PostHeaderIcon Krajem pětilisté růže – Rožmberk nad Vltavou

44. ročník, tentokráte v okolí Rožmberka nad Vltavou, 29. 8. 2012 – 2. 9. 2012

Období na konci srpna je už po několik let vyhrazeno putování jižními Čechami, kde se kdysi rozkládala panství Vítkovců, jednoho z nejmocnějších a nejbohatších rodů, o které se opíralo království české a nezřídka jeho příslušníci hýbali i dějinami Evropy. Tento historicky cenný odkaz zvolili českokrumlovští turisté za ústřední motiv pro pořádání dálkových a turistických etapových pochodů a letos navrhli pro účastníky putování trasy právě tou krajinou, která ve středověku patřila pánům s erbem červené růže. Ti sídlili na Rožmberku, pravděpodobně nejstarším hradě rodu Vítkovců, založeném v polovině 13. století na ostrohu nad řekou Vltavou v místech, kde už byli řadu let usazeni.

Dočteme se, že existoval Horní hrad, ze kterého se zachovala kamenná věž Jakobínka, a Dolní hrad, přestavěný v průběhu staletí renesančně a pak ve stylu anglické gotiky – měl by prý připomínat krumlovský zámek.
Pod hradem bylo založeno roku 1262 městečko, ale kousek dál už bývala prosperující osada, neboť tu od nepaměti vedla obchodní stezka.

Rožmberkové drželi panství nejdéle z rodových větví Vítkovců (páni z Hradce, z Krumlova, z Rožmberka, z Landštejna a Třeboně, ze Stráže a Ústí) – poslední potomek Petr Vok zemřel 16. 11. 1611 (povšimněte si magického data), pak panství připadlo nakrátko Švamberkům, ale za jejich účast na stavovském povstání v roce 1620 jim bylo zkonfiskováno a přebral ho francouzský šlechtický rod Buquoyů, kteří ho drželi až do roku 1945.

V současnosti je Rožmberk nad Vltavou, jehož historické jádro bylo vyhlášeno památkovou zónou, nejmenší město v Jihočeském kraji – má 370 obyvatel, včetně připojené obce Přízeř; svou roli asi sehrává i to, že železniční stanice je od městečka vzdálena celých 5 km. Rožmberk leží přibližně 7 km na severovýchod od Vyššího Brodu a 10 km od rakouských hranic a je nazýván městem vodáků, což po našem pobytu potvrzujeme.

Do kouzelného údolí řeky Vltavy jsme přijeli s Miluškou a Františkem před šestou hodinou ve středu 29. srpna 2012 a dech se nám tajil nad líbezností barevných obrazů i odrazů, nad ušlechtilostí tvarů historických budov a nad všeobecnou spořádaností – rádi jsme z paměti vyhnali vzpomínky na opelichané a polorozpadlé hnízdo, jakým bylo městečko za časů vlády jedné strany.
Hned u silnice běžící podél Vltavy je ubytovna, kterou vlastní pořadatel – odbor KČT Start Český Krumlov. Tam byla základna pro registraci turistů, tam jsme vkročili a byli jako vždy všemi mile uvítáni.

Pořadatelům šla práce jako na drátkách, mají mnohaletou praxi, a tak jsme si ještě v rychlosti stačili říct, co hlavního se událo v době od našeho posledního setkání v květnu.

Tato budova má ubytovací kapacitu 42 osob, nám ale přidělili pořadatelé bydlení na zámku :-), totiž tam, kde kdysi stával Horní hrad. V polovině 19. století si vystavěli v těch místech Buquoyové letní sídlo s nádhernou vyhlídkou; dnes prý je to rekreační středisko České pošty, pro příští čtyři noci bude jeden z pokojů v zámečku na ostrohu nad Vltavou naším útočištěm. První pohled z okna:

Po večerní procházce jsme se zahloubali do čtení Knížky vandrovní aneb průvodci po trasách, abychom zítra měli co nejvíce informací o navštívených místech. Autor Bohuslav Wimmer, mistr turistiky, nás spolu se členem jejich odboru Františkem Schusserem, před několika lety zemřelým autorem knihy Putování za růží a lilií, a také Karlem Čapkem, Ladislavem Stehlíkem, Adalbertem Stifterem a dalšími provází krajinou a vesnicemi, mnohdy už jen bývalými, a nabízí údaje, potřebné pro zasvěcené putování a porozumění souvislostem.

Vybaveni i materiálně jsme mířili ve čtvrtek 30. srpna 2012 průzračným ránem ke hradu Rožmberk, kde bylo v 8 hodin slavnostní zahájení 44. ročníku putování Krajem pětilisté růže.

Od pořadatelů jsme věděli, že se letos sjelo 260 účastníků putování – většina z nich jsou stálí „zákazníci“, kteří vítají příležitost systematicky poznávat krajinu jižních Čech a oceňují skvělou organizační práci pořádajícího odboru KČT Start Český Krumlov. Všechno klape, ačkoliv se pořadatelé vyrovnávají s tím, že i oni jsou každý rok v jiném prostředí, musí v místě zařídit všem ubytování, stravování, přesuny na trasy a z nich, zajistit diplomy, medaile a vše potřebné pro Puchýřový bál… a tisíce dalších věcí, o kterých se nám, účastníkům, ani nezdá…

Pochod je mezinárodní, pravidelně se zúčastňují turisté z Německa (letos 21) a Slovenska (5).

Na úvod jsme vybrali trasu z Rožmberka přes Kraví horu a Maria Grotte do Vyššího Brodu:
Rožmberk – Přízeř – Horní Přísahov – Lachovice – rozcestí pod Kraví horou – Kraví hora – Vyšší Brod – U Těchorazi – Drkolná – Maria Grotte – Herbertov – Vyšší Brod = 29 km

S chutí jsme objevovali Rožmberk:

Cesty, které vybrali pořadatelé, byly lemovány kamennými zastaveními a kapličkami – všechny objekty opravené většinou s finančním přispěním bývalých, po válce odsunutých německých obyvatel, kterým záleží na tom, aby to, co zůstalo po předcích, nezaniklo v rozvalinách, ale zdobilo krajinu.
Poblíž první dnešní razítkové kontroly čteme na kapličce v katastru bývalé obce Horní Přísahov letopočet 1776.

Z návrší jsme mohli pohlédnout na místa, kudy bude dál procházet naše cesta.

Následující zastavení s Madonou vyšebrodskou (Vyšší Brod = Hohenfurt) bylo vybudováno už v roce 1836, na obrázku se dočteme, že jej v roce 1996 obnovili bývalí obyvatelé pro vzpomínku na rodnou obec Oberschönhub a na generace, které v ní žily do roku 1946.

Vystoupali jsme na 796 metrů vysokou Kraví horu, která kdysi chránila brod přes Vltavu na zemské stezce od Dunaje do vnitrozemí,

vyhlídli jsme z její vrcholové kamenné kupy průhledem na Vyšší Brod

a vydali se k němu.

Zde vedli pořadatelé trasu na Maria Rast, ale my jsme tam byli v roce 2010, proto jsme pokračovali bez zacházky dále opuštěnou a zamyšlenou krajinou kolem rozcestníku U Těchorazi až k Dolní Drkolné, ve které v 19. století žilo přes 500 obyvatel (dnes sotva 40), až k bývalé Horní Drkolné. Její osud opuštěné vesnice po odsunu Němců dokonalo v roce 1959 komando, které rozbořilo, co ještě stálo – v současnosti jsou vidět křovím zarostlé zbytky kaple. Odpočinuli jsme si na lavičce u sv. Huberta, popřemýšleli nad tím, jak území s historií sahající do 13. století může být nyní tak ztichlé…

Pak už jsme šli vzůru po svahu Herbertovského kopce, užívali si tajemné atmosféry a těšili se na slibovanou kamennou pyramidu se záhadnou minulostí. Z herbertovského návrší je přímá viditelnost na Kraví horu a Turnberg (půjdeme na něj v sobotu) – bývala na nich pravděpodobně strážní stanoviště pro ochranu zemské stezky. Rozsáhlý kamenný val je na horní plošině završen mohylou, z níž byla v minulosti udělána lesní mariánská kaple (Maria Grotte) rodu Pachnerů.
Na kopci a v okolí se našly dvě kolonizační vrstvy – z 11. a 12. století, ale i mnohem starší artefakty z doby keltského osídlení. Na systematický výzkum však lokalita dosud čeká.

Vraceli jsme se krajinou kolem Těchorazi – o bývalých zdejších obyvatelích píše L. Schusser ve Vandrovní knížce, že při narození prvního syna či při kopání základů nového statku hospodář vždycky zasadil strom či nechal postavit kapličku a u ní vysadil dva rodové stromy – výsledky tohoto bohulibého zvyku můžeme obdivovat dosud. Všimněte si i červené pětilisté růže.

Autobusem jsme odjeli z Vyššího Brodu do Rožmberka, zažívali viděné a těšili se na další den. Ten ovšem vyhrožoval špatným počasím, pršelo celou noc, před sedmou ráno potvrdil první pohled z okna pravdivost předpovědi.

Přesto jsme, stejně jako ostatní účastníci, vyrazili v pátek 31. srpna 2012 na trasu, která tentokrát mířila k nejjižnějšímu bodu České republiky.

Rožmberk – Trojany – Rybník – Klopanov – Horní Dvořiště – Mlýnec – Vyšší Brod = 26 km
Chůze v drobném dešti nebyla nikterak obtížná, nebyl vítr a nebyla příliš velká zima 🙂 a chvilkami – asi tak 3x na čtvrthodinku – přestalo… 🙂

Další zastávka byla na železniční stanici v Rybníku,

kam jsme zašli kvůli staviteli první evropské železnice Františku Antonínu Gerstnerovi (1795–1840), který má zde u nádražní budovy památník.

Inženýr Gerstner postavil nejen první veřejnou železnici z Českých Budějovic do Lince, ale pak i další v Rakousku a Rusku.

Už je nejvyšší čas zařadit mapku dnešní trasy:

Cesta nás zavedla ke kontrole, jejíž členky se před deštěm uchýlily do rozestavěné zemědělské haly v Klopanově. I my jsme využili dobré příležitosti k odpočinku a svačině pod střechou. V těchto místech stávalo ještě na konci 19. století 20 domů se 159 obyvateli.

Po modré značce jsme procházeli pohraničím až do městečka Horní Dvořiště, jehož kostel sv. Michaela je připomínán už v roce 1252 a v moderních dějinách se o Horním Dvořišti mluví jako o místě, kam po čtyřech letech opět vstoupil na českou půdu prezident Masaryk, přijíždějící 20. prosince 1918 za nadšeného vítání a hraní národní hymny do nově vzniklé Československé republiky.

Ťapali jsme kolem roztroušených statků dál, Mirek to s focením nepřeháněl, i když členitá krajina osvěžovaná drobným deštěm by za to rozhodně stála – věnovali jsme se chůzi a odpočinku, což byl v mém případě protimluv – hodně se ozývala moje pravá noha, takže chvílemi si vyžádala nejvyšší míru pozornosti. 🙂
Došli jsme na rozcestí k Mlýnci, odkud pořadatelé vedli trasu k nejjižnějšímu bodu České republiky (poblíž stávala obec Radvanov) a většina turistů se tam přes nevlídné počasí vydala – je škoda, že jsem si musela tuto turistickou zajímavost odepřít – Mirek byl solidární, a tak jsme se vydali rovnou po žlutě značené cestě, jejíž část jsme prošli i včera, do Vyššího Brodu, kde jsme si v tamní skvělé cukrárně dali na zahnání smutku punčový řez a dobře stihli v 16:35 odjezd linkového autobusu do Rožmberka.

