Kolem tří přehrad – která je hezčí?
Naše trasa: po červené TZ Červená Řečice – Želiv – nádrž Vřesník – Sedlice – nádrž Sedlice, dále po žluté TZ Brtná – Červená Řečice. Celkem 21 km.
Autem jsme 14. 7. 2007 dojeli do Červené Řečice, jinak to nejde – autobusové spojení sem o víkendu prakticky neexistuje, tolik pro vaši informaci. Celý kraj ale stojí za to vymyslet, jak se sem dostat nebo případně pobýt déle. Netřeba nějak zvlášt zdůrazňovat, že Vysočina je krásná, zde to ale platí dvojnásob, uvidíte sami.
Městečko se tváří důstojně – asi kvůli své dlouhé historii – a nabízí vše, co je turistovi třeba, hezky blízko sebe: mapa, rozcestník, hospoda, kostel, obchod. V parném dni se vydáváme na cestu, brzy už jsme u vody, u tzv. Velké přehrady.
Ze strmého svahu nad přehradou je vidět vodní hladina, je krásně a naše srdce plesají. Užíváme si a pohodlnou cestou lesem se blížíme ke starobylému a významnému Želivu. Hned na začátku obce nás vítá Žižkův dub, nejstarší na Pelhřimovsku, prý je mu 500 – 600 let, obvod kmene je 690 cm, výška 24 m.
Nejvýznamnější stavbou v Želivě je klášter, který byl založen v r. 1139 a patří premonstrátům, je to tedy nejstarší centrum vzdělanosti na Vysočině. Kostel Narození Panny Marie přestavěl ve stylu barokní gotiky na začátku 18. století Santini.
Krásně jsme se porozhlédli, bylo tu téměř liduprázdno – všichni byli u vody. I my jsme spěchali k další přehradě, k Vřesníku.
Než jsme do zdejšího kraje jeli, musela jsem si udělat jasno, jak to s těmi přehradami a zdejšími vodními toky vlastně je. Teď tedy – spíše pro sebe, protože vy to jistě víte – napíšu, co jsem vykoumala. Při pohledu na mapku, kterou jsem vložila, přitéká k Čerené Řečici od severozápadu říčka Trnava (proto se někdy uvádí: vodní nádrž Trnávka), která se vlévá do Želivky. Želivka vzniká tak, že do vodní nádrže Sedlice se z jihu vlévá říčka Hejlovka a z jihozápadu potoky, což se vše poté, co Želivka vytvoří nádherný oblouk smrkovými lesy a proteče dravě hydroelektrárnou, zklidní ve vyrovnávací nádrži Vřesník a zkrásní v rekreační oblasti mezi Želivem a Řečicí. Po práci při výrobě elektřiny a po zábavě s rekreanty se Želivka vydá na pomoc Praze a nabídne jí z úpraven svou vodu k pití.
Tak, teď míříme stále po červené značce od Malé přehrady Vřesník proti proudu k hydroelektrárně.
V této lokalitě je rekreační středisko, hrozně moc lidí a hluku, ale přece jenom se vyskytne něco roztomilého. Za vraty elektrárny nás upoutají dva chundelatí, evidentně ne rasově čistí, pejsci. Přívětivý pan „obsluha“ sděluje, že jsou to psi elektrárenští a že ten divočejší se jmenuje Voltík. A opravdu, Voltík věren svému jménu, běhal „střídavě“ tryskem sem a tam… Lesem jsme došli do obce Sedlice, pak kousek po silnici a potkali jsme smírčí kámen z r. 1571.
Blízko hráze třetí, Sedlické přehrady, jsme si udělali svačinovou přestávku, bylo tu tak krásně, že nešlo hned odejít.
A opravdu nevím, která z nádrží je hezčí, ale o to asi nejde. Pohled se nám neomrzel, stále jsme jeden druhého nadšeně upozorňovali, že tamto a támhleto taky…
Pak jsme opustili červenou značku a vydali se po spojovací žluté. Nemyslete, že tam nebylo na co koukat – jak říkám, holt Vysočina. Kousek za obcí Brtná nás značka zavedla na skalní ostroh nad vodou. Byli jsme zpátky u Trnávky.
Na jednu stranu jsme byli rádi, že se cesta chýlí ke konci (táhlo na dvacátý kilometr), ale na druhou stranu tak nádherný den se zažije málokdy. To vám říkáme my, turisti celoživotní.
Kolem krásně opraveného kostela a fary jsme se vrátili na náměstí, kde čekal náš Peugeotek. A teď rychle domů, vybrat fotky a sesmolit povídání, abych se s vámi mohla podělit o naši dnešní radost.