Jen tak

 O všem možném a taky trochu o vánocích

Dost dlouhá doba uplynula od mého posledního příspěvku, ale neodjela jsem nikam, jen jsem se tak obyčejně zasekla. Asi to všichni známe, někdy to prostě nejde a vždycky by se našla výmluva, já ale žádnou pořádnou nemám. Poslední období bych nazvala Ztráty a nálezy. Přirovnání je, myslím, dostatečně výmluvné, netřeba nic dodávat. 

Na akčním turistickém výšlapu jsme v poslední době nebyli, jen jsme tak pobíhali kolem Jihlavy, vždycky tak kolem 10 km. Nic, o čem by se dalo číst. A mezitím přišla zima. A krmení ptáčků. Jak už jsem na jiném místě psala, naše zahrada je jejich země zaslíbená, opravdu se jich k nám po celý den slétají hejna. Zkusila jsem fotit, ale je to jen zdálky z okna, takže nic moc obrázek.

V neděli 23.12. jsme si řekli, že půjdeme naproti Vánocům – kouknout se, jestli už jsou na dohled. Bylo by hezké, kdybychom mohli na běžky, ale sněhu je jen poprašek, právě tolik, aby všechno vypadalo svátečně. Trasu, kterou obvykle jezdíme na lyžích, jsme dneska prošli pěšky a dobře jsme udělali, protože bylo krásné odpoledne. Nad Zbornou byla idylka:

Přes Mlaka jsme zamířili k Vysokému kameni (660 m n.m, přírodní památka), který Mirek zkusil fotit – v létě to kvůli bujné vegetaci není skoro možné – ale bylo už pozdní odpoledne a ne příliš dobré světlo.

V okolí Vysokého kamene je převážně bukový les, který v této roční době působí téměř tajemně a pohansky, no nevím, jestli se k nám tudy odváží jít křesťanské Vánoce…Došli jsme na rozcestí nad Smrčnou a rozhodli jsme se, že se podíváme, v jakém stavu je blízká lesní studánka. A byli jsme překvapeni:

V okolí ještě bylo vidět, že to není dávno, co studánka dostala slušivou stříšku, dokonce je tu i dřevěná odtoková trubka. Jak se sluší a patří – na stromě je porcelánový hrneček…Fakt nádhera. Pro ty z vás, kteří o studánce vědí, je to tip na vánoční vycházku, je tu mnohem krásněji než může jakýkoliv objektiv zachytit. A tak si myslím, že ti, kteří pramen upravili, nám všem dali krásný vánoční dárek.

Abych trochu odlehčila tu „těžkou romantiku“, řeknu vám pár úsměvných vzpomínek na vánoce  roku 1994. Trávili jsme je s našimi echt americkými přáteli Barbarou a Russem z Oregonu. Ti přijeli do Jihlavy, aby se zde naučili základy češtiny a potom jako dobrovolníci Mírových sborů (Peace Corps) pracovali v České republice v tehdy velmi potřebných oblastech – výuka angličtiny (Barbara) a supervize projektů na zlepšení životního prostředí (Russ). Celé léto bydleli u nás, a když překonali počáteční zklamání z toho, že „nežijeme na stromech“ (opravdu měli zkreslené představy), zažili jsme spolu spousty legrace. Po skončení kurzu odešli na rok na Ostravsko naprosto češtinou nedotčení (vyjma několika základních frází). Barbara byla profesí novinářka, tedy velmi zvídavá a zvědavá osůbka a oba hodně stáli o to, aby s námi prožili vánoce (chtěla o tom psát). Některé, pro nás naprosto banální věci, byly pro ně zdrojem úžasu. Přijeli dva dny předem, protože chtěli vidět vánoční přípravy. No, propánajána, v jejich očích jsme byli typická česká rodina a já jako správná hospodyně jsem měla připravovat rybí polévku, smaženého kapra a salát, oni mi koukali pod ruku a já jsem ke všemu ještě měla anglicky vysvětlovat co a proč dělám…Dovedete si to představit?! Barbara všechno poctivě zapisovala, všemu se naivně divila a kladla množství nezasvěcených otázek…Pak si například zapsala: V této zemi je zvykem dokonce vařit polévku z kapřích hlav (že se vaří i vnitřnosti jsem před ní zatajila, to už mi připadalo naprosto barbarské). Krátce před vánocemi jsem četla článek o tom, že Američané považují kapra za nečistou a línou rybu nevhodnou k požívání. Zeptala jsem se Barbary, jestli je to pravda – odpověděla, že ano. Já na to: „Ale my dnes večer máme smaženého kapra. Budete to jíst?“ Oni: „Samozřejmě, že to budeme jíst, protože my jsme odvážní lidé a taky velicí dobrodruhové.“ Nezešílela jsem a nakonec jsme jakž takž v pohodě zasedli k vánočnímu stolu. No, přála bych vám vidět Russa, když jedl třetí kapří řízek…Prohlašuji, že jsem jako kuchařka udělala díru do Ameriky a američtí manželé si museli dělat nové dírky v pase na svých zvětšených objemech.

Ještě jedna vzpomínka: před večeří jsme začali zapalovat svíčky na stromku a naši přátelé viditelně zneklidněli. Po chvíli se Russ nejistě zeptal: „Co by těm hořícím svíčkám řekl velitel hasičů, kdyby to viděl?“ Nechápali jsme a odpověděli, že velmi pravděpodobně i u velitele hasičů doma mají totéž. Řekli nám, že u nich v Oregonu je to něco nepředstavitelného, tam panuje v té věci naprostý zákaz (mají ale většinou dřevěné domy, tak není divu) a oni že si u nás připadají prostopášně. Považte!

Teď, po tolika letech už nevím, kde je jim konec, ale vždycky o vánocích na ně rádi vzpomínáme a já jsem se s vámi ráda podělila o naše zážitky – mezitím k nám přišel Štědrý den.