Pohled z okna v sobotu 1. září 2012 nám chtěl hned před sedmou hodinou ranní zkazit náladu, protože byla ještě větší mlha než včera,

přesto jsme se chovali jakoby nic, po snídani si vybrali z nabízených tras a vykročili do mlhy. Drobně pršelo a byla zima, bezvětří, takže výhledy žádné, soustředili jsme se na nejbližší okolí.
Trasa: Rožmberk – Studenec – Přízeř – Horní Jílovice – Běleň – Větrná – Ostrov – Turnberg – Malšín – Větrná = 21 km

První zajímavé místo byla poutní kaple sv. Anny ve Studenci, ke které se chodívalo kvůli léčivé vodě. Ke kapli vede křížová cesta z roku 1777, kolem níž jsme se na kopec dostali a v té slotě oceňovali její opravená, novotou a barvami zářící zastavení a věřili, že se zdaří i oprava kaple.

Pořadatelé nazvali dnešní putování Zaniklými vesnicemi – procházeli jsme místy, kde už z obcí zbylo jen jméno, jinde se život zase probudil.

Hlavní tahák byla více než 800 let stará lípa v Běleni, v padesátých letech vyhořela, ale  nevzdala se a její torzo znovu ožilo. Je opravdu mohutná, takže za dnešních podmínek byl docela problém udělat slušný obrázek.

Před požárem byl její obvod 12,5 metru, stávala v živé obci, dnes zde sídlí pár chalupářů.

My účastníci jsme měli výhodu, že jsme se mohli pohybovat a tak zmírnit účinky deště a zimy, horší to bylo s pořadateli, kteří nám dávali kontrolní razítka do startovních průkazů – zde je obětavá ředitelka závodu Libuška Kuchtová, mistr turistiky, která několik hodin stála na stanovišti u lípy (pak se však rychle přesunula do cíle, aby nám mohla předávat diplomy 🙂 ).

Stejné ocenění patří i pořadatelům, kteří zajišťovali občerstvení na trasách:

Zlehýnka se počasí začalo lepšit, déšť ustával, ale mlha se držela; rozhodli jsme se nejít doporučenou trasou, ale v Ostrově po snězení dobré polévky, kterou nám v penzionu zajistili pořadatelé, vystoupit na nedaleký kopec Turnberg, kde jsme byli v roce 2010 – doufali jsme v příliv energie z magické skalky u poutní kaple. V každé záhadologické literatuře je toto místo uváděno jako silně energetické, tak proč tam znovu nezajít? 🙂

Nechali jsme na sebe působit tajemné zóny a pak jsme se (posíleni?) odebrali do života…
Z Větrné nás autobus zavezl do Rožmberka, zašli jsme do hlavního štábu, předložili kontrolně orazítkované startovní průkazy, nechali si zapsat celkový počet kilometrů – letos kvůli zlobivé noze jen 76 na trasách, procházky po městě a okolí se nepočítají 🙂

Diplomu a medaile si opravdu vážíme.

Sladká tečka na konec byly exhibiční jízdy vodáků po Vltavě na neuvěřitelných plavidlech.

Desítky lodí a pramic, na nich živé obrazy, dokonce pirátské bitvy a nejroztodivnější kejkle bavily přihlížející drahnou dobu, je vidět, že vodáci jsou na své řece rádi.

Puchýřový bál se konal v kulturním domě v Rožmitále na Šumavě, kam nás zavezl autobus. U vchodu do budovy jsme si přečetli pamětní desku věnovanou zdejšímu rodákovi Petru Valešovi, který v roce 1995 zemřel ve 22 letech jako příslušník mírové mise na území bývalé Jugoslávie.

Pořadatelé mají krásný zvyk zveřejňovat na bále „statistiku“ akce, takže jsme se dozvěděli, že z 260 účastníků bylo 111 mužů a 149 žen, nejstarší účastník se narodil roku 1928, nejstarší účastnice byla naše milá a svěží kamarádka Jaruška Tůmová, která letos oslavila osmdesátku, nejmladší chlapec se narodil 2002, děvče 2004. 🙂
Po 44. byl přítomen Ing. Karel Komárek – nevynechal ani jedno Putování za pětilistou růží!!
13 mužů-účastníků zdobilo jméno Josef, nejfrekventovanější ženské jméno byla Hana (12x); nejvíce účastníků přijelo z Prahy (24), z Jihlavy nás bylo 11.
O zdárný průběh akce se staralo 17 pořadatelů. V jedné z minulých Vandrovních knížek byla uvedena jejich trefná charakteristika:
Pořadatele na Růži poznáš podle toho, že má na sobě turistický oděv, nikam nejde, ale vždycky někam spěchá.
Vyslechli jsme důvod, proč se tento ročník vlastně konal v Rožmberku:
Původně se zakladatel pochodu Jan Švehla rozhodl, že uspořádají deset ročníků a ukončí akci. Když ale v turistické ubytovně v Rožmberku po skončení desátého putování uviděl v očích přítele Aloise Slepánka stejně velký smutek jako cítil i on, rozhodli se, že budou v akci pokračovat – dnes je proto Růže nejstarším etapovým pochodem v České republice. Protože už oba první pořadatelé chodí po jiných cestách, rozhodli se následovníci uspořádat k uctění jejich památky etapový pochod právě v Rožmberku, kde padlo zásadní rozhodnutí.

Rozloučili jsme se s pořadateli a známými, ale byla před námi ještě, zase už přívětivá, neděle 2. září 2012, kterou jsme zahájili prohlídkou hradu Rožmberk. Nemohu říct, že paní pokladní by byla vstřícná, že by mladému průvodci bylo rozumět každé slovo a že by nás vybízel, abychom si jen v klidu prohlídli… Přesto však jsme si ze zrychlené prohlídky krásných interiérů vyzobali své a na nádvoří se soustředili na sochu slůněte, k níž nás siločáry (jako každého návštěvníka) přitáhly.

Poslyšte osudy: V roce 1916 vytvořil německý sochař August Gaul sochu slůněte pro židovské majitele. Při náletu na Berlín byla socha poškozena (jsou na ní dodnes viditelné jizvy), Němci ji pak dopravili do depozitáře v klášteře ve Vyšším Brodě a po osvobození ji odtud Američané převezli na Rožmberk. Tam slůně stálo po desetiletí až ho náhodou objevili jeho původní majitelé. Ti nechali z vděčnosti zhotovit na rožmberské hradní nádvoří bronzovou kopii pro štěstí.

Přípravu našeho nedělního oběda jsme svěřili personálu v hotelu Růže a byla to skvělá volba!
Pak už jen na skok do Českého Krumlova, kde bylo putování s Růží v roce 2008 a bude i příští rok.

Zašli jsme se podívat na rekonstrukci jezu pod krumlovským zámkem, kde je nová, 50 metrů dlouhá, šlajsna.

Jako ochutnávka pro rok 2013 to stačilo, definitivně jsme se vraceli domů.
Zde je možné podívat se na putování Krajem pětilisté růže v roce 2008 v Českém Krumlově, 2009  v Nových Hradech a ve Volarech 2011.   
Konečně  jsem dopsala i chybějící putování z okolí Frymburka v roce 2010.

Autorem sedmi fotografií uvedených v tomto článku je ing. Láďa Tomáš, ostatní jsou Mirkovy.

2 komentáře - “Krajem pětilisté růže – Rožmberk nad Vltavou”

  • Marie Foistová says:

    Vážení turističtí přátelé,

    děkujeme za nádherné a poutavé zhodnocení pochodu Krajem pětilisté růže.Děkujeme nejen za vaše slova,ale také za fotografie.Jsme poctěni vaším více než příznivým ohodnocením a ještě jednou vám za vše děkujeme.Vy,naši jihlavští přátelé,jste blízcí našim srdcím,proto si tak moc ceníme vašich sympatií a milého jednání.Přejeme vám všem hodně úspěchů ve vaší činnosti a těšíme se na setkání v roce 2013.

    • Po přečtení Vašeho komentáře mi bylo jasné, že nelze než dopsat chybějící článek o putování za pětilistou růží v roce 2010, který jsem stále odkládala. Snad tak nejlíp vyjádřím naše poděkování za Vaše slova, ale i za každoroční přípravu kvalitních turistických pochodů. Zdravíme Vás a těšíme se nashledanou v roce 2013 🙂

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist