Rakouské Alpy – oblast Lechtal, okolí Stanzachu: Pleisspitze, Namloser Wetterspitze, ale také Bavorské moře a Bodamské jezero

Vysokohorská a poznávací turistika
19. – 25. června 2016

V pořadí třetí zájezd s cestovkou JEKA a KČT Tesla Jihlava opět připadl na druhou polovinu června, i letos jsme téměř ve stejné sestavě mířili do Lechtalu, tentokrát do vesnice Stanzach, kde má JEKA několik ubytovacích domů, ten náš se jmenoval Heim Krone.

Jako pokaždé jsme cestu do Alp využili pro odpočinkový den – naši čtenáři si jistě vzpomenou, že v sobotu 18. června se konal Osmý hvězdicový výstup na Čeřínek, jehož jsme spolupořadateli – rádi jsme si po včerejším zápřahu během cesty autobusem pohověli. Navíc byl přesně ten den, kdy se dobře pospává a netečně hledí z okna – pršelo, byla zima, prostě nečas, na rozdíl od včerejška, kdy turisty putující k Čeřínku provázelo zářivé počasí.

V duchu jsem si několikrát přehrála časně ranní scénku s taxikářem, který nás měl z Bedřichova dopravit do centra Jihlavy. Přijel nenaladěn a když uviděl čtyři pasažéry a kupu batožiny, které má vézt pouhé tři kilometry, vzkypěla v něm krev a nevybíravými slovy ohodnotil kvalitu rita s dodatkem, že budeme „dýl nakládat než pojedeme“… Se situací si s šarmem jí vlastním poradila Naše Věra – pohovořila s chlapíkem a mezitím co Mirek s Pavlem nakládali zavazadla a já koukala, jak to dopadne, rozebrala ho tak, že s úsměvem sedl za volant a po chvilce se s námi srdečně loučil… 🙂

V silném dešti se nám v Prien am Chiemsee, asi 70 km za Salzburgem, nechtělo moc vystupovat z autobusu, ale nabídka doplout lodí na ostrov Herreninsel v Chiemsee nás nenechala sedět. Cesta z parkoviště do přístavu nebyla příjemná, ale při asi dvacetiminutové plavbě Bavorským mořem se déšť zmírnil a na ostrově už byly jen slabé občasné přeháňky.

jezero Chiemsee s ostrovy, které je možné navštívit; jeli jsme z přístavu Prien

Dominantní stavbou ostrova je zámek, který nechal v letech 1878–1886 postavit bavorský král Ludvík II. (1845–1886) podle vzoru Versailles.

zahradní fasáda zámku Ludvíka II.; www.svatosi.cz

Z výše uvedených dat je jasné, že si přepychu, který na něj v zámku čekal, příliš neužil – v literatuře se uvádí šest či devět dní…

vzorem pro stavbu byl francouzský zámek ve Vesailles

Po Ludvíkově smrti stavební činnost ustala, dodnes je asi padesát pokojů nedokončených…

okolní parková úprava má jedinečné kouzlo i v deštivém počasí

Bavorský král Ludvík II. z rodu Wittelsbachů byl snílek odtržený od reality, vládnutí ho nebavilo, nade vše miloval umění – o jeho životě jsem psala ve článku Lechtalské a Allgäuské Alpy – při loňském pobytu jsme totiž navštívili jeho zámky Neuschwanstein a Linderhof, takže návštěva Herrenchiemsee byla logickým pokračováním. V roce 2009 na cyklodovolené v Eggstättu u Chiemsee jsme zdejší oblast důkladně procestovali a samozřejmě tento i vedlejší ostrov Fraueninsel zahrnuli do svého programu.

pohled do centrální části parku z terasy před zámkem Herrenchiemsee

sochy, fontány - dokonalé divadlo

ani déšť nezkazil velkolepé představení

Na prohlídku interiérů jsme neměli čas, jejich nádheru reprezentoval královský páv zlatem a drahými kameny oděný, s pávicí oddaně k němu vzhlížející…

páv ve vstupní hale zámku

Původně sídlil na ostrově Herreninsel mužský klášter, na vedlejším ostrově Fraueninsel byl v 8. století založen ženský benediktinský klášter, který dosud slouží.

zahrada před bývalým augustiniánským klášterem

výhled na Fraueninsel

Nemohli jsme vynechat krásou a historií opředený ostrovní kostel Panny Marie, z něhož se už dlouho před rokem 800 šířilo křesťanství do východní Evropy:

kostel Panny Marie z poloviny 15. století u kláštera na ostrově Herreninsel

na tomto místě stával kostel už v 8. století

Z Prien zbýval už jen nepodstatný úsek cesty do Stanzachu, malé horské, původně dřevorubecké obce ve výšce 936 metrů nad mořem, ležící na křižovatce Namloského a Lechtalského údolí, která bude od dnešního večera 19. června 2016 pro příštích pár dní naším domovem.

