PostHeaderIcon Cyklotrasa Jihlava – Přibyslav

Kontrola trasy č. 16 a záhadný příběh návdavkem
Středa 12. června 2013

Oblastní koordinátor cykloznačení na Vysočině Standa Balík pro nás na letošní sezonu nachystal kontrolu značení na několika trasách, které jsme poctivě projeli, co bylo třeba udělali a hlášení na příslušných tiskopisech sepsali (doufám, že správně, protože to je často mnohem tvrdší oříšek než praktický výkon v terénu :-)).
Ty trasy jsou vedené krásnou krajinou (to na našem blogu čtete o Vysočině ustavičně :-)), lze se na nich potkat s mnoha zajímavostmi – záleží na tom, zda „honíte“ kilometry, či je kolo prostředkem, jak se přiblížit pozoruhodným turistickým cílům. Myslím, že „b“ je správně. A proto jsem trasy na dost podrobných mapkách zvýraznila a zařadím fotky jako dokumenty pro tvrzení, že mnohotvárná Vysočina a její bezvadně vedené cyklotrasy si zaslouží návštěvu.
Jsou sice regiony, jimiž cesta na bicyklu ubíhá méně namáhavě, ale odměna za trochu potu a unavená lýtka je bohatá a je k mání právě jen na naší krabaté Vrchovině (mrchovině, jak říkají bratři Reynkové z Petrkova :-)).

Začali jsme trasou č. 16, úsekem z Jihlavy do Přibyslavi (31 km).

Nad Jihlavou pluly po šmolkově modrém nebi andílkovské mráčky

a my jsme mířili do městské části Hruškové Dvory. Hned za mostem se mi naskytlo téma na fotoreportáž – značka, která je velmi důležitá pro cyklisty jedoucí od Polné do Jihlavy z velkého kopce po frekventované silnici se dvěma zatáčkami, byla zcela zarostlá křovisky a větvemi mohutných stromů.

Mirek se pustil do díla systematicky: řezal a odklízel větve,

nakonec značku umyl

a pak jsme mohli jet dál, protože její viditelnost byla dokonalá.

Vyjeli jsme za město, k letišti v Henčově, odkud byl dobrý rozhled na oblé kopce, které obklopují Jihlavu ležící v dolíku.

Na konci Ždírce odbočujeme po tiché silničce do Věžničky, pak do kopce a to už se přehoupneme na vyhlídku k Polné, sjíždíme podél lesa Březina, pravděpodobně stejnou cestou, kterou
„Od městečka Polné kráčela jest panna,
stále se ohlíží, že se večer blíží, ona že jde sama.
Šeptá modlitbičku, ta dušinka zbožná,
ale ve Březině, v té husté křovině
strojí se smrt hrozná…“  – je jasné, že to jsou úvodní slova jarmareční písně o Anežce Hrůzové.

Zastavujeme a vstupujeme na kraj lesa, kde je symbolický hrob zavražděné Anežky.

Pro připomenutí tohoto případu, který na začátku 20. století hýbal celou střední Evropou, zařadím část textu z infotabule:

Na tomto místě byla 1. dubna 1899 nalezena devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z nedaleké Věžničky. Vražda byla označena davem a dobovým tiskem za „rituální“ (mrtvá měla na krku velkou řeznou ránu a lékařská zpráva hovořila o velkém úbytku krve).
Z činu byl obviněn místní židovský mladík Leopold Hilsner a v tisku byla rozpoutána nevídaná antisemitská kampaň. Vývoj událostí (mediální tlak na veřejné mínění, nešťastný souběh náhod, řada pochybných svědectví, zničené stopy na místě činu) vyzněl v Hilsnerův neprospěch. V procesu, konaném v Kutné Hoře, byl porotou shledán vinným a 16. 9. 1899 odsouzen k trestu smrti. Průběh vyšetřování a verdikt justice zpochybnil v tisku profesor Tomáš Garrigue Masaryk a po vleklé otevřené polemice kasační soud ve Vídni nařídil nový proces. Krajský soud v Písku však Hilsnera 14. 11. 1900 znovu odsoudil na šibenici.
Nejvyšší rozsudek změnil na doživotí až císař František Josef I.

Hilsner byl s podlomeným zdravím propuštěn na amnestii v roce 1918, zemřel ve Vídni pod jménem Heller v roce 1928, bylo mu 51 let.
Anežka Hrůzová je pochovaná na hřbitově u kostela sv. Barbory v Polné, kolem něhož vede cyklotrasa č. 16.
Dodnes nebyla tato vražda spolehlivě objasněna, podezřelý byl i Anežčin bratr, kterému snad šlo o dědictví, prý se na smrtelném loži doznal…

Na okraji Polné, v Žejdlicově ulici je křižovatka, uprostřed níž stojí na kamenném soklu zděná boží muka.

Původně stála boží muka u cesty do Věžničky, po roce 1920 vznikla i silnice do Dobroutova, čímž se vytvořil jakýsi „kruháč“.
Polná je fotogenická ze všech stran, tedy i odtud, od božích muk,

od zámku rovněž…

Tak pokračovala cesta v radostech i strastech a najednou jsme byli za Českou Jablonnou a Přibyslav se blížila. Ještě vyřezat z křoví pár značek

a je čas odpočinout si a najíst se. K tomu se báječně hodila prostá lavička v přívětivém prostředí u rybníka – břízky tichounce zvonily a kapři vyskakovali z vody jako na přehlídce…

Centrum asi čtyřtisícové Přibyslavi je hodně rušné, rozbíhají se odtud silnice, cyklotrasy i pěší cesty do všech světových stran.

V těchto místech naše kontrola končí, trasa č. 16 pokračuje z Přibyslavi dále do Hlinska.

Odměnili jsme se šlehačkovým větrníkem velikosti kola od bicyklu, Mirek vyzkoušel ještě pevnost sloupku a bylo hotovo! Jedeme domů.

Kdo by dychtil po historii a současnosti Polné a jejího okolí, může mrknout na články:
M+M Svatošovi – Naučné stezky v Polné, ZJTS v oblasti KČT Vysočina 2013, Značení Pojmannovy stezky.
Článek M+M Svatošovi – Výlet na Přibyslavsko možná přijde vhod na doplnění informací.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist