Heřmanův Městec

vlastně Konopáč

je místo, kde zjistili, že naše vědomosti o pěším a lyžařském značení jsou natolik dostatečné, abychom mohli turistické cesty nejen značit, ale i mít v průkazu KČT zapsanou kvalifikaci „vedoucí značkař“. Usmíváte se, ale zas taková legrace to pro nás nebyla. Museli jsme vědět. Dostatečnou dobu před začátkem školení jsme od našeho vedoucího značkařského obvodu obdrželi skripta A, B, C, D, abychom se mohli teoreticky vzdělávat v problematice značení, směrovek všech přesunů, informačních míst, topografie, používaných materiálů atd., což ovšem neznamená, že jsme je otevřeli a studovali. Spoléhali jsme na to, že prakticky víme, co se po nás žádá, ale s přibližujícím se termínem školení přece jen…

Vše se odehrálo v okrajové části Heřmanova Městce, v autokempinku Konopáč, kde jsme byli při obou částech školení, vždy od pátku do neděle, ubytováni, vzděláváni a stravováni. V termínech 4.–6. dubna a 18.–20. dubna zde bylo 25 značkařů z celé Moravy a části Čech a 5 instruktorů. Ti vůbec nehleděli na to, že do této lokality se původně jezdilo za zábavou, společenským životem a za zdravím a hned první večer jsme dostali vstupní test o 25 otázkách, kde jsme odhalili svoje značkařská nitra. Zatímco jsme čekali na ortel, mohli jsme si nechat jen zdát o koupelích ve zdejší léčivé železité vodě, kvůli které tu už v roce 1835 vznikly velmi dobře prosperující Eliščiny vanové lázně.

Naši lektoři z úvodního testu zjistili, s kým budou mít tu čest (výsledky prý nebyly až tak špatné) a co nám především mají cpát do hlavy – a hned taky naostro začali…Snažili se oni, snažili jsme se my. Při výuce v terénu jsem se při praktickém řešení situací, které pro nás předem školitelé na trase vytvořili, docela zapotila, ale musím říct, že Ing. Cír, do jehož šestičlenné skupiny jsem byla zařazena, nepolevil ve vysvětlování, dokud si nebyl jist, že i já jsem pochopila…

Při druhé praxi v terénu jsem už naštěstí měla po boku i svého muže, tak jsem byla ráda, že s buzolou pracoval on a já jsem se chopila té „zodpovědnější“ práce – zapisování naměřených azimutů a dvojkroků, které jsem mu pak pečlivě hlásila, když jsme v učebně přenášeli trasu zaznamenanou v terénu na papír a pak ve zmenšeném měřítku do mapy…Uf, ještě že jsem vdaná a mám ve svém muži oporu…

Při výuce instalace směrovek na vhodné objekty jsem dokonce i nahlas doufala, že pouze teoretické znalosti mi snad budou stačit k tomu, abych mohla Mirkovi případně poradit, jak se na nejnovějším typu značkařského skládacího žebříku prakticky chovat, aby vyvěšené směrovky směřovaly…

Pracovali jsme tvrdě, zodpovědně a snaha nás všech byla korunována úspěchem – ze závěrečných testů vyplynulo, že všichni jsme schopni zapojovat se nadále (kvalifikovaně) do značení sítě turistických cest v ČR. Z Vysočiny nás bylo pět – čtyři z Jihlavy a jeden hoch z Havlíčkova Brodu. S radostí a úlevou sdělujeme vedoucímu jihlavského značkařského obvodu Ing.Ivanovi Bohatému, že jsme mu neudělali ostudu. Dokonce lektoři řekli, že je na nás vidět pečlivá Ivanova ruka. Myslím, že všichni jsme si po vypracování poslední otázky oddechli: ze značení bylo 50 otázek, ze směrovek a tabulek 26 a z topografie 24!!

Ještě jedna potěšující věc – téměř polovina účastníků školení byli mladí lidé, takže ti, Evropo, sdělujeme, že i v budoucnosti zůstane značení v naší republice na nejvyšší úrovni.

Nabízím vám mapku Konopáče a okolí, kde jsme strávili dva prodloužené jarní víkendy:

Autokemp zde byl vybudovaný v šedesátých letech minulého století, protože toto místo bylo už nejméně 150 let využíváno k rekreaci – nejdříve už zmíněné Eliščiny lázně, po ukončení jejich provozu se chopil iniciativy tehdy mladý KČT a v roce 1902 tu nechal vybudovat plovárnu a Konopáč se stal postupně pro svou další vybavenost vyhledávaným turistickým místem. V současnosti už má asi svůj „zlatý věk“ za sebou, ale pořád jsou důvody k návštěvě, především pro zajímavé vycházky po okolí.

Hlavní budova s jídelnou,

kde jsme psali testy a první víkend jsme tu i bydleli. V přízemí další budovy je učebna a na trávníku před ní jsme obdivovali při praktických ukázkách zručnost našich instruktorů.

A takhle hezké to bylo v učebně:

Na následujícím obrázku je budova, kde jsme bydleli druhý víkend, v přízemí je ducduc hospoda (i do půl čtvrté ráno), před budovou bývá rybník s romantickým ostrůvkem uprostřed, nyní si ho musíme pouze představit…

Ráno jsme začínali v osm hodin teorií,

a když se našim lektorům zdálo, že bychom mohli začít usínat, vyhnali nás ven na praxi.

S Ivanem Mládkem volám: Tramtaráá, mám to za sebou! Testy jsou dokončeny, zvládli jsme teoretické nástrahy pěšího, lyžařského i cykloturistického značení.

Jeden večer jsme zaběhli do Heřmanova Městce, okoukli jsme zámek, přestavěný do dnešní podoby hrabaty Kinskými a v současnosti využívaný jako domov důchodců (Mirek pookřál), ale především jsme obdivovali nádherný anglický park se spoustou chráněných a vzácných stromů, zřízený Šporky už v roce 1784. Park opravdu stojí za vidění, mají tu i přírodní divadlo pro 600 diváků.

V okolí se těžil písek, také hlína a jíl pro výrobu cihel. Na informačních tabulích je posané, jak to dřív fungovalo a já jsem se z nich dozvěděla, co je to „štont“ – cihlářský pracovní stůl, na němž byla forma, do které se co největší silou mrštila zpracovaná hlína. Tak když teď někdo odpoví: „To neudělám, nejsem štont“, už vím, co to znamená…

Všude je dost příležitostí ke koupání, kromě toho nyní vypuštěného rybníka v areálu kempu je tu soustava rybníků, z nichž největší je Herout,

další se jmenují Rohlík a Houska, fakt.

Jeden z večerů jsme zašli do blízkého Kostelce u Heřmanova Městce, který nás lákal kvůli svému zdaleka viditelnému kostelu sv. Petra a Pavla. Původně prý zde byla opevněná tvrz, pak románský a později goticky přestavěný kostel, který dal sídlu jméno.

Kolem kostela jsou hradby, náspy a valy, celek je velice působivý. Abyste viděli, že kostel je opravdu vysoko, zařadím pohled od něj dolů na obec.

Pak nás pivní siločáry zavedly do místní požární zbrojnice (část slouží jako hospůdka) na tiskovku s místními občany a večer byl tedy úspěšně završen.

My, turisté z Vysočiny, jsme si vlastně tím školením udělali výlet do budoucnosti, protože příroda v podhůří Železných hor už byla zcela probuzená.

Když jsme se vrátili v neděli odpoledne domů, honem jsme jeli oslavit konec teorie značení na Čeřínek – ostrým krokem jsme prošli asi 10 km lesem i místy, kde trnkové keře pořád ještě nekvetou a těšili jsme se, až sebou poneseme barvy, štětce, pilku, drátěný kartáč, nůžky, škrabku…