Velkou část noci pršelo a ráno 20. června měla Míla Bradová se štábem těžké rozhodování, kterou trasu svým kolegům dneska doporučit – roli hrálo více hledisek. Ačkoliv nebylo zatím nad čím jásat, co se týká počasí, předpověď pro dnešní den vyhlížela dobře, a tak Miluška na sebe vzala riskantní rozhodnutí vydat se na horu Pleisspitze (2 109 m n.m.) dosažitelnou ze Stanzachu – směrovník pravil, že za čtyři a půl hodiny bychom mohli být na vrcholu.

směrovník ve Stanzachu sděluje, že na vrchol hory jsou 4 a 1/2 hodiny cesty

Trochu nás potrápily další směrovky, na nichž byl uveden název Bleispitze, ale ukázalo se, že oba názvy (Bůh ví proč) používají. Stále jsme stoupali – dneska jsme museli zdolat skoro 1 200 metrů převýšení (a stejný sestup, což je pro většinu zúčastněných kolen horší varianta 🙂 ) – Alpy nám však vrchovatou měrou oplácely námahu – výhledy byly pohádkové, a stále krásnější, neboť počasí se opravdu zlepšovalo tak, že večer se nám vůbec nechtělo domů – doloženo na fotografiích…

Pleisspitze - tam míříme

Prvním záchytným a odpočinkovým bodem byla lovecká chata Pleishütte (1 690 m), u níž jsme se konečně odpoutali od běžného života a s čistou hlavou se naplno začali věnovat vysokohorské turistice – nic jiného nám ani nezbývalo – čekalo nás ještě přes 400 metrů stoupání na poměrně krátkém úseku. 🙂

Pleishütte je ve výšce 1 690 metrů

Místy se mi srázy zdály hooodně srázné a cestičky dosti úzké – ale ty výhledy…

výhledy z turistické pěšiny

majestát velehor

stojí za to, vystoupat po úbočích hor a rozhlédnout se

Stanzach už byl hluboko pod námi:

Lechtal - vesnice Stanzach

Stanzach - naše ubytovna je označena žlutým křížkem

dům cestovky JEKA, kde bydlíme

Na vrcholku se převalovaly mlhy, přesto však nám hora dopřála kruhového výhledu.

na vrcholku Pleisspitze - 2 109 metrů n.m.

výběr tras pro vysokohorskou turistiku připravila Míla Bradová

Přátelsky a rozjařeně jsme poklábosili, ale víme, že radovat se můžeme, až budeme všichni v pořádku dole. 🙂

čeká nás sestup, i ten je náročný

pod námi krajkoví řeky Lechu

cestou dolů nespěcháme, užíváme si

cesta je poměrně dobře značená červenou barvou

výhled na Allgäuské Alpy

Samostatné téma tvoří alpské kytičky – každý turista potvrdí, že není možné projít kolem nich bez povšimnutí, i když velkou konkurencí jsou jim okolní vrcholy… Těch dřípatek, petrklíčů, silenek, hořců a hořečků, pomněnek, lomikamenů, trávniček a orlíčků, alpských kopretinek, pěnišníků, mochen a kamzičníků 🙂 co jsme dneska (i v dalších dnech) viděli – a to jmenuji jen ty, které znám – podívejte se na některé:

alpské kytičky jsou nepřehlédnutelné

hořečky

hořce

bez komentáře

ten pohled se nikdy neomrzí

variace ve žlutém

alpská romantika

a jeden ze zástupců "živé přírody"

nelze si nevšímat

krasavice v modrém

jedna z prémií za unavená kolena

barvy všecky

dřípatky na vrcholové loučce

Sestoupili jsme k Pleishütte, údolí leželo ještě skoro 700 metrů pod námi.

právě jsme sestoupili do výšky 1 650 metrů

za tímto zeleným kopem je ještě jeden skalnatý - tam je Pleisspitze

Podívejte se na jednoduchou mapku:

túra ze Stanzachu na vrchol hory Pleisspitze, stejnou cestou zpět 20.6.2016

sestup do údolí

výhledy na Allgäuské Alpy

Stanzach je ještě hluboko pod námi

V podvečerním slunci, které zlatilo okolní vrcholky, se nám nechtělo domů…

Pleisspitze ve večerním slunci

vrchol Pleisspitze se nyní zdá hodně vysoko

památeční foto při návratu z túry

Pleisspitze s věží kostela ve Stanzachu

Na ubytovnu, kde na nás čekala dobrá večeře (ražniči a brambory) připravená našimi kolegy, jsme šli jako domů – část zdejší krajiny jsme totiž prošli vlastníma nohama, nabízenou krásu uschovali do mysli na horší časy a tím se sem vlastně začlenili…

