PostHeaderIcon Krajem pětilisté růže – Frymburk

 42. ročník, tentokráte v okolí Frymburku 25.–29. srpna 2010

Asi to znáte – když se začne práce odkládat (vždycky z pádných důvodů), nedopadne to zpravidla tak, jak si původně představujeme: ještě musím udělat tamto, pak se vrátím a v pohodě všechno dodělám… A čas běží…
Letos jsem psala povídání o Pětilistce v Rožmberku a při tvorbě map jsem v několika místech došla ke styčným bodům s putováním v roce 2010, které tehdy (s několika dalšími zajímavými cestami) spadlo do škatulky „potom“ a cítila jsem, že čas dozrál. Ovšem šotek, který v mých věcech občas řádí, přede mnou dokonale uschoval podrobné zápisky z roku 2010, a tak se musím spoléhat jen na heslovité poznámky, paměť, internet, fotky a materiály od pořadatelů.

Jako pokaždé jsme dojeli na Pětilistku autem spolu s Miluškou a Františkem, do Frymburka to byla pro M+M cesta premiérová.
Ve středu odpoledne 25. srpna 2010 jsme se zaregistrovali a přivítali s pořadateli i známými turisty v budově základní školy, kde tentokrát sídlil turistický štáb.

Pořadatelé nám přidělili skvostné ubytování v nově vystavěných řadových domcích na okraji Frymburku, který má asi 1 300 obyvatel.

Slavnostní zahájení pochodu proběhlo ve čtvrtek 26. srpna 2010 na prostranství před kostelem sv. Bartoloměje

stejným stylem jako v předcházejících letech – ředitelka pochodu Libuška Kuchtová, předsedkyně pořádajícího odboru KČT Start Český Krumlov, přivítala Čechy, Slováky i Němce (Holanďan, který léta jezdil, už z neodvolatelného důvodu bohužel nikdy nepřijede), sdělila nezbytné organizační údaje a natěšení turisté vyrazili na pořadateli připravené trasy, z nichž si vybrali podle své výkonnosti.

Nežli se dostanu k popisu tras, měli bychom se zajímat o městečko Frymburk, v jehož znaku je červená rožmberská růže ve stříbrném poli, a jehož novodobá historie začíná v roce 1277, kdy získalo městská práva a kdy byla dokončena stavba kostela sv. Bartoloměje. Již dlouho předtím stávala v údolí Vltavy na zemské obchodní stezce trhová osada a na ostrohu nad řekou mohutný strážní hrad. Most přes Vltavu sloužil už od začátku 14. století. Zpočátku byl Frymburk převážně český, ale pak převládlo německé obyvatelstvo tak, že v roce 1907 nesídlil ve Friedbergu ani jeden Čech.
Při napouštění přehrady v roce 1959 byla zatopena asi třetina městečka, byla však vybudována nová silnice mimo náměstí, které tak zůstalo skoro v původní podobě. Tedy – mluvíme o budovách postavených po velkém požáru v roce 1856, který zničil 54 starých domů na náměstí.
Městečko je půvabné taky tím, že na  náměstí je udržovaný park – v roce 1881 už bylo centrum osvíceno lampami koupenými ve Vídni a poté začala výsadba stromů, které jsou dnes vzrostlými exempláři.

Pyšní se tu mariánským sloupem z roku 1635, který podle Františka Schussera, z jehož článku jsem čerpala informace o Frymburku, patří mezi nejstarší v Čechách.
V parku mají i pranýř z roku 1651 – vyčetla jsem, že se tu praktikoval zvláštní trest pro klevetivé ženy – dostaly na ústa náhubek a musely stát u pranýře (časy se mění  – podle údajů z dnešních médií pomlouvají i vysoce postavení veřejní činitelé-muži 🙂 ). Pranýřování bylo zakázáno až za císaře Josefa II. (možná by dnes… 🙂 )
Už od konce 16. století protéká frymburským náměstím umělý potok, který přivádí vodu do kašny ze dva kilometry vzdáleného zdroje. Celou strouhu prý vykopal odsouzenec na smrt, za což mu byl hrdelní trest prominut. I dnes je v parku náznak bývalého potoka. Sedí u něj a hlídá pořádek kamenný strážní skřítek, kterého zhotovil frymburský učitel Arnošt Kundlatsch.

Nakonec jsem si nechala povídání o nenaplněné lásce „básníka Šumavy“ Adalberta Stiftera, který se při jednom z prázdninových pobytů ve Frymburku seznámil s dcerou zámožného obchodníka Fanny Greiplovou. Rodiče ovšem byli proti, mladý Stifter byl nezámožný a neusazený, dceru provdali podle svých představ. Na památku pobytů později tak slavného a úspěšného rodáka z Horní Plané byla ve frymburském parku osazena pamětní deska.

Trasa prvního dne putování, kdy jsme šli krajem několika zaniklých obcí:
Frymburk – Frýdava – Svatý Tomáš – Vítkův Hrádek (Kámen) – Linda – Pasečná – Rožnov – Horní Ureš – Rychnůvek – rozcestí u hostince U Lenina – Frýdava = 34 km

Z Frymburka, který leží na levém břehu lipenské vodní nádrže, jezdí přívoz na protější břeh do Frýdavy (Předmostí), dnes součásti Frymburka.

Všichni jsme se nevešli do první skupiny, tak čekáme asi čtvrthodinku ve Frymburku.

Počasí se mezi tím rozhodlo, že bude k turistům vstřícné.

Podle popisu tras zamíříme po žluté značce ke Svatému Tomáši, osadě s kostelem z poloviny 14. století, který byl postaven pod Vítkovým Hrádkem.

Vítkův Hrádek, strážní hrad na Svatotomášském kopci (1035 m) byl založen v polovině 13. století v místech, kde se protínaly hranice Čech, Bavorska a Rakouska. Místo dosti důstojné pro vyfocení části jihlavské výpravy i pro stanoviště, kde obdrží účastníci kontrolní razítka do startovních průkazů, občerství se a navíc vystoupí na ochoz kamenné věže a vyhlídnou do širého zalesněného a zavodněného kraje.

Délka lipenské vodní nádrže je přes 40 km, maximální šířka v Černé v Pošumaví se udává až 10 km.

Jezero leží ve výšce 726 metrů nad mořem, průměrná hloubka je prý 6,5 metru.

Vzpomínám si, že se nám vůbec nechtělo z vyhlídky dolů, řeč přišla na vztahy rodu Vítkovců a Přemyslovců a kdosi připomněl, že právě dnes, před 732 lety, byla bitva na Moravském poli (26. 8. 1278), kde zahynul Přemysl Otakar II.

Od Vítkova Kamene, zpřístupněného veřejnosti v roce 2005 díky občanskému sdružení, které provedlo opravy, jsme se vydali líbezným krajem směrem ke hranicím. Šli jsme kolem osady Linda, kde stávala sklářská huť a dnes jsou tu sotva patrné základy jednoho stavení, a zastavili před Pasečnou, v současné době největší zdejší obcí s padesáti obyvateli.

Blíže k rakouským hranicím bývaly dnes bohužel zaniklé obce Rožnov, Horní Ureš a Rychnůvek, ze kterých zůstaly jen nepatrné zbytky a vzpomínky původních obyvatel.

Na místě kostela ze 14. století, který byl odstřelen v roce 1959, byl v bývalém Rychnůvku vztyčen v roce 1991 kříž, poblíž jsou zbytky hřbitova.

Pak už jsme se vlastně vraceli do Frýdavy, ještě jsme se zastavili v hostinci na rozcestí, kterému se začalo v posledních desetiletích říkat U Lenina.

Rádi jsme si při čekání na přívoz do Frymburka odpočinuli, zhodnotili průběh dnešní trasy a probrali těšení na zítřejší turistická lákadla…

Trasa v pátek 27. srpna 2010:
Frymburk – Marta – Kaliště – Alpská vyhlídka – Lipno – Pod Lučí – Luč – Loučovice – Čertova stěna – Vyšší Brod = 22 km

Po žluté značce jsme stoupali na 831 metrů vysoký vrch Marta a často se ohlíželi na městečko Frymburk pod námi – z této cesty prý je na něj nejkrásnější pohled.

Na směrovníku u kaple byl údaj 7 kilometrů do Lipna – odtud jsme se vydali k top zajímavosti dnešního dne, k Národní přírodní rezervaci Čertova stěna – Luč. Právem má z několika dobrých důvodů vysoký stupeň ochrany a navíc je tu opravdu krásně, pořadatelé vedli trasu nejcennějšími partiemi – u Lipna jsme se vydali po modře značené cestě, která vede přes vrchol Luč a Loučovice až pod Čertovu stěnu, kde musí turista, chce-li vystoupit na známý skalní útvar, přejít na červeně značenou stezku.

Stezka je místy strmější, ale rozhodně se vyplatí vydat se k vrcholu Luče ve výšce 933 metrů.

Sestupovali jsme k Loučovicím a ve svahu, odkud je ze skalní plošiny známá vyhlídka do vltavského údolí, bylo stanoviště razítkové kontroly – její členové nám vřele doporučili jedinečnou podívanou.

Z fotek vidíte, že začalo být proměnlivo a když jsme došli k občerstvovně pod Čertovou stěnou, začalo drobně, ale vytrvale pršet.

V každém průvodci se dočteme, že Čertova stěna vznikla mrazovým zvětráváním, že kamenné moře je tvořeno žulovými balvany, že místo je opředeno pověstmi – žádná slova ale nenahradí hloubku osobního prožitku.

Pár kilometrů do Vyššího Brodu ke klášteru už byla jen brnkačka, do odjezdu autobusu jsme si prohlídli okolí a oficiální část druhého etapového dne po panstvích Pětilisté růže byla u konce.

Poslední den putování pro nás začínal v sobotu 28. srpna 2010 v Lipně nad Vltavou, kam jsme dojeli autobusem, po dvou kilometrech došli po ŽTZ k turistickému rozcestníku Pod Lučí, kde jsme se včera vydali na východ po modré značce, ale dnes jsme šli směrem severním k Loučovickému mlýnu po žlutě značené stezce.

Trasa: Lipno – Loučovický mlýn – Bolechy – Ostrov – Turnberg – Malšín – Boršov – Moravice – Podhoří – Svatonina Lhota – Frymburk = 24 km

Nelze nezařadit obrázky z maličké osady Bolechy, kde jsme áchali údivem nad kamennými objekty podél cesty.

Procházeli jsme krajinou a dívali se:

Je velká škoda, že nemůžete vidět tu spoustu fotek, které udělal během cesty Mirek – mají mnohem větší vypovídací hodnotu nežli sešit hustě popsaný poznámkami :-).
V obci Ostrov jsme byli napojeni a nasyceni v penzionu U Vojty a pak jsme vystoupili na vrch Turnberg, abychom si u poutní kaple nechali dát razítko do vandrbuchu, obhlédli krajinu a nasbírali energii, která prý prýští z místní skalky.

Plni energie a dobré nálady, snad vyvěrající z útrob země, či snad vlastních endorfinů, jdeme z tajemného kopce k Malšínu

a odtud vcházíme do kraje zaniklých obcí Boršov, Moravice, Podhoří a Svatonina Lhota, stále zážitkovými cestami.

V generálním štábu ve Frymburku jsme dostali diplomy, medaile, propozice na příští rok, kdy bude Pětilistka v okolí Volar, a rychle jsme se běželi připravovat na Puchýřový bál.

Na bále bylo všechno jako vždycky – výborná kapela, ale hlavně milí kamarádi a přátelé. Libuška Kuchtová nás znovu zaujala „statistikou“, ze které uvedu pár údajů.

