Brtnice – návštěva zámku, muzea, kostela bl. Juliány Collalto a domu Josefa Hoffmanna

Úterý 15. července 2025

Jsou prázdniny, a tak si studentka Týnka udělala čas, abychom společně zavítaly do nedalekého městečka Brtnice a prohlídly si zdejší pamětihodnosti. A skutečně je nač se dívat – Brtnice byla založena již ve 12. století, jejími nejvýznamnějšími vlastníky během staletí byly rody Valdštejnů a Collaltů.
V současnosti má Brtnice necelých 4 000 obyvatel, její centrum je vyhlášené městskou památkovou zónou a v roce 2018 byla vyhlášena Historickým městem roku za nejlepší péči o památky.

Tedy: předem stanovený program nebylo těžké dodržet a naplnit, počasí turistické. Fotky jsem pořídila já a ščudla.
Nejdříve jsme s Týnkou zašly na výšinu nad městem, kde se ve starobylém parku nachází rozsáhlý zámek, kterému se okřídleně říká „moravské Hradčany“.

Na místě brtnického zámku původně stál gotický hrad, který na konci husitských válek začal stavět Zdeněk z Valdštejna – původní sídlo rodu bylo od 13. století na nedalekém Rokštejně, který přestal kvůli strategické poloze vyhovovat, proto se přesunuli do Brtnice, kde podle nejnovějších výzkumů měli už ve 14. století na místě nynějšího zámku na ostrožně po levém břehu řeky Brtnice opevněné hradiště.
Valdštejnové byli jedním z nejstarších českých šlechtických rodů, který se prosadil i ve službách císařů a zaujímal vysoké zemské úřady.

V období renesance dostal zámek definitivní trojdílnou dispozici, kterou si uchoval dodnes.
Po bitvě na Bílé hoře byl tehdejší majitel panství, velice vzdělaný Zdeněk IV. Brtnický z Valdštejna (1582–1623), který se hlásil k luteránům, zatčen a odsouzen k doživotnímu trestu na Špilberku, kde také zemřel.

Zabavený majetek získal Rombaldo Veliký (1579–1630) z významného italského rodu Collalto a jeho potomci jej vlastnili spolu s dalšími panstvími na Vysočině do roku 1945, kdy jim byl zkonfiskován a připadl státu. (Kromě Brtnice jim patřil Rudolec, Černá, Příseka, Uherčice, Písečné, Slavětín a Okříšky.)

Dlouhodobě jsou majetkové poměry zámku Brtnice problematické – vlastníkem se stal pražský architekt Oleg Rybnikář, předseda a jediný člen Spolku Svébyt Brtnice. Zámek potřebuje opravy, proto vznikl Spolek Zámek Brtnice, jehož předsedou je muzikolog a houslista Eduardo García Salas. Ten se původně začal zajímat o brtnický zámek v souvislosti se svou profesí muzikologa. V inventáři zámku se totiž nachází patnáct Vivaldiho houslových koncertů – Collaltové prosluli především v 18. století jako milovníci a významní mecenáši umění.

V roce 1723 byly z rodové rezidence ve Vídni přivezeny na brtnický zámek originály tapisérií utkaných podle návrhu italského malíře Tiziana († 1576), dar císaře Karla V. Habsburského (1500–1558) Collaltům za vojenskou službu. Dnes se nacházejí v Belgii, ale Eduardo García Salas se zasadil o to, aby v Brtnici byly alespoň jejich reprodukce, což se uskutečnilo letos v květnu. Byly instalovány v sále, který je součástí prohlídkové trasy. Stálá výstava nese titul Tristan a Isolda a podtitul Rytířský epos a collaltovské tapiserie ve fotografiích.
Jejich prohlídka ve mně vzbudila vlnu nadšení a vděku. Focení obrovských pláten v úzké místnosti je však nad mé síly – doporučuji vidět na vlastní oči. (A taky Tizianův slavný obraz Apollon a Marsyas v Kroměříži.)
Zařazuji alespoň fotografie z infotabule, které jsou v textu o osudech sedmi vlámských tapisérií protkávaných zlatem, jejichž originály jsou nyní v budově belgického ministerstva.

Návštěvu zámku jsem pokládala za průzkumnou, mám v úmyslu ji zopakovat – i když je areál v žalostném stavu, historie našeho regionu se tu podává na zlaté míse.

Naším záměrem byl oběd v dobré restauraci Radnice na náměstí – renesanční objekt byl vybudován v roce 1580 na místě starších staveb a v současností znovu slouží jako radnice, v přízemí je zmíněná restaurace, kam jsme se těšily. Ale… Právě dnes se tu konalo cosi kvůli elektřině, takže restaurace nebyla v provozu. To nás hodně zklamalo, ale zanedlouho jsme se utěšily dobrou nabídkou v nedaleké pizzerii 🙂

Následovala návštěva muzea, umístěného v prostorách někdejší renesanční sýpky vybudované ve 2. polovině 16. století.

Pracovník, který pouze nás dvě návštěvnice zdejšími sbírkami 1,5 hodiny provázel, měl opravdový zájem, abychom se o někdejším životě v Brtnici něco dozvěděly. V rámci komentované prohlídky jsme s průvodcem prošli obsáhlou muzejní expozici tradičních řemesel na Brtnicku, expozici Stará škola, výstavu historických šicích strojů – rozsáhlá (a úžasná) cenná sbírka historických šicích strojů pana Miloše Pokorného mě, i jako technického neumětela, okouzlila.

Jeden oddíl v obrovském prostoru někdejší sýpky slouží i jako galerie – jsou zde vystavena díla uměleckých kovářů, která vznikla při jejich mezinárodních setkáních nazvaných Brtnické kovadliny. (Letos se v Brtnici konal už 14. ročník akce.) To byl zlatý hřeb prohlídky!

Zastínit ho mohla jen nabídka vstupu do kostela sv. Karla Boromejského a bl. Juliany Collalto na nedalekém zámeckém návrší. Průvodce byl velice vstřícný a zavedl nás do areálu bývalého paulánského kláštera. Mohly jsme vystoupit i na věž kostela a užít si výhledu na městečko a okolí.
Původní kostel sv. Matouše byl postaven jako rodinná hrobka Hynkem Brtnickým z Valdštejna na konci 16. století, poté byl barokně přestavěn a začleněn do areálu nově postaveného konventu. Po zrušení kláštera za josefínských reforem na konci 18. století byl odsvěcen a chátral, sloužil jako skladiště.
V roce 1831 majitelé panství kostel obnovili a zasvětili bl. Juliáně Collalto a sv. Karlu Boromejskému. Juliána žila ve středověku v severoitalském klášteře a její relikvie se do kostela dostala díky rodu Collaltů. Kořeny tohoto italského rodu sahají až do 10. století!

Před první světovou válkou byl původní barokní oltář odstraněn a instalován nový, secesní. Kostel prošel na konci 20. století rekonstrukcí a je kulturní památkou ČR.

Ani třetí atraktivní turistickou nabídku historického městečka Brtnice nebylo možné vynechat:
Návštěva muzea v rodném domě architekta Josefa Hoffmanna (1870 Brtnice – 1956 Vídeň).

Barokní dům, patřící několika generacím jeho předků, upravil Josef Hoffmann v duchu vídeňské moderny v roce 1907, kdy už byl uznávaným architektem a designérem, pro svou rodinu, kde společně trávili většinou prázdniny.
V roce 1945 byl dům rodině zkonfiskován a řadu let chátral. Jeho ztrátu nesl Hoffmann velice těžce, do Československa se už nikdy nevrátil.
V roce 2003 byla rekonstrukcí podle dochovaných fotografií navrácena domu jeho jedinečná atmosféra. Nyní je v majetku města Brtnice a od roku 2006 jej spravuje Moravská galerie v Brně, s níž na zdejších realizacích spolupracuje MAK – Muzeum užitého umění ve Vídni.

Od roku 2009, kdy zde byla otevřena stálá expozice nazvaná Inspirace, prošel rodný dům Josefa Hoffmanna i se zahradou dalšími úpravami umožňujícími návštěvníkům vnímat jeho mimořádnou atmosféru v ucelenější podobě.
Současná expozice Posel krásy představuje stěžejní umělecké realizace Josefa Hoffmanna, díky nimž je považován za jednoho z nejdůležitějších architektů a designérů první poloviny 20. století. Stál u zrodu vídeňské moderny a byl vůdčí osobností uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte. Jeho dílo představuje zdroj inspirace i pro dnešní tvůrce.
Tak je psáno na úvodní desce výstavy.

Pro vídeňské dílny vytvořil Hoffmann nepřeberné množství návrhů uměleckořemeslných výrobků, zasáhl téměř do všech oborů.
První velkou zakázkou se stala stavba sanatoria Westend v Purkersdorfu u Vídně. Vrcholnou realizací je palác Stoclet v Bruselu.

Od roku 2009 je budova zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Nadále je soukromým majetkem rodiny Stoclet a není přístupná veřejnosti.

Procházely jsme výstavou v domě na náměstí a v klidu si prohlížely vystavené předměty.

Během 40 let socialistického zřízení dům chátral, původní nábytek přečkal na brtnickém zámku.

Prohlídku jsme zakončily v Hoffmannově černobíle zařízené pracovně. Je jasné, že jsme si prošly i dvůr a přilehlé budovy.

Mám o čem přemýšlet – v Brtnici viděné, slyšené a potkané nelze jen tak odložit.

Související články:
Brtnice a okolí + odkazy ve článku
Josef Hoffmann
Přepadení Jihlavy 2025 – o Rokštejnu a okolí
Z Řehořova přes Panský kopec a zámeček Waldšteinovo Zátiší do Dolní Smrčné – potomci rodu