úterý 21. června byl naplánován výlet do Kostnice u Bodamského jezera – připadalo mi vhodnější zpracovat den nabitý historií a kulturou, samozřejmě i fotkami, jako samostatnou kapitolu – nabyté informace jsou ve článku Kostnice – Konstanz. Sem vkládám jen leták z Husova domu, který zve na prohlídku expozice z roku 2014, vytvořené při příležitosti 600. výročí upálení (1415) Mistra Jana během kostnického koncilu (1414–1418) svolaného císařem Zikmundem k vyřešení papežského schizmatu a nepořádků v církvi.

informační leták z Husova domu v Kostnici

Ráno i večer po příjezdu z Kostnice (kolem 20 hod.) jsme měli službu v kuchyni – výtečné klobásky s pikantní omáčkou, dušený květák (polotovar do mrazáku uskladnili provianťáci z JEKY) a brambory se nám společně s několika páry ochotných rukou podařilo pro 35 trpělivých strávníků upravit tak brzy, jak to jen šlo… 🙂

Ve středu 22. června 2016 nastoupila nová stravovací četa – letos s námi totiž bohužel nebyli Jitka s Liborem, takže jsme se o „kuchyň“ museli postarat svépomocí.

jídelna v domě patřícím cestovce JEKA

vedoucí zájezdu Eva Horňáková očekává strávníky

ranní četa připravila snídani pro své kolegy

Odpočinutí a s dravou chutí kráčet po alpských pěšinách vzhůru na vrcholky hor a ke slunci 🙂 jsme vystoupili z autobusu asi dva kilometry před Namlosem a podle směrovky, na níž jsme neviděli žádné nesplnitelné cíle, stoupali tichým údolím (1178 m) k vesnici na pastvinách jménem Fallerschein (≈ 1 300 m n.m.).

směrovka u lesa poblíž Namlosu

stoupali jsme líbezným údolím k horské vesnici

Fallerschein Almdorf má v současnosti pár desítek dřevěných srubů, kapličku a její obyvatelé se už neživí jen chovem a pasením stád dobytka jako dřív, ale kvetou tu, a daří se jim výtečně, agroturistika a pohostinství.

Fallerschein Almdorf

Jak by ne – okolí je překrásné, pohled na upolínové loučky nepopsatelný…

barevnými horskými loukami stoupáme vzhůru

pohled na obrovské koberce upolínů je odměnou za neustálé stoupání

Od začátku doliny nás po levé ruce provázela dravá horská bystřina, tu hluboko pod námi, pak zas skoro na dosah – teď najednou se nám postavila do cesty: bylo třeba přejít na druhý břeh.

cesta pokračovala po druhém břehu - bylo nutné dostat se tam

S pomocí přátel jsem po chvilce spolu s ostatními kráčela vzhůru jakoby nic – ukázalo se však, že to byla jen generálka – představení nazvané Vody šumí po skalinách mělo během dne několik repríz vtipně vložených jako moment překvapení – mé výstupy byly zajisté tragikomické a obávám se, že pro diváky-souputníky to byla veselohra pokleslé úrovně… 🙂
Osvěžme se raději kytičkami:

za touto krásou se musí na alpské svahy

Mirek byl kvůli focení věčně vzadu

bezejmenná krása

oči hledící do nebe

... a ta barva ...

všude je jich jak naseto...

Zařadím fotografii, která dokladuje jedno z mých exhibičních vystoupení – za vydatné pomoci přítomných džentlmenů jsem několikeré přechody dravých a zákeřných potoků zvládla suchou nohou, jen s notně pošramoceným sebevědomím:

až tak daleko to došlo... :-)  foto M. Bradová

Věrna svému heslu Lacino mě nedostanou 🙂 sveřepě jsem odmítala myslet na věk a nekrotila touhu, která duši svírá 🙂

odpočinek před další cestou

Tahle osmičlenná skupinka plus fotograf Mirek zůstala z 18 turistů, kteří se dnes vydali po červené značce do sedla pod Namloser Wetterspitze (2 554 m n.m.) – skupina A, vlčáci, byla dobrou půlhodinu vpředu, někteří rozumní turisté se vrátili do lůna civilizace. 🙂

Na jednoduché mapce je naše trasa:

horskou túru jsme začali blízko Namlosu, přes Fallerschein Almdorf jsme došli do sedla Putzenjoch, vystoupili na vrchol Namloser Wetterspitze a okrujem sestoupili do Namlosu 22.6.2016

Zatím jsme ale dosud nebyli ani v sedle Putzenjoch (2 050 m n.m.), ovšem počasí bylo přímo ukázkové, loučky plné květů, okolní hory jak z kalendáře.

neustálé stoupání; foto M. Bradová

tímto údolím jsme došli do sedla Putzenjoch

V sedle byly dvě možnosti – na Grubigjoch (2.185 m) buď značenou cestou po úpatí Wetterspitze či přes její vrcholek. Neschopnost odehnat utkvělou myšlenku o poslední příležitosti a potlačit tu věčně sžíravou touhu nás hnala 800 výškových metrů vzhůru. Zamávali jsme třem, kteří se vydali schůdnější cestou, a serpentinami, většinou s drsným štěrkem, se vydali po strmém svahu, ale nikoliv nebezpečným terénem, k vrcholu té osamělé hory.
Podívejte se na obrázky z cesty:

stoupáme po svahu Namloser Wetterspitze

úžasné výhledy

pod námi sedlo Putzenjoch

sráz hory Namloser Wetterspitze

hory a alpinky

stoupání štěrkovými serpentinami, ale žádný nebezpečný terén

počasí se k nám chovalo velkoryse

jedinečné výhledy ze strmé stezky k vrcholu

i oblaka chtějí být obdivována

V posledním úseku výstupu byl skalnatý, příkrý terén, v němž bylo třeba větší obezřetnosti.

ještě pár desítek kroků a jsme na vrcholu

radost; foto M. Bradová

Bez přehánění – tak fantastický kruhový výhled se podaří jen párkrát za život…

vrcholový kříž na Namloser Wetterspitze

výhled z vrcholku, ta vesnička je zřejmě Fallerschein

kruhový výhled jaký se podaří málokdy

hřeben Grubig Kopf v popředí musíme přejít při cestě do údolí

porada před sestupem

odtud vypadá sestupová cesta po hřebeni mírumilovně

Sestup po bočním hřebeni byl náročný (podobné mi v mládí nedělaly žádný problém, naopak) – uzounká pěšinka na vrcholu masivu, po obou stranách mnohasetmetrové propasti – bála jsem se! Je ale samozřejmé, že žádný v této situaci nebyl zvědavý na mé pocity – Mirek však při mně věrně stál, v případě potřeby vlídným slovem či podáním ruky pomohl – závěrem prohlásil, že si nepamatuje, že bych kdy tolikrát děkovala… No nešť… Platili jsme za štědré dary obdržené v minulých hodinách.

přechod skalek mi dal zabrat - srázy na obě strany...

sestup po bočním hřebeni máme za sebou

Grubig Kopf byl šťastně za námi, ale čekala nás ještě dlouhá cesta – sestup 1 400 metrů nelze bez následků uspěchat. Zpětný pohled na Wetterspitze byl ohromující – ze strany od Namlosu je to veliká a náročná hora.

odtud vypadá hora hrozivě

Statečně jsme ťapali dolů a najednou…

nečekané setkání - možná některý čtenář určí, který pták se z té nadílky vylíhne

svahy, po kterých sestupujeme, jsou nekonečnou zahradou

přeji všem vidět tu krásu...

Konečně byla na dohled křižovatka ve výšce 1831 metrů, kde jsme museli odbočit vlevo, zbývalo posledních šest kilometrů do Namlosu ležícího ve výšce 1 225 metrů, tedy o šest set metrů níž. Nikdo z nás nečekal, že sestup bude tak úmorný, a to jsme ještě nevěděli, že v závěrečném úseku trasy nedávno řádila povodeň a vichřice – cesta neexistovala, byla zavalená kamennou sutí, proto strážci národního parku vybudovali provizorní stezku vysoko ve svahu (zaplať pámbů za ni!).
V Namlosu nás měl vyzvednout autobus, ale dlouho už bylo jasné, že domluvenou hodinu nestihneme, zavolat se však nedalo, nebyl signál… Když jsme v šest večer byli dobré dvě a půl hodiny od Namlosu, nenaladění, že nemůžeme dát ostatním o sobě vědět, řekl najednou Petr z Vizovic, který se k nám na Wetterspitze přidal (jako fotograf si užíval a opustil rychlonožky ve skupině A): „Vážení, právě mi přišla na mobil hláška, že dámské žabky jsou teď k mání pouze za 199 Kč – to je báječná příležitost, nemyslíte?“ Úlevně jsme se rozchechtali – znamenalo to, že jeho mobil je opět mobilní – pak už jsme v klidu, že naši starostliví kolegové o nás mají zprávu, klopýtali dolů, víc necestou nežli cestou – té bylo opravdu minimum, okolí však pohádkové, včetně fialově zářící vstavačové loučky!

sestup do údolí

asi 200 metrů jsme si užili vysokohorského chodníku

povodeň zlikvidovala cestu kolem potoka, značka nás vedla po úbočí hor provizorní stezkou

hurá!!! čekají nás poslední kilometry po pevné cestě

Teď pravděpodobně přijde vhod prohlídka oblasti, ve které jsme strávili celý den – výřez z mapy:

mapa se zakreslenou denní trasou

Směrovník v Namlosu potvrdil, že trasa byla opravdu z kategorie obtížných. 🙂

směrovník v Namlosu oznamuje, že na Wetterspitze je obtížný výstup - proto černá barva

Namlos má necelou stovku obyvatel, do Stanzachu je odtud asi 10 km

Pro názornost jsem na wikipedii našla obrázek Wetterspitze jak jsme ji nemohli vyfotit – z protějšího hřebene:

Namloser Wetterspitze; foto z wikipedie

Shledání s ostatními kolem deváté večerní po náročné, ale nezapomenutelně krásné horské túře bylo vřelé, čekající špagety s omáčkou a sýrem už míň…

Čtvrtek 23. června 2016 byl sluníčkový – odpočinkový a poznávací – den jsme strávili v přírodním parku Reutte, považovaném za „bránu k Tyrolsku“. Údolí vytvořené řekou Lech spěje v okolí města ke svému závěru, okolní horské masivy jsou (na pohled) spíše krotké, i když Lech je ve sloganech označován jako poslední divoká řeka Evropy.

Velkým turistickým tahákem je od roku 2014 nejdelší závěsný most v Evropě nazvaný „highline179“, který spojuje romantickou zříceninu Ehrenberg s pevností Fort Claudia. Elegantní most dlouhý 403 metrů přechází ve výšce 114 a půl metru nad průsmykem, jímž vede silnice B179 – odtud název. Most drží čtyři závěsná lana o průměru 60 mm, jeho váha je 70 tun, šířka cesty pro pěší činí 120 cm, zatížení mostu: maximálně 500 osob. Tolik technické údaje získané na místě samém.

tak impozantně vyhlíží závěsný most z autobusu při příjezdu

tvrz Klause je východištěm ke vstupu na most

nad parkovištěm z tvrze Klause ve výšce bezmála 115 metrů

Vstup na visutý most je zpoplatněn (7 €) – na rozdíl od loňské, pro nás premiérové procházky po 200 metrů dlouhém mostě, jen o málo menší výšky u Holzgau im Lechtal (viz článek o pobytu v Lechtalu z roku 2015).

vystoupili jsme k zřícenině hradu Ehrenberg, poblíž je vstup na most

most highline179 spojuje hrad s pevností Fort Claudia na protějším kopci

Nejpřehlednější info o zdejších historických i technických objektech je na následujícím propagačním letáku, který jsem oskenovala:

přehledná informace - vedle názvu je datum vzniku staveb

ve tvrzi Klause bývala celnice a kasárna

Procházka po mostě a vyhlídka z něj je atraktivní a splňuje očekávání slibovaná reklamou – i když musím přiznat, že most poloviční délky u Holzgau nás loni uchvátil, a na to prvotní okouzlení se nezapomíná…

Svatoš na mostě :-)

hrad Ehrenberg při pohledu ze závěsného mostu

most je dlouhý přes 400 metrů

Asi čtvrthodinku trval výstup na kopec Falkenberg – v polovině 17. století bylo záhodno zesílit opevnění hradu Ehrenberg, a proto byl protější vrch vybrán k postavení rozsáhlé pevnosti. Pojmenována byla po tehdejší vládkyni země, vdově po arcivévodovi Leopoldu V. Claudii de Medici. Následně byla zřízena další opevnění na vedlejším kopci Schloßkopf. V posledních desetiletích se věnuje velká péče zachování podobných objektů a ty se stávají vděčným cílem turistů.

pevnost Fort Claudia

výhled na hrad z pevnosti

v pozadí Schloßkopf

Po mostě jsme přešli vzdušnou cestou nad frekventovanou silnicí ke hrádku postaveném pány z Innsbrucku na konci 13. století jako lovecký – scházeli se tu s přáteli, protože už v té době dobře rozpoznali vhodnost tohoto kraje pro lov i rekreaci. Při nájezdech cizích válečníků do země vyvstala nutnost hrádek opevnit, později zabránit přístupu vetřelců obranným systémem i na vedlejších kopcích.

Ehrenberg byl původně loveckým hrádkem pánů z Innsbrucku, až později byl opevněn

hrad byl vystavěn na konci 13. století

okolí Ehrenbegu v blízkosti města Reutte je velmi atraktivní

výhled z hradu na silnici B179, která dala mostu jméno

město Reutte v údolí pod hradem Ehrenberg

Míla Bradová je spokojena, že vše vychází podle plánu

odcházíme z hradního vršku do údolí ke tvrzi Klause

Ještě nezbytná mapka:

výstup od tvrze Klause k závěsnému mostu, na pevnost Claudia, prohlídka Ehrenbergu, sestup k silnici 23.6.2016

Autobus nás dovezl do jihozápadní části Reutte, do čtvrti Höfen na úpatí hory Hahnenkamm, odkud jsme lanovkou postavenou už v roce 1957 vyjeli na kopec do výšky 1 730 m n.m., z něhož jsme se podle informací na ceduli umístěné u horní stanice lanovky mohli vydat po některé z panoramatických cest, které slouží různě zdatným návštěvníkům tak, aby si všichni mohli podle svých schopností vybrat. (Měli tu i chodník pro bosou turistiku a jedna z účastnic našeho zájezdu, která ji příležitostně provozuje, si trasu moc pochvalovala. 🙂 )
Když jsme se dost vynadívali z terasy místní restaurace, rozhodli jsme se pro cestu k vrcholovým partiím Hahnenkammu (1 938 m n.m.) a stále okouzleně koukali do údolí, kde leží Reutte, na věnec hor uzavírající obzor, ale atrakcí číslo jedna byla samozřejmě zasněžená Zugspitze.

výstup na Hahnenkamm

výhledy z Hahnenkammu k jezeru Haldensee

výhled od vysílače

pohled na Reutte, bílá hora v pozadí je Zugspitze

v pozadí věnec hraničních hor - sníh na Zugspitze září ve slunci

vrchol Zugspitze a trasa výstupové cesty viděná z opačné strany nežli loni

Hahnenkamm je ideálním prostorem pro rogalisty a podobné vzduchoplavce. Při chůzi po stezkách na úbočí hory každou chvíli zakryl slunce stín obrovského barevného ptáka nevysoko nad našimi hlavami, doprovázený charakteristickým šuměním či tichým svistem.

od vysílače byl nádherný kruhový výhled

výhled z Hahnenkammu na Reutte a Zugspitze

sestupujeme k lanovce

Orientační mapka:

lanovkou z Höfen jsme vyjeli nahoru a prošli okruh na obě vrcholové vyhlídky 23.6.2016

Protože nám vedoucí zájezdu vyřídila Lechtalskou kartu, byly obě lanovky zdarma, stejně tak jízda Postbusem do Stanzachu, což je nesmírná výhoda.

Na večeři jsme podle plánovaného jídelního lístku připravili vepřové maso, dušené fazolové lusky a brambory – jídla tohoto typu mám ráda, takže spokojenost. Taky společenský večer se báječně vydařil. Zítra poslední aktivní horský den…

pátek 24. 6. 2016 jsme všichni rádi souhlasili s tím, že se Postbusem podíváme na druhý konec údolí do Lechu a Warthu, což je dobrá hodina jízdy, a při jízdách lanovkami využijeme Lechtalskou kartu. K výletům na vyhlídkové kopce byly dobré předpoklady – modré nebe slibovalo stabilitu a v době, kdy jsme v Lechu přicházeli k lanovce na Rüfikopf, už na něm zářilo velkorysé slunce. I loni jsme vyjeli na horní stanici do výšky 2 350 metrů (900 metrů převýšení), abychom se pokochali výhledy na Boží svět. Takže jsme věděli, do čeho jdeme a tím víc se těšili.

městečko Lech z lanovky na Rüfikopf

výhled na svahy, odkud jsme si loni odnesli spoustu nádherných zážitků

za námi Allgäuské Alpy (foceno na plošině u horní stanice lanovky na Rüfikopf)

výhled z Rüfikopf

Sytě modrá obloha si pro zvýšení efektu a naprosté podmanění fotografů přizvala na pomoc oblaka všech tvarů a charakterů – krok s ní držela temena i úpatí okolních hor, pozadu nezůstávala rozmanitá květena…

vyhlídková plošina na Rüfikopf - pod námi údolí řeky Lech

dole jeden z potoků přitékajících z hřebene do řeky Lech

na vyhlídkové plošině jsme si užili kruhového výhledu

Ve srovnání s loňskem je tu štědřejší sněhová nadílka a nám vůbec nevadí, že musíme mrazivým kobercem projít.

