí velmi kontrastně – moderní muzejní prezentace v barokním prostoru rozhodně zaujme svou neotřelostí. Jsou zde vystaveny předměty dokumentující v plné šíři tradiční způsob života zdejších lidí, sbírky zoologické, botanické, mineralogické, i archeologické nálezy z regionu.
Bývali bychom potřebovali nejméně třikrát víc času k prohlídce, protože opravdu bylo nač popatřiti…

Ze zasklené vyhlídkové věže zámku jsme okouzleně pozorovali majestátní vápencovou horu Grimming (2 351 m), která převyšuje okolí o 1 700 metrů – to je prémie pro pozorné návštěvníky muzea:

Rozloučili jsme se ohlédnutím do údolí Enže

a začali plánovat další výlety…

12 komentářů - “Rakouské Alpy v okolí Schladmingu – Dachstein, Planai, ale i Riesachsee, Preintalerhütte, Hallstatt, Salzburg a Pruggern”

  • Míša says:

    Dobrý den, máte moc hezké stránky, popis tras i zkušenosti – velký obdiv. Letos se poprvé s rodinkou (5 dětí) chystáme do Alp – oblast Bad Mitterndolf a chceme udělat pár výšlapu i v okolí Dachsteinu. Chci se zeptat na možnost získaní Sommer-card. Dočetla jsem se, že to na místě nejde koupit, a že se to dostává jen u některých ubytovacích zařízení. Odkud to sehnali vaši známí? Děkuji a přeji hodně krásných tůr.
    Míša Mitrenga

    • Dobrý den,
      mnohokrát děkujeme za pochvalu našich stránek a jsme rádi, že Vám jsou k užitku. Co se týká Sommercard, bohužel Vám nemohu dát žádnou spolehlivou informaci – toto vše zařizovala vždycky vedoucí našeho zájezdu, myslím, že přes cestovku, která v našem případě byla JEKA CS, jak je uvedeno ve článcích. Jsem si ale skoro jistá, že přes cestovku, která bude vyřizovat Váš pobyt, či rakouského ubytovatele uspějete.
      Přejeme Vám krásnou dovolenou a pak bezvadné vzpomínky na ni. 🙂
      Děkujeme, že jste se ozvala, vážíme si toho.
      Přejeme samé hezké dny 🙂

  • Jana a Pepa Fialovi says:

    Ahoj,
    moc děkujeme za krásný popis a ještě hezčí foto z velmi příjemně prožité dovolené s výbornou partou lidí (z počátku pro nás neznámých). Těšíme se na další setkání a ještě jednou dík.
    J + J

    • Události se seběhly tak, že „náš alpský týden“ byl v mnohém jedinečný a je nač vzpomínat. 🙂 I my se těšíme na shledání při turistice – kdyby byly příští rok Alpy, to by bylo něco!!

  • Eva Horňáková says:

    Ahojky,
    bylo velmi příjemné trávit společné chvíle s bezvadnou partou lidí a moc velký dík vám oběma za reportáž, která zachytila neopakovatelné kouzlo celého týdne. Jste super. Těším se na další společná setkání při turistických akcích. Hezké dny léta přeje Eva

  • UZLOVI žELIV says:

    Zdravíme Svatošovi a všechny ostatní účastníky nádherného zájezdu!Takovou nádhernou fotografickou dokumentaci a perfektním komentářem jsme nečekali a proto jsme nesmírně překvapeni obsahem a kv alitou! Je to nádhera a nestačíme se divit,co lze vyrobit a jak prezentovat turistickou akci.Stokrát díky!!!
    Uzlovi.

  • Míla Bradová says:

    Zdravím spisovatelku Míšu a fotografa Mirka!
    Vaše reportáž o dovolené v Rakousku je bezvadná, děkuji za ni.
    Zatím nemám na dokumentaci svých cest čas, proto jsem vděčná, když se mohu alespoň ke společně prožitému vrátit na vašem blogu a vždy se navíc dozvím něco nového. Tentokrát to byl podrobný životopis. sv. Floriána.
    Těším se na další společné turistické vycházky, výlety a dovolené.
    mb

  • Václav Plánka says:

    Ahoj Svatošovi,
    jsem rád, že jsem u toho byl s Vámi, ale tak hezky zdokumentovat vše co jsme společně viděli a prožili bych nedokázal. Moc jste mě potěšili a myslím i řadu jiných kolegů. Děkuji Vám.
    Vašek

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist