PostHeaderIcon Roháče

 Pěší túry ve dnech 23.–26. srpna 2012

„Ať nám to šlape“ stálo na konci textu, ve kterém byly zveřejněny propozice čtyřdenního zájezdu do Západních Tater, a my jsme oba věděli, že právě tam je kus světa, kterým pošlapeme rádi! Když se přiblížil termín, nebylo mé pravé šlapce zrovna do skoku, ale zavzpomínala na minulé vysokohorské túry v Dolomitech, Alpách, Pyrenejích i jinde, a potichoučku připustila, že si na to troufá… Možnost projít si nejkrásnější dostupné roháčské trasy se nenabízí každý den.

Čtvrtek 23. srpna 2012 byl sice dnem cestovním, ale nikoliv dnem turistického půstu – Jaroslav Pachr, který celý zájezd organizoval, navrhl vycházku ve Strážovských vrších, jejíž metou byl Hričovský hrad.

Trasa: Hľboké nad Váhom ZTZ – Hľbocká dolina – Hľbocký vodopád – Roháčské sedlo – zpět pod Roháč ČTZ – hrad Hričov – Hričovské Podhradie = asi 4 hodiny cesty

Hluboké nad Váhem je ve výšce asi 330 m  n. m., v sedle Pod Roháčem je na nerezové tabulce (!) turistického rozcestníku uveden údaj 760 m n. m., tedy jsme si tělo po několikahodinovém sezení v autobuse protáhli překonáním více jak čtyř set výškových metrů.

Stoupali jsme lesem a pak uviděli Hlubocký vodopád – malátný, až spící…

Procházeli jsme CHKO Strážovské vrchy a souhlasili, že okolní krajina je opravdu hodna ochrany, ze strmých svahů vyčnívaly hrozivě vysoké šedivé kamenné jehly, sametový mech na balvanech hladil oči a lákal ruce, mezi stromy se tu a tam prodralo slunce…

Kamenný strážní hrad Hričov byl vybudován na velmi nepřístupném místě v polovině 13. století jako jeden z prvních v Pováží.

Mezi prvními jeho majiteli byl i Matúš Čák Trenčianský, který vlastnil i blízké hrady, např. Lietavu a Starhrad.

Největšího rozmachu dosáhl hrad za krále Zikmunda Lucemburského, pak ale o jeho vlastnictví vypukly spory a navíc už nevyhovoval nárokům na bydlení a postupně ani moderním vojenským požadavkům, během 17. století začal pustnout. Teď je z něj romantická ruina, ze které se tak krásně hledí do kraje.

Poslední obrázek je pořízený při sestupu do Podhradí, kde na nás čekal autobus.

Vpodvečer, po ujetí dalších asi 120 kilometrů, jsme se ze sladkého podřimování probrali před hotelem Primula na konci Roháčské doliny a doufali v přízeň počasí v následujících dvou dnech, kdy byly naplánovány túry, při jejichž vyslovení se oči rozšíří a člověk zavzpomíná na doby mládí, kdy zdolání těch hřebenů bylo radostně lehké až osvěžující…

Pátek 24. srpna 2012: omlouvám se všem zahleděným do krásných slov – chci jen suše popsat cestu a doufám, že vnímaví čtenáři vyzobají z fotek, ke kterým sice chováme silný citový vztah, ale uznáváme, že mají daleko k dokonalosti, hrozinky poznání a snad i okouzlení.
Cestu jsme začali zacházkou k chatě Zverovka (1030 m) na líbezné loučce,

poblíž symbolického hřbitova, kde se pietně připomínají nejen oběti hor, ale i významní lidé, kteří se zasloužili o rozvoj regionu.

Po MTZ jsme došli na obrovské parkoviště poblíž sjezdovky a začali jsme Spáleným žlabem stoupat na Přední Salatín (1624 m) – byla to otročina, slunce pálilo…

Jakmile jsme se dostali ze žlabu a blížili se k hřebeni, byli jsme vděčni za nádherné výhledy, které se nabízely, ale zanedlouho se začaly povážlivě shlukovat mraky nad Salatínem…

Na hřebeni jsme ignorovali lavičku, z níž je kruhový výhled – lákala nás Brestová.

Během výstupu na Brestovou (1903 m) se přihnal obrovský vichr a podstatně se ochladilo. Většinu ostatních turistů, kteří stejně jako my měli naplánovanou túru do Baníkovského sedla, odradil silný vítr, na hřebenech až nebezpečný, a vrátili se. My jsme tvrdohlavě došli na Brestovou a byli jsme odměněni – vítr se ztišil na únosnou míru, když předtím svou intenzivní činností rozfoukal mraky a odehnal je přes hřebeny bůhvíkam.
Časově jsme byli v normě, na rozcestníku u parkoviště uváděli, že výstup trvá 3 hodiny.

Na Brestové jsme opustili MTZ a přešli na červenou turistickou značku, sestoupili poměrně hluboko do větrného sedla Parichvost a zase hurá nahoru na travnatý hřeben, z něhož vystupuje dvojvrchol Salatína (2047 m). Ještě pořád jsme se mohli vrátit stejnou cestou, počasí bylo nečitelné (a necitelné), ale hory dokáží své příznivce lákat všelikým způsobem – na skalnatém ostrohu, vysoko nad Salatínskou dolinou, vítr nevítr, na hraně stál kamzík.  🙂

Ze Salatína jsme dobře viděli hřebenovku, již jsme dosud zdolali:

Jak často říkám – jsme Pánaboha milý děti, počasí se konečně rozhodlo vyjít nám vstříc, nechtělo mi ztěžovat situaci. Moje noha zdaleka nebyla v normě, bála jsem se přechodu Skriniarek, ale zároveň jsem tam strašně chtěla. Tak s barokními oblaky nad hlavou.

Ze Salatína jsme opět sestoupili do sedla a před námi byly pověstné skalnaté Skriniarky, mezi nimi a Pacholou zlověstný kotel Vrece.

Kdo tudy šel, ví, že z této strany začínají nenápadně :-), člověk se stále ohlíží na impozantní scenérii

a najednou je u místa zajištěného řetězy, pod zadkem pár set metrů volného prostoru.

Teď se mu ztiší dech, přestane na chvíli obdivovat malebná oblaka a stará se, kam klade nohy a ruce.

Na následujícím obrázku je asi nejtežší úsek (pro mě), naštěstí zajištěný řetězy.

Pak už to šlo při troše opatrnosti poměrně dobře, vrcholová plošina na Spálené (2083 m) byla odpočinková, výhledy odměnové, i když počasí nasadilo variantu „mlžná clona.“

Je čas zařadit mapku naší trasy:

Z mapky vyplývá, že jsme nešli na Pacholu (2167 m), ale kvůli úspoře času (přiznávám však, že hlavně kvůli mé zlobivé, nespolehlivé noze) jsme odbočili z hřebenu vlevo dolů po svahu a neoficiální cestou si za cenu značných útrap zkrátili cestu a napojili se kousek pod Baníkovským sedlem na žlutě (a zeleně) značenou stezku. Nevím, zda jsme udělali dobře, rozhodně to ale byla cesta, na niž se nezapomíná!
Když jsme se následujícího dne dívali zdálky na strmou stěnu nad Spálenou dolinou, uvědomili jsme si, že to asi nebyla ta lepší sestupová varianta. Výhledy ale úchvatné!

Konečně jsme byli na kamenité, po minulém náročném úseku zcela pohodlné cestě 🙂 a mašírovali jsme opuštěnou Spálenou dolinou do civilizace. Závěr doliny za námi hlídal vpravo od sedla mohutný Baníkov (2178 m), vlevo Pachola, chodník se klikatil v hlubokém balvanitém žlabu vytvořeném dávným ledovcem. Vtom se objevily mraky nad Hrubou kopou a značnou rychlostí začaly narůstat, temnět a během pár minut se spustil prudký liják, naštěstí hromy se ozývaly zdaleka. Skočili jsme do pláštěnek, za deset minut vysvitlo na deset minut slunce, to už jsme se blížili do zelené části doliny.

Na následujícím obrázku je část trasy, kterou máme zítra v plánu:

Od rozcestí pod Roháčskými plesy už byl choďák (MTZ), okukování tatranské květeny

a těšení na pověstný Roháčský vodopád.

Vodopád dlouhý 23 metrů je ve výšce 1340 m n. m. a jeho mocnost záleží na přísunu vody v různých ročních dobách. Každopádně prohlídka tohoto přírodního výtvoru je stylovou tečkou za absolvováním jedinečné túry.

Spálená dolina konečně vyústila do Roháčské a my jsme opustili značenou stezku, abychom se podle mapy vydali pár kilometrů lesní cestou pod sjezdovku a odtud hajdy domů k zasloužené večeři, měli jsme toho právě akorát!

Denní trasa: Primula ZTZ – Zverovka MTZ – parkoviště – Spálený žlab – Přední Salatín – Brestová ČTZ – sedlo Parichvost – Salatín – Skriniarky – Spálená – Spálená dolina ŽTZ – rozcestí pod Roháčskými plesy MTZ – Roháčský vodopád – Roháčská dolina – Zverovka – Primula = asi 20 km, převýšení 1500 metrů, šli jsme přes devět hodin (včetně ranní prohlídky okolí Zverovky).

Sobota 25. srpna 2012 přinesla stálejší počasí, a tak jsme si z nabídky možných túr vybrali tu, ze které budeme dobře vidět trasu minulého dne, ale nejen tu – z Volovce je nejkrásnější pohled na roháčský hřeben, o jehož přejití si musím nechat od šťastnějších kolegů jen vyprávět…
V Roháčích jsou dlouhé nástupy, takže i dnes jsme ze Zverovky cupali hodinu a čtvrt po asfaltu vzhůru Látanou dolinou, pak odbočka na lesní pěšinu, která nás zavedla do svahu, na jehož temeni je sedlo Zábrať (1656 m).

Ze scenérie pod námi, před námi i za námi se nedaly odtrhnout oči. Včerejší trasa se odtud jevila romantická a krotká:

Na Rakoň (1876 m) jsme vystoupili zcela bezděčně, neboť jsme se zabývali pouze pozorováním okolí – něco takového se nevidí na každém rohu.

Jen dvě stě výškových metrů nás dělilo od vrcholu Volovce – a velkolepá odměna za snadný výstup.

Dnešní trasa: Primula ZTZ – Zverovka ŽTZ – Látaná dolina – sedlo Zábrať – Rakoň – Volovec – Rakoň – Zábrať ZTZ – Ťatliakova chata ČTZ – Zverovka – Primula

Na vrcholu Volovce každý fotograf zešílel a bez ustání fotil…

Ostrý Roháč zdál se nadosah, Jamnické sedlo vábilo…

Na dalším obrázku je zřetelně vidět naše včerejší trasa – zprava tušíme Spálený žlab, kterým jsme se dostali na salatínský hřeben, výrazná je Brestová, dále dvojvrchol Salatína, Skriniarky jsou schované za Spálenou, jejíž plochý vrchol pokračuje hřebenem, z něhož ční Pachola. Spálená dolina je ve spodní části zúžena morénovou, řekla bych tribunou, na níž se k potěše tisíců turistů rozložila čtyři Roháčská plesa. Jsou ve výšce od 1560 metrů do 1720 metrů a přitahují jako magnet. Dole v Roháčské dolině je pleso Ťatliakovo, u chaty, kterou jsme z vrcholu Volovce jasně viděli – na fotce ji jen cítíme.

Rozhodli jsme se sejít do Roháčské doliny, návrat z Volovce do sedla Zábrať jsme neuspěchali, využívali jsme mimořádně krásného počasí a šance, která se možná už nebude nikdy opakovat.

Ze sedla se dá sejít k chatě asi za třicet minut, pokud se ovšem dychtivý turista nekochá každou chviličku ve stoje – a že je k tomu spoustu příležitostí, to mi věřte. 🙂
Zamířili jsme k morénovému jezírku (1370 m) na pomezí Roháčské a Smutné doliny a koukali okouzleně nahoru na roháčský hřeben.

Jezírko bylo po válce, když se obnovovala vypálená chata, uměle upraveno navýšením hráze a nazváno po člověku, který po dlouhá léta věnoval své schopnosti a síly zpřístupnění této oblasti.
Ján Ťatliak (1876–1946) prožil celý život v Dolním Kubíně, v roce 1920 tam spoluzakládal Klub československých turistů, léta pořádal lyžařské závody a organizoval výstavbu chat, pracoval i v Sokole. Chata v Roháčské dolině byla dokončena na začátku války, konec ji zastihl vypálenou Němci, ale hned se začalo s novou stavbou, ta podlehla ohni v roce 1963. Bufet stojí poblíž místa bývalé chaty a byl v poslední době opraven, což je dobře – zde začínají i končí túry, takže je tu živo.
V mapách je místo označované jako bývalá Ťatliakova chata,

významnou osobnost připomíná deska na žulových balvanech:

Končil pohodový den, naplněný čirou radostí, před námi byla pět kilometrů dlouhá, červeně značená cesta celou Roháčskou dolinou, vytvořenou největším z tatranských ledovců.
Poslední ohlédnutí

a za hodinu a půl jsme vcházeli do dveří pohostinné Primuly a lačně nasáli vůni připravované večeře.

V hotelu obklopeném lesy bylo všechno fajn, přesto jsme v neděli 26. srpna 2012 při odjezdu příliš nesmutnili – únava se začala hlásit a také počasí nám to usnadnilo – drobný déšť přinesl velké ochlazení a vítr, následně lezavou mlhu. Ale štěstí přeje připraveným – vedoucí zájezdu Jaroslav Pachr měl i v tomto případě co nabídnout – projížďku ve vláčku taženém úzkorozchodnou parní lokomotivou Gontkulák po lesní železnici Vychylovka.

Dovedete si jistě představit radost všech mužů při spatření takové omlazené krasavice, po všech rekonstrukčních a plastických operacích sloužící zájemcům od roku 2011.
Rádi jsme využili jiný přesunový prostředek nežli vlastní nohy a usadili znavená těla na dřevěné lavice, nastavili tváře větru, dešti a jiskrám a vydali se na jízdu oravskou přírodou.

Mapka kraje, kde železnice je:

Železnice vznikla v roce 1918 pro přepravu dřeva. Vysoká nadmořská výška a velké převýšení si vyžádaly systém úvratí, kterých bylo postaveno celkem pět tak, aby železnice překonala sedlo Beskyd (hranice mezi Oravou a Kysucami) ve výšce 935 metrů a mohla být propojena s kysuckou úzkorozchodnou železnicí.
Po dvaceti minutách jsme přijeli do výhybny v sedle a dle doporučení zašli k dřevěné rozhledničce, ze které pro mlhu nebylo vidět do kraje. 🙁

To ale neznamenalo zklamání, nevšední projížďku jsme brali uvolněně, byla to vlastně společenská záležitost – výlet do přírody jak ve starých dobách…

I nejbližší okolí rozhodně stálo za prohlídku, tlumené světlo vytvářelo tajemné stíny a posilovalo dojem hloubky času, schoulená krajina se po dešti začala zvolna nadechovat a rozvíjet.

Touto kratochvílí skončil další promyšlený a do detailu propracovaný výlet připravený Jaroslavem Pachrem.

Zajímá-li vás program předchozích, klikněte zde (rok 2008) a tady (rok 2011).

Nashledanou, slovenské hory! 🙂

10 komentářů - “Roháče”

  • FJ says:

    Ahoj M+M,
    když jsem dneska kouknul z okna na uplakaný den, tak jsem se rozhodl, že si musím zlepšit náladu procházkou po místech, která mám rád.Nejen že jsem se s vámi prošel po Posledních puchýřích, Pětilistkách a Holansku po stopách cara Petra. Teď jsem se s vámi vydal do mých zamilovaných Roháčů.Už jsem tam byl několikrát sám a několikrát s vaším blogem. A už několikrát jsem se chtěl Mirka zeptat, jak dostal toho karlovarského kamzíka na ostroh nad Salatínské údolí.
    Díky moc, že tuhle skvělou dokumentaci děláte. Už je mi moc hezky. Dokonce tak hezky, že jsem i na oběd zapomněl. Teď už se ale musím od putování s vámi odtrhnout a jít taky něco pořádného dělat.

    • Františku, Tvoje slova jsou balzám, jsme rádi, že jsi se vyprocházel po nádherných místech – jsou vždycky, i když venku prší, k dispozici. Mirek vzkazuje, že se říká: „Štěstí přeje připraveným“, ale taky: „Chodí štěstí, chodí dokola…“
      Tož tak. 🙂

  • Jarmila says:

    Milí Svatošovi, děkuji moc, že jsem si mohla z pěkně zdokumentovaného pobytu na Roháčích, jak slovem i fotografiemi připomenout pro mne náročné výstupy, Vy jste zdolali mnohem více, zato s odměňujícími výhledy na krásné hory a radost ze seznámení s Vámi, kdy již pro mne nejste anonymní, jako dříve, při toulání tímto krásným blogem:-))
    Přeji Vám hodně zdraví a pěkných turistických zážitků, ne které se těším, že si zde o nich přečtu:-))
    Jarmila Sedláková, Žďár/Sázavou

    • Srdečný dík za vzpomínku a komentář – byl to krásný výlet, proto se o něm dobře píše :-)).
      I my Vás zdravíme a těšíme se někdy při turistice nashledanou :-))

  • buteo says:

    Nejde jinak, než něco špitnout hned k prvnímu obrázku, t.j. k té mapce. Z podhradí Lietavského hradu pochází náš rod z otcovy strany. Ten se konkrétně narodil ve vesničce v pravém rohu dole – Podhorie a já nedaleko v městečku Rajec.
    Strážovské sú nejkrásnější hory na Slovensku, stejně jako teď už 50 let je nejhezčí pohoří v Čechách České středohoří – prosté – kde jsem doma je vždy nejkrásněji.
    K těm ostatním částem, jen jsem zahlédl opět špičkové obrázky, se ještě vrátím

    • Ano, souhlasím, buteo. Z mého pohledu je to tak, že nejkrásnější pohoří po naší Vysočině jsou ta, která uvádíš :-).
      Jsem ráda, že Tě potěšila mapka rodného kraje (je tam opravdu moc krásně)- a víš, že si pamatuji, když jsi se mi jednou zmínil krátce o svém otci – na netu jsem si pak našla, jak vzácná a vážená osobnost Tvůj otec byl, kolik toho vykonal pro svůj kraj. Jsem ráda, že mám příležitost připomenout to tady. 🙂
      Zdravím srdečně

  • Jaroslava Boudná says:

    Míšo,konečně opět jsem si přečetla nádherné vyprávění. Míšo opravdu jsi spisovatelka a moc ráda si přečtu další příspěvky. Roháče byly i pro mne nádherné a jsem ráda, že v tomto stáří jsem vše zvládla. Díky za to krásné vyobrazení těch nádher a Mirkovi za krásné fotografie. Byla bych ráda, kdybych se do té krásné přírody ještě někdy vrátila.Dík a pokračuj dále.

  • Eliza says:

    Jako obvykle nádherně zdokumentovaný pochod. Bohužel už jenom vzpomínky na doby, kdy jsem ještě jako náctiletá tamtudy také procházela. Teď už bych se nahoru určitě nevyšplhala. Obdivuji vaše čerstvé kroky a závidím!! U nás už pomalu a jistě nastupuje zima. Sice je to ještě jakoby se nechala přemlouvat, a tak je “ hmlisto“ a chvílemi zase slunečno. Ale s přírodou to dělá divy. Na tuto dobu krajina nezvykle barevná a přitom jakoby zahalená do závoje.

    • Zdravím Tě, Elizo. Během cest po vrcholových túrách (těch, které ještě zvládám) se vracím v myšlenkách do dob minulých ať chci či ne. Nenechám si sice kazit zážitky přítomné, ale nostalgie se vkrádá…
      I u nás na Vysočině je krásně barevný podzim, ale já jsem ve svých příspěvcích ještě v plném létě – pořád jsme někde cestovali a nebyl čas sesumírovat kloudné povídání. Jsem trochu opožděná 🙂

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist