Kostnice – Konstanz

Po stopách Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského v historickém městě na břehu Bodamského jezera
21. června 2016

Ve druhé polovině června jsme se s přáteli zúčastnili zájezdu do rakouského Lechtalu, abychom se věnovali vysokohorské turistice, což jsme činili s radostí a nasazením. Při sestavování týdenního programu nám pořadatelky Eva a Miluška slíbily výlet do Kostnice – ze Stanzachu, místa našeho ubytovaní, byla snadno dosažitelná a 600. výročí konání kostnického koncilu (1414–1418), tedy i uctění památky českých reformátorů církve, jejichž účast a postoje, které na koncilu zaujali, byly dostatečné důvody pro návštěvu města na břehu Bodamského jezera. Další, neméně významnou roli hrálo počasí a tzv. „odpočinkový den“ od výkonnostní turistiky, který je při podobných akcích vkládán pro regeneraci těla a nezahálení ducha. 🙂

Asi dvě a půl hodiny trvala cesta autobusem do Friedrichshafenu, kde jsme nastoupili do katamaranu Ferdinand a za 45 minut dopluli do Kostnice. Počasí bylo tzv. „cestovní“ – žádné velké vedro, podmračená obloha (takže jsme nelitovali absence v horách) a svěží vítr.

z Friedrichshafenu jsme pluli do Konstanz 21.6.2016

Hned po vystoupení na břeh jsme věnovali pozornost tzv. Koncilové budově (Konzilgebäude) rozlehlému objektu, který dnes slouží společenským účelům a v době konání koncilu se v něm uskutečnila (1417) volba papeže Martina V., čímž bylo ukončeno Velké papežské schizma, jeden z důvodů, proč císař Zikmund koncil svolal.

budova koncilu v kostnickém přístavu

Budova byla v roce 1388 postavena jako sklad a obchodní dům – panoval zde čilý přístavní ruch a setkávali se obchodníci z okolních zemí. Bohužel ji nevidíme v původní podobě, byla během staletí několikrát přestavěná.

V době konání koncilu měla Kostnice asi 4 000 obyvatel (v současnosti ≈ 85 000) a byla schopna ubytovat a poskytnout zázemí šesti stům účastníků koncilu (některé prameny uvádějí počet až 2 000). Spolehlivým pramenem o tehdejších časech je kronika kostnického měšťana Ulricha Reichentala uložená v místním archivu, navíc s bohatou výtvarnou výzdobou.

Možná jste se, stejně jako já, zamysleli nad tím, proč je český překlad názvu města Konstanz tak výrazně odlišný od originálu – kde se vlastně vzala Kostnice?! Dočetla jsem se následující: v římských dobách, kdy už existující město na břehu jezera dosáhlo značné prosperity, dostalo název po císaři Konstantinovi, ve středověku bylo kdesi chybně zapsáno Costinz, odkud je jen krůček ke slovu Costnitz a překladu Kostnice – takže s kostmi název opravdu nemá nic společného…

Nedalekým podchodem pod železniční tratí jsme se rázem ocitli v historickém centru Kostnice a zanedlouho na náměstí Marktstätte obdivovali Císařskou kašnu z roku 1897.

Staré město - Císařská kašna na náměstí Marktstätte; www.svatosi.cz

Původně byli na bronzových reliéfech na sloupu zobrazeni představitelé čtyř významných německých vládnoucích rodů – plastiky však byly během války roztaveny, až na konci 20. století instalovali tři nové, které představují: Fridricha Barbarossu zvaného Rudovous (1122–1190), Jindřicha III. (1017–1056) a Maxmiliána I. Velikého (1573–1651). Trojhlavý páv má symbolizovat papežské trojvládí v časech koncilu.

Fridrich Barbarossa ve výklenku sloupu

trojhlavý páv připomíná papežské trojvládí v době koncilu, plastika představuje Maxmiliána I. Bavorského

Císařská kašna - Barbarossův kůň; stylizovaná podoba Jindřicha III. Černého, římského císaře, je na třetím reliéfu, který jsme zapomněli vyfotit :-)

Z náměstí jsme se vydali k radnici, jejíž celou čelní frontu pokrývá nádherná freska z roku 1594, která zachycuje důležité momenty z historie Kostnice. (Jak nemyslet na tu chudinku zanedbanou vzácnou fresku v jihlavské Znojemské ulici!!)

radnice s renesančními freskami

Fridrich I. Barbarossa uzavírá v roce 1183 mír se spolkem severoitalských (lombardských) měst, tzv. Kostnický mír

císař Fridrich II. na návštěvě v Kostnici, r.1212

Zikmund Lucemburský uděluje roku 1417 Braniborskou marku v léno Fridrichu VI. z rodu Hohenzollernů (už od roku 1548 však Konstanz patřila Habsburkům)

Na konci ulice, kde jsme v obdivu stáli před radnicí s historickou galerií pod širým nebem, jsme zvolili směr k městské bráně Schnetztor ze 14. století a šli Husovou ulicí (Hussenstraße), která se v době, kdy zde Hus bydlel, nazývala ulice sv. Pavla, k domu, v němž je Husovo muzeum spravované českou společností.

Husova ulice se středověkou věží a branou Schnetztor

Husův dům s muzeem je spravován českou společností

Možná zklamu mnohé, ale podle zápisů v archivech historikové prokázali, že v tomto domě Hus nikdy nebydlel… Byl ubytován poblíž, v této ulici, ale onen dům už neexistuje. Osobnost Husova formátu si ovšem zaslouží zakotvení a my všichni potřebujeme místo, ke kterému bychom mohli vzhlížet – proto bylo muzeum ponecháno v původním domě omylem označeném – zajisté je už během let jeho středověké jádro úctou mnohých návštěvníků posvěceno…

pamětní deska na Husově domě

Ostatně nedaleko je dům U Delfína, kde skutečně v roce 1415 bydlel Jeroným Pražský, který za Husem přicestoval, když se dozvěděl o jeho zatčení, a byl po různých zvratech nakonec koncilem také odsouzen ke smrti upálením.

dům U Delfína, kde bydlel v roce 1415 Jeroným Pražský

Je samozřejmé, že jsme navštívili muzeum, kde je přehledně prezentován ucelený průřez životem Jana Husa (*asi 1369) a jeho snahy o reformaci církve, a také činnost následovníků, hlavně Jeronýma Pražského (*asi 1378), který stojí trochu ve stínu velkého kazatele a „buřiče“. V časech papežského dvojvládí a posléze dokonce trojvládí nahlas pojmenovávali oba vzdělaní a učení pánové zlořády v církvi a navrhovali změny. Jeroným Pražský byl narozdíl od kněze a populárního kazatele Mistra Jana církevní laik, především filozof a cestovatel, jeden z nejvzdělanějších lidí své doby.

Všechny popisy jsou v češtině, němčině a angličtině a ráda říkám, že opravdu stojí za to věnovat studiu tamních informačních materiálů pár hodin!

Zikmund, Hus a Jeroným

Mimo jiné ofotil Mirek ceduli nazvanou Husova cesta do Kostnice; je zajímavá, proto ji uvádím:
Hus vyjížděl zřejmě z Krakovce 11. října 1414 se dvěma vozy a více než 30 koňmi. Jako ochránci jej doprovázeli Václav z Dubé, Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok. Univerzitu zastupovali Mistr Jan Kardinál z Rejštejna a bakalář Petr z Mladoňovic, Chlumův písař. Kudy cesta vedla víme jen částečně. Některá místa jsou doložena v dobových pramenech, další úseky lze domyslet podle směru cesty, jinde je ale situace nejistá. Z první třetiny cesty jsou zprávy bohatší, protože ji popsal sám Hus v dopise do Prahy. Lidé se prý sbíhali a ze zvědavosti nedodržovali interdikt, jímž byl Hus postižen. Neskrýval se pod kapucí a všichni jej mohli poznat. Hospodští jej ochotně přijímali. Všude rozdával svůj výklad Desatera a latinské i německé výzvy, aby kdokoli přijel do Kostnice, že je připraven každému „vydat počet ze své víry“.
Cesta trvala celkem 24 dní, ujeli odhadem 600 km, tj. asi 25 km na den. Denní úseky ale nebyly stejné, někdy ujeli i více (až 40 km), a potom bylo třeba odpočívat.

3. listopadu 1414 přijel Jan Hus do Kostnice, 28. listopadu byl zatčen a uvězněn.

okénko, dveře a kámen, údajně z Husova vězení v klášteře dominikánů v Kostnici; byly vystavovány od počátku 19. století

Naše cesta po stopách Jana Husa a Jeronýma Pražského pokračovala průchodem městskou branou, asi po deseti minutách jsme přišli do tichého parčíku, na místo, kde byli oba církevní reformátoři upáleni. Tehdy to bylo za branami, na městském mrchovišti.

parčík s památníkem Jana Husa a Jeronýma Pražského, údajné místo upálení

Na Husově kameni (Hussenstein) umístěném sem v roce 1862 jsou uvedena jejich jména a údaj o úmrtí – pozorného turistu zaujmou dvojí data – jedná se o převod z juliánského do gregoriánského kalendáře (zaveden roku 1582).

Johannes Hus, 6. (14.) 7. 1415

Jeroným Pražský, 30. 5. (7. 6.) 1416

Popel byl pak vhozen do nedalekého Rýna, aby se ostatky nestaly poutním místem.

poutníci z Čech na památném místě v Kostnici

Před odchodem vytáhla Líba Bohatá z batohu hřbitovní světýlko a rozsvítila – dojalo mě to gesto propojující staletí…

Vrátili jsme se do středu města

znovu do centra Starého města

a pokračovali v prohlídce, na fasádě rozlehlé budovy (snad společenské centrum) nás upoutala zajímavá výtvarná instalace věnovaná Husovi:

na fasádě domu je neobvyklý reliéf

Prohlédněte si ten nápad s námi:

destičky jsou perforované tak, aby jimi procházelo slunce

svítí-li slunce, tabulky vrhají stín a v něm se objeví nápis Wahrheit, což v překladu znamená Pravda

Dominantou města, kam zamíří snad každý turista, je katedrála Panny Marie (Münster Unserer Lieben Frau), biskupský Dóm, kde v letech 1414 až 1418 zasedal koncil, aby řešil spory v církvi a sjednotil západní církev, a byli zde slyšeni, souzeni a odsouzeni Mistr Jan Hus a Mistr Jeroným Pražský. Chrám Matky Boží je směsice různých slohů od románského po klasicismus –  staletí byl přestavován – kam pohlédnete, tam skvost.

dveřmi v dubových vratech z roku 1460 se vstupuje do katedrály Matky Boží

detail vyřezávaných vrat kostnického chrámu

hlavní chrámová loď Münsteru

hlavní oltář katedrály

kazatelna, kterou podpírá Jan Hus

socha má prý podobu Mistra Jana

kazatelna v katedrále Matky Boží je výjimečným uměleckým dílem

Vpravo od hlavního oltáře je vchod do boční kaple sv. Markéty, která existovala už kolem roku 1000, na zdech je zachovaná freska, výzdoba oltáře je zřejmě ze současnosti.

kaple sv. Markéty je přibližně z roku 1000

Vlevo vcházíme do chóru sv. Tomáše, s úžasem hledíme na oltář

kaple sv. Tomáše

i na nádherně zdobené točité schodiště z pískovce,

točité schodiště

stejně jako na plastiku znázorňující Smrt Panny Marie.

plastika znázorňuje Smrt Panny Marie

Z chóru scházíme po schůdcích do Konrádovy kaple s relikviářem – biskup Konrád z Kostnice byl prohlášen za svatého.

relikviář v kapli sv. Konráda

Nejstarší částí katedrály je krypta, snad z 9. století, vybudovaná pro ostatky sv. Pelagia.

krypta byla součástí původního kostela - asi z 9. století

ostatky sv. Pelagia

Musím se přiznat, že tato část katedrály mě oslovila nejvíc – svou jednoduchostí, odkazem k začátkům křesťanství a mohutným duchovním nábojem…

výzdoba krypty - tzv. kostnické zlaté terče z 11.-13. století

historie na každém kroku

obdivujeme péči, kterou Němci věnují památkám

hlavice sloupů v kryptě

Na závěr ještě sochu z jiného slohového období:

unavený Kristus

Svou pozornost jsme obrátili i ke světským věcem z mnohem bližší doby – slavným rodákem z Kostnice je hrabě Ferdinand von Zeppelin (1838–1917), stavitel vzducholodí. Právě ve Friedrichshafenu, odkud jsme pluli do Kostnice, se pokoušel v devadesátých letech 19. století o jejich stavbu.
Hotel nazvaný Graf Zeppelin a ozdobený rozměrnou freskou nepřehlédne žádný z návštěvníků,

hotel Graf Zeppelin

ani kolem domu Zum Hohen Hafen na náměstí Obermarkt nepřejde kvůli překrásné freskové výzdobě nikdo bez povšimnutí.

dům Zum Hohen Hafen na náměstí Obermarkt

Abychom nabídli něco zajímavého ze současnosti, vkládám obrázek, který nás zaujal, snad potěší i vás. 🙂

něco ze současnosti

Měšťané kostničtí nestaví sochy jen dávným velikánům – v roce 1998 přibyla do veřejného prostoru socha komika Karla Steuera (†1969).

socha komika Karla Steuera

Co nám vyměřený čas a itinerář dovolily, to jsme se snažili zužitkovat ve svůj prospěch – dopřáli jsme si i procházku a rozhlížení – když se čas odjezdu přiblížil, vraceli jsme se do přístavu a zbyl nám čas na krátkou prohlídku.

návrat do přístavu - podchodem

budova, kde proběhla volba papeže, bývala v 15. století čilým obchodním střediskem

pohled do přístavu - vzadu socha Impérie, v popředí Zeppelinův sloup

Devět metrů vysoká atraktivní socha Impérie na otočném podstavci si v posledních letech vydobyla kvůli tématu a zpracování velkou oblibu – představuje totiž kurtizánu držící na jedné ruce nahého císaře Zikmunda, na druhé papeže Martina V. – má vyjadřovat, kdo a co vlastně vládne světu … tehdy i teď…

osmnáctitunová socha Impérie na otočném podstavci se stala symbolem Kostnice

Autor Peter Lenk vytvořil v roce 1993 sochu na motiv jedné z povídek Honoré de Balzaca z časů kostnického koncilu. Počasí nepřálo fotografům – v opačném případě bychom na obrázku jasně viděli, že císař je zcela nahý, papeži sochař dovolil přehodit si nohu přes nohu…

kurtizána drží v levé ruce postavičku císaře Zikmunda, v pravé papeže Martina V.

V 16:02 jsme opouštěli Konstanz, za 50 minut nastoupili ve Friedrichshafenu do autobusu a začalo pršet. 🙂

v přístavu před odjezdem - vzadu vlevo věž katedrály, uprostřed památník hraběte Zeppelina, syna města Konstanz (jak je psáno na sloupu); www.svatosi.cz

Související článek:

Petr z Mladoňovic (na Vysočině) napsal obsáhlou zprávu o Husově i Jeronýmově procesu a událostech v Kostnici té doby – kronika je podstatným zdrojem informací o stavu tehdejší společnosti. Více o něm ve článku (Nejen) za sochami Regionu Renesance II.

2 odpovědi na “Kostnice – Konstanz”

  1. Tenhle komentář mi udělal obzvláště velkou radost – děkuji, že jste přidal postřehy z Vašich cest, které krásně dokreslují článek. A jsme rádi, že Vám fotky z Kostnice přišly vhod – to je pro nás velká odměna!

  2. Bodamské jezero – jedna z mých srdečních záležitostí. Jako adjunkt jsem sem absolvoval možná desítky služebních cest. A procestoval jsem tu, co mi jen čas dovolil. Zvlášť na trase Lindau – Eriskirch – Friedrichshafen. Jedním z největších zážitků byla návštěva zeppelinovských strojíren ve jmenovaném Friedrichshafenu.

    A taky rakouský Bregenz. A švýcarský St.Gallen. Ten je sice od jezera už o kousek dál, ale zamiloval jsem si tu rozsáhlé pastviny s klidně se pasoucími krávami a halasnými „Swiss“ kravskými zvonci … bzučící rána s čerstvě nadojeným mlékem a hlavně „Appenzellerkäse“ – jeden z nejlepších sýrů, jaké jsem kdy měl možnost ochutnat.

    V Konstanzi jsem samozřejmě byl také vícekrát, leč příliš mlád, abych dokázal ocenit genius loci. A zjistil jsem, že odtud nemám vůbec žádné fotografie. Tak za tuhle reportáž obzvlášť velké díky! Moc rád jsem se sem po létech zase vrátil!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*