Lidé, kteří tvořili dějiny města
Na konci září se na Ústředním hřbitově konala tematická komentovaná vycházka Po stopách jihlavských starostů; návštěvy jsme využili k zastavení u několika hrobů, které vypovídají o době, v níž žili a ovlivňovali ji lidé, jejichž jména čteme na pomnících.
K prvnímu zastavení přiměje každého příchozího památník blízko hlavního vchodu – objevil se tu v srpnu letošního roku k poctě československých letců, kteří v letech 1940–1945 bojovali v britské RAF.
Pomník vlastnoručně vyrobil Martin Herzán, badatel, který píše knihy z historie Jihlavy; tímto způsobem obrací pozornost veřejnosti k hrdinství lidí, k nimž se nezřídka zachoval poválečný režim krutě až zločinně, a zároveň uctívá památku několika letců RAF, pocházejících z Jihlavy.
Dobu válečnou a následující padesátá léta, kdy probíhaly politické procesy, připomíná sousoší Zaváté šlépěje, jejichž autorem je Jaroslav Šlezinger, sochař s tragickým životním osudem, oběť komunistické zvůle.
Jaroslav Šlezinger (1911–1955) se narodil v Jemnici, vyučil se tesařem a po čase, když začal tvořit sochy, odešel na uměleckou průmyslovku do Hořic, poté na AVU, kde se stal žákem Bohumila Kavky. Jako profesor Uměleckoprůmyslové školy v Brně byl 17. listopadu 1939 zatčen a odvezen do Sachsenhausenu, odkud byl v roce 1942 na přímluvu Emila Háchy, protektorátního prezidenta, propuštěn.
V roce 1944 se usadil s rodinou v Jihlavě, a když začínaly politické procesy, byl v roce 1949 zatčen a odsouzen k 25 letům žaláře. Po roce stráveném na Mírově ho přeložili do tábora Vykmanov na Jáchymovsku, kde musel beze všech ochranných prostředků, doslova holýma rukama, zpracovávat uranovou rudu. Ničivé paprsky valem konaly své, a když byl Jaroslav Šlezinger v roce 1954 donucen, aby své sochařské umění dal do služeb komunistického režimu, tušil, že sousoší „hrdinů práce“ určené pro průčelí nově budovaného Domu kultury v Ostrově, je asi jeho poslední prací a vytvořil postavy se vší tvůrčí invencí; brzy po dokončení sousoší zemřel na následky věznění.
První návrh sousoší Zaváté šlépěje vznikl za války v koncentráku z chlebových střídek – postavy jsou inspirované Šlezingerovou matkou a ženou.
Na našich stránkách jste se dočetli o soše T. G. Masaryka, jejímž autorem je J. Šlezinger – v roce 1948 byla instalována před jihlavským gymnáziem, ale vládnoucímu režimu natolik vadila, že jedné noci v roce 1961 skončily její roztlučené části údajně kdesi v lomu… Roku 2011 byla podle ní vytvořena, prý z důvodů finančních, menší pískovcová kopie a umístěna kousek od původního stanoviště. (viz Socha T. G. Masaryka).
Socha plukovníka Švece, hrdiny I. světové války, slavnostně odhalená před několika lety v Třebíči, vznikla také podle původního Šlezingerova díla.
100. výročí narození akademického sochaře Jaroslava Šlezingera uctilo jeho rodné město Jemnice památníkem, umístěným v zámeckém parku. (M+M Svatošovi – (Nejen) za sochami Regionu Renesance II.)
Zastavení třetí nás přenese do doby 19. století – muž, který odpočívá pod zašlým náhrobkem, byl jihlavský podnikatel, průmyslník a mecenáš jménem Franz Gottfried Czap (1810–1900).
Byl to právě on, kdo roku 1869 postavil luxusní hotel s největším tanečním sálem v Jihlavě, hotel Czap, později několikrát přejmenovaný a dnes známý pod názvem Dělnický dům. Bohatý podnikatel, majitel sirkárny v Dřevěných Mlýnech a dalších prosperujících závodů, si mohl dovolit angažovat znamenité umělce a řemeslníky své doby – na místě bývalé hospody, tzv. Holubníku, která byla na Panenském předměstí zbourána v květnu 1869, vyrostl po šesti měsících, už v polovině listopadu téhož roku, hotel-dominanta této části Jihlavy. Podle archiváře Ladislava Vilímka stál hotel Czap na místě, kde se zástavba objevila teprve počátkem 16. století, ale po skončení třicetileté války leželo předměstí v troskách a trvalo několik desetiletí nežli ožilo. V poslední třetině 18. století (1775) tu mimo jiné budovy vznikla zájezdní hospoda Taubenkobel (Holubník), která poskytovala stravu a nocleh těm, kteří nemohli přes noc zůstávat ve vnitřním městě, což se týkalo hlavně Židů.
Manželé Czapovi pověřili vypracováním plánů a vedením stavby jihlavskou firmu Franz Lang, taneční sál projektoval August Prokop, významný stavitel, původem z Jihlavy, návrh štukové výzdoby (můžeme ji spatřit už jen na starých fotografiích z konce 19. století) je dílem Adolfa Loosa, který měl též významné vazby na Jihlavu. (Více ve článku Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, 2015) Při slavnostním otevření hotelu účinkoval orchestr a sbor řízený Heinrichem Fischerem, učitelem a přítelem Gustava Mahlera, který se jako devítiletý této produkce také zúčastnil.
Současný majitel Dělnického domu chce hrob i pomník Franze G. Czapa uvést do pořádku, ale podle zpráv v médiích jeho snaha dosud tone v administrativních problémech – kéž se mu brzy zadaří zkulturnit to místo!
Když chodíme ke hrobu prvního předsedy KČT Čeřínek, Mg.Ph. Františka Srdínka, vzpomeneme si také na JUDr. Karla Maláta (1848–1907), starostu Sokola (v Jihlavě založen v roce 1892) a historicky prvního předsedu první turistické organizace na Jihlavsku.
Na sklonku roku 1896 se v novém Besedním domě (postaven 1894) konala ustavující schůze jihlavského odboru KČT, jehož předsedou se stal JUDr. Malát a jednatelem JUDr. Ludvík Chlum – v čele asi dvacetičlenného odboru tedy stály vedoucí osobnosti národní. Organizovaní turisté vyvíjeli činnost (vycházky, přednášky) do roku 1899, poté zřejmě odbor zanikl – štafetu převzal v roce 1920 jmenovaný František Srdínko a KČT Čeřínek.
Od dubna 2014 se zastavujeme u místa posledního odpočinku Ing. Jana Kodaye,
celoživotního milovníka turistiky, který se narodil ve stejném roce jako turistický klub Čeřínek (1920), v němž od padesátých do devadesátých let minulého století aktivně pracoval a byl jeho předsedou. Jako výrazná osobnost turistiky na Jihlavsku byl letos uveden do Síně slávy české turistiky.