Objevitelská výprava do severních Čech
27. 8. – 30. 8. 2015
Letošní seriál letních turistických cest jsme zakončili čtyřdenní výpravou v komorním složení – už po třetí nám byla Míla Bradová neúnavnou a informovanou průvodkyní svým rodným krajem na severu Čech – i tentokrát se v programu střídala známá a osvědčená místa s lokalitami, o nichž věděla, že nás zaujmou a nadchnou. Do Duchcova, kde byl tradičně v ZŠ J. Pešaty štáb pořadatelů pochodu, jsme jeli vlakem a třikrát přestupovali (v Havlíčkově Brodě, Kolíně a Ústí nad Labem) – když napíšu, že několikahodinová cesta nám uběhla, ani jsme si nevšimli, možná nevěřícně zakroutíte hlavou, ale pomněte, že turisté mají široké a neměnné téma hovoru: kde byli – kam pojedou… 🙂
Po registraci ve škole a ubytování poblíž náměstí jsme vyrazili na podvečerní procházku Duchcovem a jeho okolím – vyhlídka na mohutnou hradbu Krušných hor i homole vyhaslých sopek Českého středohoří je evergreen, který nezklame…
V pátek 28. srpna 2015 jsme se nedrželi propozic nabídnutých pořadateli pochodu – v 8:20 jsme jeli vlakem do Lovosic a odtud autobusem do Třebenic, abychom navštívili Muzeum českého granátu, kde je k vidění kolekce historických šperků, doplněná dokumentací těžby a zpracování granátů, pocházejících z okolí. Muzeum sídlí od roku 1959 v evangelickém kostele, vybudovaném Němci v prvním desetiletí minulého století.
Nejatraktivnější je souprava šperků baronky Ulriky von Levetzow, legendární mladičké milenky stárnoucího Johanna Wolfganga von Goethe (1749–1832) – bohužel nás místo vzácných klenotů čekala jen jejich fotografie s omluvou, že právě reprezentují naši republiku na výstavě v Miláně.
A jak se ocitly právě tady? Ulrika von Levetzow (1804–1899) strávila s matkou a otčímem mládí na zámku v nedalekých Třebívlicích, jako sedmnáctiletá se v roce 1821 setkala v Mariánských Lázních s básníkem Goethem, který ji později požádal o ruku – odmítla sňatek a neprovdána strávila skoro celý život v Třebívlicích – vedla panství, založila školu. Po matce zdědila soupravu šperků vyrobených v roce 1820 ze 458 českých granátů vytěžených v oblasti – v závěti je odkázala panství s tím, že je nutné o ně pečovat. V roce 1988 byly Ulričiny skvostné klenoty z muzea v Třebenicích ukradeny, po roce objeveny, opraveny a uschovány – vystavuje se replika.
Granátové šperky doplňuje expozice hradů Českého středohoří a historie regionu, prostor je věnován i významné osobnosti MUDr. Václavu Paříkovi, vlastenci, jehož činnost přesáhla hranice oblasti – muzeum v Třebenicích bylo založeno už v roce 1872, základem se staly Paříkovy sbírky.
MUDr. Václav Pařík působil v této jazykově smíšené oblasti ve 2. polovině 19. století – provozoval lékařskou praxi, byl starostou a zasloužil se o vznik české školy a rozvoj kultury.
Měl dobré základy – při studiu medicíny byl žákem J. E. Purkyně , v Českém ráji, odkud pocházel, měl na něj velký vliv vzdělaný kněz Antonín Marek.
Při procházce Třebenicemi (asi 1 700 obyvatel) jsme si nemohli nevšimnout pamětní desky na zdejší faře – připomíná smutnou událost – v září 2004 zde zemřel rukou loupežných vrahů P. MUDr. Ladislav Kubíček, 78-letý kněz zdejší farnosti – dva mladíci, z nichž tomu patnáctiletému často pomáhal, připravili dobrotivému Dr. Kubíčkovi krutou smrt…
Ladislav Kubíček, rodák z Rachova poblíž Jasiny na Podkarpatské Rusi, která v té době byla nejvýchodnější částí Československé republiky, se stal lékařem, působil mimo jiné i v Jihlavě – byl však propuštěn pro nepřátelský postoj k tehdejšímu zřízení. V roce 1967 byl tajně vysvěcen na kněze, za dva roky poté dostal souhlas ke kněžské službě. Před několika lety jsme na něj vzpomínali u jeho hrobu v Kunštátě, kde si přál být pochován.
Nastal čas věnovat se pěšímu putování – byly tu vynikající podmínky: nad Třebenicemi se tyčí jedna z dominant Českého středohoří, čedičová skála 481 metrů vysoká, ozdobená ruinami středověkého hradu Košťálov – to byl první turistický cíl dnešního dne.
Už sama cesta vzhůru stojí za to – výhledů na romantické věže Hazmburka a „krtinec“ posvátného Řípu jsme se nemohli nabažit… (Více ve článku Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách.)
Osud hradu Košťálova se podobá mnoha jiným – vystavěn asi ve 14. století, obléhán husity, na počátku 17. století už uváděn jako pustý… Zavítal k němu i zvídavý poutník Karel Hynek Mácha a prý si ruiny nakreslil do skicáku.
Do dnešních časů není z hradu zachováno o mnoho víc nežli pět metrů vysoké nároží, ale výhled z vrchní plošiny na snovou krajinu Českého středohoří by stejně předčil cokoli…
Vrch byl pro výskyt vzácných květin, travin, dřevin a motýlů vyhlášen přírodní památkou.
Je čas podívat se na mapku dnešní trasy začínající v Třebenicích, městečku asi 6 kilometrů na jihozápad od Lovosic:
Trasa: Třebenice ČTZ – Košťál – ZTZ a cyklo č. 25 osada Boreč – Tyršova stezka ZTZ na vrch Boreč – Režný Újezd ŽTZ a cyklo č. 25 Opárno ves – MTZ Opárno hrad – Opárenské údolí – Černodolský mlýn ZTZ – Malé Žernoseky = 30 km
Ještě výhled ze svahu Košťálu na Milešovku (837 m n.m.), nejvyšší a největrnější horu Českého středohoří, na níž byla už roku 1905 postavena meteorologická stanice:
Po několika kilometrech lesem jsme došli do osady Boreč, která má v současnosti jen 24 stálých obyvatel a nejistou budoucnost před sebou (co se týká značně zdevastovaného zámku, který prý snad odnedávna má seriozního majitele), ale dlouhou a významnou minulost – místo mělo být osídleno už v 10. století – kněžna Libuše prý tudy jezdívala do nedalekých Stadic, a pověsti se zmiňují, že se nebála vystoupit na vrch Boreč, kouřící horu, kde hovořila s Bohy…
Z novější historie jsme se dočetli na infotabuli, že rodačkou z Borče byla matka Dr. Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola (1862), a Tyrš zde v dětství často pobýval.
Na návsi u kapličky byly stoly a lavice pro příchozí, potěšeni jsme vyndali svačinu a při jídle odpočívali ve stínu vzrostlých stromů.
Četla jsem si zajímavý text o unikátním jevu na vrchu Boreč a přitom s chutí kousala do obložené housky – najednou jakoby mi v ústech vybuchl granát – snědla jsem jednu z mnoha útočících vos, které chtěly posvačit s námi – stačila mi dát do jazyka žihadlo – okamžitě mi začal natékat… Vyplivla jsem sousto a sdělila ostatním, proč tak vyvádím. Míla bez otálení našla a vyndala žihadlo – bylo přesně a téměř neviditelně umístěné v rýze, rozdělující jazyk na poloviny – a považte mé štěstí – měla sebou i Fenistil – namazala jsem jazyk a cítila, jak se otok dál nezvětšuje, po chvíli opadal… Mazala jsem usilovně a bohatě a cítila nejen úlevu, ale zanedlouho i jakousi lehkou opilost – účinná látka v masti byla opravdu účinná… 🙂 Všechno dopadlo nadmíru dobře – pokračovala jsem s ostatními v programu a po několika hodinách byla zcela fit!
Za vsí na rozcestí jsme se vydali vlevo po zeleně značené Tyršově stezce na 449 metrů vysoký kopec.
Masiv původně vulkanického kopce, kterému daly název borové lesy, je odspodu nahoru protkán puklinami, které se v trachytu začaly tvořit při tuhnutí magmatu – na úpatí je do nich v zimě nasáván studený vzduch, ten se v puklinách (zvaných ventaroly) ohřeje, vytlačován studeným stoupá teplejší vzduch vzhůru a tam z průduchů vyletí jako z komína – při styku s chladným okolím se srazí a vzniká kouř.
Je jasné, že tento efekt se dá spatřit pouze v zimě, když panuje teplota kolem mínus 10°C, dnes si o tajemném divadle můžeme jen povídat. Teplota v okolí vývěrů na vrcholku kopce prý nikdy neklesá pod bod mrazu, v literatuře je udáván rozdíl mezi studeným a teplým vzduchem až 20°C. Odhaduje se, že puklinový labyrint sahá hluboko pod masiv hory.
Pro svou jedinečnost je Boreč už od roku 1951 vyhlášen Národní přírodní památkou.
Ačkoliv byla průduchová situace neviditelná, přesto měla hora našim zrakům co nabídnout – na obzoru před námi defilovaly neskutečně krásné vrchy Českého středohoří – úžasná scenérie, která není jinde ke spatření…
Nejinak tomu bylo i cestou do Režného Újezdu a k Opárnu:
Opárno je obec v romantickém údolí Milešovského potoka,
stejný název nesou zříceniny hradu vystavěného na konci 13. století na úzkém a srázném ostrohu – prý už od začátku 16. století je v rozvalinách (asi tudy prošli husité či se panstvo přestěhovalo do přístupnějších končin s pohodlnějším bydlením).
Sestoupili jsme do údolí, jen krátce se pokochali prohlídkou okolí Černodolského mlýna,
protože jsme měli nejvyšší čas spěchat do Malých Žernosek na vlak. Šest kilometrů údolím se dost táhlo, zastavili jsme se jen nakrátko, abychom si prohlédli morový kámen na památku zemřelých na mor v roce 1680 – stojí poblíž předpokládaného pohřebiště.
Přesně v dobu, kdy měl vlak přijíždět do Malých Žernosek, jsme stanuli znavení na zastávce – právě hlásili, že má 30 minut zpoždění – alespoň jsme si vydechli, uspořádali zážitky, mírně pojedli a pak svěží kolem osmé večerní ohlásili v duchcovském turistickém štábu návrat z trasy – výslužkovou tatranku jsme spolkli hned před budovou, abychom doplnili energii vydanou při značném dnešním převýšení. 🙂
Sobotu 29. srpna jsme věnovali malému úseku 130-ti kilometrového hřebene Krušných hor – v 8 hodin odjížděl autobus vypravený pořadateli z Duchcova na Dlouhou louku (asi 9 km), odkud jsme se nejdříve vydali na rozhlednu Vlčí hora, postavenou v roce 2005 nad osadou Dlouhá Louka. Ještě než jsme k ní došli, žasli jsme nad výhledy do kraje pod námi – svahy Krušných hor spadají z hřebene poměrně příkře do údolní roviny, ze které vystupují vrchy Českého středohoří – neskutečná krása, když krajina je zahalena mlžným závojem a vrcholky vulkanických kuželů z ní tu a tam znepokojivě vystupují… Jak se mlha zvedala, obrazy se každým okamžikem měnily – myslím, že hned na začátku trasy nám příroda nabídla nejštědřejší dárek…
Vynadívali jsme se a vystoupili na Vlčí horu, kam nás přilákal 40 metrů vysoký stožár kombinovaný s rozhlednou, na jejíž vyhlídkovou plošinu ve výšce 15 metrů jsme vystoupali po 72 schodech – zatím už mlhy vytvořily v krajině pod horským pásmem zase jiné obrazy – České středohoří se ve vrcholícím létě budilo do krásného dne.
Dnešní trasa: Dlouhá louka MTZ – Vlčí hora (rozhledna) – Dlouhá louka ČTZ – Pod vrchem Tří pánů – Vysoká mýť – Dušanova skalní vyhlídka (chata Máňa) – zpět po cyklo č. 231 na Vysokou Mýť ČTZ – k odbočce ZTZ Domaslavické údolí – Křižanov ŽTZ – Domaslavice – Horní Háj – Dolní Háj – rybník Leontýna – Duchcov = 30 km
Z dřívějších návštěv už jsme měli představu o reliéfu krajiny, takže jsme se soustředili i na jednotlivosti a užívali si turistické pohody. Po několika kilometrech jsme došli k místu zvanému chata Máňa,
kde nám službukonající duchcovští turisté razítkem potvrdili do startovního průkazu průchod kontrolním bodem a nabídli občerstvení.
Odpočívadlo umístili stavitelé u Dušanovy skalní vyhlídky, kterou jsme samozřejmě neminuli – výhledy komentované Miluškou byly dvojnásob ceněné…
Vraceli jsme se po červeně značené cestě směrem k Vrchu Tří pánů, ale asi kilometr před rozcestím jsme z hřebenové cesty odbočili vpravo do Domaslavického údolí a pokračovali zeleně značenou pěšinou. Sestup na šestikilometrové trase byl zpočátku velmi příkrý, pak trochu přívětivější – zmínila jsem se, že svahy Krušných hor spadají srázně do údolí, v tomto případě byl hřeben, odkud jsme sestupovali, v nadmořské výšce 872 metrů, rozcestník v Křižanově, ležícím na úpatí, udával výšku 339 metrů nad mořem. Tam jsme přešli na žlutě značenou trasu směrem do Domaslavic, abychom si prohlídli rodný domek Hany Benešové, manželky prezidenta. Ale obec pod mohutnou hradbou Krušných hor se pyšní i přírodními památkami – už lípa na návsi upozorňuje svým kmenem, že není zcela obyčejná,
a což teprve památný trojitý tis, který prý kráčí dějinami osm století… To rozhodně není všední setkání…
Tis roste na soukromém pozemku – dodali jsme si odvahy a poprosili majitele o možnost dotknout se vzácného stromu a udělat obrázek.
Je všeobecně známo, že kvůli alkaloidům jsou všechny části stromu jedovaté, dočetla jsem se ale, že jediná nejedovatá část tisu je červený míšek, který chutná slizovitě – no, rozhodně se to příště nechystáme zkoušet. V dnešních časech není setkání s tisy na denním pořádku (jsou chráněny zákonem), ale ve středověku to byl strom, jehož dřeva hojně využívali lidé k výrobě zbraní, především luků, nářadí, a hlavně jako stavební dříví na krovy. V roce 2009 jsme vystoupili na kopec Netřeb nad Kanicemi (na Domažlicku), na němž je v rezervaci chráněno 200 kusů vzrostlých tisů. (Viz článek Svatojakubská cesta).
Kousek za osadou Domaslavice, poblíž železniční trati z Mostu do Moldavy v Krušných horách, je domek, ve kterém se 16. července 1885 narodila Anna Vlčková, pozdější Hana Benešová († 2. 12. 1974).
Pamětní desku umístěnou v roce 1991 na domek, u něhož vzrostlá třešeň asi pamatuje malou Aničku, odhalila Jaroslava Moserová, lékařka a politička.
Anně Vlčkové se dostalo dobrého vzdělání, když se teta, která zdědila velké jmění, rozhodla jeho část věnovat na vzdělání své nadané neteře. Na pařížské Sorbonně se mladá studentka seznámila s Eduardem Benešem, po čase se z nich stali Hana a Edvard Benešovi – a dál už ten příběh všichni známe…
Osada Domaslavice patří k Háji u Duchcova – tam jsme zašli k bývalé škole vzdát poctu příslušníku sokolské odbojové organizace, starostovi sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy, který obětoval svůj život za nacistické okupace – je jím Jan Zelenka-Hajský (1895–1942), jehož 120. výročí narození letos vzpomínáme.
Před Mnichovem bydlel Jan Zelenka s rodinou v Háji, kde byl řídícím učitelem na zdejší české škole, na začátku války se odstěhovali do Prahy. Jan Zelenka (pod krycím jménem Hajský) úzce spolupracoval s parašutisty, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, byl jedním z mála lidí, kteří věděli o jejich úkrytu v kostele. Při zatýkání gestapem se otrávil, jeho devatenáctiletý syn také, manželku popravili Němci v Mauthausenu.
V městském parku jsme postáli u památníku se jmény obětí poslední války, včetně rodiny Zelenkových, pamětní desku umístili též na sokolovně, kde je nyní hostinec. Bylo vedro, tak jsme se tam zastavili na oranžádu – nejlepší, jakou jsem pila v posledních padesáti letech… Život jde dál i díky obětem těch statečných lidí…
Podívejte se na mapku druhé části dnešního putování – z Háje do Duchcova:
Cesta vedla zčásti po silnici a byla ve slunečním žáru dost únavná, rozptýlením byl pohled do malé soukromé ZOO na okraji Duchcova, kde chovají mimo jiná zvířata i klokany – těch pět bílých krasavců, kteří se poklidně popásali na trávníku, mělo hebkou, jakoby angorskou srst:
Poté, co se Míla krátce vykoupala v rybníku Leontýna, aby si zavzpomínala na svá duchcovská léta, vedla nás pěšinkami, ve kterých se vyzná jen ona, nejdříve na návštěvu ke svému tatínkovi, od něhož jsme se při kávě a moučníku dozvěděli spoustu informací, osvětlujících minulost města, a poté zase cik-cak ulicemi až do štábu, kde jsme dostali diplomy se zapsaným počtem kilometrů ušlapaných v minulých třech dnech – 68 kilometrů je v parnu a členitém terénu až dost… 🙂
Jak nám chutnal chleba namazaný škvarkovým sádlem, kterým nás dnes odměnili pořadatelé! Věřte, že intenzivní denní pochod je solí, bez které by ta chuť byla planá… 🙂
V neděli 30. srpna 2015 nám zbyl čas jen na sváteční procházku centrem Duchcova (≈ 9 000 obyvatel), především zámeckým parkem, zalitým ranním sluncem. Zámek, který během staletí patřil nejpřednějším šlechtickým rodům a na jehož výzdobě se podíleli nejuznávanější umělci příslušných historických období, je dominantou i poté, co těžba uhlí změnila vzhled města a zničila velkou část parku… Zařazuji několik obrázků, které snad spolu s těmi uvedenými v dřívějších článcích přiblíží severočeské město těm, kteří jej v poslední době nenavštívili.
Pro představu o uspořádání vnitřního města uvádím mapku:
Jako vždycky jsme se zastavili u sochy lyrického básníka, středověkého minnesängera Walthera von der Vogelweide (1170–1230), jehož sochu vytvořenou Heinrichem Schulzem instalovali poblíž překrásného rybníka Barbora v roce 1911 jako připomínku toho, že Duchcov mohl být rodištěm tohoto umělce, který byl za proslulost ve své době povýšen do šlechtického stavu.
O čest zvát se jeho rodištěm se uchází hned několik měst ležících v Německu i Rakousku. 🙂
Po válce byl pomník odstraněn, od roku 1991 opět zdobí parčík před secesním Lutherovým kostelem, vystavěným na začátku minulého století na prostranství u Barbory stejnými architekty jako kostel Vzkříšení v Hrobu, kudy jsme putovali při minulé návštěvě v roce 2013.
Využili jsme možnosti vystoupit na 42 metrů vysokou věž a rozhlédnout se – pokochali jsme se okolními výstavnými budovami, bájnou Milešovkou na obzoru, neobvyklým tvarem vrchu Bořeň, proti kterému se rýsovalo rameno těžebního jeřábu, našli jsme Dušanovu vyhlídku, Komáří vížku, sjezdovky na Bouřňáku – zkrátka jsme obhlédli celý hřeben Krušných hor.
Viděli jsme, jak těžba uřízla to původně krásné a výstavné město těsně za zámkem, všechny obce v okolí byly zlikvidovány a obyvatelé přestěhovaní do paneláků na úpatí Krušných hor. Ledvická elektrárna připomínala z věže kostela krajinu ve sci-fi či fantasy filmu – jedinečný pohled, na který nejsou naše vysočinské oči uvyklé…
Nedělní odpoledne jsme strávili v péči Českých drah – hovor rozhodně nevázl – jen v rychlíku na trati Kolín-Havlíčkův Brod jsme se pro hluk té vysloužilé vlakové soupravy téměř neslyšeli…
Související články:
Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov 2009,
Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov 2013.
Návraty domů jsou těmi nejkrásnějšími návraty! A pokud se navíc uskutečňují ve společnosti dobrých přátel, pak je lze nazvat i šťastnými návraty, na které nelze zapomenout.
Zdravím vás, Míšo a Mirku, a děkuji za krásné romantické čtení s milými obrázky!
mb
Děkujeme za návštěvu a radostný komentář – těšíme se, že výpravy do severních Čech budou mít pokračování! 🙂