rozsáhlá sněhová pole na Rüfikopf - jsme ve výšce skoro 2 500 metrů

míříme na nižší vyhlídkový vrchol před Rüfispitze

horní stanice lanovky na Rüfikopf (2 350 m)

geologická stezka je dosud pokrytá sněhem

Rüfispitze (2 632 m n.m.)

výhled z Rüfikopf v Lechtalských Alpách na Allgäuské Alpy na druhé straně údolí řeky Lech

kde už slezl sníh, odhodlaly se na slunce něžné a skromné dřípatky

Vše, o čem jsem si myslela, že je na Rüfikopf zajímavé, jsem napsala do loňského článku, proto teď jen popisky fotografií (a taky už je toho čtení dost 🙂 ).

lanovkou z Lechu na Rüfikopf 24.6.2016

návrat k lanovce

V Lechu (1 447 m n.m.) jsme hledali lanovku na Oberlech, ze které jsme se loni po přestupu dostali na Petersboden do výšky 2 000 metrů a ze svahů Allgäuských Alp se dívali na hřebeny Lechtalských. Nenašli jsme ji, jen oznámení, že je v rekonstrukci. Odjeli jsme tedy Postbusem do blízkého městečka Warth (1 495 m) a tamní lanovkou na Steffisalpe do výšky 1 884 metrů.

na Steffisalpe nad Warthem

U horní stanice lanovky jsme si vybrali nenáročnou okružní pěší túru tak, abychom stihli poslední odjezd do Warthu v 16 hodin, relaxovali jsme a vychutnávali poslední hodiny pobytu v horách. A že bylo nač se dívat…

vlevo Karhorn (2 416 m), vpravo Warther Horn (2 256 m) - označen žlutým X

i tady hýřily vysokohorské louky květinami

nebe sestoupilo na hladinu jezírka; Geißhorn (2 356 m)

užíváme si poslední odpoledne v Alpách

v údolí, téměř na hranicích, leží městečko Warth

vpravo horní stanice lanovky Steffisalpbahn

vrcholkem majestátní hory Biberkopf (2 599 m) nad Warthem prochází hranice mezi Rakouskem a Německem

poslední foto před odjezdem

Mirek a Biberkopf

slavné horské středisko Warth

Pro pořádek ještě mapku místa

lanovkou z Warthu na Steffisalp, vycházka po okolí 24.6.2016

a nakonec

líbezný obrázek jak z kalendáře

Při hodinové jízdě Postbusem do Stanzachu jsme si odpočinuli a pak křepce naběhli do kuchyně připravit poslední večeři 🙂 : kuřecí plátek s rýží.

Ústředním tématem rozesmátého večera bylo „odhalování andělů“ – stejný rituál jako loni. 🙂 Vyprávěly se „veselé historky z turistiky“, došlo dokonce na oslavnou poezii – Mirek jako značkař byl hrdinou ódy, v níž jeho „andělka“ glorifikovala všechny značkaře… 🙂
Večer byl stejně pohodový jako v této sestavě účastníků a vedení vždycky bývá – je radost býti malými kolečky v tom soukolí…

V sobotu 25. června 2016 jsme odjížděli v 8:45, předtím ale poklidili dům a absolvovali focení – znáte to: nikdo se nechce fotit, ale všichni po příjezdu domů shánějí společný obrázek na památku… 🙂

účastníci zájezdu 2016; foto M. Bradová

Večer a velkou část noci vydatně pršelo, ráno však bylo horsky čerstvé a vznešené vrcholky ubíhající za okny autobusu se nechaly blahosklonně obdivovat – věděly, že se při první vhodné příležitosti vrátíme…
Zazvonil zvonec…a alpské pohádky je konec!

Související články:
Lechtalské a Allgäuské Alpy – ale i Zugspitze, a také Neuschwanstein a Wieskirche,

Rakouské Alpy v okolí Schladmingu – Dachstein, Planai, ale i Riesachsee, Hallstatt, Salzburg a Pruggern 2014,

Turistika v Alpách – Schafberg, Adamekhütte,

Rakousko – okolí Hallstattu, Tauplitzalm, Ramsau am Dachstein 2010.

6 odpovědí na “Rakouské Alpy – oblast Lechtal, okolí Stanzachu: Pleisspitze, Namloser Wetterspitze, ale také Bavorské moře a Bodamské jezero”

  1. Ahoj Míšo a Mirku, zdravím vás jako staré známé, i když od našeho seznámení jsou to pouze tři měsíce. Dovedu si vás představit na horském chodníku a znám vaši lásku k božské přírodě a snahu dojít co nejvýš vám tělo dovolí. Nevzdáváte se. Klaním se před vámi a snad si vezmu příklad, až bude i se mnou hůř. Nemáte malých cílů. Míši komentář je skvělý a Mirkovy fotky taky, vybrat z tolika fotek ty, které se vejdou, chce velké zapření. Jste v mém hledáčku. Majka

    1. Ahoj Majko,
      udělala jsi nám velkou radost, že jsi zavítala na naše stránky, prokousala se tím dlouhatánským článkem a věnovala nám svůj volný čas 🙂
      A navíc ta krásná slova! Ty jako turistka dobře víš, že se nic nevyrovná tomu pocitu, když člověk dojde do cíle denní trasy sice trochu unavený, ale s vymydlenou duší a jásavou hlavou… To je silně návykové a nedá se z toho couvnout, stejně jako z žádostivosti vylézt na kopec, který za to stojí – člověk využije každou příležitost a bez ohledu na věk hledá důvody proč „ano“ a ne výmluvy proč „ne“ 🙂

      Srdečně děkujeme, těšíme se nashledanou 🙂

  2. Postupně doháním, co jsem v poslední době na těchto stránkách zanedbal (z důvodů vyšší moci .-))) A plně se ztotožňuji s Jardou Válou … tahle stránka je hutným koncentrátem pro duši každého turisty a člověk marně lapá po vhodném slovu! Nádherné fotografie s milým a fundovaným písemným doprovodem!

    A dostavilo se déjà vu … a nebo ne?!

    Kolem Chiemsee jsem letos cestoval a obdivoval ho nejprve z dálnice A8 a potom z promenády v Prienu. A říkal jsem si – tam na ten ostrov bych se rád podíval, tam to musí být parádní! A šup! Mám to tady jako na stříbrném podnose … jako bych tam byl .-)

    Na trase A12 mezi Innsbruckem, Imstem a Landeckem jsem taky už něco málo prošlapal, ale tady jsme se minuli … sem tam nějaký ten kopec vedle roli nehraje, kdo se v těch haldách štěrku má vyznat?!

    V Reutte bych to měl znát … ale něco mi tu nehraje?! Není ta visutá „lávka“ nějaká fotomontáž? Ta tu tehdy nebyla! To bych o tom musel něco vědět .-)))

    No prostě – pokud má někdo rád hory, tak Alpy jsou celoživotní výzvou. Sem se lze pořád vracet a pořád budou nové a nepoznané. Ale je moc fajn si dopřát z jejich tajemna vždy kousek odloupnout!

    1. Nesmírně si ceníme Vaší pochvaly! Vy dobře víte, co předchází tomu, nežli se článek s obrázky zveřejní…
      Zcela souhlasím, že Alpy jsou téma na celý život – a během něho se změní nejen lidi, ale i krajina – ty visuté mosty jsou v té oblasti hned dva – jeden hezčí než druhý 🙂
      Ve článcích o turistice v Alpách se snažím vystříhat popisu svých pocitů, ale asi z každé věty stejně trčí… 🙂
      Ke konci zájezdu se ve mně pere radost z viděného se smutkem z konce vydařené akce, a pak doma v potu tváře (po neúměrně dlouhé době, protože nestíhám) se snažím jiskření alpské najít na obrázcích a zachytit ve větách pro chvíle příští.
      Díky za Vaši přízeň.

  3. Než jsem se pustil do čtení, bylo mi divné, že článek nemá žádný komentář. Teď už se nedivím – ono je těžké komentovat takovou spoustu krásných zážitků, které jsem nezažil, fantastických scenérií, které jsem neviděl a krásných fotek, které jsem nenafotil. Prostě se mi nedostává slov, a tak se omezím na přání: Ať se vám i nadále daří v dobré partě a dobré kondici komzumovat další a další turistické lahůdky!

    1. Děkujeme Ti především za to, že jsi měl trpělivost to celé přelouskat – je to pro nás odměna! A ten Tvůj komentář? – skvěle napsaný, což ovšem u Tebe není nic překvapivého! Díky, a přejeme to stejné Tobě – ať se všechno daří!

Napsat komentář: Martin Pluhař Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*