Celkem se etapového pochodu 2010 zúčastnilo 301 turistů, z toho 178 žen a 123 mužů. Nejčastější ženské jméno byla Jana (12x), bylo zde 15 mužů jména Josef, nejpočetnější výprava přijela z Prahy (32 turistů), z Jihlavy nás bylo 10 spokojených pochodníků.

Pestrý nedělní program (29. srpna 2010) pro nás sestavila Miluška a věřte, že (naštěstí) vůbec nebyl odpočinkový. Když jsme opustili Frymburk, zajeli jsme autem na hráz Lipenské vodní nádrže udělat symbolickou tečku za pobytem u „jihočeského moře“

a pokračovali jsme pak silnicí k Vyššímu Brodu – nenechali jsme si však ujít zastávku u Čertových proudů, kde se právě konaly vodácké závody. Čertovy proudy jsou balvanité vltavské koryto zhruba mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem, kudy běžně protéká jen minimum vody, protože od doby vybudování Lipenské přehrady je přepadová voda odváděna podzemním kanálem. Pouze na přelomu srpna a září, v době konání vodáckých závodů, se  přepad vypustí do původního řečiště a vznikne adrenalinový kanál pro šikovné odvážlivce. V obřích kamenných hrncích i kolem nich se vaří voda, vznikají schody, proudy, škvíry, víry, díry a bůhvíjak mají vodáci jednotlivé úseky trati pojmenované. Koukali jsme s pusami otevřenými a dechem zatajeným, jak dobře si vedli závodníci v nezkrotných  vodních spoustách…

 

Až jsme rozdýchali kaskadérské kousky vodáků, odjeli jsme se zklidnit na Čertovu stěnu, která se dnes tvářila vlídněji.

Zlatým hřebem svátečního dne měl být (a byl) šestikilometrový okruh z Vyššího Brodu na Maria Rast a zpět.

Nejdříve několik informací o jmenovaném místě:

Bez dalšího komentáře si prohlédněte několik obrázků – nedělní vycházku ke kapli na 781 metrů vysokém kopci nad Vyšším Brodem jsme si jaksepatří užili, snad v těch fotkách něco zbylo…

Bylo by nemoudré nevyužít po návratu z procházky možnosti komentované prohlídky kláštera; po ní nás upoutalo poštovní muzeum, kde mají expozici Pošta v proměnách času (od roku 1526 po současnost) – i zde byly k vidění věci interesantní. Zbytek dne jsme tedy strávili v historicky cenném objektu, který v roce 1259 založil Vok I. z Rožmberka jako duchovní centrum rožmberských panství a místo pro pohřbívání členů rodu.

Hezká je pověst o založení kláštera: majitel rožmberského panství chtěl koňmo přebrodit řeku, proud však jezdce strhl a unášel. Ve smrtelné hrůze začal prosit a slibovat, že založí klášter, bude-li zachráněn. Nebe se ustrnulo a zjevil se anděl řka: „K vyššímu brodu musíš jít“ 🙂 Tak vznikl Vyšší Brod.

Na závěr jsem si nechala historku vyslechnutou od průvodce a heslovitě poznamenanou na vstupence. Hodil by se název Dluhy zachránily klášter.
V letech 1747–1767 byl vyšebrodským opatem Quirinus Mikl, velmi vzdělaný člověk, jenž dal všechny knihy (asi 70 tisíc svazků) vázat do kůže – hovězinky a teletinky, čímž značně zadlužil opatství. Když Josef II. rušil kláštery, řekl prý, že tak velký dluh nebude splácet stát, ať jen si ho mniši splatí sami! A tak klášter Vyšší Brod nebyl zrušen!

Úsměvně končím článek o Putování za pětilistou růží 2010 a doufám v laskavou přízeň čtenářů… 🙂

Ve článku z roku 2012, kdy jsme se toulali v okolí Rožmberka, naleznete odkazy i na další ročníky pochodu Krajem pětilisté růže.

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist