Borová Lada 2017

Pohodové cyklotoulání šumavskou přírodou, ale i poznávací výlety: synagoga Hartmanice, hrad Velhartice a Werichova chata u říčky Ostružné, barokní most v Kolinci, Pohádková chalupa Mlázovy
15. – 22. července 2017

Každé šumavské cyklotoulání je jiné – běžné reálie a naše základní, tak říkajíc ideové náhledy a postoje jsou sice stále stejné, přesto následující návštěva přinese vždy zcela nové informace a objevy – s každým dalším týdenním pobytem tedy zjišťujeme, že je mnohem více neprobádaných míst nežli těch známých. 🙂

Šest dní nás dělilo od příjezdu ze Slovenska, kde jsme putovali po hřebenech Velké Fatry a Nízkých Tater – těšili jsme se na odpočinkové cyklovýlety známými místy v okolí Kvildy. Nevadilo nám proto, že v sobotu 15. července 2017 ráno, jakož i celou předchozí noc lilo, a cestou jen pršelo… 🙂
Čtyři bicykly na střeše pežotka si též nestěžovaly a v klidu počkaly i před naší oblíbenou píseckou restaurací Na Šumavě, kde jsme poobědvali smažený řízek. Po příjezdu do Borových Lad, kde jsme vždycky ubytováni a skvěle opečováváni v penzionu U Puštíka, se sice počasí trochu ustálilo, ale vpodvečer jsme se rozhodli jen pro krátkou cyklovyjížďku k Chalupské slati.

Po dobré večeři jsme se zdrželi v jídelně penzionu s přáteli při víně – sedánek byl příjemný, navíc máme mnoho společných vzpomínek, k jejichž provětrání byla ta správná příležitost – večírek jsme tedy s úspěchem opakovali každý den… 🙂

V neděli 16. 7. jsme se vydali na známou trasu: Borová Lada – Knížecí Pláně – hřbitov u bývalého kostela na Knížecích Pláních – Bučina – hotel Alpská vyhlídka – Kvilda – Tříjezerní slať – návštěvnické centrum u Kvildy – Kvilda – Borová Lada = 37 km
O všech lokalitách jsem psala v některém z minulých článků (odkazy na ně naleznete ve článku Borová Lada 2016), proto dnes zařadím jen fotografie dosud nepublikované.

Na Bučině, od německých hranic coby kamenem dohodil, stávala ve výšce téměř 1 200 metrů nejvýše položená šumavská obec – v současnosti je zde jen nový hotel Alpská vyhlídka.

Kdysi zde stával hotel Fastner, z něhož zbyla jen hromádka kamení, později Pešlova chata.

Z Bučiny jsme sjeli do Kvildy, nakoukli na blízkou Tříjezerní slať a zastavili se v novém návštěvnickém centru u Kvildy.

Turistickým tahákem je zde devítihektarový výběh s jeleny, asi hektarové ohrazení pro rysy a rozlehlý naučný okruh s mnoha infotabulemi o zdejší přírodě.

Ráno bylo poměrně chladné a během dne se počasí vylepšilo tak, že jsme obdivovali malebná oblaka na zářivě modré obloze a dobré výhledy – letošní sucho je ale příčinou, že jsme si příliš neužili kytiček – přesto nám tu a tam druhově i početně chudá nabídka udělala radost – jejich fotografie pořídil František Janeček.

Pondělí 17. července 2017 – pokračovali jsme v cyklotoulání šumavském – stavili jsme se v návštěvnicky útulném infocentru Svinná Lada a pokračovali: Nové Hutě – Pláně u Churáňova – před Zadovem odbočka po ŽTZ ke Zlaté Studni – U Tří jedlí – Zhůří – vyhlídka na Huťské hoře – Horská Kvilda – Kvilda – Borová Lada = 38 km
Celý den naprostá pohoda, rekreační jízda, povídání s přáteli.

V lokalitě U Tří jedlí jsme se zastavili u odbočky na nedalekou paseku Ranklov, jednu z nejdrsnějších šumavských lokalit ve výšce asi 1 100 metrů, kterou jsme už několikrát navštívili, a přečetli si novou tabuli, která informuje o siláku šumavském Josefu Klostermannovi, alias Seppu Ranklovi a jeho rodné chalupě, v níž po léta žil se svou o mnoho let mladší ženou Cecilkou, která pocházela z nedalekého Zhůří a s níž vychoval sedm dětí. Dobrák Sepp Rankl měl úžasnou fyzickou sílu a vstřícné a široké srdce, živil se povoznictvím – na sklonku života se odstěhoval do Jáchymova u Stach, zemřel roku 1888.

Ani po rodišti Cecilky Klostermannové, Zhůří, nezůstala na svahu Huťské hory žádná stopa – vše bylo na začátku 50. let minulého století srovnáno se zemí.

Na úterý 18. července 2017 jsme měli naplánovanou snad nejatraktivnější trasu – ráda zapisuji, že se povedla podle všech představ: Borová Lada – Kvilda – Modrava – Roklanský potok – Javoří pila – Tmavý potok – zpět Rybárna – Modrava – Na Ztraceném – Březník – zpět Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Hraběcí Huť – Kvilda – Borová Lada = 60 km
Nezařazuji mapky tras, protože v leckterém z minulých článků o cyklotoulání po Šumavě je možné se na ně v případě zájmu podívat – letos jsme objížděli jen známé lokality.

V bývalé schwarzenberské hájence Pürstling (Březník) je expozice věnovaná spisovateli Karlu Klostermannovi (silák Rankl byl prý s ním příbuzný) a historii tohoto kraje, jímž kdysi vedla z Pasova do Čech Zlatá stezka (první písemná zpráva o ní pochází z 11. století).

Od pramenů Vltavy je to na Borová Lada 15 kilometrů z kopce – a to už je něco pro radost!
Zastavujeme vždycky jen nad Kvildou u Hraběcí Huti, abychom si užili výhledu na okolní spanilé louky – ne v každé době tu na rozlehlých prostorách bylo tak vylidněno jako dnes…

Ve středu 19. 7. jsem se rozhodla, že mám odpočinkový den – pravda ale je, že jsem potřebovala výmluvu, abych se mohla plně věnovat nové knížce fejetonů jihlavského autora Arifa Salichova… Měla jsem celý den pro sebe a náramně se bavila – mnoho aktérů a lokalit, o nichž se Druhá porce jihlavských fejetonů zmiňuje, znám, a proto jsem se s chutí nechala vtáhnout do vtipné četby hýřící neotřelými výrazy a krásně klenutými větami vzápětí střídanými úsporně a trefně oznamovacími. Z názvu knihy je jasné, že existuje její předchůdce – v roce 2014 vyšly Pohodové jihlavské fejetony – nemůžete zvolit líp!

Mirek tedy měl opušťák a náležitě si ho užil – mohl jet svým, nikoliv mým tempem, a proto objel pořádný kus Šumavy: Borová Lada – Kvilda – Horská Kvilda – Antýgl – Rokyta – kolem kanálu do Srní – Čeňkova pila – stejnou cestou zpět na Rokytu – Rechle – Modrava (tam ho zastihla bouřka s krupobitím – vrstva krup ležela prý v okolí ještě pár hodin) – Kvilda – Borová Lada = 55 km

Čtvrtek 20. července 2017 patřil KPČ (kulturně poznávací činnost), která nás obohatila na duchu a šanovala naši tělesnou schránku. 🙂  Autem jsme dojeli do Hartmanic,

obhlédli i horní náměstí a rozhodli se zajít do kostela.

Ve vestibulu jsme se setkali s výstavou, tak říkajíc těžkého kalibru, nazvanou Vyvoleny k utrpení, kterou jsme si se zatajeným dechem a bušícím srdcem prohlídli a pročetli: jednalo se o autentické vzpomínky přeživších účastnic pochodu smrti Helmbrechts – Volary. V dubnu 1945 vyhnali nacisté 1 200 židovských žen a dívek na 310 km dlouhou cestu z Bavorska do jižních Čech – poslední část vedla přes Hartmanice, kde zemřelo 12 účastnic pochodu. Na rozdíl od jiných lokalit, kde mrtvé většinou zahrabávali podél cest, místní obyvatelé (přes zákaz) pochovali zemřelé oběti na zdejším židovském hřbitově.
Pochod smrti přežilo jen pár desítek žen, které vydaly svědectví o útrapách cesty. V kostele sv. Kateřiny je 12 panelů připomínajících zastavení křížové cesty – výpovědi jsou hrůzné, ale je nutné, aby je co nejvíc, zvláště mladých lidí četlo. (Viz také hřbitov ve Volarech, kde je pochováno 95 obětí tohoto pochodu smrti.)

Mnohem radostnější pocit jsme získali v synagoze v Hartmanicích, i když ta také prošla pohnutou historií: nyní je návštěva v ní úlevná a výhled do budoucnosti povzbudivý.

Byla postavena v roce 1883, ale už za války ji využívali jako truhlárnu, později tu byl sklad pneumatik – desítky let neudržovaná budova byla v žalostném stavu, proto roku 1984 rozhodli tehdejší zodpovědní o zbourání – naštěstí bylo daleko od slov k činům, proto se zchátralá synagoga dočkala devadesátých let, kdy ji vrátili židovské náboženské obci v Plzni. Ta budovu z nedostatku financí nabídla k prodeji – po změnách několika majitelů koupil v roce 2002 zdevastovaný objekt Michal Klíma (syn spisovatele Ivana Klímy) a založil občanské sdružení Památník Hartmanice – cílem byla rekonstrukce, která by synagoze co nejvíce navrátila původní podobu.

Roku 2006 byla synagoga slavnostně otevřena – a stojí věru za návštěvu! Kromě prohlídky zrestaurovaných prostor lze v interiéru shlédnout stálé expozice fotografií, množství panelů s texty o historii kraje, dobové písemnosti a využít i audiovizuálních prostředků pro čerpání informací s příbuznou tematikou.

Je jasné, že jsme nevynechali návštěvu unikátního areálu na Dobré Vodě u Hartmanic – nádherný „skleněný“ inventář kostela sv. Vintíře je skvost, který při každé příležitosti stojí za vidění.

Nad pramenem sv. Vintíře, využívaném poutníky, vybudovali kapličku, kde je možné posedět a meditovat, bývalá fara je po rekonstrukci nazvaná Dům sv. Vintíře a slouží k ubytování, ve vedlejším rodném domě rabína Dr. Šimona Adlera, zemřelého v Osvětimi, vzniklo muzeum s expozicí o životě a kultuře židovských obyvatel v příhraniční oblasti – odedávna zde žili spolu s Čechy a Němci.

Kostel pochází z roku 1709, za komunistického režimu byl zcela vydrancován, v 90. letech 20. století prošel rekonstrukcí a byl zařízen jedinečným skleněným vybavením, jehož autorkou je Vladimíra Tesařová, která na Dobré Vodě žije a tvoří.

Oltář je 4,5 metru široký, 3,2 metry vysoký, váží skoro 5 tun.

Během cest Šumavou jsme se několikrát setkali s  uměleckými díly sklářské výtvarnice Tesařové, např. se sochou sv. Jana Nepomuckého v Čepicích, oltářním obrazem sv. Martina na místě zničeného kostela na Novém Světě a skleněným křížem na tamním hřbitově či s výzdobou léčivého pramene u zničené Hauswaldské kaple na Kostelním vrchu (1 016 m) nad Vchynicko-Tetovským kanálem.

Připomeňme si jen krátce, kdo byl sv. Vintíř (německy Gunther či Günther): narodil se kolem roku 950 v hraběcí rodině v Duryňsku, která byla spřízněna s císařem Jindřichem II., skrze sňatek své sestry se dostal do příbuzenství s uherským vládnoucím rodem (sv. Štěpán). Spřátelil se s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Jaromírem – až do svého 45. roku žil běžným životem příslušníků tehdejší vysoké šlechty. Poté rozdal majetek, stal se řeholníkem a po několikaletém životě v benediktinském klášteře se usadil v poustevně na vrchu Březník nad Dobrou Vodou u Hartmanic. (Dnes se jí říká Vintířova skála a stojí u ní kaplička.) Zde v říjnu roku 1045 zemřel za přítomnosti knížete Břetislava I., pochován je v břevnovském klášteře v Praze.
(Nejen) kníže Břetislav I. využíval respektovaného a obratného Vintíře jako diplomata a prostředníka při zásadních jednáních, např. s císařem Jindřichem III. – viz výsledek bitvy ve Všerubském průsmyku.

Hlavním bodem našeho poznávacího programu byla návštěva hradu Velhartice založeného během 13. století na ostrohu nad říčkou Ostružnou jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Hrad dostal název podle nedaleké obce, která se díky hradu a jeho majitelům dostala do širokého povědomí – otec i syn jménem Bušek z Velhartic byli oblíbenými komorníky císaře Karla IV.

Jádrem hradu byl Rajský dům, později propojený mostem s obytnou věží Putnou, která měla z obranných důvodů vchod vysoko nad zemí. Mohutný most se čtyřmi lomenými oblouky, 32 metrů dlouhý, 3 metry široký a 10 metrů vysoký, na obou koncích s padacími můstky, je unikátem v evropské hradní architektuře. Hrad patřil k nejlépe zabezpečeným v Čechách, nikdy nebyl dobyt – ze tří stran byl chráněn ostrohem, zbylou stranu kryly silné zdi.

Návštěvníci neobdivují jen impozantní kamenný most, ale i rozlehlé potravinové sklepy a 13 metrů hlubokou hradní cisternu jako zásobárnu vody. V areálu nebyla studna, proto chytali dešťovku a do cisterny přiváděli vodu z říčky Ostružné obtékající skalisko. Voda se však rychle kazila a nedala se pít, proto vznikl hradní pivovar a běžným zdravým nápojem bylo v té době, i pro děti, pivo. Průvodkyně nám vysvětlila, že pivo tehdy vařili husté a výživné (přidávali do něj kousky chleba či masa) a jedli jej lžící – někteří se cpali přes míru, a tak vznikl výraz „ožrat“ se – výraz „opít“ je z pozdější doby, když už se pivo vařilo řídké… 🙂

Po Bílé hoře získal velhartické panství i hrad španělský dobrodruh Martin de Hoeff-Huerta, původem švec, který v průběhu třicetileté války nashromáždil loupežemi velké jmění (nic, co se v obměnách neděje i dnes), získal hodnost císařského generála a šlechtický titul. Huerta přistavěl k Rajskému domu renesanční zámecký palác s arkádami.

Generál proslul svou krutostí při násilné rekatolizaci kraje, čas ho však nakonec přikryl zapomněním…

Rozsáhlá, volně přístupná interaktivní výstava o době lucemburské, umístěná v budově bývalého hradního pivovaru, nám představuje osobnosti, jejichž pozitivní působení na tomto území pociťujeme dodnes… Návštěvníci se seznámí s příběhem Bušků z Velhartic, s autentickými nálezy ze 14. století, se stavitelstvím a vojenstvím doby Karla IV., prohlédnou si repliky dobových kostýmů, získají přehled o tehdejším stravování, cestování, dozvědí se o duchovním životě – všechny expozice jsou nadmíru zajímavé.

Měli jsme ale plán cesty, kterého jsme se chtěli držet…

Jen krátce jsme nakoukli do velhartického kostela, obešli starobylou náves a popojeli k naučné stezce na břehu Ostružné.

K Ostružné (dříve též Pstružné) jsme se nevydali jen kvůli naučné stezce – chtěli jsme vidět Werichovu chatu usazenou v krásném údolí jen pár metrů od řeky, která od roku 1938, kdy koupili pozemek od majitelů vedlejšího mlýna a pily, přinášela neustálou radost vášnivému rybáři, kterým Jan Werich byl. V řece, pramenící na Šumavě, bývalo množství pstruhů a Werich sem s rodinou přijížděl vždy na celé prázdniny (vyjma doby strávené za války v Americe). Podle návrhu architekta Františka Zelenky, šéfa výpravy v Osvobozeném divadle, tu postavil chatu, do níž naposledy přijel v říjnu 1980 – zde, nemocen, upadl do bezvědomí, z něhož se v nemocnici, kam byl převezen, už neprobral – obrázek milovaného místa si tedy odnesl sebou na věčnost…

Část modře značené naučné stezky, až k výhledu na velhartický hrad, jsme prošli, abychom si v tišině lesní, na pěšině kolem kouzelné říčky Ostružné, dopřáli alespoň pár kilometrů k protažení těla a utřídění přemíry zážitků. 🙂

Abychom využili návštěvy v tomto kraji, kam od nás z Vysočiny zavítáme jen sporadicky, zajeli jsme do blízkého městyse Kolinec, kam z Velhartic směřují bystré vody Ostružné – čas nám dovolil jen obhlídku opraveného barokního mostu z 18. století (stále v činné službě). Kulturní památka přemosťuje místní Kalný potok, který je zcela práv svého názvu. 🙂

Ve tři kilometry vzdálené místní části Kolince, v Mlázovech, kde žije jen pár desítek lidí, vznikla Pohádková chalupa, kolem níž je Panství víly Šumavy – sezónní expozice nejroztodivnějších pohádkových postav, které děti uvidí v rybníčku, na pohádkové stezce, v miniatrurním hradě Troškov, v šatlavě a bůhví kde ještě.

Mnohem víc mě ale zaujal nedaleký barokní zámek, postavený v roce 1721 na místě bývalé tvrze a před několika lety zrekonstruovaný. Mlázovský stavební celek tvoří kromě zámku s přilehlým parkem gotický kostel sv. Jana Křtitele, fara a socha sv. Jana Nepomuckého.

Proč se o této lokalitě zmiňuji? Protože před léty zde bývala farskou kuchařkou paní Čapková, matka spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda (1860–1927), který prožil své mládí v Mlázovech a roky tam pak za matkou a sestrou dojížděl. Do zdejšího zámku umístil děj jednoho svého dramatu (Begův samokres), i některá další literární díla situoval do zdejšího kraje.

Zcela nadšení jsme se vrátili do penzionu U Puštíka, kde nám předložili obrovské kynuté knedlíky s borůvkovou náplní – ani borůvkami, ani posypkou, zalitou rozpuštěným máslem, nešetřili… Mňam…
Jak příjemné bylo společně s přáteli v bezpečí poslouchat několikahodinový déšť…

Situace se vyvinula tak, že v pátek 21. července jsme se toulali včerejším deštěm řádně omytou šumavskou přírodou jen ve dvou – vyjeli jsme až v 9:30 a hlavním tématem dne se stal Vchynicko-Tetovský vodní kanál, vystavěný Ing. Rosenauerem v letech 1799–1800 pro plavení dřeva. Kanál o šířce 1 – 5 metrů spojoval řeku Vydru s Křemelnou a obcházel nesplavný, kamenitý úsek Vydry. Od konce 30. let minulého století slouží ale 14,4 km dlouhá stoka jako přivaděč vody pro elektrárnu Vydra dostavěnou v roce 1942 – využívá spádu řeky Vydry mezi Hradlovým mostem a Čeňkovou pilou. Všechnu vodu z kanálu pojme v místě vzdáleném 9,5 km od Hradlového mostu vtokový objekt – podzemním přivaděčem o délce 3 218 metrů putuje voda do akumulační nádrže, z té do vyrovnávací komory a pak do vlastní elektrárny s výkonem 6,4 MW.
Denní trasa: Borová Lada – Kvilda – Horská Kvilda – kolem Hamerského potoka na Antýgl – Rokyta – kolem kanálu směr Mechov – od vtokového objektu elektrárny zpět na Rokytu – Rechle (Hradlový most) – Modrava – Kvilda – Borová Lada = 54 km

Poslední večer před odjezdem jsme strávili nejen s přáteli, ale i s majitelkou penzionu vstřícnou paní Maruškou a její šikovnou maminkou paní Jirkovou, vyhlášenou skvělou kuchařkou a cukrářkou – jedinou vadou na šumavské cykloakci jsou kila navíc, kterých se doma jen těžko zbavuji… 🙂

V sobotu 22. července 2017 jsme si s Františkem (Miluška musela už včera odjet) projeli krátkou závěrečnou trasu na Polku, abychom dokončili obhlídku všech míst našim srdcím milých a neměli do příštího července absťák. 🙂
Trasa: Borová Lada ŽTZ – Knížecí Pláně MTZ – Žďárecké sedýlko – Větrná skála – Nová Polka – Polka ŽTZ – bývalá Březová Lada – kaple sv. Anny s křížovou cestou – Borová Lada = 21 km
Při tzv. Střední cestě, na úbočí Poleckého vrchu (1 121 m), asi 2 km za Žďáreckým sedýlkem směrem k Polce, je skupina pohledně seskupených skal, sem tam porostlých mechem, nazvaná Větrná skála. Její atraktivitu zvyšuje asi 2,5 metru nad zemí vytesaný starý poštovní symbol.

Unikátní zóna Národního parku Šumava, kterou jsme v sobotu projížděli, stojí, zdá se mi, trochu ve stínu mnohem navštěvovanějších lokalit ležících v blízkosti – většina návštěvníků ví, kde jsou Knížecí Pláně či Bučina – avšak Polecký vrch (1 121 m), Polední vrch (1 053 m), Lovčí kámen (1 100 m), Homole (1 044 m) a další – to jsou tisícovky, které skromně čekají na ty, kteří si je objeví. Dříve na jejich svazích ležely obce, po nichž už zůstala jen jména: Březová Lada, Pravětínská Lada, Zahrádky – abych jmenovala pouze ty z nejbližšího okolí – v obci Polka (Elendbachl), v níž bývala i hydroelektrárna, zůstalo zachováno jen jedno stavení, v němž je dnes rekreační objekt.

U kapličky na okraji Borových Lad jsme se stavili poděkovat sv. Anně za ochranu během pobytu a poprosit o přímluvu za úspěšné budoucí návštěvy.

Kaplička a křížová cesta na protějším vrchu vznikly v roce 1860, roku 1956 byly srovnány se zemí (zůstal jen litinový kříž), obnoveny po padesáti letech.

Letošní putování šumavské skončilo, už jen závěrečné obrázky, které pořídil František Janeček:

V písecké restauraci Na Šumavě nás vítali jako dobré známé – křehoučký řízek byl vhodnou tečkou za pohodovým týdnem… 🙂