Trnava – Hroznatín – Rudíkov

Přírodní park Třebíčsko
10. ročník turistického pochodu pořádaný KČT Trnava
26. listopadu 2016

Trnavští turisté vedou podzimní pochod vždy na sever od jejich obce, krajem malebných kopců, skalek, remízků a rybníků – krajina mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím je svým geologickým složením a staletým působením lidí tak charakteristická, že se v roce 1982 stala součástí Přírodního parku Třebíčsko, který zaujímá rozlohu 8 900 ha.
Zjara jezdíváme do Trnavy za konikleci, začátkem léta putujeme k Javoru, na podzim hrají prim kolomazné kameny. Letošního pochodu se podle sdělení pořadatelů zúčastnilo 180 turistů.

Trasa: Trnava ŽTZ – Přeckov – rozcestí Kuchyňka – Hroznatín – po cyklostezce do Rudíkova – nádraží ČD Rudíkov + po Jihlavě = 18 km

z Trnavy přes Přeckov a rozcestí Kuchyňka do Hroznatína, pak do Rudíkova na vlak 26.11.2016

Chtěla bych napsat, že vše probíhalo stejně jako v minulých letech, ale není to bohužel pravda – nastala nevratná změna – na startu nás poprvé nevítala usměvavá Jaruška Adamová, duše trnavských turistů… Od září ji navštěvujeme už jen na hřbitově.

Jaruška Adamová byla v roce 2014 hlavní pořadatelkou Zahájení jarní turistické sezony v oblasti KČT Vysočina pořádaného v Trnavě; www.svatosi.cz

Po známé žlutě značené cestě jsme došli do Přeckova, stavili se na svařené víno s medem, na rozcestí Kuchyňka si jako vždycky pochutnali na opečené klobásce, a pravým listopadovým počasím, které na Vysočině dobře známe a nepřekvapuje nás proto, došli do Hroznatína, kde právě končilo pietní shromáždění k 121. výročí narození armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979), zdejšího rodáka. Mezi přítomnými jsme viděli Svobodovu dceru, prof. Zoe Klusákovou, která ve věku 91 let vypadá stále svěže.

Byla možnost nahlédnout do prostor hospodářského dvora přiléhajícího k rodnému domu někdejšího prezidenta naší země, kde je stálá výstava o jeho životě a zahraničním odboji.
Pro oživení vlastních vzpomínek do dvora vždycky ráda nakouknu, protože asi ve 2. polovině sedmdesátých let jsem tu zažila setkání, které na mě udělalo velký dojem. Se skupinkou turistů jsme se v létě zastavili na liduprázdné návsi v Hroznatíně, kousek od zavřených vrat statku, odkud pocházel Ludvík Svoboda. Zvědavě jsme nakoukli do dvora – vzadu, tam kde dvůr mírně stoupal ke stodole, seděla ve stínu na lavičce pod rozložitým ořechem stará paní a na kolenou měla litinový pekáč s buchtami. Zahlédla nás a vlídně zvala dál se slovy: „Právě jsem je upekla, pojďte ochutnat.“ Neodmítli jsme, jak se u nás říká „cihličky“ – velké selské buchty s povidlím, o to voňavější a chutnější, že nečekané – buchty samozřejmě v mžiku zmizly a pamatuji si, že naše chvála tu milou paní moc potěšila. Jen upřesňuji, že žádná návštěva nebyla domluvená. Během desetiletí jsem zapomněla, kdo vlastně ta žena byla, ale vůni těch buchet si dobře pamatuji.

Vstoupili jsme tedy do dvora, po levé straně byl otevřen tzv. výměnek se dvěma místnostmi, tam se Ludvík Svoboda narodil. Nad stolem visela fotografie, která mi připomněla tu dávnou pohostinnou stařenku – kdo to asi je? Jaký vztah byl mezi nimi? Co si tak s přáteli povídáme, slyším, že dvojice žen, vstoupivších v doprovodu muže krátce po nás, mluví docela zasvěceně: „Ten stůl stával až pod oknem, obrázek visel na protější stěně…“ Osmělila jsem se a zeptala se jich, kdo je ta paní na fotografii – ta starší říká: „To je moje babička, matka Ludvíka a mé maminky“. Vysvětlila nám, že matka Svobodova asi rok po jeho narození ovdověla a provdala se za Nejedlého, s nímž měla další děti, mezi nimi byla i její matka.

Vyprávěla jsem jí „buchtový“ příběh – se slzami v očích řekla, že její maminka velice ráda, skoro každý den, pekla buchty a byla šťastná, když jimi mohla podarovat. To zcela potvrdil přítomný její zeť, který se do Hroznatína často k babičce své ženy stavoval – vždycky měla napečeno a vždycky byly „cihličky“ výborné.

Asi nepřekvapí, když napíšu, že jsme setrvali v delším srdečném rozhovoru… 🙂
Došlo i na příbuzenstvo – povídali jsme si o Bradáčových z Uhřínova (Marie Bradáčová byla manželkou básníka Jana Zahradníčka, o uhřínovském faráři Janu Dokulilovi, který během války zajistil bezpečný úkryt Svobodově manželce i dceři Zoe a zachránil před gestapem část příbuzných Jana Kubiše.

Bylo to nenadálé, hezké a oboustranně objevné setkání. Zcela jiného druhu než jaké bychom v tomto domě očekávali…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*